Kakuzu v akci

Kakuzu sedí v koutku a tiše dumá nad závažnou, avšak tajnou věcí.
Náhle sebou škubne a houkne na Peina: „Šéfe, máte v úmyslu ještě někdy použít tu starou skříň na koření?“
Pein se celý rozcuchaný vypotácí z ložnice, nevěda, která bije, a jen nevrle utrousí: „Ne, chtěl jsem ji už dávno vyhodit, jenomže nikdo z vás se k tomu do dneška nemá.“
Za stálého brblání si sám pro sebe se Pein odpotácel do kuchyně.
Po chvilce se ozvalo z ložnice: „Miláčku, kdepak jsi, já se tu sama nudím. Nerozčiluj se s těma vetchýma existencemi a pojď ke mně do pelíšku.“
Aka-sídlem otřásla salva smíchu, která se linula ze všech stran.
Nyní již nakrknutý Pein se rázně vyvalil z kuchyně se šlehačkou v ruce a honem zaplul zpět do ložnice.
Celé Akatsuki sdružení nalepené uši na dveřích.
„Ty moje papírová jahůdko, bych tě nejraději samou láskou snědl.“ zapěl Pein medově sladkým hláskem.
V tu ránu Akáti popadali od dveří a začali se opět nekontrolovatelně řehnit.
„Já je zabiju!“ ozvalo se zpoza dveří a dunivý dusot napověděl, že je čas honem rychle zmizet.
Pein vylétl z pokoje jako rozzuřený býk a vřískal: „Kde jste, vy chásko mizerná! Vy šmíráci, co jim nic není svaté!“
Běhal po domě jako smyslů zbavený, ale nikoho nemohl najít. Až po chvíli k němu přišel Kakuzu s nevinným výrazem anděla.
„Co chceš?!“ zahřímal Pein, dříve než stihl chudinka Kakuzu vydat hlásku.
„No víte, šéfe,“ začal škudlil se vší opatrností a mírným strachem v hlase „víte, jak jsem se vás ptal na tu skříň s šuplíčkama...“
„Co je s ní!“ vyjel po něm Pein nabroušeně.
„No, mohl bych si ji vzít pro soukromý experiment?“
„Jo, vem si ji a teď už konečně zmiz!“ stroze ukončil šéf rozhovor a šel se opět věnovat své milé.
-
„Hm, hm, jak já bych to jen udělal...“ přemýšlel Kakuzu a obhlížel si nově nabytý majetek. „Hm, sem bych mohl navrtat dírky na kabely, s tím by mi mohl pomoct Sasori. Hm, ale jak to na něj navléct, aby to udělal zadara? Hm, to bude těžké...“ lámal si hlavu a stále obcházel kolem skříně.
„Sasori, nechtěl by ses procvičit v přesnosti útoku na cíl?“ zvolal náhle.
Loutkář se se vší obezřetností zeptal: „O co jde?“
„No… tady je taková stará skříň, tak mě napadlo, že bych ti na ni nakreslil malé terčíky a ty by ses do nich trefoval a dělal tam malé dírky." odvětil s laskavým tónem v hlase.
„Tak jo, za jak dlouho to budeš mít hotové?“
„Už to mám. Můžeš začít.“
„Tak, to bychom měli. A teď ještě, kde vzít lampičky s červeným světlem, hm?“ Po chvilce se mu na tváři rozlil škodolibý úsměv a spokojeně si to šinul k Itachiho pokoji.
„Zdar, Itachi, Tobi si chce s tebou zahrát na slepou bábu, čeká na tebe celej natěšenej venku na zahradě.“
Itachi jen něco zavrčel, odlepil se od židle a odešel.
„Táááák a teď honem sbírat. Jedna lampička, druhá, třetí... čtyřicátá pátá, huh, ten jich tu má. To bude stačit.“ a spokojeně odkráčel z pokoje.
„Hm, a teď jak z nich udělám to červené světlo? Dám tam igelit? Ne, to je drahé." přemýšlel tak silně, až si upáral kus švu u ruky.
„Ha, už to mám, dám tam kusy tý látky, co nám z ní Konan šije mráčky na hábity." Opět se mu rozlil šťastný úsměv na obličeji. „To mi to jde,“ pochvaloval si. Trhal při tom látku na kousky.
„Tak, lampičky by byly a teď ještě zařízení interiérů.“ utřiďoval si myšlenky při zabudovávání lampiček do jednotlivých šuplíčků. „To by mi mohl píchnout Deidara, pořád tvrdí, jakej je umělec.“
„Deidaro, můžeš sem na moment?“
„Co chceš, Kakuzu, nemám čas, snažím se vybrousit své umění do největší dokonalosti.“
Kakuzovi se zajiskřilo v očkách: „No a s tím bych ti mohl pomoci. Já ti nakreslím různé tvary a víš, jak já neumím kreslit, tak ty zapojíš svýho uměleckýho ducha, a co nejvíc je vylepšíš, jo?“
„No, sice mi to nenabízíš určitě jen tak, ale malý trénink mi neuškodí.“ a dal se do výroby.
-
„Všechno jsem zkontroloval, lampičky svítí, postýlky jsou pěkně vysušené, tak pojďte, vy moje děťátka, můžete se nastěhovat.“
Až by se dalo říci s úchylným úsměvem, začal Kakuzu strkat své bankovky do jednotlivých šuplíčků, po dvou, a rozsvěcet červené osvětlení. Když s tím skončil, přichystal se k odchodu, ale ještě mezi dveřmi se otočil a pronesl: „Jen se mi tu pěkně množte, vy moje děťátka, a moc nezlobte.“
A to byl příběh o Kakuzovi a jeho farmě na peníze.