Parodie
Hodina Dějepisu
CRRRRRRR!
Hodina dějepisu započala!
Do třídy přichází učitelka.
,,Kohopak si dnes vyzkoušíme??“ říkala si. ,,Hlavně ne mě!“ modlil se Hidan.
,,Takže, Hidane!“ zařve učitelka. Hidánek popadne sešit a žákovskou a zamíří k tabuli.
,,Tak začni.“
,,Eeeeee……V čele státu stál kníže z rodu Přemyslovců……Všichni poddaní byli jeho obyvate…..teda Všichni obyvatelé byli jeho poddanými a….“ zamyslel se Hidan.
,,No a dál?“
,,Já……“ zamyslel se Hidan.
Na začátek...
Tahle parodie navazuje na Kdo je to ten Ježíšek?, takže kdo to nečetl, nepochopí. A kdo to četl nejspíš nepochopí taky 
.
„Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé, po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé.“
„Co to tu nacvičuješ, ty pako?“
Sasuke nervózně překračoval sem a tam po pokoji. Měl nutkání vyjít ven a zaklepat na dveře svého pokoje, kde se právě nacházela Hinata. Věděl, že by to udělat měl. Věděl, že to udělat CHCE! Ale ani za mák nevěděl, co by řekl. To, co v deníku našel mu doslova vyrazilo dech. Zároveň si uvědomil, co je Hinata za člověka – nejspíš to věděl celou dobu, ale číst její myšlenky černé na bílém ho konečně probudilo. A on cítil, že jí chce něco říct. Možná, že to co chtěl říct, bylo něco ve smyslu: Cítím to stejně!
Na den, kdy jsem ji poprvé uviděl nikdy nezapomenu. Byl deštivý podzimní den, stejně šedivý jako nebe nad mou hlavou. Pořád jsem musel myslet na ten den, kdy jsem znovu uviděl svého bratra. Jeho slova: „Seš slabej. Proč seš slabej?
Patnáctý prosinec. Polední přestávka. Poklepání po pleci. Pein procitá.
"Pracujte, pane!"přikáže poštmistr. "Povaleče propouštíme!" Povykuje. Pein propaluje pošťáka pohledem. "Padej, pitomče…" Procedí přes protézu. "Poštovní poslíček? Podřadná práce…" Přemýšlí.
"Potřebuji pořádné povolání…" Pase pohledem po Příloze pracovních příležitostí.
Plat, postavení, placené přesčasy-potřebné poznatky.
Prochází propagační papíry. Porovnává profese.
Případné pracovní příležitosti:
"Parukář? Přeplněno plešatci…
[hide=Já vím...]Ano, minulý týden jsem se tady dušovala, že nebudu psát jednorázovky, protože kvůli škole na to nemám čas. A to je pravda!
Na nemocničním lůžku ležel pacient zafačovaný od hlavy k patě, v obvazech měl otvory pouze kolem pusy a nosu.
„Jak já toho lituju!“
„Nerozčilujte se, Obito-san,“ uklidňovala ho sestřička, která seděla vedle něj a poslouchala jeho příběh.
Hodina Informatiky
Když se poskládali před dveře učebny a zazvonilo, Horkej došel ke dveřím a začal odemykat. Přitom si pořád prohlížel Hidanův přívěšek. ,,Co to znamená?“
,,To je znak mýho boha Jashina!“ chlubil se Hidan. ,,Chcete i znát, k čemu slouží?“
,,Mno třeba.“
,,Napřed si ten přívěšek dám takhle před xicht a začnu se modlit. Poté znak nakreslím krví na zem, seknu oběť kosou, krev olíznu a-“
Asi po šesti hodináách se konečně Sasuke dotrmácel k nějaké barabizně. Už nemohl jet dál, a tak seskočil z Tontona a šel dovnitř. Tam uviděl cosi, co vypadalo jako něčí žaludek a z toho trčela hlava s růžovou kšticí, jedna ruka a palec u nohy.
„Nejsi ty ta dívka, kterou jsem potkal v lese?“ zeptal se opatrně Sasuke.
„mmm, mmm mmm…“ Sakura nemohla ze sebe vydat ani hlásku, protože měla svázaná ústa žaludkem…
„Aha, tak to asi nejsi, co, tak já zase půjdu…“
„MMMMM, MMMMM, MMMM“ řvala Sakura, ale Sasuke se jí nevšímal…
„Peine, otevři! To jsem já, tvoje Koni-chan.“
„Pořád nic?“
„Ne, je tam zavřený už od snídaně, mám strach jestli neumřel hlady.“
„Jsi blbá? Proč by měl umřít hlady za pár hodin?“
„Protože živí sedm těl z jedné mizerné porce, chudinka můj malý…“
„Ušetři mě těch výlevů.“
„Tak použij svoje umění a nech ty dveře vyletět do vzduchu.“
Granát nervózně přecházel po svém pokoji. V hlavě mu rezonovala jediná otázka. „Proč ten princ tu holku líbal?
Konec dobrý, všechno dobré!
Je komplikované podrobně popsat co se následující týden dělo. Ať kdokoliv zažil někdy jakoukoliv noční můru, musel by si nyní minimálně představit situaci desetkrát horší. Všechny horory v celé filmové historii by se měli od koho učit. Panenka Chuckie ( pozn. překladatele : podobnost jména s Chuckem Norrisem je snad jen čistě náhodná nebo tento nervy drásající horor snad popisuje jeho dětství ?!!!! ) by snad opustila své místo pod postelí a velice ráda by ho přenechala tomuto ryšavému monstru.
Hinata ležela v posteli a už asi tři hodiny zírala do stropu. Co se dneska probudila, nevylezla z pokoje a jen přemítala. Převážně nad tím, jak se vrátit zpátky do svého těla.
„Ach jo, tohle je konečná. Už navždycky se mi bude něco houpat mezi nohama,“ potlačila směsici zoufalství, vzteku a znechucenosti, přitiskla si polštář k obličeji a zhluboka do něj zařvala. Popravdě to trochu pomohlo. Tohle uvolnění pocitů v ní rozpoutalo nový příval emocí, něco, co už dlouho necítila, protože se to mermomocí snažila odsunout stranou.
„Šéfe, šéfe! Tak jsem konečně z Hidana vymlátil, kdo je to ten Ježulka, kterému psal ten pochybný dopis…“
„Myslíš Ježíška?“
„Vy jste o něm už taky slyšel?“
„No zaslechl jsem, že si s někým takovým dopisoval. A co má být? Ty snad žárlíš?“
Jáj… Izumo byl odveden Jiraiyou a já chudák tady musím hlídkovat sám. No tak dobře, tak sám ne. Ale víte kdo se mnou je? Nevíte? Tak já vám to teda povím. Je to Anko. Pecka, co? Musím vám říct, že když stojí vedle, bojím se něco říct mimo. Asi si říkáte, že jsem blbej jak tágo od kulečníku, ale je to tak. Pokud bude Anko vyprávět, bude mít barvu růžovou, takže ji poznáte bezpečně.
„Kotetsu, mohl bys mi, prosím tě, podat tu sklenici vody?“ zachrchlala na mě.
Tak tady máte šílenou jednorázovku je, jak již název vypovídá o Jiraiyově můře... nebo můze? Vyberte si...
P. S. Dobře se bavte!!
Víte, před časem jsem měl noční můru o svém žákovi a misi. V té můře jsme náhodně narazili na velmi divného staříka, v ještě divnější vesnici, který mlel něco v tomhle smyslu:
„Ukaž svou sílu,
dej ruku k dílu,
opatrně na pátky,
přeji příjemné svátky,“ vůbec tomu nerozumím a můj žák, také ne.
Hodina Matematiky
Když už zase zazvonilo a v ostatních třídách se už učilo, do naší třídy nikdo nedošel. Itachi toho hned využil, vylezl na parapet a začal s meditací.
,,Proč to pořád děláš?“ zeptal se Hidan.
,,Chci se naučit létat.“ Zněla krátká odpověď.
Pein zatím přistoupil k tabuli a začal si čmárat Konan.
Kakuzu se honil s ostatníma po třídě a když dorazil k tabuli, žduchnul do Peina, kterému ujela ruka a udělal přes obrázek Konan dlouhou a tlustou čáru.
,,Co to děláš?“ zaječel Pein.
Chlapec, kterému mohlo být asi třináct, doběhl do tmavé jeskyně, kde se ukryl před deštěm. Zanedlouho za ním přiběhla i dívka celá udýchaná.
,,Už nemůžu, dáme pauzu. A navíc prší" řekla
,,Ano..." řekl zamyšleně chlapec.
Chvíly se díval do deště a pak řekl;
,,Tohle bude náš domov..."
Dívka vytřeštila oči,
,,To jako fakt?"
,,Ano, alespoň, dokud si nevyděláme dostatek peněz na byt...ne na dům!" řekl odhodlaně se zatnutou pěstí.
