Dívka ze záhrobí - 7. kapitola - V sídle Akatsuki

„Říkáš, že je to žena?“ Vůdce malinko nakrčil nos.
„Neřikám!“ ohradil se Hidan. „Ale opak jsem nezjišťoval.“
„Na vaše vtípky nemám náladu!“ zarámusil Velký šéf. „K čemu je mi mít podřízené, když neposlouchají rozkazy? Děláte mi z organizace holubník! Víte vy vůbec, co jste to zas způsobili?“
„Někdo nás prostě předběh, no. Za to nemůžem, ta šifra byla na blbý datum.“
Pein se nepřestával mračit. „Ano, to jsi říkal před pěti minutama a zatím jsem na to nezapomněl,“ čertil se. „Ale já chci vědět, co s tou holkou?“
Hidan se zamyslel. „No… byla blízko tý vesnice a má nějakej výpadek paměti, tak můžem počkat, až jí to v hlavě zas naskočí.“
„Ale to taky může trvat několik let!“ rozčiloval se Pein.
„Jashin by to vydržel,“ ušklíbl se bělovlasý.
„Jenže já nejsem Jashin!“
„Kdybyste byl, uchechtám se k smrti.“ Nesmrtelný se zaculil a s ledovým klidem opustil Vůdcovu pracovnu.

Kakuzu ukryl cizinku před slídivými zraky ninjů zabijáků do jedné z místností, kam už dlouho nikdo nevkročil. Rina usedla na pohovku a znovu si se zmateným výrazem ve tváři prohlížela své ruce, tak studené a bledé.
„Nechceš něco donést?“
„Trochu čaje, jestli můžete,“ špitla. Kývl hlavou a nechal ji v místnosti samotnou.
Mladá žena se chovala nanejvýš podivně. Jako by si myslela, že v jejím těle přebývá někdo cizí. Nepoznávala sama sebe, i když… mohlo to být zapříčiněno tou ztrátou paměti, kterou údajně trpěla.

Hidan se na chodbě střetl s Kakuzou. „Jak to přijal?“
„Vůbec nic nenamítal,“ tvrdil nesmrtelný.
„Hm, tak to ti nevěřím,“ zabručel maskovaný.
„Tak nevěř!“ Hidan pokrčil rameny. „Může tu zůstat, takhle jí to klidně řekni.“

Kakuzu se vrátil a donesl slíbený čaj. Rina z něho pomalými doušky upíjela a přitom ho pozorovala. „Prý tu můžeš zůstat, dokud se ti nevrátí paměť! Co ty na to?“
Černovlasá zvedla hlavu. Z úst jí vyšlo jediné slovo: „Arigato!“