Jak Rinneta k vodnímu elementu přišla

Sensei Eratashi se svým týmem, ve kterém je malá geninka Rinneta, stojí u jezírka. To jezírko je naprosto ojedinělé na celém světě. Je totiž slané a žijí v něm mořští živočichové. Nikdo neví přesně, jak se tohle mohlo stát.

Někteří tvrdí, že pod blízkou horou protéká do jezírka voda z dalekého moře, jiní pro změnu věří, že se kdysi moře rozzlobilo na jednoho tvora s deseti chapadly, které v něm žilo, a moře ho chtělo za trest vyhodit na souš. Zvedla se mohutná vlna z útrob moře a vynesla stvůru na pevninu dostatečně daleko, aby se nemohla vrátit. Vlna dorazila až do tohoto ďůlku, kde už zůstala. Od té doby je za temných nocí slyšet tichá melodie rozléhající se po klidné hladině. Nikdy se nepřišlo na to, co ten zvuk vydává, ale blízcí obyvatelé jsou přesvědčeni, že ta původní obluda opustila toto místo před dávnými časy, to však nevyloučilo, že tu nemůže být její tesknící potomek.

Ujala se to tu jako strašící historka pro malé děti, která odmlouvají. „Půjdem k jezeru, nabídnu tě ještěru. Budeš-li zlobit dále, nikdo neochrání tebe.“

„Tak tady absolvujete další část výcviku. Naučíte se perfektně plavat, potápět, chodit po hladině a používat alespoň v základech vodu jako zbraň, obranu a jako možný nástroj pro různé věci.“ Pronesla Eratashi a hrdě se ohlédla po svých ratolestech, kteří momentálně nabírali šedobílou barvu, protože i oni slyšeli o mořském ještěrovi.
„Ale…ale vždy´t ani jeden z nás nemá vodní element!“ Dodal malý geninek a okamžitě zesinal ještě víc.
„Já vím, to ale neznamená, že byste svými elementy nedokázali vodu ovládnout.“ A šibalsky na ně mrkla.
„Jak může vítr ovlivnit vodu?“ nechápavě zakroutila hlavou Rinneta.
Eratashi vzdychla svým arogantním způsobem…už zase to budu muset vysvětlovat, copak jí to nedošlo? A především jí, která má právě větrnou podstatu?

„Je to velice jednoduché,“ začala, když chtěla pošťouchnout Rinnetu k lepší koncentraci a přemýšlení. „Rinneto, ukážu ti, jak je tvůj element dokonalý pro ovládání vod. Dívej se pozorně.“

Eratashi poodstoupila dál od dětí a sepnula ruce. Větrný element jí nikdy nešel dobře, bude se muset pořádně soustředit. Nadechla se a začala skládat pečeť, vydechla a přiložila obě ruce k puse a udělala z nich trubičku. Od jejích rtů se začal objevovat silný vítr, který každým okamžikem mohutněl do vichřice. Vítr dosáhnul hladiny a zčeřil jí. Postupně se vlnky začaly měnit ve vlny. Eratashi stočila ruce před obličej jako by držela kouli a začala soustředěně otáčet dlaněmi na jednu stranu, pak na druhou. Vlny se začaly pohybovat po obvodu jezera nalevo, pak napravo, jak do nich narážel vítr.

Eratashi přetočila ruce tak, že pravá ruka se dostala nahoru a pod ní levá stále udržujíc pomyslnou kouli. Tentokrát přetáčela ruce v proti směru. Vlny se vzedmuly a vytvořil se obrovský vír dosahující břehu. Eratashi ruce od sebe vzdalovala a vír se začal dostávat nad úroveň hladiny. Eratashi už toho měla plné kecky, začínala docházet svých hranic větrného elementu, hluboce oddechovala a docela se i zpotila.

Měla bych končit, než se předvedu jako slabota. Nadzvedla obě ruce a prudce je spráskla k sobě. Vír dosahující už obřích rozměrů se vytratil do vzduchu nad nimi a jako oblak modré hmoty se na kratičký moment zastavil upíchnutý ve vzduchu. Naráz spadla voda dolů ve velkých kapkách a slila všechny tři totálně od shora až dolu, že ani kdyby byli ponoření do vody, tolik mokrý by nebyli.

Eratashi si utřela čelo. „Tak to bychom měli. Když budete alespoň málo k čemu, tak to zvládnete taky. A teď tam skočte a ukažte mi své plavecké schopnosti.“ Posadila se na nejbližší kámen a znuděným výrazem pozorovala vodu, jak pomalu ale jistě stékala z okolí zpátky do jezírka. Ač se zdála být přísným senseiem, nechtěla po svých svěřencích nic víc, než s čím si byla jistá, že zvládnou.

„Ale co ta mořská ještěrka?“ vycvakal zubama geninek.
„A kdes jí viděl, když jsem vodu z jezera na tebe vylila?“ otázala se ironicky Eratashi s tónem největší otravy na světě.

Dva geninové se už vesele cachtali ve vodě, jenom Rinneta stále stála rozpačitě na břehu.
„Tak co bude?“ Netrpělivě pobídla Eratashi Rinnetu.
„A…a proč vlastně musím?“snažila se záhadným způsobem se z toho vykroutit.
„Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Neotálej a skoč.“
„Ale vždyť vy taky neplavete?“ použila další připravenou výmluvu v pořadí třetí, jelikož ke druhé ještě nedostala příležitost.
„Protože já umím!“
„Tak jsem to nemyslela,“ zarputile se bránila Rinneta: „i když byste musela, tak do vody taky neskočíte!“ konečně se odhodlala a zaútočila přímo na svého senseie.
„Neodmlouvej jako malá. Odváděním pozornosti na mě se tomu nevyhneš. Dělej, nebudeme tu celý den.“

Rinneta se obrátila čelem k jezeru a zamračila se na něj takovým způsobem, že by ho i dokázala uřknout, kdyby…

Kdyby jí Eratashi nepopadla za límec vesty a silou jí nevymrštila do vzduchu. Rinneta v šoku obkreslila ladnou křivku letu a nakrásně přistála uprostřed jezera, kde začala sebou komíhat jako by dostala záchvat tance svatého Víta, jak se snažila udržet se na hladině. Její tělo však mělo větší tažnou sílu směrem dolů, než byla schopná vyrovnat svým nemotorným plácáním rozepjatých prstů.

„Necákej, sepni prsty k sobě a pádluj,“ křikla na ní z dálky Eratashi, která nevěřila vlastním očím, jak mohl neplavec projít zkouškami na Akademii zaměřenými na překonání přírodních překážek jako rozlehlé vodní plochy, vysoké ostré skály, bezedné prohlubně…

Rinneta zalapala po dechu ze studené vody a naposledy se nadechla, oči se jí sevřely a tělem zahučela do hlubiny, jen její ruka ještě v marném pohybu na chvíli setrvala ve vzduchu, pak už zahučela taky. Po Rinnetě zbyl jenom malý vodní vír. Hladina se definitivně nad ní zavřela.

Tělo klesalo a Rinneta se přestala snažit odolávat stahujícím chapadlům vody. Tak to je konec? Nejsem schopná se dostat na hladinu. Nejsem silná vyplavat. Nedokážu to. Neumím plavat. Já…já…

Voda nad ní potemněla k tmavé šedi. Rinneta se smířila se smrtí. Tělo pozvolna sestupovalo. Rinneta cítila sílící tlak na její hruď. Začínalo to být nesnesitelný. Kruci to je pech, zemřít tak blbě…

Zarputile se dál propadala až dosáhla dna. Nevydechla, věděla, že má ještě dostatek vzduchu, ale co s tím, když je na místě, kde se nedokáže pohybovat. “Tak co bude?“…???…Bože to mi ještě scházelo, jsem na dně slaného jezera a jediné na co myslím je, co mi sensei řekla. Lehce se řekne, tak co bude?, když neumím plavat…“ Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod“…ani neumím ovládat vodní element…“Neotálej“…a větrným elementem neumím ovládnout vodu…„Neodmlouvej jako malá.“…neodmlouvám…„Dělej, nebudeme tu celý den.“…no bože, no jo, aby ses nezbláznila, babizno jedna…„Necákej, sepni prsty k sobě a pádluj.“…vždyť jooo…

Rinneta sepjala prsty k sobě, mezi ještě stále zavřenýma očima se objevila malinká vráska urputného se snažení, zahrábla jednou rukou, zahrábla druhou…Je to možné???…Rinnetino tělo se dostalo do pohybu tak lehce jako pírko. Rinneta zapomněla, v čem je a nevěřícně otevřela oči, v tu chvíli jí do nich natekla slaná voda a oči jí začaly pálil tak děsně, že rukama hrábla před sebou, jako by chtěla vodu odehnat, ucítila prudký škub a proudící vodu kolem sebe otírajíc jí kůži z těla svojí silou a prudkostí.

Už jsem myslela, že tam zarosteš do korálu, pomyslila si v tu chvíli Eratashi, když uviděla vír vycházející ze dna jezera a byla opravdu…opravdu převelice ráda, že nebude muset do vody, kterou tak nesnášela…

Z víru se stala vlna a velmi zmohutněla. Rinneta se nadechla, když zjistila, že kolem ní už žádná voda není. Vlna se ale zvětšovala dále až narostla gigantických rozměrů a začala se pohybovat jedním směrem. Eratashi pozvedla obočí co?, a podívala se doprostřed dna jezera, které se právě odkrylo, jelikož veškerá voda utvořila vlnu rozsahu tsunami.

„Co to má znamenat?“ otázala se Eratashi příkře Rinnety a hodila hlavou směrem ke vzdalující se mase vody.
„Coby…poslala jsem jí zpátky do moře.“ odvětila nevinně Rinneta a přitom se culila jak měsíček.
Eratashi se protočily oči v sloup, jak tohle vysvětlím Hokagemu, že jsme přišli o vnitrozemské moře, ojedinělé na celém světě, díky němuž vzrostla v okolí ekonomika a konečně se místním obyvatelům začalo dařit lépe…

Jezero zmizelo v dáli a zůstala po něm louže, ve které vítězoslavně stála Rinneta čekajíc potlesk, nebo alespoň obdivné komplimenty. Místo toho se dočkala svěšené hlavy Eratashi, která si něco pro sebe naštvaně bručela, zaslechla jenom útržky vět: „…ten mě zase seřve…dá mi za trest hned další misi s nimi…já mám ale život…“, a od zbývajících členů týmu ohozených hordou smradlavého bahna páchnoucího po řasách si vysloužila bahnitou kouli přímo do obličeje. Nevysvětlitelný zvuk za temných nocí už nikdo nikdy nezaslechnul…

Zato se objevila v místních kronikách legenda o již dlouho předvídané přírodní zkáze, kdy konečně moře odpustilo nebohému stvoření a vlastně tím nevysvětleným zvukem bylo jeho volání, aby se vrátilo domů.

Eratashi zhodnotila, že by to pro dnešek stačilo a vydali se kupodivu společně zpátky do vesnice. Rinneta byla takovým způsobem nadšená, nutno podotknout, že byla jediná, že nemohla odolat žádné příležitosti, aby si hned nevyzkoušela své nově nabyté zkušenosti. Vodní element se stal její součástí tak snadno, jako kdyby to byla její pravá ruka.

Každou chvíli byl její tým pocákaný; ohozený blátem, jak se snažila ovládnout pomocí vodního elementu zem, no…zmáčela je už tolikrát, že nakonec Eratashi jí musela napomenout: „Co kdybys trénovala, až u toho nebudu?“
„Copak, sensei, snad Vám to nevadí?“ smála se Rinneta od ucha k uchu zářící jak ztělesněné štěstí, jelikož se jí právě povedlo chytit vodním hadem svého člena týmu…ve skutečnosti vůbec neposlouchala.
„Ne že by mi to vadilo, jen nemám ráda vodu.“
Ač neposlouchala, tohle už Rinneta postřehla a obrátila se na svého senseie. Výraz pochopení byl nezaměnitelný. Rinnetě se zablýskly oči. Proto nerada plave! Proto si nás tři vybrala při závěrečné zkoušce tím, že zjistila naše chakrové elementy! Ha…v tomhle se se mnou přepočítala.

Rinneta se usmála a Eratashi proklela tento den navždy.