Dcera Jashinova - 9. kapitola - Pain

Velký šéf se konečně přinutil k nutné kontrole důležitých lejster. Právě skončil s prací a hodlal si jít lehnout, jenže to nesměl ve dveřích natrefit na mladého Uchihu, který se tam doslova vřítil. „Co má tohle znamenat, Itachi?“ zabručel Vůdce.
„Myslím, že to, co vám teďka řeknu, si velmi rád poslechnete,“ vypravil ze sebe černovlasý Shinobi a pak spustil, řekl mu všechno, co se před chvílí přihodilo.
Pein z toho měl oči navrch hlavy, ale vzmohl se jen na: „Veď mě!“

Dvěma hlídacím ninjům bylo úplně jasné, co bude následovat po Itachiho zběsilém útěku. „Mně je blbě,“ okomentoval to Deidara a nechal viset pravou ruku přes okraj postele.
„Ten šmejd nás práskne!“ zlobil se Hidan. „Ale jak jsem řek už jednou… To dítě si nechám!“
Na příchod Vůdce nemuseli čekat dlouho. Přiřítil se s Itachim jako velká voda. „Nechci nic slyšet!“ hulákal Pein už ve dveřích, ale to už bělovlasý prohlásil, a hodně hlasitě, že ten prcek je jeho. Zdálo se, že tomu zrzek věří.
„Ta ženská ho nechtěla, tak prej ať se o něj postarám,“ doplnil nesmrtelný svou smyšlenou historku, kterou mu ale zcela úmyslně překazil Deidara. „Našli ji s Kakuzou v křoví. Žádnou ženskou nevoblb nebo tak něco.“
„Dítě v Akatsuki? Jak si to představuješ?“ Pein se obrátil na nesmrtelného. Zuřil. Potrestat právě jeho bylo na dlouhé přemýšlení. Bolest mu nevadila, znudit se nenechal, hladem ho mohli trápit, jak chtěli, a byl už tak dospělý, že domácí vězení by na něj také neplatilo. Vůdce věděl, že kázání si k srdci nevezme a že nakonec stejně bude muset ustoupit. Ale nehodlal se tak snadno vzdát. „Předlož mi nějaký opravdu pádný argument a může tu zůstat!“ vyzval ho.
Itachi se zaškaredil. „Ale, Šéfe, neříkal jste snad, že…“
„Sklapni, Uchiho! Teď mluvím já!“
Černovlasý poslušně zmlkl. Hidan se chytil slova: „No… já to teda nevím natuty, ale… umí dělat bezvadný ksichty.“
„A to je podle tebe přesvědčivý argument?“
„Jo, ten nejlepší,“ přisvědčil bělovlasý a zaculil se.
Vůdce na něho namířil prstem. „Vem to mrně ke mně do pracovny. Hned!“
„Budete ho pitvat, Šéfe?“ zakřenil se Deidara.
„Jistěže ne!“ ohradil se Pein dotčeně. „A ty dělej, co ti říkám, Hidane, nebo přijdu na způsob, jak tě potrestat tak, že už si podobnou pitominu příště rozmyslíš!“
Bělovlasý usoudil, že lepší bude neprotestovat a šel splnit rozkaz. Velký šéf se s malou Prtě zamkl v pracovně. Nechal ji ležet na stole, začal přecházet po pokoji a usilovně přemýšlel. Když nic nevymyslel, vrátil se k holčičce, která se na něho dívala s neskrývanou zvědavostí. Zahlédl v jejích zelených očích i jakýsi podivný záblesk a… pak se ten pišišvor ušklíbl tak zvláštním způsobem, že to Peina až zarazilo. Skoro jako kdyby mezi sebe přijali docela malého mafiána. Co je zač tohle dítě? A… bude rozumné ho v organizaci nechat?
Nasál vzduch a zavrtěl hlavou. Vrhl po holčičce znechuceným pohledem, sebral jí špinavou plínku a odhodil ji za sebe. Popošel k oknu, otevřel ho dokořán a nechal do plic proudit čistý, nezkažený vzduch…