Parodie

„Tak mě nenapínej, já chci vědět, koho mám zabít,“ povzbuzoval jí Kankurou.
„Zkus mu něco udělat a buď si jistý, že Tě Tsunade zabije, protože nedovolí nikomu, aby jí kazil její představení,“ upozornila ho Temari.
„Hmmm, tak ho tedy nezabiji a kdo to je?“
„Je to asi ten nejsladší kluk tady z Konohy, pod jehož pohledem roztaje téměř každá dívka, ano je to Sasuke Uchiha.“
„Tak Sasuke,“ pomyslel si Shikamaru.
„Jdeme k němu,“ zavelel najednou Kankurou.

„Kde je Tobi?“ vykřikl vyplašeně Deidara, zmateně se rozhlížejíc kolem, zda někde neuvidí svého parťáka.
„Cch,“ odfrkl si Hidan, jehož náhlá ztráta nijak neznepokojovala, „určitě potkal nějaký zvíře a teď si s ním v noře dává čajíček.“
Peinovi se sám od sebe zvedl jeden koutek úst, jelikož byl na rozpacích. Mohl Tobiho nechat v lese, čímž by ho dostatečně potrestal za neuposlechnutí rozkazu; na druhou stranu, Tobi byl součástí Akatsuki a Konan by mu pořádně nadala, kdyby se vrátil bez něj.

Po této etudě se všichni konečně vydali do kanceláře Tsunade. Během cesty šel opět Kankurou tři kroky před nimi a tak měli Temari a Shikamaru relativně soukromí, jenže to už Temari zpozorovala, že Shikamaruje poněkud zelený.
„Co se děje?“ ptala se potichu
„Zase mě chtěl zabít,“ stěžoval si Shikamaru, „takto jsem si chození s holkou opravdu nikdy nepředstavoval, ani v té nejhorší noční můře by mě toto nenapadlo.“
Jenže to už pomalu přišli na místo, když tu najednou vedle nich spadla židle.

„Sbíráme všechny!“ přidal se k němu Kakuzu. „Je úplně jedno, jestli najdete nějakou houbu, kterou neznáte, prostě berte všechny!“
Řečeno už bylo dost, tudíž všichni vyrazili do lesa.
„Pomalu se rozptylujte, abyste pokryli větší prostor, ale neztrácejte se z dohledu!“ připomínal Pein.
Taková zločinecká organizace, to si pište, že se do přírody hned tak nedostanou. Každá podobná akce je nadšeně vítaná. Navíc je zajímavé sledovat, jak každý z nich má jiné, ehm, způsoby, jak dělat věci po svém.

„Co bys jako chtěl dělat?“ nechápal Shikamaru.
„Mohl bych ti ještě ukázat, jak dopadne, ten kdo by se jen dotknul mojí sestry.“
„Raději ne, ale můžu se zeptat, co by se stalo člověku, kdyby se jí víc než dotknul?“ ptal se ho nesměle dál.
„Chceš to vážně vědět?“ otočil Kankurou otázku a šibalsky zamrkal obočím.
„Když vidím tvůj krvelačný pohled, tak raději ne,“ po těchto slovech jen Shikamaru na sucho polknul a dodal, „pojďme raději spát.“

[i]Nejprve bych ráda osvětlila, jak to všechno začalo...Pein přišel s nápadem na inovace ve své organizaci Akatsuki. Přemýšlel, co by mohlo být dobré a z čeho by měli užitek všichni. Po dlouhém zvažování si usmyslel, že pořídí auto.
Jelikož se ono auto stalo věcí veřejnou, všichni společně navštívili autobazar, aby si po dlouhém rozhodování a dohadování přece jen vybrali velké, rodinné auto.
Peinovi dalo spoustu práce přemluvit Kakuzu, aby uvolnil z rozpočtu peníze pro takovouhle investici, avšak povedlo se.

"Ku*va to je zase kosa. Doprd*le nohy mám celý zmáčený, to tu ten pos**nej sníh nemohl někdo zvás do***zlu vodházet!? Uhni vo*e, ať můžu dovnitř nebo ze mě zachvilku bude ledová socha." projevil se Hidánek dříve než stihl strčit svůj jashiní nosánek do Aka doupěte.

Sluníčko sluní, ptáčci zpívají a Pein s Konan se vracejí v rozverné náladě z čajového dýchánku zloduchů. Náhle oba zkoprní a pomalu jim mizí z úst blažený úsměv.
"Co se to tu stalo?" Vypadlo zděšeně z Peina a jen bezradně zíral na tu spoušť. V hlavě mu jely závitky na plné obrátky.
Mírně ovíněná Konan se začala smát a pronesla: "Miláčku, kde je naše sídlo?"
"Nevim," odvětil Pein se slzami v očích.

Za chvíli se otevřely dveře a v nich stála Temari s otázkou, co ti dva tu spolu dělají?
„Nic, my si jenom trochu povídali, že jo kámo,“ odpověděl jí Kankurou a po těchto slovech praštil Shikamara po zádech a ten div nespadl na zem.
„Když už si tady, tak bychom se třeba mohli dát do práce,“ pokračovala Temari a Shikamaru jen přikyvoval, protože v tom viděl možnost dostat se dál od Kankurových rukou.

Sensei Eratashi se svým týmem, ve kterém je malá geninka Rinneta, stojí u jezírka. To jezírko je naprosto ojedinělé na celém světě. Je totiž slané a žijí v něm mořští živočichové. Nikdo neví přesně, jak se tohle mohlo stát.

Songfic na píseň od Jaromíra Nohavici - Jdou po mně jdou

„Vstávejte lidi! Hidan nám zdrhnul!“ Deidara běhal po sídle a Vůdce (promenádující se po chodbě v nočním úboru) z toho právě dvakrát nadšený nebyl.
„Nebuď hloupej! Kam by asi tak šel?“ mírnil blonďatého splašence Itachi.

A slunce už opět vycházelo. Naprostá většina obyvatel Konohy to bohužel ani nepostřehla, protože jejich světlem se stal monitor počítače. Závěsy tedy zůstaly zatažené a začínaly být cítit. A své osobité aroma postupně získávali i uživatelé onoho stroje. Hygiena upadala. Hrozilo vážné nebezpečí, že z homo sapiens sapiens, obývajících Konohu, už zanedlouho vznikne nová větev druhu homo neanderthalensis. A to by nikdo nechtěl.
Ale všem to bylo jedno...

----------------------------------

Tři muži seděli ve své oblíbené hospůdce, kde se „náhodou“ sešli a opět si stěžovali na ten život, jak je nespravedlivý a jaké jsou ženské, když překročí třicítku.
„Proč ženy musí být tak komplikované?“ postěžoval si Shikaku.
„Mě se neptej, já nejsem ženská!“ ohradil se Inoichi.
„No jo, to vím!“ Chouza se jako obvykle cpal a skoro nemluvil.
„Tak to asi ženské vidí nás!“ poznamenal jedlík.
„Asi máš pravdu, ale je komplikované o tom jen přemýšlet!“
„Co s tím naděláme? Nic.“

„To je dneska zase, ale ku*va vedro.“ lamentoval Hidan, „už mám na sobě jenom trenky a pořád se potim jako sv*ňa.“
„Hm, ale vypadáš bezvadně, Hidy, skoro jako nějaký ten naolejovaný kulturista na těch fotkách, co je tady Konan, tak úzkostlivě střeží před zraky Peina.“ uchychtl se Deidara.
Konan si Hidánka změřila pečlivým pohledem a poté se vložila do rozhovoru: „Ale víte klucí, že máte pravdu, fakt by mohl z fleku dělat striptéra.“

Ráno, ještě před snídaní se stavila Temari v Shikamarově pokoji, protože mu musela něco říct. Shikamaru byl rád, že jí vidí, ale Temari se tvářila vážně, což ho trochu vyděsilo.
„Stalo se něco?“ začal se jí hned vyptávat.
„Musíme si vážně promluvit,“ pronesla Temari. Shikamaru si byl téměř jistý, že mu chce říct, že to, co se stalo v noci, byla chyba a tak začal: „ Pokud mi chceš říct, že už se to nesmí opakovat, tak já to budu respektovat.“

[center][color=green]
Zasloužil by facek pár,
sotva co se vyklubal,
ba možná on se narodil,
no jeden by se z něho zblil.

Už když byl ten malej kluk,
vypadal jak nějakej buk.
Furt bratrovi za zadkem,
"Pojď mě učit, honem jdem!"

Potom žádného divu není,
že bratrova pěst v okamžení,
přistála mu na čele.
"Nikam nejdem, Sasane!"

Učil on se tedy sám,
však bratr ho vždy vypískal.
"Já budu jak velká zeď,
kterou nepřekonáš teď,
ani nikdy to já vím,
tajemství ti nepovím."

Sasan čuměl.
"Co se děje?!"

Ó Nejvyšší,

tak ti po dvou letech píšu opět pravidelnou čtvrtletní zprávu. Jako jo, trochu mi to, ***, trvalo, ale lepší něco než kosou do oka. Což, ***, luxusně bolí, jen tak mimochodem. Vím, s rituály jsem taky moc nepokročil, ale jako to je i tvoje vina. Kolikrát jsem se k tobě modlil, abys na Kakuza seslal tři nebo čtyři infarkty, on by si potom rozmyslel mi do toho kafrat, ale ty ses na to ***, tak si neztěžuj. Ale počet obětovaných mám pořád *** velkej, ne nadarmo jsem se loni stal jashinistou roku.

Kakuzu sedí v koutku a tiše dumá nad závažnou, avšak tajnou věcí.
Náhle sebou škubne a houkne na Peina: „Šéfe, máte v úmyslu ještě někdy použít tu starou skříň na koření?“
Pein se celý rozcuchaný vypotácí z ložnice, nevěda, která bije, a jen nevrle utrousí: „Ne, chtěl jsem ji už dávno vyhodit, jenomže nikdo z vás se k tomu do dneška nemá.“
Za stálého brblání si sám pro sebe se Pein odpotácel do kuchyně.