Romeo, Julie a Konoha aneb trocha klasiky 010

„Tak mě nenapínej, já chci vědět, koho mám zabít,“ povzbuzoval jí Kankurou.
„Zkus mu něco udělat a buď si jistý, že Tě Tsunade zabije, protože nedovolí nikomu, aby jí kazil její představení,“ upozornila ho Temari.
„Hmmm, tak ho tedy nezabiji a kdo to je?“
„Je to asi ten nejsladší kluk tady z Konohy, pod jehož pohledem roztaje téměř každá dívka, ano je to Sasuke Uchiha.“
„Tak Sasuke,“ pomyslel si Shikamaru.
„Jdeme k němu,“ zavelel najednou Kankurou.
„Ale mluvit budu já a ty,“ Temari ukázala na Kankura, „ty budeš držet tu svoji klapačku pěkně zavřenou, jinak Ti už vážně jednu vlepím.“
„Co se děje, tohle je nějaká delegace?“ zeptal se Sasuke, když otevřel dveře.
„My ti přišli oznámit, že budeš hrát Parise v Romeovi a Julii a pokud s tím budeš mít nějaký problém, tak si to ručně stručně vysvětlíme,“ opět chtěl mít první slovo Kankuro, jenže to už ho Temari praštila po hlavě, s tím, že mluvit měla snad ona.
„Víš, říkala jsem si, že takový hezký kluk s tak velkým potenciálem by toto představení jistě povznesl na vyšší úroveň,“ začala hrát na Sasukeho ego Temari.
„Jenže to nacvičování zabere spoustu času, a kdo se má učit ten text?“ nechtěl se tak snadno získat.
„Ty si to jednou přečteš a budeš to perfektně umět,“ zamrkala na něj.
„Když já nevím,“ stále se vytáčel Sasuke.
„Nenechej se přemlouvat, tahle nádherná tvář a tohle úžasné tělo si přece přímo říkají o to, abys je ukázal,“ těmito slovy se ho už získala a Kankurou se jen utěšoval, že to vše bylo jenom jako, aby ho získala pro představení.
„Tak to šlo celkem dobře, nemyslíte?“ otočila se ke klukům Temari, když odcházeli od Sasukeho.
„Hmmm,“ zatvářil se poněkud rozpačitě Shikamaru.
„Máš jediné štěstí, že to tvoje flirtovaní byla jen taktika jak ho nalákat, aby hrál. Jinak,“ chtěl už opět začít vyhrožovat Kankurou.
„Jsi si jistý, že jsem s ním neflirtovala doopravdy?“ přišla s odzbrojujícím tvrzením jeho sestra.
Zbytek cesty byl Shikamaru poněkud zamlklý a stále měl před očima obraz Temari a Sasukeho. Když dorazili domů, chtěli jít společně do pokoje, když tu se najednou z kuchyně ozval hlas Yoshiny, která k sobě volala Kankura.
„Co mu asi může chtít?“ zamyslel se Shikamaru, jenže to už cítil, jak ho někdo chytl za rukáv. Než se trochu vzpamatoval, stál společně s Temari v komoře mezi košťaty.
„Co je to s tebou?“ dívala se na něj.
„Nic,“ odbyl ji celkem rychle.
„Nejsem slepá, co se děje?“ naléhala dál
„Ty se mě ptáš, co se děje, to bys mi spíš měla vysvětlit ty, co je to mělo dnes znamenat?“ zvýšil trochu hlas.
„Neříkej mi, že žárlíš?“ začala si ho dobírat.
„Já a žárlit? No jasně, že žárlím, kdo by nežárlil, když si tak okatě flirtovala se Sasukem a jemu to rozhodně nevadilo,“ stěžoval si a jeho smutný pohled stále směřoval k zemi.
„Blázinku, jediný koho chci, jsi ty a dívej se na mě, když s tebou mluvím.“
„Proč?“ snažil se nenechat vyvést z míry.
„Protože jsem to řekla,“ přišla s odpovědí Temari, po níž otočila jeho hlavu, aby jeho pohled začal směřovat na ní.
„Ty si horší než moje matka,“ usmál se na ní Shikamaru.
„Tak teď nevím, jestli Tě za tuto větu zabít nebo políbit?“
„Já ti pomohu v rozhodování,“ podíval se na ní, přitáhl jí k sobě a začal jí líbat, jenže během chvíle je vyrušil už známý hlas.
„Vy dva, kde jste?“ uslyšeli na chodbě hlas Kankura.
„Ten člověk mě vážně brzy zničí,“ pošeptal Shikamaru Temari do ucha a ta jen souhlasně pokývala, ale pak se začala usmívat a Shikamaru nechápal proč.
„Dokážeš si představit, co bychom mu asi řekli, kdyby nás tu tak viděl?“ zeptala se ho.
„Tak to nemám tušení, ale teď jdeme,“ řekl Shikamaru a vykoukl z komory ven.
„Čistý vzduch, jdeme,“ proto oba vyklouzli ven, jenže když dovírali dveře, zjevil se na chodbě Shikamarův otec a hned na ně měl inteligentní otázky.
„Vy jste spolu byli v komoře?“
„My?“ otočil k němu otázku Shikamaru.
„Je tu snad někdo jiný?“
„No my tam jen hledali to, no jak se to jmenuje, no tam to, vždyť víš co,“ mrkal na Temari, aby mu nějak pomohla s výmluvou, jenže ta taky nevěděla co říct.
„Aha, vy jste hledali tam to, jasně chápu,“ mrkl na ně a šel si dál po svých.
„Proč mám takový divný pocit, že něco tuší?“ otočila se Temari k Shikamarovi.
„Nejhorší na tom je to, že nikdy nemám tušení, co si myslí.“
„Tak tady jste, já Vás hledal, kde jste byli?“ zjevil se za nimi najednou Kankuro.
„A kde si byl ty, my tě tu jak blázni hledáme a ty prostě nikde,“ vyjela po něm Temari.
„Máme zajímavý styl hledání,“ pomyslel si Shikamaru, když si vzpomněl na to, kde a jak hledali.