Akatsuki na houbách 01

Nejprve bych ráda osvětlila, jak to všechno začalo...Pein přišel s nápadem na inovace ve své organizaci Akatsuki. Přemýšlel, co by mohlo být dobré a z čeho by měli užitek všichni. Po dlouhém zvažování si usmyslel, že pořídí auto.
Jelikož se ono auto stalo věcí veřejnou, všichni společně navštívili autobazar, aby si po dlouhém rozhodování a dohadování přece jen vybrali velké, rodinné auto.
Peinovi dalo spoustu práce přemluvit Kakuzu, aby uvolnil z rozpočtu peníze pro takovouhle investici, avšak povedlo se.
Vůdce však ještě potřeboval řidičský průkaz, a co by to bylo za vedoucího celé zločinecké organizace, kdyby si ho dělal v autoškole jako všichni ostatní křupani; nikdo kromě něj nevěděl jak, ale vyrazil z finančního správce organizace i úplatek pro komisaře autoškoly.
Do svého auta se doslova zamiloval – pečlivě ho umýval, kdykoliv s ním vyrazil na projížďku a spolu pro ostatní členy sestavil a natrénoval s nimi zasedací pořádek v jeho novém voze; ano, opravdu.
Jenže by to nebyl Pein a nebyli by to Akatsuki, aby se brzy nevyskytly problémy...

Kakuzu seděl za svým stolem nad haldou papírů a držel si hlavu v dlaních.
„To snad ne...to není možný...“ mumlal si a prohrabával se papíry. Až konečně našel dokument, který potřeboval, sebral ho a utíkal do vůdcovy kanceláře.
Zaklepal, nepočkal ani na vyzvání a vtrhl dovnitř.
„Ah...Kakuzu,“ zvedl Pein oči od práce.
„Peine-sama, podívejte na tohle,“ praštil před ním do stolu rukou s papírem. „Je to příšerné. Zločinecký business už nevynáší tolik jako dřív. Zanedlouho se budeme pohybovat ve ztrátových číslech. Navíc po nákupu toho vašeho auta...“
„Co navrhuješ?“ zajímalo Peina, který dělal, že poznámku o autě přeslechl.
„Nevím přesně. Chtělo by to nějaký vedlejší přivýdělek...“

***

„Co takhle jít na houby? Něco bychom si mohli nechat jako zásoby a něco prodáme,“ navrhl Deidara. Pein totiž svolal krizovou poradu, kde všechny členy obeznámil s problémem a požádal je o pomoc při jeho řešení.
„Cože?“podivili se nahlas Pein s Hidanem, ostatní jenom vykulili oči.
„No co, jeden můj zdroj říkal, že rostou,“ pokrčil rameny blonďák.
„Je ten zdroj důvěryhodný?“ zůstat obezřetný Sasori.
„Jistě,“ kývl Dei. Pein chvilku rozmýšlel, ale nakonec přece jenom souhlasil.
„Kakuzu, dávám ti to na starosti. Zajisti podrobnosti, zítra ráno vyrážíme,“ pověřil ho Pein.
A ještě ten den odpoledne se na nástěnce Akatsuki objevil papírek s instrukcemi:
Zítra ráno v pět hodin odjíždí celá organizace Akatsuki do lesa na houby.
Členové se shromáždí za pět minut pět hodin u auta a zaujmou v něm svá předem stanovená místa.
Jelikož odjíždíme do lesa, musím vás varovat před nebezpečím klíšťat. Doporučuji proto ošetřit se proti nim přípravky, které budete hradit z vlastních nákladů. Pozdější náklady na zdravotní péčí v souvislosti s nákazou od tohoto hmyzu nebudou proplaceny.
Košíky na houby vám budou přiděleny, proto se o ně starejte. Ztráta bude hrazena z vlastních nákladů v plné výši.

„Coožee? V pět hodin? Nee!“ brečel Tobi, jelikož nerad vstával brzo a hrozilo, že neuvidí raníček.
„Ten Kakuzu to bere nějak vážně,“ zabrblal Hidan po přečtení všech instrukcí.
Každý byl ovšem smířený s faktem, že zítra ráno bude muset vstávat trochu dřív.
I přes drobné protesty se druhý den všichni sešli u auta pět minut před pátou. Kakuzu měl precizně vyskládané košíčky na houby v kufru (dokonce tak, že tam nechali i místo pro Tobiho) a v ruce nesl papírové tašky.
„Na co je máš?“ zahudral Hidan.
„Kdyby se nám to nevešlo do košíků,“ vysvětlil prostě a každému přidělil po jedné tašce.
„Vyrážíme,“ zavelel Pein rázně a zasedl na své čestné místo za volantem. Ostatní se chystali nastoupit přesně podle již dříve určeného pořádku – v řadě za řidičem Hidan, Kisame a Itachi, za nimi Sasori, Deidara a Kakuzu; Tobi měl vyhrazeno místo v kufru a Zetsuovi se při cestě autem dělávalo špatně, tudíž se přepravoval sám.
„Tohohle se účastnit nebudu,“ zasyčel Zetsu, „svým způsobem dorazím na místo rychleji a budu vám moct dát vědět, kam až máte dojet.“
Bez jakéhokoliv jiného vysvětlení se zanořil do země.
„Jé, to není špatný nápad,“ zaradoval se Deidara, „uvidíme se tam.“ S potěšeným výrazem, že se nebude muset tísnit v poměrně malém autíčku pro tolik lidí, navíc oblečených v objemných pláštích, si modeloval v ruce zatím ještě neidentifikovatelného létajícího tvora, na kterém byl připraven dopravit se do lesa.
„Deidaro-sama, já chci letět s vámi,“ žadonil Tobi, doběhl za svým senpaiem a tahal Deidaru za cíp pláště.
„Vy dva...NIKAM!“ zahřměl Pein, až sebou všichni členové do jednoho trhli, „jednou pořádáme akci pro celou organizaci, proto se očekává, že se jí zúčastní celá organizace Akatsuki! Všichni! Takže pojedete s námi autem!“
„Ale Zetsu...“ pípl Tobi, téměř okamžitě ovšem přerušen Peinem.
„Zetsu má své důvody, které jsem schválil!“ vysvětloval zaujatě, až děsivě Pein, který by nikdy nedopustil, aby mu kdokoliv jakkoliv zaneřádil auto.
„A Konan...“ doplnil Tobiho stížnosti Deidara. Pein mu věnoval přísný pohled.
„Ta bude připravovat jídlo,“ objasnil důrazně, „hned jak přijedeme, dáme jí houby a ona nám udělá gulášek,“ zatetelil se radostně Pein.
„Háá, tak to já půjdu na její místo, můžu? Proosíím,“ zažadonil Tobi, a než se kdokoliv nadál, už seděl vedle řidiče. Peinovi při pohledu na šťastného Tobiho nezbylo nic jiného než si povzdechnout a nastartovat auto. Skoro celá zločinecká organizace, narvaná v jednom autě, nedočkavě vyrazila za sběrem hub.
„Jé, Lídr-sama, pozor na toho zajíčka, nepřejeďte ho!“ vyděšeně zaječel Tobi, odvrátil svůj obličej od předního skla a dal si ruce před sebe.
„Tobi,“ zavrčel Pein a lehce pootočil volantem, aby se vyhnul zajíčkovi, který vběhl do silnice.
„P-promiňte,“ ospravedlňoval se Tobi, viditelně šťastný, že se mu povedlo zachránit nebohé zvířátko.
„Peine-sama, zpomalte trochu, vždyť já se ani nestačím dívat po okolí,“ žadonil Tobi během cesty. „Uhněte trochu od krajnice, slyšel jsem, že je nebezpečné jezdit tak blízko...a zpomalte!“
Vůdce křečovitě svíral volant, aby si aspoň trochu kompenzoval vztek na toho prcka vedle něj. Kdyby ho totiž začal mlátit, jakože měl sto chutí to udělat, s autem by to nemuselo dopadnout nejlépe.
Kupodivu, Peinovi se podařilo na první pokus dojet na kraj toho lesa, kam měli namířeno, aniž by Tobi utrpěl jakoukoliv újmu.
Zastavili vedle cesty, vedoucí do lesa, asi za třemi dalšími auty, na místě, kde na ně už čekal Zetsu.
„Co to má znamenat?“ vyjel na Deidaru zostra Pein, jakmile vyskočil z auta a spatřil další vozy na lesní cestě.
„Les je veřejná záležitost, je běžné, že tam jsou i další houbaři, musíme si najít místo, kde nesbírají, hluboko v lese. Nebojte se, hub bude až až,“ uklidňoval ho sebevědomě Deidara. Vůdce se s tím evidentně spokojil.
„Dávejte pozor, abyste se neztratili. Vždycky se kolem sebe rozhlédněte, abyste pořád někoho ze skupiny viděli,“ doplňoval ještě poslední instrukce Pein, zatímco rozdával košíky.