Ta, co jen objeví a zmizí 05-Minulost zaútočila, vzpomínky se vrací!

Jeho slova mě donutila přemýšlet. To jsem opravdu jako oni, to jsem opravdu jen pouhá mrcha? Zkroušeně jsem se posadila na zem a kolena jsem si přisunula k tělu. Všechna moje hrdost se rázem zmenšila na obyčejný pláč. Jsem slabá, jsem možná i slabší než on. Obličej jsem schovala do dlaní, jsem slabá, jsem jen obyčejná uplakaná holka. Najednou se mi začala motat hlava, cvičiště mi před očima zmizelo.

Stála jsem před nějakým domem, nějaká malá holčička stála před vchodem a poslouchala řev, který vycházel z domu. Ta holčička jsem byla já. Ale to už je několik let, kdy se tohle stalo. Ale já jsem si to vůbec nepamatovala. Vypadalo to, jako by mě neviděla, jen se slzami v očích hleděla na dvě osoby, jak na sebe křičí. Ti lidé byli moji rodiče. Stejně jako mému mladšímu já se i mě začaly slzy kutálet po tvářích. Netušila jsem, co se tu děje. Na své dětství jsem neměla žádné vzpomínky. Myslela jsem si, že jsem se narodila tady, ale nejspíš to byla lež. Udělala jsem pár kroků, až jsem stála vedle svého mladšího já. Zanedlouho vyběhla žena ven. Měla na tváři červený otisk a plakala. Byla to moje máma, měla stejně tmavé vlasy jako já, taky stejně tmavé oči jako já. Ale co se tam dělo? Moje máma popadla tu malou holčičku a rozběhla se s ní k lesu. Chvíli jsem ještě počkala, dokud z domu nevyšel i opilý muž a v ruce držel nůž. Zalekla jsem se a rozběhla jsem za mámou.
„Stůj nebo tě zabiju!‘‘ křičel ten muž. Když se ale moje máma nezastavila ani na třetí výhrůžku, vrhl po ni nůž. Ten se ji zabodl do zad a ona spadla na zem. Zastavila jsem se, do očí mi vhrkly slzy, když jsem viděla, že se máma nezvedla.

„No tak vzbuď se!‘‘ křičel na mě někdo z dálky. Okolí kolem zmizelo, přede mnou se znovu vyjasnilo cvičiště a taky ten, kdo mě probudil.
„Jsi v pořádku?‘‘ ptal se mě Sasuke a pomohl mi se posadit. Ještě chvíli jsem zhluboka dýchala. To, co jsem teď viděla, mě zmátlo natolik, že jsem nebyla schopná říct ani jediné slovo. Jen jsem zírala do prázdna a zrychleně jsem dýchala. Znovu mě obklopila temnota, ocitla jsem se zpátky na tom místě, kde jsem byla před chvíli.

Tentokrát jsem ale byla ta malá holčička. Viděla jsem před sebou svou mámu. Ještě dýchala a pevně mě držela za ruku, něco ale bylo mezi našimi dlaněmi. Něco studené. Její stisk povolil a mě ve dlani zůstal řetízek a na něm bylo srdíčko. Sevřela jsem dlaň a dál jsem plakala. Zrovna sněžilo, země byla pokrytá sněhem a já jsem cítila, jak mě pálí mráz a slzy mi zamrzají na tvářích. Plakala jsem dál, dokud mě mráz neochromil.
Znovu jsem otevřela víčka, ale hned jsem je raději zavřela, světlo bylo moc silné. Když jsem je ovšem otevřela znovu, uvědomila jsem si, že mě obklopuje jen tma. Znovu jsem je zavřela. Měla jsem divný pocit.
Když jsem je otevřela po třetí, tma byla stejná, ale cítila jsem i něčí ruce, které mě objímali kolem ramen, pak i teplý dech na svých tvářích. Vlasy mi padaly do tváří a já jsem se cítila v bezpečí. Aniž bych věděla, kde jsem, přitulila jsem se blíž k němu, až se jeho ruce ocitli na mých zádech. Ucítila jsem, jak jeho ruka kopíruje moji páteř.
„Už jsi vzhůru?‘‘ šeptl mi do ucha. Neodpověděla jsem mu, jen jsem se nechala teplem jeho těla hřát. Měla jsem na něj tolik otázek, spoustu zbytečných. V téhle chvíli však nebyli důležité. V téhle chvíli jsem se nechtěla pozastavovat nad tím, co bylo a co bude. To, co se stalo, mě děsilo, ale s ním jsem snad byla v bezpečí. Víc než tohle mě však trápilo, s kým tu vlastně jsem.. Netušila jsem, co všechno se stalo. Mohla to být jen chvilka, mohla to být nekonečná věčnost. Ale nebyla jsem sama, zima už pominula a to bylo hlavní.
„Co se vůbec stalo?‘‘ optala jsem se ho a pozvedla jsem mírně hlavu, abych mu mohla vidět do obličeje. Tma byla hustá, a já jsem tvář zahlédnout nemohla. Nejspíš byla noc. Ten neznámý ale neodpovídal, jen mě k sobě víc přisunul, až slyšel každý tlukot mého srdce. Hned mi bylo tepleji.
„Řeknu ti to ráno.‘‘ špitl. Po chvilce jsem poznala, že mě někam nese. Stále jsem v dlani držela matčin náramek, pevně jsem ho stiskla a přiložila jsem si ho k hrudi. Zavřela jsem oči a usnula jsem.

Probudila jsem se o několik hodin později. Byla jsem zamotaná do spousty přikrývek, už mi bylo lépe, ale stále jsem se třásla zimou. A stále si hlavou honily vzpomínky, něco tak hrozného jsem v životě neviděla.
Víc mě ale děsila myšlenka, kde vlastně jsem a kdo byl ten neznámý člověk. Z posledních sil jsem se posadila a rozhlédla jsem se po místnosti. Temné kamenné zdi, místnosti osvícená jen svíčkami. Tohle místo mi začalo nahánět hrůzu, ale bylo to taky místo, kde jsem byla v bezpečí.
Někdo přišel, otočil jsem hlavu k dveřím. Trochu jsem se zalekla, ten muž s hadí tváří mě děsil, ale byl to on, kdo mě zachránil.

„No tak, už se probuď.‘‘ Pokoušel se mě Sasuke probudit, konečně jsem otevřela oči a zhluboka jsme se nadechla. Rozhlédla jsem se kolem sebe, dokud jsem se nesetkala s jeho pohledem. Tvářil se vyděšeně, docela i překvapeně. Přejela jsem si přes obličej. Poněkud vlhký.
Zprudka jsem se postavila a rozběhla jsem se zpět do úkrytu. Tak jsem se zamkla do svého pokoje a tiše jsem se rozplakala. Po dlouhé době se mi konečně vrátily moje dlouho ztracené vzpomínky. Dlouho jsem si myslela, že mi Orochimaru zabil rodinu a sám si mě vychoval, ale on mě zachránil. Proč? To jsem tak geniální nebo mám něco, co jiní nemají? Nevím, ale myslím, že bych to měla zjistit.