Teenager z klanu Karashi 7. Chunninská zkouška - jako idiot v dupačkách!

„Eh? Kde to jsem?“ zeptám se sama sebe. Ze tmy na mě zírají dvě rudé oči.
„Vítej... jsi v mé... MOCI!“ ozvalo se ze tmy a zvíře s rudýma očima vytasilo drápy, rozevřelo křídla a otevřelo tlamu plnou žlutých a ostrých zubů. Trhnutím se probudím. Ležím na posteli a vedle mě spí Ino.
„Uf... byl to jen sen,“ řekla jsem si a zase si lehla. Pak jsem se zase posadila.
„Ty oči... to byl aktivovaný Karakugan!“

Přišla jsem na snídani jako obvykle, a rozhlídla se po ostatních. Všichni, co byli v cizích tělech, se tvářili zachmuřeně, Sasuke se koukal na Sakuru, Chouji se cpal tuřínem a brácha smutně seděl nad miskou müsli. Neměl ani dopitou meltu a po chvíli jsem si všimla, že mu do misky kanou slzy. Co se asi stalo? V tom se Sasuke zaposlouchal do ticha. A rychle se starostlivě podíval na Sakuru a vyběhl do svého pokoje. (PS: Další patra už jsou přístupná.) Samozřejmě, ten kdo chce být co nejvíc nevditelný, je přímo střed pozornosti, takže se všichni zvedli a zvědavě za nimy běželi. Sasuke se Sakurou rychle vběhli do jejich pokoje a zavřeli dveře. Všichni se okamžitě namáčkli na dveře, dokud Sasuke se Sakurou nevylezli a nezačali je rozehnávat.
„Mnotak, řekni, co je tam?“ žadonil Kanky-Tema, ale Sasuke je odstrčil.
„Neji, prosím zapni Byakugan a řekni, co vidíš,“ řekla Tenten, ale v tom přišel brácha.
„Nikdo nic zapínat nebude,“ řekl vážně, „když nechtějí nic říct, ať to neříkají.“ Všichni ztichli a potom se rozešli. Jen já za bráchou běžela, chtěla jsem si s ním promluvit o svém snu a taky o tom, proč je tak smutný. Vyšli jsme na půdu.
„Bráško? Potřebuju ti říct něco asi dost důležitého,“ řekla jsem.
„Zdál se ti sen? Viděla si ho?“ zeptal se mě. To mě poděsilo.
„J-jak to víš?“ zeptala jsem se.
„Obávám se, že se nevyhneme té hrozné věci,“ řekl a znovu se rozbrečel.
„Co se stalo? Prosím, řekni mi to,“ řekla jsem, ale nechtěl, jenom brečel.
„Myslím, že si pro nás přijde...“

Sedíme na snídani a Neji se zvedl a začal něco říkat. Pohazoval vlasy, mával lžící, ani jsem moc nepostřehla, co to vlastně říkal. Říkám si: Ten je pěknej a svalnatej... a najednou jsem si to uvědomila! Já ho očima svlékala! Vážně! Uf, jo, je pěknej, ale už mám přece Gaaru... Jsem snad po mámě?!

Zase! Večer se převlíkáme do pyžama a znovu! Sice jsem ho neslíkala očima, slíkal se sám, ale přistihuju se, jak při pohledu na něj myslím na prasárny nebo rudnu.

Nevydržela jsem to! Napsala jsem Nejimu psaníčko na jméno Hiromi.
„Hej, kluci! Hele co jsem dostal!“ řekl Neji a všichni hned vylezli z postelí a udělali na zemi kruh včeně mě a Konan.
„Dostal jsem dopis!“ řekl a očichal ho, „Hmm... voní po pomerančích.“ Všichni protočili oči.
„Píše mi... Hiromi?! Co ta mi asi chce?“ přemýšlel nahlas. Konan-Gaara se na mě divně podívala.
„Milý Neji,
už dlouho tě sleduji a zdá se mi, že bychom se k sobě možná i celkem hodili. Já vím, možná pro tebe nejsem ta pravá, ale chci abys to věděl... zbytek je zaškrtaný,“ konstatoval Neji a rozhlídl se po nás. Konan-Gaara mě spalovala pohledem ale po krátké rozmluvě na záchodě mi slíbila, že to neřekne.

Ráno mě probudí hrnec a vařečka... teda ne jako, že by přišli a ťukali mi an rameno, vlastně brácha co jimi třískla o sebe a řval: „Čas tréningu!“ Všichni ''Vyměněnci'' vstali a šli na zahradu.
„Ostatní ještě spí a budou spát hodně dlouho a hodně tvrdě, včera jsem jim do melty nasypal prášek takže si dělejte hluk. Protože už zítra bude Chuninská zkouška a my se musíme připravit!“ řekl rázně brácha.
„Ale vždyť už jsme dobří ve svých technikách,“ řekla Temari-Konan.
„To je ten problém! Jste dobří, ale jen ve svých technikách, tím myslím... Kankuro! Pojď jsem a použij Karasu!“ řekl a ustoupil. Kanky v Temariině těle vypustil z prstů provázky a chytil nimy Karasu. Potom v očekávání trhnul, ale loutka jen spadla na zem a nehýbala se.
„Teď ty, Hiromi!“ řekl a všechny dostal do vzdálenosti asi osm metrů od loutky. Pokusila jsem se Karasu chytit těmi provázky, ale pořád jsem nemohla přijít na to jak. Nakonec se mi to povedlo. Velmi opatrně jsem hýbla malíčkem. Loutka se nezastavitelně rozletěla a vzala mě sebou za ty chakrové nitě. Když rozdrtila dva kameny a udělala z jednoho stromu třísky, konečně se mi povedlo vyvlíknout prsty a loutka udělala už jen pár salt a bezvládně spadla na zem.
„Opps!“ řekla jsem a omluvně se usmála. Brácha vylezl z proti-bombového krytu.
„O tom mluvím, neumíte schopnosti těch ostatních, proto jsem si vás zavolal,“ řekl a začali jsme s tréningem.

Celkem rychle jsme se naučily dělat různá jutsu těch ostatních. Mě se Karasu sice hnusí, ale stávají se horší věci...

Je poledne, jsme na dně svých sil a nikdo už nedokáže pohnout malíčkem. Šli jsme dovnitř a lehli si do postelí, mezitím co se ostatní teprve probudily.
„Co je vám?“ zeptal se Naruto.
„Nic...“ řekla jsem ospale a zaklapla dveře. Dobrou...

Dneska je den D. Chunninská zkouška. Hned jsem vyběhla prozkoumat Kankurovi šuplíky a našla: Dupačky pro Všední Den, Pracovní Dupačky, Sváteční Dupačky, Noční Dupačky, Velikonoční Dupačky, Vánoční Dupačky, Haloweenské Dupačky, Valentýncké Dupačky(Až příliž zachoválé, oproti ostatním), Zelené Dupačky na Den Svatého Patrika, Zimní Dupačky, Plavecké Dupačky, Stonací Dupačky, Chlastací Dupačky(Na oslavy), Novoroční Dupačky, Dupačky s Pásem Cudnosti(XD), EMO-Dupačky, Dupačky na Zahradu, Památeční Dupačky z koncertu Rolling Stones(S podpisem Micka Jaggera), Francouzké Dupačky, Záložní Dupačky, Dupačky, kdyby mu došly i Záložní Dupačky, Dupačky s kravatou, Dupačky s Nápisem ''Nazdar'', Vojenské Dupačky (Se speciální neprůstřelnou vestou), Záložní Dupačky, kdyby došli i Záložní Dupačky, i kdyby mu došly Záložní Dupačky (Začínám se v tom ztrácet!), Dupačky, protože těch není nikdy dost, a konečně i Dupačky s logem Mekáče... dohromady 27 různých druhů Dupaček a všechny jsou mi na h***o! Tak jsem šla do koupelny a tak ke všem Dupačkám našla i 27 druhů barev na Xsicht...

Tak, jsme tady...
Je tu děsně dlouhá fronta a všichni čekají na pořadová čísla. I já s Písečňáky tu sedíme a čekáme, připadlo mi číslo třináct. Právě okolo mě prošel Haku a já si všimla na jeho ruce stejného čísla. Co s námi ti lidi zamýšlejí?

Mno... aspoň, že už to vím...
Zjistila jsem, že kvůli nějakým podvodníkům, kteří používaly zakázaná společná jutsu jsme náhodně dostali čísla a rozdělili nás do nových trojic. Jsem teď v týmu s Idolem ženských srdcí a Hakuem. Jak tohle může dopadnout?

První test byl jednoduchý, opisovala jsem pomocí oček. Když jsem potom zjistila, že jsem tu námahu vyložila úplně zbytečně, dost mě to naštvalo. Naštěstí jsme prošli, já i můj nový tým. Jak už jsem řekla, je v něm Haku-chan, což mě moc těší, vím, jak je zdatný, a ještě to pako Sasuke. Slyšela jsem toho o něm fakt hodně a musím přiznat, že jsem do něj byla tehdy na Akademii taky zamilovaná, ale potom, co opustil Konohu a zběhnul k tomu úchylákovi jsem na něj naprosto zanevřela. Navíc po tom, co sám o sobě řekl, že je Idol ženských srdcí – pche, kam se poděly slušné mravy?! Samochvála smrdí. Nechci s ním být v týmu, nechci a nechci!

Je super mít Sasukeho v týmu! Neustále si hraje na hrdinu, asi protože se ho dotklo, jak na něj s Hakuem kašleme. Takže už sehnal dva svitky Nebe a jeden Země. To znamená, že už máme dvě plné sady! Jupí! A taky vyřídil dva týmy, mezitím co si objednával pizzu – máme velkou šanci, že nebude moc soupeřů v posledním kole. Loni byly dokonce dorozhodovací souboje – extra nuda... Navíc si stále nejsem moc jistá s těma hrozjnejma loutkama – jsou nechutný, jak pořád chrastí a klapou. Takže jsem vlastně teď už celkem ráda, že Sasukeho máme – nemusíme moc bojovat. Horší je, že námi opovrhuje a pořád mi nadává do Idiotů v dupačkách! Není to hnusný, říkat někomu Idiot v dupačkách?!

Večer si takhle sedíme s Hakuem u ohně a povídáme si o tom, jaký je Sasuke nafoukaný blbec, když tu náhle – zaútočilo na nás několik klonů jakési Kunoichi z Deštné! Haku se okamžitě ztratil a já tam zůstala sama. Poručila jsem očkům, aby z těch klonů začaly pomalu vysávat chakru, ale poslechlo mě jich jen pár. Chce to se hodně soustředit, aby mě poznaly v tomhle těle, je to otravné. Tak jsem rychle vyvolala Karasu a natáhla k němu ty pitomé provázky. Šlo mi to výborně! Prostě jsem tu holku okamžitě odpálkovala, až se rozmázla o strom. V kapse jsem ucítila tíhu svých perel – těch pečetících. Jsou mým talismanem, nikdy bych je nedalal do rukou idiotovi, jako je Kankura. Teď mě ale překvapily. Podívala jsme se po očku směrem k nim a úplně mě vyděsilo, když jsem spatřila že moje kapsa září. Vydávala mdlé fialové světlo. Chvíli jsem na ní jen tak zírala...
Ta holka! Projelo mi hlavou. Hups, pomyslela jsme si, zatímco si tady obhlíží kalhoty, ona už bude dávno za humny. Podívala jsme se směrem k ní, ale ona tam stále byla, Karasu jí držel v šachu. Už už jí málem proříznul tepnu.. a to všechno jsem dělala já! Vlastníma rukama. Ryhcle jsem přestala, loutka spadla na zem a vydala dunivý zvuk. Holka se ještě chvíli vzpamatovávala, ale pak si rychlel posbírala svých pět švestek a zdrhla s výkřiky: „Vrátím se se svým týmem.“
Jak jsme to udělala? A co ty perly? vrtalo mi hlavou.

„Pěknej zápas, škoda že jsi přestal,“ poznamenal Sasuke, který právě přišel s náručí plnou suchého dřeva. Takže on se celou díval a ani se neobtěžoval mi pomoct?! Idiot...
Je to divný, když na mě všichni mluví v mužským rodě. Ale rozhodně to není tak divný, jako to, co mám v kapse dupačkovských kalhot. Ty perly.
„Neviděl jsi tady takovou zvláštní záři?“ zeptalal jsem se ho a nenápadně stočila oči ke své kapse. On ale jen pokrčil rameny a začal srovnávat dříví, aby ho mohl podpálit svým Katonem. Naštvaně jsem si dřepla k ohništi a vytáhla si z batohu svačinu.
„Výborně jsi jí vyřídil,“ ozval se Haku. Taky se posadil k ohništi, tak jsme mu nabídla trochu nakládané zeleniny od bratra. „Ale asi se s ní ještě uvidíme,“ dodal po chvíli. Sasuke se zamračil.
„Měl jsi jí zabít rovnou,“ řekl a vytáhnul ze své tašky wasabi a krájená jablka.
„Svačinka jako od maminky,“ poznamenala jsem směrem k němu. Střelil po mě vražedným pohledem a Haku mě zezadu trošku šťouchnul loktem. Došlo mi to a chytila jsem se za pusu.
„Hups,“ hlesla jsem. On naštvaně žvýkal kus jablka s křenem.
„Jsi idiot,“ řekl po chvíli. Radši jsem byla zticha.
„Ta tvoje holka má na tebe špatnej vliv, chováš se jak ona,“ mluvil dál. Chvíli mi to nedocházelo.
„Cooo?!“ vykřikla jsem a vyskočila na nohy. „Ino?!“ On přikývnul.
„Tak hele, slaďouši, nebudeš mi tady nadávat do pipin, nebo tě vlastnoručně vykopu z týhle arény!“ rozkřikla jsem se. On se sebevědomě usmál.
„Jo? A co mi uděláš? Poštveš na mě starší sestřičku? Nebo mladšího bratříčka, toho teplouška, kterýho nemá nikdo rád?“ začal provokovat. To ale fakt neměl dělat. Takhle mluvit o Gaarovi v mý přítomnosti je nebezpečný. Vrhla jsem se na něj. On se postavil do bojové pozice a zapnul sharingan. Udělala jsem pár hmatů rukama – to ho znervóznilo, takové pečetě neznal... To byla moje šance! Vrhla jsem se na něj a začala ho kopat, kousat a škrábat. Nechtěla jsem na blbečka jako je on používta Ninjutsu, vím, že bych ho mohla taky v neopatrnosti zabít, což by bylo blbý, když jsme v jednom týmu, ale za tohle musel zaplatit. Těch pár pečetí jsem si vymyslela, abych ho zmátla.
„Ah, ty debile, vždyť se i pereš jako holka!“ křičel a snažil se vykrýt mé nehty, „myslel jsme, že toho malýho psychouše nemáš rád ani ty!“
„Takhle o mým klukovi mluvit nebudeš,“ odpověděla jsem a zamávala pěstmi. Teprve potom jsme si uvědomila, co jsme právě řekla. Zatvářil se znechuceně a vyplázl jazyk.
„Ble...“
„Říká někdo, kdo byl skoro rok u Orochimara,“ poznamenal Haku, ale rychle se zase díval jinam. Sasuke mě odstrčil a sednul si zpátky k ohni.
„Idioti.... Všichni jste idioti. Neměl jsme na vybranou!“ řekl a rozhodil rukama. „Chci se pomstít svému bratrovi! Nemůžete to chápat, když jste všechny neztratili tak jako já,“ řekl a najendu se mu v očích zalesk smutek. Ale jen na malou chvíli, pak ho zas nahradila chladná zlomyslnost, „ale zpět k tobě, kámo – jste fakt prasata v tý Suně.“ Pokusila jsem se v duchu napočítat do deseti, ale najednou všechna čísla v mé mysli vypadala jako Gaara a jeho bratr v různých polohách.
„Tak dost!“ vykřikla jsem. „Dost, bylo toho dost. Já jsem holka,“ řekla jsem a jakoby mi spadl kámen ze srdce. Bylo to, jakobych si po dlouhém dni sundala lodičky.
„Aha... tak proto nosíš ty dupačky tak volný?“ zeptal se Sasuke.
„Néé! Já jsem kluk! Ale jsem holka!“ vykřikla jsem, přičemž jsem odkryla důkaz, že jsem muž.
„Já... já... já nejsem Kankura...“ přiznala jsem smutně.
„Cože?“ řekli oba najednou.
„Jo, je to tak. Jsem Hiromi, ta černovlasá kočka, která je teď uvězněná v těle idiota v dupačkách. Chápete?“ Chvíli jim to docházelo. Potom Haku vstal a obejmul mě kolem ramen. (Divné – i on je teď menší než já!)
„Proč jsi mi to neřekla, Hiromi-chan,“ řekl mile. Taky jsme ho objala, je tak hodnej. Sasuke ještě chvíli zíral a potom se pousmál.
„Jen si tu klidně vylejvejte srdíčka, děcka, já jdu na obhlídku okolí,“ řekl lhostejně, zvedl se a zmizel v lese. Co? Takový úsilí mě stálo to říct.... a on nic. Zavrtěla jsem hlavou.
„Je to idiot,“ řekl Haku, „pojďme postavit stan a ty mi to všechno řekneš, ju?“