Žánr
„Neznášam rána,“ povzdychol si potichu Kankurou s tvárou v dlaniach.
40 let před útokem devítiocasého liščího démona, v době, kdy byly skryté vesnice teprve nově zakládány a svět ninjů ještě nepoznal hrůzu velkých válek, se odehrál příběh…
Ve vesnici skryté v Listí začínalo nové ráno. Sluníčko vylézalo nad obzorem, který sestával z nebývale vysokých listnatých stromů táhnoucích se, kam až oko dohlédlo, a svým příjemným teplem, které věnovalo každému bez rozdílu stejnou měrou, příjemně hřálo obyvatele vesnice, probouzející se do nového dne.
Bylo po dešti, na stromech ještě visely kapky. Dívka uháněla lesem a vlhkost se přitom chytala na její šaty. Byla úplně promočená a vyděšená. Držela se za břicho a mezi prsty jí prosakovala krev. Zpomalovala. Nepřátelé ji pomalu doháněli, ztrácela síly příliš rychle, chakra byla skoro na nule. Neměla tušení, co se stalo s ostatními členy jejího týmu. Doběhla k útesu, pod kterým divoce vířila řeka. Nezaváhala, neměla jinou možnost. Skočila dolů. Dravý proud ji okamžitě uchvátil, nemohla s ním bojovat.
Opatrne som pozrela na Sasukeho. Musím vymyslieť spôsob, ktorým mu oznámim, že sa potrebujem dostať späť do hlavného sídla. Nemôžem si dovoliť zbytočne čakať. Kiba môže kedykoľvek zaútočiť. Lenže sa nijako nepohnem, keď ma tu bude držať!
„Musím ísť za Mizukage,“ povedala som Sasukemu a potichu čakala, čo mi odpovie.
„Dobre,“ utrúsil napokon. To myslí vážne? Pochybujem, že by ma len tak pustil, pomyslela som si.
Dvaatřicátý díl - Největší jeviště je život
Kýbl se zpěněnou, špinavou vodou jsem vylila do mísy, s pravačkou přiloženou na protestujících bedrech se narovnala, odfoukla na čele přilepený pramen a hřbetem volné ruky si z té nemalé plochy setřela miniaturní kapičky potu. Navzdory slušně vypracované kondici jsem z celodopoledního gruntování byla hotová. Nu, nebyla jsem na tenhle druh práce zvyklá, což se projevilo už při nenáviděném luxování.
Pro klidné domácí ovzduší to však stálo za to.
Všude okolo byla příšerná tma. Lepila se něj a pronikala mu až do morku kostí. Měl pocit, jako by ho celého obalila, zadusila svým studeným dotykem každičký pór. Viděl sám sebe, jak konečně vyjde na světlo, černý od hlavy až k patě, a při každém kroku z něj budou s pleskáním odpadávat veliké lepkavé kapky. Pokud ovšem vyjde.
[i]Další den se chýlil ke konci. Nebe se také měnilo, nejprve pomalu, poté rychleji. Zlatá přešla do růžova k nachové až na krvavou červeň.
Jednou za dvě stě let si Měsíc a Slunce vybírali vyvolené, kteří budou strážit chrám Tmy a Světla. Ten den, kdy se to všechno stalo, měla být svatba Prince a Princezny.
Princezna Měsíce, žena zvolená Měsícem, byla překrásná, mladá a chytrá dívka, která ráda četla knihy, znala všechny bohy na světě, a kterou brzy čekala svatba s Princem Slunce, mužem zvoleným Sluncem.
Mezitím co se Princ připravoval na svatbu, těšil se, jak si vezme Princeznu a získá tím velkou moc. Bylo mu jedno, že s tou mocí má strážit chrám. On dychtil jenom po moci a bohatství. Ovšem stále pochyboval, jestli je to správně. Že by v něm byl ještě kousek citu a lidskosti? Možná, ale když se do toho ponořil Bůh chaosu Koba, bylo už jasno.
_8.jpg "Hikari Family značka - komplet barvy (›nadpis1.1).jpg")
Kapitola X. – Levhartí techniky
Druhý den ráno se Wiera a Arashi vrátily do hor. Yuki je již netrpělivě vyhlížela na obranné plošině.
„Vítejte zpět,“ řekla.
„Díky,“ odvětila Wiera poněkud zaskočeně, „děje se něco?“
„Hm, částečně. Vzpomněla jsem si, že jsem tě nenaučila jednu ze základních technik se zvířaty.“
Arashi dívku nenápadně švihla chlupatým ocasem po lýtku a šibalsky se usmála. „Já ti to říkala.“
Už tady tvrdnu alespoň deset hodin a furt jsem nic nezjistil! Proč jsem si já blb vybíral zrovna takovej blbej úkryt, to je fakt blbý. Ano, Kabuto, jen nadávej na všechno, že je to blbý, to je totiž fakt dospělý a originální. Možná by jsi tady nemusel být, kdyby tě třeba napadlo se přemístit, ale to ty ne, že jo? Asi mám problém, páč už přes hodinu mluvím sám se sebou. No nic, jdu se přemístit.
Jen co Kabuto vylezl ze svého úkrytu, uslyšel blížící se kroky.
Do háje! To se fakt může stát jen mně!
*Yami*
Otvorím oči a pošúcham si ich rukami. Chvíľu trvá, kým sa mi zostrí videnie, a tak iba bezradne hľadím do stropu. Ráno po ráne... hľadím na tento strop, odkedy sa pamätám. Monotónne sa posadím na posteli a nohy prehodím cez okraj. Budík vedľa postele ukazuje 5:59. Číslo sa v zápätí zmení a budík začne drnčať. Vypnem budík. Načo som si ho nastavovala, keď som aj tak vstala tesne pred tým, ako zazvonil? Pf.
Ruka je úplne všedná a samozrejmá vec. Päť prstov pripojených k dlani. A tým všetkým možno pohybovať podľa potreby. Pod kožou sa však skrýva komplexný mechanizmus riadiaci sťahovanie a uvoľňovanie jednotlivých svalov, pričom úpony a kĺby determinujú výsledný smer každého pohybu. Mechanizmus, ktorý presahuje až do predlaktia. Za normálnych okolností.
„Kankurou, miluješ ma?“
„Nemám rád, keď sa pýtaš hlúposti,“ povzdychol si a vlhkú utierku položil na stôl.
„Pretože...“ zmĺkla a oči posadila ešte viac do podlahy.
„Áno,“ venoval jej dôrazný pohľad a pokračoval v upratovaní.
Zamrmlala si popod nos, tak že ju ani nepočul: „Ale ty tak...nevyzeráš moc v poslednej dobe.“
až by každý klel.
Sakura nevydržela to:
„Drž už, sakra, hubu, Naruto!“
měla jednou klid zase.
Naruto celý den mluvit nemůže.
Snad jí to trochu pomůže.
Autorův dodatek: Nejedná se o komedii. Před čtením se prosím nedívejte dolů, jinak přijdete alespoň o tu trošku, co jste z toho mohli mít, děkuju.
Postavy komedie, která se má hrát:
1. POSTAVA
2. POSTAVA
3. POSTAVA
4. POSTAVA
5. POSTAVA
6. POSTAVA
Komedie nemá klasická dějství ani scény. Odehrává se... ve dne? Ve...?
Komedie nemá...
(Tentokráte o uvědomění.)
„Myslíš, že to bude fungovať? Teda, že zabudne na toho túlavého ignoranta, čo jej spôsobuje iba trápenie, a bude milovať mňa?“
„Lee, snáď nezačneš váhať teraz, keď sa celý plán blíži do finále,“ oborila sa naňho Ino.
„Ale získať niečo takto, bez tvrdej práce, no neviem.“
„Ja som tvrdo pracovala a čo sa teba týka, nestane sa snáď občas, že sa výsledok tvojho snaženia dostaví skôr, než by si očakával? A tesne pred tým by si to vzdal?“
Byl den Kakashiho narozenin. Sakura, Naruto a Sasuke se rozhodli, že mu přichystají překvapení v prvotřídní restauraci, která je docela dost daleko od Konohy. Jelikož je Sasuke velký gentleman a hrdina, který nechtěl být tak dlouho s Narutem, nechal Sakuru na pospas Narutovi a on si vzal na starost Kakashiho. Sakura tedy byla nucena s Narutem přežít tu dlouhou cestu. Šlo to hladce, jelikož Sakura upozornila Naruta, že jestli jenom cekne, to první, co uvidí po probuzení, bude nemocniční sál. Jenže po chvilce...
"Mám hlad a žízeň!" křikl Naruto.
Bylo to typické ráno. Naruto vstal, udělal ranní hygienu a dal si snídani. Po snídani šel společně se Sasukem a Sakurou trénovat s Kakashim. Po tréninku dostal hlad, taky jak jinak, že jo, a rozhodl se, že zkusí jít někam jinam než k Ichiraku. Rozhodl se, že zkusí něco jiného, a tak šel do jedné restaurace, kterou náhodně našel, když se procházel.
Naprosté ticho… Nikde ani hláska.
Naruto se pozvolna probouzel z bezvědomí. Prozatím nechával oči zavřené a snažil se zbylými smysly zhodnotit situaci. Chladná země… Beton. Jak se mu postupně bystřily všechny smysly, také nezadržitelně přišla ostrá bolest. Opatrně otevřel oči, načež se nadzvedl a rozhlédl se po okolí.
