The Writer 10

,,Mně možná nic neřekneš, ale znám někoho, komu ano." Yamato se zatvářil potěšeně nad myšlenkou, která mu zřejmě vskočila do hlavy, a spoutal Ritekovi ruce za zády chakrovými pouty. Bylo to fascinující sledovat jeho počínání, zvláště, když jsem vždycky toužila vidět to na vlastní oči. Dva jemné modré provázky se obtočily kolem jeho zápěstí a znemožnily mu jakýkoli pohyb rukama.
,,Úžasné." Prohodila jsem a stále se pohledem vpíjela do oněch pout. Yamato se jen jemně usmál a položil mi ruku na rameno.
,,Chtěl bych, aby jsi šla se mnou." Poprosil mě. Zatvářila jsem se trochu nejistě, protože bylo už osm hodin a moji rodiče už dávno vstali. To znamenalo, že našli vzkaz a teď se budou snažit mě sehnat.
,,No.. já... totiž... nevím." Zakoktala jsem a roztěkaně hleděla kolem. ,,Moji rodiče neví, kde jsem, a jestli jim to brzy nezavolám nebo se nevrátím domů, budu mít zaracha." Odpověděla jsem mu sklíčeným tónem a podívala se mu do očí. Byla jsem si jistá, že v nich uviděl pravdu. Uvěřil, že vše, co jsem mu řekla, byla realita a ne jen výmysl, abych se z toho nějak vykroutila.
,,Dobře. Ale pravděpodobně tě já nebo někdo, koho jistě poznáš, brzy kontaktujeme. Je na čase, aby jsi zjistila, proč se ti poslední dobou dějí ty zvláštní věci." Usmál se a přiměl mě tak trochu se začervenat.
,,Fajn, budu se těšit." Zavolala jsem na něj dřív, než jsem vyběhla z uličky, abych stihla třicet sedmičku vozící mě domů.
Asi bych měla zavolat Shině a poprosit ji, jestli by můj výlet trochu nekryla. Přemýšlela jsem cestou, zatímco jsem dobíhala trolejbus. Snad jí ještě rodiče nevolali. To bych potom byla v pěkný kaši.

Ani ne za dvanáct minut mě trolejbus vyhodil kousek od našeho domu. Vystoupila jsem a co nejrychleji utíkala směrem k domu. Otevřela jsem zamčené dveře a vešla dovnitř. Bundu jsem si pověsila na věšák a boty schovala do botníku. Už jsem se chtěla zvednout, ale v tom jsem spatřila maminčiny nohy. Zavřela jsem oči a hluboce se nadechla.
No tak to jsem zvědavá, co z ní vypadne. Pomyslela jsem si a stanula jí tváří v tvář. Její obličej byl červený, máma byla rozhněvaná. A to hodně. Takhle červenou jsem jí snad ještě nikdy neviděla.
,,Ahoj mami." Pípla jsem a trochu se přikrčila. Chvíli bylo ticho, ale potom začal pěkně zvučný koncert.
,,Ahoj mami??? Nikito, co si sakra myslíš? Je sobota ráno, vstanu a jdu tě vzbudit. Ale paní není nikde! Místo ní však najdu papírek, že si odskočila ven! Bez toho, aby mě slečna vzbudila nebo se zeptala, jestli může! Víš jaký jsme o tebe s tatínkem měli strach??!" Křičela na mě. Skoro jsem se při tom rozplakala. Nebyla jsem zvyklá na takový randál. Rodiče mi vynadali jen jednou v životě a to když jsem přišla domů za bouřky s kolem. Buďto jsem v případě, že mě přepadne bouřka, měla jít před tím, než začne, nebo se někde schovat a vrátit se až potom. Jenže mně bylo šest a vrátila jsem se uprostřed té bouřky. Týden jsem měla zakázaný počítač i televizi. Ale tohle bylo jiné. Cítila jsem z toho daleko větší průšvih. Sice mi bylo jasné, že se to neobejde bez kázání, ovšem zdálo se mi, že to teďka mamka trošku přehnala.
,,Byla jsem za Shinou." Zkusila jsem své štěstí. Ale mamka jen zúžila oči do ještě menších štěrbinek a než jsem se stačila nadát, přistála mi na tváři její dlaň. Poprvé v životě mi dala facku. Hlava se mi otočila aspoň o sto osmdesát stupňů a já se musela zachytit věšáku, abych nespadla. Podívala jsem se na ni zmateným pohledem a svoji ruku si držela na rozpáleném místě na levé tváři.
,,Tak tohle ne mladá dámo! Lhát mi nebudeš! Shině jsem volala a nic o tom, že byste se měli sejít, nevěděla!" Vybafla na mě. Přinutila mě tím jen sklopit hlavu a uznat porážku.
,,Nebudu z tebe dolovat, kde jsi byla. Jen ti oznamuji, že máš dva týdny domácí vězení! Ze školy rovnou domů. Žádné kino, žádné klábosení v parku se Shinou, žádné procházky do lesa, nic!" Otočila se na podpatku a odešla zpátky do hloubi domu.
Byla jsem zklamaná z toho, že jsem podvedla své vlastní rodiče, ale oni by mi neuvěřili. Přece něco tak fascinujícího pravda být musí, ale dospělí jsou prostě dospělí. Mysleli by si, že jsem cvok. Ostatně... možná to není tak daleko k pravdě. Co kdybych zjistila, že jsem se jen cestou do města bouchla do hlavy a spadla? Že to celé byl jen výplod mé fantazie? Ne! Něco takového se nemůže stát. Bylo to až příliš skutečné. Ten jeho úsměv... ach bože! Nikito přestaň! Budeš maturovat a zajímáš se tady o chlapa, který je aspoň o čtyři roky starší než ty a navíc ho vůbec neznáš! Teda.. skoro ho neznáš. Napomenula jsem se. Ovšem Yamato ne a ne opustit moji hlavu. Proto jsem s ní tedy zatřásla a rozešla se do svého pokoje. Hlad jsem neměla a nehodlala jsem u případné snídaně poslouchat další kázání. Cestou jsem však zahlédla jen otcův zklamaný obličej a mamčiny stále rudé tváře. Ještě víc jsem sklopila hlavu a zavřela za svým královstvím dveře.

,,Tak ke komu mě zavedeš teď, králíčku." Zasmál se Riteku a vyplivl ze svých úst krev. Yamato ignoroval jeho poznámku a zlomyslně se na něj usmál.
,,Určitě ho znáš. Ale nebude se ti to líbit Riteku. Však ty promluvíš. I kdybys nechtěl." Ušklíbl se a vyskočil s ním na střechu jednoho odlehlého domu. Musel se ale ihned přikrčit, protože kolem na ulicích chodilo o hodně víc lidí, než v tuhle hodinu v sobotu ráno mohl předpokládat.
,,Já myslel, že tihle lidé mají o sobotách a nedělích volno." Poznamenal si tiše pro sebe.
,,Workoholici." Dodal dřív, než splynul i se svým vězněm s okolím a zamířil si to ke svému poslednímu stanovišti.

Sedla jsem si na postel očima upřenýma na své dlaně. Byla jsem z toho všeho zmatená. Chtěla jsem zvednout telefon a zavolat Shině, protože telefonovat mi mamka nezakázala, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Mohla by si o mě ještě myslet, že jsem se úplně zbláznila. Sice jsem jí včera večer ukázala jasný důkaz o tom, že vše, co jsem viděla, byla pravda, ale člověk nikdy neví. Ale Shina byla jediný člověk, kterému jsem mohla bezmezně důvěřovat. Bylo tedy dobré jí z tohohle vynechat? Necítila by se dotčená? Nemohla jsem se rozhodnout. Jestli jí zavolám a udělám ze sebe blbečka, už mi nikdy nebude věřit a brát mě seriózně. Ale když jí nezavolám a ono se to vyvrbí v něco strhujícího, bude mi mít za zlé, že jsem jí vyšoupla.
Nakonec mě ale přece jen ovládl pud sebezáchovy, takže jsem nechala mobil ležet tam, kde byl, a radši si sedla ven na terasu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Přitom jsem přemýšlela, jak obejdu rodiče, když se mě někdo z Yamatova týmu pokusí kontaktovat. Určitě to nebude jednoduché, ale někdy v noci se to povést musí. Doufám.

,,Podívejte, támhle je Yamato-sensei." Zakřičel na ostatní Naruto, když se dostali k hranici městské části Brno-střed. Všichni se po jeho informaci zastavili a čekali, až si jich jejich sensei všimne a zamíří k nim. Nemuseli ani čekat dlouho, Yamato počítal s jejich návštěvou, zvlášť po tom, kdy se tak zdržel.
,,Yamato-sensei, poslal nás Kakashi-sensei. Prý vám to nějak dlouho trvá." Uculila se Sakura a se zájmem pozorovala zajatce svého druhého učitele.
,,Jsem si toho vědom Sakuro, ovšem někdo se mi připletl do cesty. A hodně nám to zavařil." Zamračil se Yamato a šťouchl do Riteka. ,,Myslím, že by Kakashiho zajímalo, že jsem na tom místě kromě tohohle hada ještě někoho potkal. A ten dotyčný je ještě teď z toho setkání na větvi." Naznačil jim vzniklou situaci. Sakura i Sai se napřed podívali na sebe a potom na svého učitele. I oni z Yamatových slov pochopili, že tam potkal Nikitu.
,,Kdo je z toho na větvi, Yamato-sensei?" Zeptal se po chvíli rádoby přemýšlení Naruto. Yamato však jen obrátil oči v sloup.
,,Radši mlč."

Na terase jsem proseděla celý den. Odmítala jsem jíst, učit se, dívat se na televizi, pomáhat mamce s domácími pracemi i jít s rodiči navštívit babičku.
,,Když už mám domácí vězení, tak ať už je pořádný." Vpálila jsem mamce přidrzle do obličeje, čímž jsem si málem vysloužila další facku. Naštěstí se ale mamka udržela a radši za sebou jen práskla dveřmi od mého pokoje. I zpoza nich jsem ale slyšela její plačivý hlas.
,,A já si myslela, že už z té puberty vyrostla."
No a co jsem měla dělat? Bylo mi už osmnáct, byla jsem plnoletá, ale přesto se ke mě chovali, jako bych byla dítě. Vlastně... měli se tak chovat. Už jsem klidně mohla pracovat, jít na nějakou brigádu, vydělávat si, najít si kluka, bydlet s ním v nějakém podnájmu a nepřidělávat rodičům zbytečné trable. Ale na to já jsem byla moc líná. Nechtělo se mi od rodičů. Možná kvůli tomu, že bych starost o sebe nezvládla, možná proto, že by se mi po mých stvořitelích a malé sestřičce stýskalo. Nevěděla jsem to přesně. Ale na tom nesešlo. Každopádně jsem jim vysela na krku, žila z jejich peněz a válela se v jejich domě. Měli právo se mnou takhle zacházet.
Povzdechla jsem si nad svým přemýšlením a vrátila se z terasy zpět do pokoje. Sedla jsem si k počítači a chtěla něco napsat, ale něco uvnitř mi říkalo, že by to nebylo správné.
,,Jasně, radši počkám, až mě kontaktuje někdo z týmu, který by vlastně vůbec neměl existovat, dovede mě k někomu, kdo mi řekne o co tady vlastně běží, a potom snad i dostanu instrukce, jak se mám chovat dál. No já z toho asi zešílím!" Mumlala jsem si a praštila se do hlavy.
,,Že já husa hloupá si prosadila, abychom si před šesti lety pořídili kabelovou televizi. Kdyby nebylo jí, nikdy bych nepřišla na to anime a tyhle věci by se teď neděli. Ale zase bych nepotkala jeho.... A je to tady zase, sakra Nikito VZPAMATUJ SE! Další rána do hlavy. Myslela jsem na něj i na včerejší boj skoro celý den a pořád ne a ne opustit moji hlavu.
,,Jestli se to do příštího týdne nezlepší, zajdu si k psychiatrovi." Rozhodla jsem se a podala si kalendář. Do políčka na příští neděli jsem si napsala - v případě halucinací a podivných myšlenek kontaktovat psychiatra, spojitost s Y/T - a datum zakroužkovala červeně.
,,A teď snad už jenom čekat."

,,Trochu ses zdržel, Yamato." Pozdravil svého přítele Kakashi.
,,Omlouvám se, ale někdo mi zkřížil plány." Zašklebil se Yamato a hodil před stříbrnovlasého ninju jednoho z Orochimarových přisluhovačů.
,,Další?" Nadzvedl obočí Kopírovací ninja.
,,Bohužel, ale to není to nejhorší." Povzdychl si Yamato.
,,Řekni mi, co může být ještě horšího. Orochimaru prokoukl Tsunadin plán a poslal pro tu holku své ninji. A oni se jí teď snaží získat pro jeho vlastní potřebu." Rozmáchl rukama Kakashi a radši schoval svoji oblíbenou četbu. Při takovém randálu by mohla přijít k úhoně.
,,No víš.... on nebyl jediný, koho jsem tam potkal." Začal pomalu Yamato. Kakashimu to nejdřív chvíli trvalo, stejně jako Sakuře i Saiovi, ale potom se mu rozsvítilo.
,,No to si ze mě snad děláš srandu!"