ANBU na mě

důležité pro pochopení

k této povídce mně jedna nejmenovaná čtenářka napsala: "Já na tebe asi pošlu nějaké policajty(nejlíp nějaké ANBU).Takhle zabíjet lidi
Ne jen,že se dusím a válím smíchy na zemi,ale při pádu na zem jsem se praštila o stůl,což mi způsobilo celoživotní vadu "
a tohle z toho vzniko :smile:

„Crrrrrrrr! Crrrr! Crrrrrrrrrr!“ řičel zvonek u dveří.
„No jo, vždyť už jdu!“ utrousil jsem podrážděně.
Zvonek mě vyslyšel a na chvíli přestal, opravdu jen na chvíli, když jsem stál přímo pod ním spustil znovu.
„Crrrrrrr! Crrrrrr!“
Konečně jsem otevřel dveře, a donutil tak návštěvníka přestat si hrát se zvonkem. Z jednoho návštěvníka se ale vyklubali tři Uchihové. Vesnická policie.
„Sakra, co dělají tady ve městě,“ pomyslel jsem si.
Jejich sharingany už pečlivě studovaly moje reakce.
„Nepozveš nás dál?“ zeptal se mě velitel této trojice.
„Mám tam docela bordel,“ nelhal jsem a přišlo mi to vhod, „vyřešíme to tady!“
„Bojíš se, že bychom tam něco našli?“ vybafl velitel.
„Vy? Ne, z vás strach nemám,“ hrál jsem si na tvrďáka, „takovej byakugan by si už něčeho všimnout mohl, ale Hyuugové by nepotřebovali chodit dovnitř. Docela pech, narodit se s sharinganem!“
Pecky na sharinganech se jim točily jak na kolotoči.
„Zastaví se to někdy, nebo je to postižení trvalý,“ přilil jsem ještě olej do ohně.
„Já ho sejmu šéfe,“ ozval se třetí vzadu.
„Tak abyste neřekli, že jsem špatnej hostitel,“ polevil jsem a Uchiha, co si předtím hrál se zvonkem, se už tlačil dovnitř.
„… tak se támhle z jezírka můžete napít, jestli máte vyprahlo v hubě po těch vašich katonech,“ dodal jsem v zápětí.
„To stačí,“ utnul mě velitel, „přejdeme k věci, Uchiha Shisui byl zavražděn.“
„No a proč s tím jdete za mnou?“ nechápal jsem.
„Zemřel za dost podivných okolností a kolem tebe se takovéhle podivnosti kupí,“ vysvětloval.
„A to?“
„Jedna tvoje čtenářka zanechala po sobě vzkaz, že umřela smíchy.“
„A zanechala ho před nebo až po své smrti?“ nepřikládal jsem tomu žádnou váhu.
„Pravda, to mě nenapadlo,“ uznal velitel, „ale je tu ještě dost těch, kteří umírali.“
„Tvojí vinou,“ zdůraznil.
„I kdyby, tak to snad s tím Shisuiem nemá nic společnýho,“ snažil jsem se je marně přesvědčit, dokud nepřišel můj pádný argument: „Chcete snad rozhlásit do světa, že Vás, silné a jedinečné Uchihy, může odstranit kdejaký neuchihovský pisálek?“
„To je pravda šéfe,“ promluvil po zvážení mých slov třetí vzadu.
„Nejlepší bude, když to hodíte na nějakýho Uchihu,“ radil jsem jim.
„Jenomže všichni byli v té době na naší schůzi,“ přemýšlel o tom velitel.
„Zkuste někoho, kdo se tam tak ožral, že si na schůzi vůbec nepamatuje,“ byla má další dobrá rada.
„Na schůzi se nepije,“ pohřbil to Uchiha, co si pořád zálibně prohlížel čudl na zvonění.
„A opravdu tam byli všichni, nikdo nebyl třeba na misi?“ vyptával jsem se tentokrát já.
„Mladí haranti tam nesměj, ale ti by to nezvládli, potom samozřejmě chyběl Uchiha Shisui,“ vyjmenovával velitel.
„Tak to nechte na sebevraždě,“ navrhl jsem.
„… a Itachi byl na ANBU misi,“ dodal velitel.
„Tak co tady celou tu dobu řešíme, sbohem,“ rozloučil jsem se a zavřel dveře.
„Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr“ zaútočil zvonek na moje ušní bubínky.
Opět jsem otevřel dveře, stála tam stejná trojice.
„Ale tebe budeme nadále sledovat,“ pohrozil velitel a dali se k odchodu.

Člověk by řekl, že když byl Uchiha klan vyvražděn, že bude mít pokoj, ale …
„Crrr! Crrr!“
U dveří stáli dva ANBU.
„Dobrej,“ pozdravil jsem slušně, „co to bude?“
„Nepozveš nás dál?“ zeptal se mě větší z dvojice.
„Mám tam docela bordel,“ nelhal jsem a přišlo mi to vhod, „vyřešíme to tady!“
„Bojíš se, že bychom tam něco našli?“ vybafl ten menší.
„To už tu jednou bylo,“ pomyslel jsem si a nakonec rezignoval, „tak pojďte dál!“
Sedli jsme si kolem stolu a čekali. Já na to, s čím přišli. Oni asi na nějaké pohoštění. Dočkal jsem se pouze já.
„Uchiha klan byl vyvražděn,“ začal menší.
„Kvůli tomu jste nemuseli chodit osobně,“ reagoval jsem na to.
„Vedli si na tebe složku,“ přihodil po chvíli a zase se odmlčel.
„No z vás to teda leze,“ povzdechl jsem si.
„Nezajímá tě, co v ní bylo?“ zeptal se větší.
„Ani ne,“ odpověděl jsem.
„Monitorovali tvou činnost a její dopady,“ naznačil přesto.
„A kvůli tomu chcete na mě hodit ten masakr?“ podivil jsem se.
„To ne,“ nenechal mě dlouho v nejistotě, „tam už jsme si obětního beránka našli.“
„Vypadá to, že jste schopnější než ta jejich policie,“ zalichotil jsem jim.
„To rozhodně jsme,“ souhlasil menší, „proto tě už nějaký čas sledujeme a znepříjemňujeme ti život.“
„Tak proto teď bývá v šalině obsazené mé oblíbené inspirativní místo,“ dával jsem si to dohromady, „a na tom finančáku ten chlap, co mně, chudému studentovi, nechtěl vrátit daň, to byl taky člověk od vás, co?“
„Ne, to byl normální zaměstnanec,“ popřel to větší, „pan Kakuzu je mistr ve svém oboru.“
„Ale ta ženská, co tě za ním poslala, byla od nás,“ prozradil menší.
„A to kvůli tomu, že Uchihové měli na mě složku,“ sumíroval jsem si to.
„Tak co v ní bylo?“ přemohla mě zvědavost, o což usilovali.
Pod maskami se určitě usmáli, nepověděli nic a zvedli se k odchodu. Ten větší si dvěma prsty ukázal na díry pro oči v masce a pak ukazováčkem na mě. Jasně jsem pochopil jejich gesto.

O pár dnů později, které jsem strávil sžírán zvědavostí, co na mě všechno mají, už ani nezvonili a rovnou vykopli dveře. Klást odpor nemělo cenu, tak jsem to ani nezkoušel a nechal se zajmout. Skončil jsem u Ibikiho.
„Nahromadilo se ti toho tady víc než dost,“ poznamenal Ibiki na úvod.
Nechápavě jsem na něho koukal.
„Přece jsem nic neprovedl,“ honilo se mi hlavou.
Ibiki předstoupil přede mě a otevřel složku.
„Takže to máme válení pod stolem v křečích,“ začal vyjmenovávat.
„Křeč mě někdy chytne,“ vpadl jsem mu hned do toho, „ale pod stolem jsem se snad nikdy neválel a i kdyby jo, tak to snad není trestný.“
„Tady není řeč o tobě, že by ses válel, ale o to, co jsi u nevinných čtenářů vyvolal!“ vyvedl mě z omylu a pokračoval ve výčtu: „Záchvaty, dušení, bolest bránice, rupnutí bránice, lámání v pase, což znemožnilo dýchání, totální odrovnání, rozsekání, celoživotní vada po nárazu na stůl při pádu na zem, umírání, několikrát nastal dokonce exitus a plno slečen u toho nemohlo, ale teď nevím co, protože je to hrozně naškrabaný.“
„Samozřejmě, že se k nám nedostane všechno, někteří mají strach to nahlásit a něco se ztratí pod nánosem sirupu,“ pokračoval, když jsem se neměl ke komentování toho, co právě přečetl.
„Sirupu?“ zaujalo mě.
„Někdo na tom snad svačil, nebo co, každopádně pět řádků je v čudu! Sakra teď se mně to slepilo k sobě!“ rozčílil se a zahodil složku stranou.
„Chceš na to něco říct?“ dával mi možnost na obhajobu.
„Ať hodí kamenem, kdo je bez viny,“ zkusil jsem.
„Au!“ zavil jsem po schytání šutru do zátylku.
„To by mohl být dobrý trest,“ pochválil mě.
„Vy jste bez viny?“ utrhl jsem se na něj.
„Já už házel v půlce věty!“ vymlouval se, „To s tou vinou bych do toho vůbec netahal, to by pak moc lidí neházelo.“
„A nešlo by to vyřešit nějak jinak?“ snažil jsem se vyvléct z kamenování.
„Jako jak?“ zajímalo ho.
„Rozumně, lidsky, …“
„Já jsem snad nelidský? Nějaký netvor, nebo co?“ skočil mně razantně do řeči, „Tady jsem skončil, tohle nemám zapotřebí poslouchat, jdu pryč! Ať si o tvém trestu rozhodnou sami poškození!“
Ibiki vyšel z místnosti, prásknul za sebou dveřmi a nechal mě samotného přivázaného k židli.
„Tak já čekám …“