Romeo, Julie a Konoha aneb trocha klasiky 006

Ráno, ještě před snídaní se stavila Temari v Shikamarově pokoji, protože mu musela něco říct. Shikamaru byl rád, že jí vidí, ale Temari se tvářila vážně, což ho trochu vyděsilo.
„Stalo se něco?“ začal se jí hned vyptávat.
„Musíme si vážně promluvit,“ pronesla Temari. Shikamaru si byl téměř jistý, že mu chce říct, že to, co se stalo v noci, byla chyba a tak začal: „ Pokud mi chceš říct, že už se to nesmí opakovat, tak já to budu respektovat.“
Jenže to Temari překvapilo, tohle mu rozhodně říct nechtěla. Přistoupila k němu blíž a přitáhla si ho k sobě blíž a políbila ho.
„Ty hlupáčku, jak Tě mohlo něco takového napadnout?“ při těchto slovech ho hladila po tváři a pokračovala, „nikdy by mě nic takového nenapadlo. Jen jsem ti chtěla říct, že bychom si to zatím měli nechat pro sebe. Nevím, jak by na to naše okolí reagovala.“ Shikamaru byl skutečně rád, že to Temari nechce ukončit a proto jí na oplátku také políbil.
U snídaně se na sebe Temari a Shikamaru stále usmívali a Yoshina je pozorovala a přemýšlela nad tím, že se tu si děje něco o čem neví.
„Co se mezi Vámi stalo, že se na sebe tak usmíváte?“ zeptala se jich, „ještě včera jste vypadali, že by jste si nejraději skočili po krku.“
„Ale nic, nějak jsme si včera nějak kápli do noty při tom nacvičování hry a zjistili jsme, že toho máme hodně společného,“ začal jí přesvědčovat Shikamaru a přitom mrkal na Temari, která mu pod stolem kopala do nohy, aby svou pusu nepouštěl moc na špacír.
„Aha, já jen, jestli za tím není něco jiného?“ začala je popichovat.
„Co tím myslíš?“ dělal nechápavého Shikamaru.
„Nic, já jen tak,“ pronesla na závěr, jenže pak někdo zazvonil na zvonek u dveří.
Když se Yoshina vrátila, přinášela těm dvěma zprávu.
„Jak to tu dojíte, tak máte se odtavit do kanceláře Hokage, Tsunade pro Vás má nějaké novinky a pak i nějaké překvapení. Budete prý velmi překvapeni,“ usmívala se na ně potměšile.
„Copak se tu zase děje?“ ptal se sám sebe Shikamaru.
Když přišli do kanceláře hokage, Tsunade opět měla ten svůj potutelný usměv a Shikamaru věděl, že opět přijde nějaká úžasná jobovka.
„Tak, co se tu zase děje?“ ptal se jí Shikamaru.
„Mám pro Vás velmi dobrou zprávu, je tu někdo, kdo se k Vám přidá v nacvičování našeho úžasného divadelního představení. Tady lidé ve vesnici o to moc zájem nejeví, ale ty ještě přinutím. Temari, jistě budeš mít radost, když ti řeknu, že Vaším dalším kolegou bude tvůj bratr Kankurou,“ pronesla nadšeně Tsunade.
„No to mě po…“ pomyslela si Temari, horší zprávu si snad ani nemohla představit.
„A kdy dorazí?“ zeptala se.
„Už je tady,“ usmála se na ně Tsunade, „a jistě budete mít radost, když Vám řeknu, že bude také bydlet u Narů. Ještě o tom promluvím s Yoshinou, ale myslím, že to neměl být problém.“
„Shikamaru, tobě jistě nebude vadit, když ho ubytujeme u tebe v pokoji. Určitě si budete rozumět a navíc to je velmi výhodně, protože můžete stále nacvičovat,“ oznámila jim opravdu nadšeně Tsunade. Po těchto slovech se na sebe jen Temari a Shikamaru podívali a bylo vidět, že samou radostí nemohou ani mluvit.
Pak Tsunade opět pokynula na Shizune, aby přišla pro Kankuru, který už čekal v zasedací místnosti. Když Kankuro přišel do kanceláře, plácl Temari po rameni a pronesl: „ Já jsem sem dorazil, abych Tě hlídal, aby ses nám tu s nikým nespustila, protože tady Tě nejsou hodni. Tak řekni, že máš radost, že mě zase vidíš.“
„No to víš, že jsem hrozně nadšená, že Tě vidím,“ řekla Temari i když vypadala, že by Kankuru nejraději poslala tam, kde slunce nesvítí.
„Tak teď byste mohli vzít Kankuru k Vám domů, aby se ubytoval. Já tu mám ještě nějakou práci,“ začala je slušně vyhazovat Tsunade.
„Jdeme,“ zavelel Kankuro , po těchto slovech Shikamaru a Temari jen zakroutili nevěřícně hlavou.
„Co s ním budeme dělat?“ zeptal se během cesty Shikamaru a Temari jen pokrčila rameny. Kankuro, který šel pár kroků před nimi, najednou zpozorněl.
„Co si to tam šeptáte?“ zeptal se jich, ale oba mu tvrdili, že nic, že se mu muselo jen něco zdát.
Když přišli domu, Temari šla do pokoje a Shikamaru měl v plánu jít za ní, s tím, že jsou opět nacvičovat. Jenže Kankuru ho odchytil, že s ním musí nutně mluvit.
„Nevíš, jestli se tu náhodou Temari někdo nelíbí?“ zeptal se najednou.
„Proč?“ opověděl mu další nejistou otázkou Shikamaru.
„Já jen, že pokud tu někdo takový je, tak už je mrtvý. Nedovolím, aby nějaký srab z Konohy pletl hlavu mojí sestře. Přijdu k němu, takhle ho chytnu pod krkem a přimáčknu ho pořádně ke zdi, aby ho všechny myšlenky na moji sestru přešli,“ a při těchto slovech to Shikamarovi názorně předvedl, jaké to je cítit Kankurovu ruku na svém krku.
„Dobrý, ale teď už mě pusť,“ začal Shikamaru přesvědčovat Kankuru.
„Sorry, já jsem se nechal asi moc unést,“ omlouval se mu, ale hned začal znovu vyhrožovat, „ale pokud se mi nějaký opovážlivec dostane do rukou, tak ať se těší.“
„Jasně,“ držel se za bolavý krk Shikamaru.
„Ale myslím, že tobě se dá věřit, takže doufám, že v tobě mám spojence a budeš mě o všem plně informovat,“ poplácal ho po rameni Kankuro.
„To víš, že jo,“ ujišťoval ho Shikamaru, ale rozhodně neměl v plánu mu říct, co se mezi ním a Temari v noci dělo, protože mrtvý zatím být nechtěl.