Poslední přání - 26. kapitola - Rozkaz

Shenai se v sídle už skutečně cítila jako doma. Navíc… Itachi se choval jako opravdu vzorný manžel. Kdykoli mohl, trávil s Keiko čas, jinak trénoval s Kisamem, nebo plnil mise. Hnědovláska se stala neoficiální členkou organizace, nosila z vesnice zprávy a své vyzvědačské výpravy kamuflovala procházkami s dcerou. Čerstvý vzduch oběma prospíval. Žena v černém, tak jí říkali, protože nikomu neprozradila své jméno a kdykoli šla ven, měla tvář zahalenou závojem.

Zvykla si vracet se k místům, která jí ukázal Itachi, mnohokrát ji zahlédli pohybovat se v blízkosti rozvalin. Často tam sedávala na kamenech houpajíc malou Keiko na klíně a zpívala. Táhle, procítěně, měla nádherný hlas. V liduprázdné krajině se rozléhal do daleka.

Itachi se zaposlouchal do melodie, kterou k němu donesl vítr. Že by už zase byla tady? Došel k rozvalinám z opačné strany, tajnými stezkami. Viděl, že tu není sama. Nechtěl ji vyplašit, chtěl jen, aby si uvědomila jeho přítomnost. Přiblížil se k ní zezadu, ucítila mužský pach. Než stačila zareagovat, zakryl jí ústa rukou. Neroztřásla se, vyčkávala. Jeho šelmička se ani trochu nezměnila.
„Nechci, abys sem chodila,“ vydechl a pustil ji.
„Nemysli si, že jsem tě nepoznala,“ broukla uraženě.
„Blafuješ,“ odfrkl si černovlasý.
„Kdybych věděla, že je to někdo cizí, vytahoval bys teď tuhle kudlu z břicha.“
Odsunul opatrně ostří ze svého krku. Jak se jí tak rychle podařilo vytáhnout nůž z kapsy? Všimla si, čemu se tak diví.
„Mám přece Hidanovu školu, zapomněls?“ mrkla na něj a přejela mu prsty po tváři.
„To nestačí,“ zabručel. „Tohle místo je hrozně nebezpečné. Co když tě tady někdo napadne a nebude ti stačit zbraň? Co uděláš pak?“ Musí ji přimět, aby sem přestala chodit. Měl s tímhle místem vlastní plány.
„Mám tohle.“ Shenai ukázala na přívěsek od Hidana.
„Nevěřím tomu, že by to mělo až tak ničivý účinek.“
„Vůbec mi nevěříš, v tom je tvůj problém. Už jsem velká holka, Itachi! Umím se o sebe postarat!“
Vzal jí kolem ramen. „Nerad vidím, že se tady potuluješ. Už tak se vystavuješ obrovskému riziku, když chodíš ven slídit.“
„Vím,“ špitla. „Ale pořád mě to nepřestalo bavit. A krom toho… Keiko se tu líbí. Má ráda ten svěží vítr.“
„Provokuješ mě?“ zavrčel, jako to míval ve zvyku, sáhnul jí pod košili, škubl a vytáhl ven modrý šátek se znakem svého klanu. „Nenos to ven. Je to nebezpečné,“ zasyčel.
Vzala si svůj dárek zpátky. „Uklidni se, Itachi. Nic nám nehrozí, teď ne.“ Pokynula mu rukou, společně se vrátili do sídla a víc už o tom nemluvili.

Konan přejížděla čerstvě nalakovanými nehty po obálce s dopisem, který před malou chvílí dorazil. „Kdo to posílá?“ chtěl vědět Pein, který už byl zvyklý na nejrůznější Jobovy zvěsti.
„Poslal to… ehm, Madara. Jako by nám to nemohl říct přímo!“ rozčilovala se. „Ne, to je to jeho absolutní utajení. Musí to být zkrátka stylové!“ prohlásila Konan s odporem.
Zrzek od ní převzal vzkaz. „Chce, abychom zintenzivnili lov. Akatsuki je prý už moc dlouho v klidu.“
„Jako bychom to sami nevěděli!“ odfrkla si modrovláska. „A máme vůbec nějaké stopy?“
Pein vstal a zahleděl se z okna. „Není to potvrzené, ale… Kakuzu tvrdí, že možná narazil na indicii, která vede k dvouocasé.“
„Pak musíme doufat,“ kývla Konan hlavou.

Tmavý pokoj, téměř beze zvuků. Trojice ninjů, Hidan, Deidara a Tobi, zaslechla hlasité mlaskání z jednoho koutu. „Zetsu? Ty už máš zas absťák?“ Na blonďáčkovo zavolání nepřišla odpověď. „Zetsu!“ Deidara zvýšil hlas.
„Já jsem tady!“ zaskřehotalo to za nimi, až všichni nadskočili.
„Ale kdo je pak…?“
„Nebuďte baby a rozsviťte!“ Hidan sáhl po vypínači. Postava krčící se v koutě přes sebe přehodila tmavou deku.
„Ehm, co to je?“
„Počkej a uvidíš, Tobi!“ okřikli ho Shinobiové. Zpod látky vykoukla něčí hlava.
„Proč sedíš na zemi, sestřičko?“ divil se blonďáček.
„Ko… kojím,“ zakoktala se. Ninjové vycítili, že se děje něco mimořádného, a nahrnuli se k mladé ženě. „Ne! Padejte pryč! Stejně… nic… neuvidíte!“ ječela, ale nebylo jí to nic platné. Obklíčili ji.