Romeo, Julie a Konoha aneb trocha klasiky 008

„Co bys jako chtěl dělat?“ nechápal Shikamaru.
„Mohl bych ti ještě ukázat, jak dopadne, ten kdo by se jen dotknul mojí sestry.“
„Raději ne, ale můžu se zeptat, co by se stalo člověku, kdyby se jí víc než dotknul?“ ptal se ho nesměle dál.
„Chceš to vážně vědět?“ otočil Kankurou otázku a šibalsky zamrkal obočím.
„Když vidím tvůj krvelačný pohled, tak raději ne,“ po těchto slovech jen Shikamaru na sucho polknul a dodal, „pojďme raději spát.“
Kankurou si lehnul na postele, jenže pak se pustil do monologu: „Utrnu mu jednu ruku a pak druhou a jeho vlastníma rukama mu nafackuji. Pak vezmu jeho bezruké tělo a začnu po něm dupat, prostě bude to něco tak strašného, že bude litovat toho, že se vůbec narodil.“
„Díky, to mi pro představu stačilo, tak raději dobrou,“ snažil se to Shikamaru ukončit, protože to, co slyšel už ho dostatečně vyděsilo.
Kankurou ho sledoval, jak ho poněkud vystrašilo, ale pak mu taky popřál dobrou noc a otočil se na bok, aby se mu lépe usínalo. Jenže Shikamaru se dal do uvažování: „Takže pokud nebudu hrát to divadlo, tak jsem mrtvý, když bych to ukončil s Temari, tak budu taky mrtvý, jenže pokud to neukončím a dozví se to Kankurou, tak kromě toho, že budu mrtvý, budu ještě na kousky. To mám opravdu příjemné vyhlídky do budoucnosti. Jaká možnost by asi nejméně bolela nebo spíš co by bylo to nejmenší zlo?“ řekl si pro sebe a snažil se využít v této zapeklité situaci své strategické schopnosti. A pak přišel s možností, která byla poněkud obtížná, ale nebyla nesplnitelná.
„Aby mě Tsunade nezabila, budu muset hrát divadlo. S Temari to neukončím, ale největší problém bude s Kankurem, na toho si budu muset dát velký pozor,“ přišel s konečným řešením. Pak se podíval na Kankura, který už spal a usoudil, že právě teď přišla jeho příležitost. Pomalu se začal zvedat z postele, když tu najednou za sebou uslyšel hlas.
„Kam jdeš?“ tuto otázku mu pokládal právě probuzený současný spolubydlící.
„Jdu na záchod, chceš mi to snad zakázat nebo chceš jít se mnou?“ vyjel po něm, i když bylo jisté, že jeho kroky byly směřovány někam jinam.
„Aha, já stejně neusnu, než se vrátíš,“ upozorňoval ho Kankurou.
„No jo, to je mi jasný,“ povzdechl si. Když ukončil svůj rozhovor, vydal se jakoby na záchod, místo toho však jeho kroky vedly do vedlejšího pokoje k Temari.
„Už spí?“ zeptala se ho potichu, ale Shikamaru jen zakroutil hlavou.
„Tak co tady děláš?“ ptala se dál. „Kdyby Tě tu objevil, tak je Ti jasný, že si na místě mrtvý.“
„Já ti jen přišel říct, že s ním pokoji to nepůjde. Já se trochu pohnu a on už je vzhůru,“ stěžoval si.
„Co budeme dělat?“ vyzvídala smutně Temari.
„Zatím ještě nevím, pokusím se něco vymyslet. Jenže teď už musím jít, jinak mu to přijde podezřelé,“ po těchto slovech ji letmo políbil a vydal se za svým spolunocležníkem do svého pokoje.
„Tak co, už sis ulevil?“ ptal se ho posměšně Kankurou.
„Mně se uleví, až ty odsud vypadneš,“ pomyslel si Shikamaru a zalezl do své postele.
Další ráno se opět všichni sešli společně u snídaně, jenže si moc klidu neužili, protože během jí přišel opět posel od Tsunade.
„Tak mám pocit, že bych se rovnou mohl do kanceláře Hokage přestěhovat, protože tam chodím denně,“ povzdechl si Shikamaru.
„Ale nekecej, já se tam těším. Ta Vaše baba je aspoň fešná,“ zazubil se Kankurou a hned pokračoval: „a ty její přednosti, v životě jsem neviděl ženskou, co by měla tak velký…“
„Doufám, že nechceš říct, to co si myslím, že říct chceš,“ přerušila ho Temari.
„Jak můžeš vědět, co chci říct?“
„Možná to bude tím, že Tě znám celý život a vím jaké hlouposti si schopný vypustit z toho otvoru, co máš na obličeji,“ pronesla vážně.
„Uznávám, asi mě znáš více než kdo jiný,“ zamrkal na ní.
„I když některé věci, co o tobě vím, bych raději nevěděla,“ řekla provokativně Temari.
„A to mě zajímá, z takových rozprav mezi sourozenci se člověk občas dozví zajímavé věci,“ vmísil se do jejich rozhovoru Shikamaru.
„Varuji Tě, mlč,“ začal vyhrožovat Kankurou.
„A co za to?“ šla na to vypočítavě Temari.
„Co chceš?“
„Dáš mi konečně na jeden den pokoj,“ řekla mu svůj požadavek.
„Nepřichází v úvahu, to ať se to raději tento dozví, hlavně když Tě budu mít stále pod svým dohledem,“ rozhodl se Kankurou.
„Jak chceš. Takže Shikamaru představ si, že nejoblíbenější postavičkou mého bratra je Hello Kitty. Dokonce s ní má doma polštář i pyžamo,“ začala odkrývat Kankurovo tajemství a Shikamaru nevycházel z údivu.
„Takže holčičko, za tohle si buď jistá, že Tě z očí nespustím,“ snažil se jí to nějak vrátit.
Po snídani se chtěli všichni vydat společně k Tsunade, jenže Kankurou najednou pronesl, že si musí s Shikamarem něco důležitého vyřídit a už ho sebou táhl do pokoje.
„Co zase je?“ ptal se otráveně. Jenže Kankurou ho opět chytil pod krkem, přimáčknul ke zdi a začal: „Pokud chceš zůstat na živu, tak ti radím hodně rychle dnešní ranní konverzaci zapomenout.“
„Vždyť já ani nevím, o čem jsme se bavili, začal ho Shikamaru přesvědčovat a tak uvolnil konečně sevření.
„To je dobře, jdeme kámo“ odpověděl mu a poplácal ho po tváři.