Postrach zvaný tchýně aneb i muži mají své dny

Tři muži seděli ve své oblíbené hospůdce, kde se „náhodou“ sešli a opět si stěžovali na ten život, jak je nespravedlivý a jaké jsou ženské, když překročí třicítku.
„Proč ženy musí být tak komplikované?“ postěžoval si Shikaku.
„Mě se neptej, já nejsem ženská!“ ohradil se Inoichi.
„No jo, to vím!“ Chouza se jako obvykle cpal a skoro nemluvil.
„Tak to asi ženské vidí nás!“ poznamenal jedlík.
„Asi máš pravdu, ale je komplikované o tom jen přemýšlet!“
„Co s tím naděláme? Nic.“
Jejich debata byla přerušena příchodem potomků.
„Já myslel, že vás najdeme tady.“ Řekl Shikamaru.
„Copak se stalo, Ino?“ zajímal se Inoichi.
„No, posílají nás mámy se vzkazem, že se máte okamžitě jít domů a dát nám večeři.“ Sdělila Ino.
„A to jako proč?“ nechápal Chouza.
„Protože odjely na ten pobyt v lázních, který vám jen tak mimochodem oznamovaly týden dopředu.“ Doplnil Shikamaru.
„Cože?“ podivil se Inoichi.
„A do pr… prkna!“ ulevil si Shikaku.
„Tak si děcka sedněte a dejte si něco, platím.“ Chouji užuž to chtěl přijmout, ale Ino rázně promluvila: „Ne, žádné takové, máte nám uvařit a postarat se o nás, abyste si vyzkoušeli jejich práci.“
„Už si vzpomínám.“ Bliklo Shikakovi v hlavě.
„Sláva, jeden dostal paměť, chvalme jeho mužskou inteligenci!“ spráskla Ino ruce.
„Já ne, ani si nejsem vědom, že by to moje žena řekla.“
„Ale tati, říkala ti to, když sis jako obvykle četl noviny a řekl si: ,Jo, užij si to a o Ino se postarám‘!“
„Tak toho si nejsem vědom!“ bránil se Inoichi, je pravda, že byl začten do Konožské sportovní rubriky, kde právě četl o výhře ve fotbale.
„Druhý, nic neví, modleme se k mužské blbosti!“ utrousil Chouji.
„A vy Akimichi-san?“ Shikamaru se obrátil na posledního člena.
„Já? To vím, pamatuju si jak mi to říkala, ale Chouji je po mě a tak si z toho nedělám těžkou hlavu, pojď synu, najíme se jako rodina.“ Jediný Chouza to bral „sportovně“, žádná křeč. Chouji souhlasil a objednal si svá oblíbená žebírka.
„Ti se nezmění!“ povzdechla si Ino.
„Třetí, znalec, oslavujme mužskou lenost!“ do třetice se ozval Shikamaru.
„Ty máš, tak co říkat!“ dloubla do něj Ino.
„Co máš za problém?“ to byl na Shikamara výkon!
„Nic.“

O dvě hodiny později

„Tati, měli bychom jít domů.“ Ozýval se snad po sté Shikamaru.
„A proč? Yoshino doma není, tak co?“
„Máma ne, ale babička.“ Jen tak to řekl Shikamaru. Shikaku se málem udusil sakém, které také vyprskl.
„A dopr… to‘s nemohl říct dřiv?“ rozčílil se bledý Shikaku, který se hned zvedal a hledal peněženku.
„Já se snažil, ale tys mě nepustil ke slovu.“ Bránil se Shikamaru.
„Tak jo, jdeme, pardon, ale nastaly menší komplikace.“
„Ty babičce říkáš ,malá komplikace‘? Kdyby to věděla máti!“ Shikamaru se mohl smíchy potrhat.
„No a co a jdeme!“ rozloučili se.
„To je ta babička, tak hrozná?“ ptal se Inoichi.
„To nikdo neví, ale to mi připomíná, že i naše babička byla zmobilizována a nasazena v první linii s těžkotonážním kalibrem.“ Odpověděla Ino suše...

„Já věděla, že na tebe není spoleh, už mé holce paličaté jsem říkala, že si tě nemá brát! Ale ona ne, že tě napraví, *** nic nenapravila!“ když se matka Yoshino rozjela, to bylo horší, než kdybyste dali Hidanovi Bibli a nutili ho číst z ní, či snad mu nutili jiné náboženství.
„Pardon, ale já měl vážný důvod!“
„To bych *** chtěla vědět jaký!“
„Byl jsem u hokage a…“
„a …proto smrdíte putikou?“
„Ne, ale Tsunade-sama mě požádala, abych zašel za jedním člověkem a ten byl v putice!“ pak tišeji dodal: „Abys už umřela, stará čarodějnice!“
„Cos to říkal?“
„Ále nic, jen, že zítra vyváží popelnice.“
„Jo ták! Tak to potom ano, ať tě chytí smrtelná nehoda.“
„Přeslechl jsem se?“
„Jistě, říkala, že vhodná pro další návštěvu bude sobota!“
Shikamaru si jen povzdechl a šel do pokoje, nepotřeboval slyšet přestřelku mezi nima, kdyby měli zbraně, už jimi hází. Nezajímalo ho jak dělají, že se přeslechli a řekli naprosto něco jiného, ale za to obdivoval otce, že se postaví babičce.
A ta byla těžký kalibr.

Něco podobného bylo i u Yamanaka domě.
„To víte Tsunade-sama, mě zavolala a chtěla, abych došel pro jednoho jejího podřízeného, ten ausgerechnet vysedával v putice.“ Oba dva si vymysleli shodnou lež. Nezávisle na sobě.
„Cože? Já špatně slyším!“
„Zdržel jsem se u jednoho kamaráda!“ zařval ve zkratce.
„Že sis hrál na piráta?“ Inori jen dělala, že je hluchá a sama si pak z ostatních dělala jen samé vtípky. Ino tohle dávno prokoukla, když se jí svěřila, že ve stáří má být sranda.
„Babi, co chceš k večeři?“ řekla Ino u jejího ucha.
„Co já bych dělala na špici?“
„Není s ní rozumná řeč! Je už stará!“ poznamenal Inoichi.
„Copak si to říkal, mladíku?“ zajímala se Inori.
„Nic, jen, že vypadáte na svůj věk dobře a svěže!“ znovu zařval Inoichi, aby ho slyšela.
„Nelichoť mi, ty proutníku!“
„A tohle slyšíte!“ nadával Inoichi.
„Jsou tu myši, kde?“
„Já se z ní zblázním!“ už to na něj bylo moc. Ino donesla čaj a sušenky a řekla jí: „Nepotřeboval by tvůj otec pobyt v lázních?“

Chouza a Chouji si ještě hověli u jídla, když k nim přišla poslední babička a poznamenala: „To jsou moji hoši.“ A posadila se k nim…
„Proč jsou všichni z toho tak vystresovaní, když babičky jsou tak hodné.“ Řekl Chouza.
„Souhlasím.“ Přidal se Chouji.

O týden později se naše trojice sešla a znovu nadávali jak jsou ty tchýně ještě více komplikované.
„Na to se napijem!“
„Ale čím?“
„Čím asi? Fernetem Citrus!“
„Jasně, i my máme své dny!“ řekl Inoichi.
„Na to se napijem!“