Akatsuki na houbách 03

„Kde je Tobi?“ vykřikl vyplašeně Deidara, zmateně se rozhlížejíc kolem, zda někde neuvidí svého parťáka.
„Cch,“ odfrkl si Hidan, jehož náhlá ztráta nijak neznepokojovala, „určitě potkal nějaký zvíře a teď si s ním v noře dává čajíček.“
Peinovi se sám od sebe zvedl jeden koutek úst, jelikož byl na rozpacích. Mohl Tobiho nechat v lese, čímž by ho dostatečně potrestal za neuposlechnutí rozkazu; na druhou stranu, Tobi byl součástí Akatsuki a Konan by mu pořádně nadala, kdyby se vrátil bez něj.
„Dočasně přerušuji sběr hub,“ zavelel hlasitě, aby ho slyšeli všichni ostatní, „ztratil se nám Tobi, musíme ho najít.“
A tak se Akatsuki vydali hledat svého ztraceného člena. Les ne les, jeden přes druhého na něj volali jménem a rozhlíželi se po okolí. To jen Kakuzu šel sice ve stejném směru jako ostatní, jenom se nezaobíral hledáním Tobiho, nýbrž hub.
„Toobii!“ hledali všichni.
„Deidaro-senpaaaai!“ zaslechli všichni vzdálený, ovšem i přesto pronikavý hlásek. Pein zvednutím ruky nad hlavu donutil všechny, aby přestali bezcílně pobíhat kolem a naslouchali spolu s ním, odkud přesně onen hlas přichází.
„Peine-samaaa, jsem tady!“ ozval se znovu Tobi. Všichni už dobře věděli, kde nejspíš bude, takže se za ním, rychleji či pomaleji, vydali.
„Tobi!“ okřikl ho důrazně Pein, jakmile ho spatřil. Tobi ležel rozvalený na srázu, porostlém čímsi zeleným. Nebyl kdoví jak prudký, jenom hodně rozsáhlý; dole podle zvuku pravděpodobně tekla řeka.
„Kde jsi byl?“ zajímal se jako první Deidara.
„No, nejprve jsem uviděl, jak spousta lidí někam pádí a měly tam prý být houby,“ dal se do vysvětlování Tobi. Ostatním hned došlo, která bije; Tobi šel za lidmi ovlivněnými Itachiho genjutsu. „Ale nikde žádné houby nebyly, takže jsem šel o kousek dál a podívejte...je tu plno borůvek, mňam!“
Tobi měl pravdu, to zelené byly opravdu keříky borůvek a při bližším pohledu člověk viděl i malé, modré plody.
„Hmm,“ poškrábal se Kakuzu na bradě, „borůvky jsou velice drahé...možná ještě víc než houby.“
„Výborně,“ prohlásil rozhodně Pein, „končíme se sběrem hub, vytáhněte tašky, posbíráme tyhle borůvky!“ Nikdo se do toho moc nehrnul, ale rozkaz vůdce se nedal prostě ignorovat. Tak se stalo, že za několik minut celá organizace Akatsuki ležela na svahu a sbírala borůvky. Jen jediný z nich nedělal, co měl...
Sasori úspěšně předstíral, že se též věnuje sběru, ale nevěnoval. Našel totiž překrásný strom, z něhož byl rozhodnut vytvořit svoji novou loutku. Nasadil proto starou loutku Kazekageho, aby nenápadně a hlavně tiše přeřezala kmen onoho stromu a mazaně ji řídil prsty zabořenými v zelených listech.
Vše by bývalo bylo perfektní, kdyby najednou Kisame nevykřikl : „Klíště, leze po mně klíště!“
Soustředěný Sasori sebou trhl a nechtěně si přitáhl loutku, schovanou za stromem, k sobě. Tlak na naříznutý kmen způsobil, že se strom začal řítit k zemi, přímo na pilně sbírajícího Deidaru.
„Katsu!“ odpálil Deidara naprosto intuitivně nálož, kterou si umístil mezi borůvky, jen tak pro případ. Tím natropil obrovskou spoušť.
Sasoriho pracně vydobytý kmen explodoval přímo v půlce. Nikomu se nic nestalo, ale pečlivě umístěná výbušnina způsobila, že každý člen organizace byl potřísněn vybuchlými borůvkami.
„Hmm..a co takhle udělal džem?“ navrhl nevinně Deidara, za což sklidil nenávistné pohledy ostatních.
Všem bylo jasné, že nemělo cenu déle zůstávat v tom „lese hrůzy“, jak mu po dnešních událostech začali lidé z nedaleké vesnice říkat.
„Víte, co mi není jasné?“ zeptal se po cestě zpátky k autu Zetsu. „Proč si s sebou Sasori mohl vzít ta dřeva?“ Dvě ze Sasoriho loutek za sebou poslušně vlekly oba kmeny, v čele se šťastně vypadajícím loutkářem.
„Když už se tolik snažil...“ povzdechl si Pein.
Mlčky došel on i všichni ostatní k autu, nastoupili dovnitř a vyrazili zase domů. Jen Tobi musel vzít zavděk místem v kufru, protože byl považován za obecného viníka; místo něj si vedle sebe Pein naskládal košíčky s houbami. Nevypadaly zase kdovíjak zle, pokud by se navíc počítaly jednotlivé kousky nasekané Hidanem zvlášť, i jejich počet nebyl nijak špatný. Jenom byly nápadně moc barevné.
Doma je už čekala Konan. Zatímco ostatní vyčerpaně vystoupili z vozidla (kromě Sasoriho, který si ještě musel sundat své pracně získané kmeny ze střechy auta), Pein vítězoslavně předával Konan košíčky s houbami.
„No...uvidíme,“ povzdechla si a odešla s nákladem do kuchyně. Obezřetně si totiž obstarala obrázkový atlas hub, aby mohla všechny možné druhy, které přinesou; a byla si jistá, že jich přinesou hodně; identifikovat.
Pein nedočkavě jako první zasedl v kuchyni ke stolu, což mu ale nestačilo a pravidelně, po čtvrt hodině, se chodil ptát Konan do kuchyně, zda je už hotová s jídlem. Když se mu dostalo odpovědi, že to už za chvilku bude, pečlivě svolal všechny do jídelny.
Konečně, až byli všichni u stolu, přišla i Konan a před každého položila jeden talíř.
Každý překvapeně zíral na svou porci...v každém talíři guláše plavaly všeho všudy dvě houby, s výjimkou Peina – ten měl jako vůdce nárok hned na tři.
„Ehm, Konan, kde jsou všechny houby, které jsme nasbírali?“ dotazoval se jí opatrně Pein.
„Většina byla jedovatá,“ odpověděla Konan, ale neunikl jí Peinův nezlobený pohled. „Jestli chceš, vyndej si je z odpadků a uvař! Dobrou chuť.“
Vůdce musel uznat své selhání a s aspoň trochu hřejivým pocitem, že si konečně jednou udělali společný výlet, se pustil do guláše, stejně jako všichni ostatní.