Zločin v Písečné

40 let před útokem devítiocasého liščího démona, v době, kdy byly skryté vesnice teprve nově zakládány a svět ninjů ještě nepoznal hrůzu velkých válek, se odehrál příběh…

Ve vesnici skryté v Listí začínalo nové ráno. Sluníčko vylézalo nad obzorem, který sestával z nebývale vysokých listnatých stromů táhnoucích se, kam až oko dohlédlo, a svým příjemným teplem, které věnovalo každému bez rozdílu stejnou měrou, příjemně hřálo obyvatele vesnice, probouzející se do nového dne.
Stejně tak se sluníčko usmívalo na 16letou dívku, která si rozespale protírala oči, aby z nich dostala ospalky. Biwako se vyškrábala z postele a ležérně se protáhla. Ach, jak krásně se jí spalo. Ale nic naplat, vstávat se musí.
Natáhla na sebe stejnokroj listové – tmavě modré kalhoty a tričko se zelenou vestou, kterou obdržela, když se stala chuuninem. Na tu byla obzvlášť hrdá. Stáhla si své rovné hnědé vlasy do culíku vysoko na hlavě a ovázala si kolem čela čelenku se znakem Listové. Kriticky si své dílo prohlédla v zrcadle a když usoudila, že je připravena vyjít mezi lidi, zářivě se na svůj odraz usmála.

Ve vesnici skryté v Písku začínalo nové ráno. Sluníčko sice sotva vystoupalo nad obzor, ale už pražilo, jako by bylo pravé poledne. Odrazy od písečných dun vrhaly odlesky, které vypadaly, jako by nad pouští visela hustá mlha. Ale přesto, že bylo pouštní slunce mnohdy kruté, Chiyo by ho za nic na světě nevyměnila. Záměrně si přivstala, aby se mohla pokochat pohledem na zarudlé slunce, pod nímž vypadal zbytek pouště trochu jako rozteklý karamel. Tetelila se blahem, když si představila, jak noční obyvatelé pouště zalézají zpátky pod zem, aby se skryli ve svých doupatech. Milovala svůj domov.
Když byla vesnice založena, byla Chiyo ještě dítě. Vzpomínala si matně, jak dříve se svou rodinou putovala pouští. Tehdy se ještě neměli kde usadit a cestovali z místa na místo. Snad jí i takový způsob života chyběl. Život, kdy si nemohl být člověk nikdy jist nadcházejícím okamžikem. Ne že by jakožto chuunin Písečné vesnice zažívala málo vzrušení. Při té myšlence se jí v pousmání lehce nadzvedl koutek úst. Ne, rozhodně se nenudila. I když jí bylo teprve 17, byla ve vesnici oslavována pro své dovednosti. Znala jedy, které nedokázal nikdo detekovat, a ovládat loutky pro ni bylo druhou přirozeností. Rozmařile si prohrábla své světlé, pískem vyčišelé vlasy a zvedla si je pomocí jehlice.

Biwako se vydala veselým krokem na cvičiště. S úsměvem na rtech zdravila každého, koho po cestě minula. Vesnice už fungovala osm let a její zřízení zatím přinášelo samá pozitiva. Dřív se každý rod musel starat sám o sebe, ale teď všichni pracovali vstříc společnému cíli. Všichni zde byli šťastní a panoval mezi nimi podivný pocit solidarity. I Biwako si přála své vesnici co nejvíc prospět. Proto chtěla být co nejlepším ninjou. Ne vždy to ale bylo jednoduché.
Doposud se Biwako soustředila na lékařská ninjutsu, nepovažovala tedy za zvlášť nutné pilovat jiné dovednosti. Přesto jí bylo jejím učitelem naznačeno, že by nemuselo být od věci procvičit si alespoň základy házení šurikenů.
Zaujala postoj, vylovila šuriken z kapsičky, zhluboka se nadechla a vrhla ho na terč připnutý na stromě. Šuriken proletěl úplně mimo. Biwako lehce nakrčila obočí a vzala další. Zas terč o délku paže minula. Rozhořčeně popošla tak, že stála metr od terče. Trefila se kus od středu. Potěšeně se usmála. Ták, to by snad pro dnešek stačilo.
Už se chtěla obrátit, když tu se ozval něčí hlas: „To bylo dost ubohé.“ Zněl posměšně a jízlivě. Biwako horečně zapátrala po zdroji této poznámky a zjistila, že opodál stojí lenivě opřený o strom muž s dlouhými černými vlasy, onyxovýma očima a nečitelným výrazem. Madara.
Biwako se tohoto mocného ninji vždycky trochu bála. Svým přísným výrazem na ni odedávna působil poněkud hrozivě. Už ale nebyla dítětem, aby se nechala zastrašit jen něčím vzhledem. Trochu provinile sklopila oči, ale pak pozvedla zrak k muži, který ji pozoroval černočernýma očima a rozhodla se hájit. Pohled mu zpříma opětovala: „Nepotřebuju vynikat v taijutsu, beztak jsem lékařský ninja.“
„To je ta nejubožejší výmluva, kterou jsem kdy slyšel. Co uděláš, když se ocitneš sama a budeš se muset bránit?“ pokračoval Madara posměšně.
„Co tobě je vůbec do toho?“ vyzývavě se zeptala Biwako. „Můj život je jen a jen moje věc!“
Výraz v Madarově tváři se změnil. Ztvrdl a zachmuřil se. „Tvůj učitel mě požádal, abych tě cvičil v bojových technikách. Ale když tě vidím…,“ odmlčel se a přeměřil si ji pohledem, „Nejsem si jistý, jestli je to možné. Nejspíš tu jen ztrácím čas.“ Odlepil se od stromu, o nějž se opíral, a obrátil se k odchodu.
„Ne, počkejte!“ zavolala Biwako, bojechtivost z ní rázem vyprchala a byla nahrazena co nejpokornějším výrazem. „Učte mě prosím!“

Chiyo stála na zdi obklopující vesnici a rozhlížela se po jednotvárné krajině, která však byla blízká jejímu srdci, když tu zaznamenala, že ve vesnici pod ní vzniká nějaký rozruch. Ninjové se probouzeli a zmateně pobíhali sem a tam. Kazekage Shamon a jeho podřízení se mísili mezi nimi, nebylo ale zřejmé, jestli je burcují, nebo se je snaží uklidnit.
„Něco se stalo,“ pomyslela si Chiyo a seskočila ze zdi. Svůj dopad utlumila pomocí čakry, a i z takové výšky přistála elegantně na pokrčených kolenou. Vydala se tam, kde ještě před chvílí seshora viděla Shamona, aby vypátrala zdroj celého pozdvižení. Kolem ní probíhali ninjové. Všichni byli po zuby ozbrojení a v jejich tvářích se zráčil hněv a odhodlání.
„…a tak nesmíme nechat jediný kámen neotočený ve snaze dostihnout pachatele tohoto hanebného činu a získat zpět to, co nám patří!“ Slyšela Chiyo horlit Shamona, když se blížila k místu, kde se kolem něj shromažďoval dav ninjů. Když kazekage takto velkolepě završil svůj proslov, ninjové kolem se rozutekli všemi směry. „Á, Chiyo,“ oslovil Shamon Chiyo, když ji zahlédl, „Tebe jsem právě hledal.“
Chiyo na sobě nedala znát, že prohlédla Shamonovu zdvořilou lež a přešla rovnou k věci: „Co se stalo?“
„Dnes v noci se do vesnice vplížili zloději a uzmuli nám Shinatobin prsten.“
Shinatobin prsten byl mocný artefakt v držení Písečné vesnice. Tradovalo se, že svému nositeli dává moc rozpoutat tornádo schopné zpustošit vesnici. Proto si ho jejich vesnice přísně střežila. To vše Chiyo věděla, hlavou jí však vrtalo mnoho dalších otázek. „Ví se, kdo to byl?“ začala Chiyo tou nejpodstatnější.
„Jeden strážce byl zabit a druhý je vážně zraněný a není ve stavu, kdy by nám mohl něco povědět. Mohla to být nějaká cizí vesnice. Mohl to být nějaký rod, který se odmítl začlenit do vesnic. Jisté ale je, že muselo jít o schopné ninji, když se jim podařilo nepozorovaně dostat dovnitř a zase pryč.“
„Neznáme tedy ani důvod, proč to dotyční mohli udělat. Jaké kroky jsme podnikli?“
„Poslal jsem všechny naše ninji pátrat po onom zločinci. Vypravili jsme se do všech směrů a je tedy jisté, že nám nemůže uniknout!“ prohlásil Shamon.
Chiyo silou vůle potlačila pochybovačný výraz a pokusila se co nejlépe zorientovat. „Kde jsou ti zranění strážci? Vyznám se v lékařském ninjutsu a snad bych tedy mohla pomoci.“

„Slečno Chiyo, volá si vás kazekage,“ ozval se něčí hlas a probral tak Chiyo z dřímoty. Bylo pozdní odpoledne. Poté, co Chiyo udělala pro jediného přeživšího svědka vše, co mohla, odebrala se domů, aby si na chvilku odpočinula. Potřásla hlavou, aby se trochu probrala. Rozcuchané vlasy jí povlávaly kolem hlavy v nepravidelných chumlech. Nestarala se však o to, vyskočila na nohy a vypravila se vyslechnout si, co si Shamon žádá.
„Strážce se probral,“ s vážným výrazem začal Shamon, sotva Chiyo vkročila do dveří. Nezměnila výraz tváře. Nijak jí toto odhalení neudivilo, předpokládala, že to bude příčinou, proč byla předvolána. Tiše tedy čekala, co přijde dál. „A odhalil viníky. Byli to Tobirama a ninjové z Listové vesnice. Dostali se dovnitř pomocí Tobiramovy nechvalně proslulé teleportační techniky. Než si naše stráže uvědomily, co se děje, byly přemoženy. To Listová vesnice nám odcizila mocný Shinatobin prsten!“
Teď už Chiyo lehce udiveně pootevřela oči. „Ale proč? Nejsme snad s Listovou zadobře?“
„Chiyo, dobře si to pamatuj, na tomto světě bojuje každý jen sám za sebe, a i ten nejvěrohodnější spojenec tě zradí, jen co to pro něj bude výhodné.“ Upřel na Chiyo vyrovnaný pohled.
„Co tedy budeme dělat?“
„Listová je příliš silná, nemůžeme si v tuto chvíli dovolit odhalit její proradnost a způsobit tak otevřený konflikt. Prohráli bychom.“ Shamon se na chvíli odmlčel, Chiyo se už už chystala odporovat, když Shamon pokračoval. „Ovšem zároveň si něco takového nesmíme jen tak nechat líbit. Byli bychom každému pro smích. Musíme Prsten dostat zpátky. Ovšem, většina našich silných ninjů se teď v pátrání po Prstenu rozutekla všemi směry a nemůžu je dost rychle povolat. Obyčejný ninja by nám nejspíš neunikl, ale Tobirama je se svou teleportační technikou považován za nejrychlejšího ninju vůbec. Je nepravděpodobné, že ho dostihnou. Vysílám tedy tebe, Chiyo. Infiltruj Listovou vesnici, zjisti, kde skrývají Shinatobin prsten a získej ho zpátky. Spoléhám na tebe.“
„Ano, pane!“ Chiyo zahořely oči vzrušením. S něčím takovým si snadno poradí a dá proradné Listové co proto!

„Uh! To nemá smysl,“ zoufala si Biwako, když už po x-té vrhla tři kunaie na trojici nemožně schovaných terčů a po y-té alespoň některý minula. Po uplynulé dva dny od rána do večera trénovala všemožné taijutsu techniky. Ruce měla z tréninku pohmožděné a rozbité, nohy ji bolely, že sotva stála a všechny svaly cítila, že se to ani popsat nedá. Přesto pod Madarovým nelítostným vedením i nadále cvičila. „Je to marné.“
„S takovým přístupem se může snadno stát, že budeš mít pravdu,“ upozornil ji Madara. Stál s překříženýma rukama opřený ve stínu blízkého stromu.
„Taky by vás nezabilo jednou mě pochválit,“ pousmála se Biwako.
„Pochválím tě, až si to zasloužíš.“
Jak jinak. Biwako si povzdechla. Madara si nikdy nenechal ujít příležitost upozornit jí, že je naprosto k ničemu.
Přesto, nutno říct, že už se Biwako mocného ninji nebála zdaleka tolik jako dřív a pochopila, že to se svými výtkami myslí dobře.
„K čemu mi je házet všemi najednou? Proti jednomu protivníkovi je mi to k ničemu a proti více soupeřům je stejně lepší vzít nohy na ramena a zdrhnout,“ postěžovala si Biwako.
Madara protočil oči a podíval se na Biwako způsobem, kterým jako by říkal „na tohle snad ani nemusím odpovídat.“
„Jasně, jasně. Už nic neříkám.“ Biwako si došla pro popadané kunaie, postavila se na místo, snížila postoj, sevřela kunaie – dva v jedné ruce, v druhé jeden –, zhluboka se nadechla a naučeným pohybem vymrštila ruce, aby se kunaie rozletěly na terče. Dva zasáhly přímo středy terčů, třetí se zabodl asi 10 centimetrů vedle svého cíle.
Tázavě se podívala na Madaru, čekala, že její výkon zas nějak jízlivě zkritizuje a už se proti tomu obrňovala.
„Zlepšuješ se.“
„Cože?“ Biwako vykulila oči údivem, když uslyšela tato slova, která ani v nejmenším nečekala.
„Jen si moc nemysli, k dokonalosti máš ještě daleko. Jen pokračuj.“
Biwako mu věnovala zářivý úsměv.

„Zbláznil ses? Chceš snad rozpoutat válku?“ zaburácel Madara.
Před ním stál Tobirama, který se právě navrátil z mise. Biwako se krčila za rohem domu a s obavami pozorovala celou hádku. Zrovna se s Madarou vracela z tréninku, když se dozvěděli o Tobiramovu návratu. Madara se ho vydal okamžitě konfrontovat.
„Válku? Stejně dobře jako já víš, že Písečná zbrojí, válka je tak jako tak v důsledku nevyhnutelná. Tohle ji alespoň trochu oddálí.“ Tobirama se nenechal ani v nejmenším vykolejit a odpověděl s nonšalantním sebevědomím. Tobirama byl mocný ninja a bratr Hokageho, měl takřka bílé vlasy, rudé oči, na každé tváři a na bradě měl rudý pruh. Na tváři měl permanentně usazený lehce zamračený výraz.
„Stejně tak snadno jí to může přivolat!“ naléhal Madara.
„Hele, ty,“ pochybovačně pronesl Tobirama, „Jestli se něco stane…“
„Až se něco stane, bude to na tebe!“ skočil mu Madara do řeči.
Tobirama se pohrdavě ušklíbl. „Jen si předstírej, jak ti na téhle vesnice ach tak moc záleží, ale tohle si pamatuj! Ty se nikdy nestaneš Hokagem, Madaro.“ S těmi slovy prošel Tobirama kolem, ani se neohlédl.
Madara zůstal stát jako opařený, v černých očích se mu blyštělo.

Chiyo trvala cesta z Písečné do Listové tři dny. Vyrazila hned jak dostala rozkaz, vzala si dvě ze svých loutek a několik dalších potřeb. Bylo pro ni zvláštní nacházet se najednou ve stínu vzrostlých stromů, tolik odlišných od těch, na které byla z domova zvyklá. Přesto, nebylo to zdaleka poprvé, kdy se byla nucena svému domovu vzdálit.
Měla plán, jak celou věc provést. V první řadě bylo třeba dostat se nepozorovaně do vesnice. Dále bylo nutné zjistit, kde je Shinatobin prsten ukrýván. Až pak bylo možné plánovat, jak ho získat zpátky.
Chiyo si počíhala na skupinku tří ninjů, kteří se z mise vraceli do vesnice. Nejspíš už nedávali pozor, když byli tak blízko domovu, a nechali se tedy překvapit. Navlékla sebe i své loutky do uniformy listové. Pak použila jednu ze svých speciálních technik, aby nechala své loutky vzít na sebe podobu ninjů, které složila. Sama užila techniku přeměny.
Samotnou techniku přeměny cvičení ninjové nejspíš snadno prohlédnou, ovšem prohlédnout její loutky bylo mnohem obtížnější. Nehledě na to, museli by vědět, co vlastně hledají. Takto připravená se vydala do vesnice, po boku svých loutek, které umně ovládala pomocí čakrových vláken.
Hlídka u brány zřejmě nenabyla podezření a pozdravila ty, jež považovala za navrátivší se druhy z vesnice. Jedna z loutek jim zamávala. Hlídka se zatvářila trochu zmateně, nejspíš ji začínalo docházet, že něco nesedí. Jelikož se ale soustředila na dvojici loutek, nevšimla si, že je Chiyo obešla, dokud nebylo pozdě. Svalili se k zemi.
Chiyo schovala těla hlídky a pokračovala do vesnice. Věřila, že když najde místo, které působí obzvlášť střeženě, půjde pravděpodobně o místo, které hledá. Případně doufala, že něco zaslechne.

Chiyo bloumala pár hodin vesnicí. Slunce už viselo vysoko na obloze. Potřebuje si pospíšit, jistě nepotrvá dlouho, než přijde na směnu další hlídka a nevyhnutelně tak zjistí, jaký osud postihl jejich druhy. Tehdy si všimla domu, před nímž postávali dva strážci. „To bude ono!“ pomyslela si Chiyo.
Chiyo se ujistila, že v okolí nikdo jiný není, zrušila techniku přeměny a přistoupila ke strážcům. „Promiňte, mohl byste mi pomoct? Myslím, že jsem se ztratila.“
Strážci se laskavě usmáli a jeden z nich jí začal vysvětlovat cestu. Po chvilce se ale oba zarazili, napjaly se jim výrazy a strnuli. Pozorovali ji nevěřícnýma očima. Netrvalo dlouho a oba se svalili k zemi. Během konverzace je Chiyo oba bodla jehlicí namočenou v paralyzačním jedu. Stačila kapka a nebudou se teď několik hodin moci hýbat.
Chiyo odtáhla stráže za roh a postavila své dvě loutky na jejich místo. V tu chvíli uslyšela z dáli bít na poplach. Museli objevit omráčenou hlídku. Už jí nezbývalo moc času.
Vešla dovnitř. Spatřila tam postaršího ninju, vlasy měl již šedivé, a malé dítě s jemnými světlými vlásky, mohly mu být tak dva roky. Pravděpodobně ho vzal dědeček s sebou do služby. Oba měli stejné zelené oči. Na stole uprostřed ležel Shinatobin prsten, batole ho pozorovalo zvědavýma očima. Dědeček se jí postavil s napřaženým kunaiem, „Kdo jste? Co se děje ve vesnici?“
„Uklidněte se,“ usmála se Chiyo, „Vesnici infiltroval nepřítel, pravděpodobně hledá ten prsten. Mám ho za úkol schovat na jiné místo.“
Zdálo se, že dědeček váhá.
„Béé, béé!“ rozkřičelo se náhle dítě. Nejspíš vycítilo hrozbu.
Pravděpodobně to dalo dědečkovi čas nabrat jistotu. „Pokud infiltroval nepřítel vesnici, proč by bylo bezpečnější běhat s prstenem po ulici a přemisťovat ho jinam, než ho nechat střežený v nenápadném domku?“
Než se Chiyo zmohla k odpovědi, vrhnul se na ní dědeček s kunaiem. Chiyo se mu jen tak tak vyhnula a nechala své loutky naběhnout dovnitř. Zápas trval jen krátce, než padl starší ninja poražen k zemi. Snad by si Chiyo mohla úlevně vydechnout, nebýt toho, že při boji zavadili o stůl. Ten se zatřásl a prsten spadl na zem.
Dvouletý chlapec, který po celou dobu vytrvale řval, se zarazil při pohledu na prstýnek, který přistál těsně před ním. Zvědavě ho zvedl do svých baculatých ručiček…
„Ne!“ vykřikla Chiyo a vrhla se k němu. Ale bylo pozdě, dítě už si nacpalo prstýnek do pusinky. Když polykalo, tvářilo se nadmíru spokojeně.
To snad ne, zoufala si Chiyo. Co dál? Bez dalšího otálení nabrala hocha do náruči a rozběhla se pryč z vesnice.

Biwako byla na cestě zpátky ze cvičiště. Celou dobu se chtěla Madary zeptat na hádku předchozího dne, ovšem nenašla k tomu odvahu ani příležitost. Madara působil zasmušileji než obvykle a ani nereagoval na Biwačiny běžné žerty. Dělalo jí to starosti.
Tehdy se ozvalo vyzvánění na poplach. Biwako okamžitě zbystřila. Co se to děje? Přidala do kroku.
Blížila se k bráně do vesnice, když tu kolem ní proběhla světlovlasá dívka s dítětem v náručí. Dítě se vzpouzelo a volalo po mamince, zdálo se však, že je to dívce lhostejné.
Biwako chvíli trvalo, než jí to došlo. Nebylo to dítě… malý Dan od sousedů? Ale kdo byla ta dívka? Měla na sobě úbor Listové, nebyla jí však ani vzdáleně povědomá. A co to bylo za poplach?
Člověk asi nemusel být génius, aby si to poskládal dohromady. A Biwako rozhodně nebyla hloupá.
„Hej ty, stůj!“ okamžitě se vydala únoskyni pronásledovat.

Chiyo podrážděně zasyčela. Nejen že ten spratek ne a ne přestat řvát, navíc se za ní hnala nějaká holka. Chiyo se svou pronásledovatelku snažila všemožně setřást, kličkovala, snažila se skrýt, zkusila za sebe hodit kouřový granát, aby ji dívka ztratila z dohledu, a běžela, seč jí síly stačily. Bylo to ale málo platné.
Kolem ucha jí prosvištěl kunai. Nejdřív se lekla, brzy si ale uvědomila, že zbraně svištěly kolem v neškodné vzdálenosti. Ta dívka nejspíš nechtěla riskovat, že trefí to dítě. Přesto, Chiyo takhle nemohla běžet až do Písečné.
Po hodinách pronásledování, když už jí dívka za ní takřka šlapala na paty, se Chiyo rozhodla zastavit na malé mýtince v lese a obrátila se čelem ke své soupeřce.
Pronásledovatelka se rovněž zastavila, vyčerpaně lapala po dechu, ale pozorovala Chiyo neústupným pohledem.
„Varuju tě, jestli si ceníš svého života, ztrať se!“ pokusila se Chiyo svou protivnici zastrašit.
„To tak, ještě abych tě nechala unést dítě! Vrať mi ho,“ procítěně prohlásila dívka. Zněla udýchaně, ale odhodlaně.
„Paličatá hlupačka,“ tiše si zamumlala Chiyo, pak k ní, „To nemohu, má něco, co patří nám.“
Dívka se pohrdavě ušklíbla, pak se zatvářila, jako by si na něco vzpomněla. „Vlastně pravda, s únosci nevyjednávám! Jestli si říkáš ninja, polož to dítě a bojuj se mnou.“
Jaké jí ta holka měla tohle právo říkat? V Chiyo začal zurčet hněv.
„Sama sis o to řekla,“ prohlásila Chiyo. „Beztak ale nemám proč šetřit národ zlodějů!“
Chiyo položila chlapce do mechu na kraji mýtinky a poodešla od něj, aby ho v souboji nezranila. Postavila se tváří ke své soupeřce. Pak vylovila z kapsy svitky se svými loutkami a přivolala si je, každou po jednom boku. Obě byly vyzbrojené otrávenými zbraněmi a k vítězství jí tak postačí jediné škrábnutí. „Tak pojď.“

Biwako byla odhodlaná tento souboj vyhrát. Musela získat malého Dana zpátky. Po očku se po něm ohlédla. Spokojeně si hověl v mechu a zvědavýma zelenýma očima zkoumal své okolí. Bral do ručičky kamínky, klacíky a kytinky a některé si strkal do pusy. Snad tam nebylo nic jedovatého.
Biwako vytasila několik šurikenů a v rychlém sledu je vrhala po své protivnici. Ta je však bez větší námahy odrazila pomocí svých loutek. Měla přitom až pohrdavý výraz na tváři, ach jak to Biwako vytáčelo!
Pak provedla soupeřka protiútok, obě loutky se rozletěly Biwačiným směrem s napřaženými meči, z jejichž špiček odkapával jed.
Biwako tak tak uhnula seknutí obou loutek, pokusila se po jedné z nich vykopnout, loutka ale snadno vykryla její útok. Obě loutky ale trochu ucouvly, připraveny k dalšímu útoku.
Biwako si začínala uvědomovat, že je její soupeřka mnohem zdatnější než ona sama, přesto se ale nechystala vzdát. Jen se snažit bušit do loutek nemá smysl, potřebuje se dostat k dívce, která je zezadu ovládala čakrovými vlákny. Ovšem pokud by zaútočila přímo na dívku, loutky jí v tom zabrání.
Proto si Biwako musela vzpomenout na trénink, který v uplynulých dnech podstoupila.
Biwako se snažila uklidnit, zhluboka se nadechla, rozestoupila se a připravila si do rukou tři kunaie – dva do jedné a jeden do druhé. Dívka bude zajisté přednostně chránit samu sebe. Pokud vrhne kunaie takovými směry, že bude muset volit, jestli ochránit sebe nebo loutky, měla by přinejmenším napáchat nějakou škodu.
Vrhla trojici kunaiů. Rozletěly se udanými směry. Zadržela dech.
Jedna loutka odrazila kunai stranou, druhá odrazila kunai namířený na dívku. Třetí kunai už ale nevykryla a zabodl se loutce do ramene.
„Ano!“ zajásala si Biwako v duchu. Na kunaii byl zavěšený výbušný lístek. Výbuch s sebou vzal celou paži loutky.

„Ta mrcha!“ zlobila se Chiyo. Ne že by byla ztráta ruky loutky tak vážným problémem, ovšem uvědomila si, že není moudré souboj déle protahovat. Rozhodla se, že je na čase použít svou ultimátní techniku.
Tehdy se to ale stalo. Obě její loutky byly roztrženy prudkým proudem vody. Chiyo tak zůstala bezmocná. Okamžitě pátrala očima po uživateli tohoto jutsu. Poblíž její protivnice vystoupil z lesa ninja s bílými vlasy, rudýma očima a třemi rudými pruhy na bradě a na tvářích.
Jakmile si Chiyo uvědomila, o koho jde, začala se pod ní podlamovat kolena. Jestli budu bojovat, umřu. Byla si velmi dobře vědoma, že nemá proti Tobiramovi, mistru vodní techniky, nejmenší šanci.
„Vzdej se a ušetřím tě!“ zvolal Tobirama.
Co má dělat? Chiyo horečně uvažovala. Nemůže se přece vrátit do vesnice jen tak bez prstenu. Rozhlédla se kolem, pátrala po čemkoliv, co by jí mohlo pomoci. Viděla, jak její soupeřka pozoruje Tobiramu s vykulenýma očima. Viděla, jak batole leze kolem mezi stromy. Jak rychle by se k němu stihla dostat? Ne dost. A pak viděla, jak kolem ní prokmitla šmouha a postavil se vedle ní kazekage Shamon.
„C-co tu děláte?“ nevěřícně se zeptala Chiyo.
„Tušil jsem, že budou problémy, byl jsem ale zvědavý, jak si povedeš a pozoroval jsem tě,“ řekl Shamon, aniž by se na ní podíval. Chiyo si v duchu přikývla. „Jak jen to bude možné, vezmi Prsten a běž.“
„Ale ale, říkal jsem si, že cítím nějakou mocnou čakru,“ prohlásil bělovlasý ninja.
„Opět se potkáváme, Tobiramo,“ zareagoval Shamon.
Oba ninjové se bez většího prodlení dali do boje. Kolem létaly Tobiramovy vodní střely a svištěly Shamonovy větrné útoky. Chiyo je ani nestíhala sledovat a jen se hleděla držet z cesty a dostat se co nejrychleji k hrajícímu si batoleti.

Biwako si sice oddechla, že nebude muset bojovat, zároveň jí ale polil strach, když viděla Tobiramu a Shamona bojovat proti sobě.
„Musím získat zpátky Dana,“ připomněla si a rozhlédla se po dítěti. Zahlédla, že se i její soupeřka snaží oklikou kolem mýtinky dostat k chlapci. Rychle se za ním sama rozběhla.
„Budu tam první!“ zajásala si. Doběhla k Danovi a zvedla ho do náruči. Její protivnice byla jen o chvilku pomalejší. Prudce se před Biwako zastavila a najednou jako by nevěděla, co dál. Chvíli se beze slov pozorovaly.
„Pozor!“ Dívka náhle rozšířila oči hrůzou, Biwako se obrátila, aby zaznamenala hrozbu. Řítilo se na ně hrozivé tornádo, bezpochyby Shamonovo jutsu.
Biwako už se začala loučit se životem. Naposledy se podívala do očí malého chlapečka, kterého svírala v náručí. Zdálo se, jako by měl ze všeho, co se kolem něho děje, bezelstnou radost. Usmála se na něho.
Po chvíli si uvědomila, že ještě pořád žije. Proč?
Jí i druhou dívku obklopovala průsvitně modrá obří zbroj. Legendární Susanoo rodu Uchihů. Rychle se ohlédla a za ní stál Madara, duhovky obou oči se mu zbarvily do ruda a byly v nich tři černé cípky. Sharingan.
„Zachránil jsi nás,“ vydechla Biwako úlevou.
„Přece nenechám zemřít svou nadějnou žačku,“ nepatrně se na ní pousmál Madara.
Druhá dívka jen zírala.
Zdálo se, že se i Tobirama a Shamon při Madarově příchodu zarazili. Tobirama se trochu pohrdavě ušklíbl, ale pomlčel. Shamon vypadal, že zvažuje, jestli znovu zaútočit.
„Skutečně si myslíš, že dokážeš porazit mě i Tobiramu zároveň? Dost si troufáš.“ Oslovil Madara Shamona.
Zdálo se, že Shamon váhá.
„Nemůžeme je přece nechat…“ začala mluvit dívka z Písečné, když si všimla nerozhodnosti svého vůdce.
„Necháme vám váš Prsten, beztak neměl být nikdy odcizen.“ Přerušil jí Madara a přísně pohlédl na Tobiramu. „Támhle je v hromádce.“

Chiyo se rozhlédla a vskutku našla trochu zašpiněný Shinatobin prsten. Opatrně ho zvedla a očistila o listí kapradin. Ukázala ho Shamonovi.
„Dobrá tedy,“ velkomyslně prohlásil Shamon. „Půjdeme a budeme to pro teď považovat za uzavřené.“
Chiyo se zašklebila. Shamon mluvil, jako by snad měl na výběr.
„Prosím,“ souhlasil Madara.
„Tak ale rychle!“ zakřičel Tobirama. „A neopovažujte se znovu ohrožovat naší vesnici.“
Další takový, co musí mít poslední slovo, pomyslela si Chiyo.
„Ehm, promiň, že jsem ti tak nadávala, vidím, že jsi byla svým způsobem také v právu,“ ozvalo se. Chiyo se překvapeně ohlédla, ta slova pronesla dívka s batoletem v náručí. „Já jsem Biwako.“ Přehodila si dítě do jedné ruky a napřáhla dlaň.
„Chiyo.“ Řekla Chiyo, dlaň ale nepřijala. Jestli čeká, že z nás teď budou kamarádky, hrubě se mýlí.
Spolu se Shamonem se vypravila na cestu zpátky do Písečné vesnice.

Ve vesnici skryté v Listí se již schylovalo k večeru. Slunce zacházelo a na obloze se tak rděly něžné červánky.
Biwako se spolu s Tobiramou a Madarou vrátila do vesnice. Celou cestu nesla Dana v náručí. Celou cestu se smál a tahal jí za hnědé vlasy, které se jí během boje rozpustily. „Hlupáčku, ani nevíš, kolik problémů jsi způsobil,“ něžně se na chlapečka usmála. Jeho maminka jí donekonečna děkovala, když jí Biwako vrátila syna. Když odcházela, malý Dan jí s úsměvem zamával.
Tobirama a Madara spolu mnoho nepromluvili. Zdálo se, jako by každý z nich z proběhlých událostí vinil toho druhého. Ovšem nezdálo se, že by se svůj spor chystali rozřešit. Biwako si povzdechla. Ti dospělí.
Nenechala se tím ale příliš rozhodit. Usínala s vědomím, že všechno nakonec dobře dopadlo.

Ve vesnici skryté v Písku se již schylovalo k večeru. Slunce zářilo tak sytě rudě, až to vypadalo, jako by celá obloha zkrvavěla. Byl to úchvatný pohled.
Chiyo byla šťastná, že je konečně doma.
Shinatobin prsten byl znovu uložen pod ochranu vesnice, takže bylo všechno, jak má být. Shamon ovšem nepůsobil nijak zvlášť šťastně. Upřímně, i Chiyo zůstala v ústech nahořklá pachuť. Nějak neměla pocit, jako by vyhrála. Jestli se chce vyrovnat jiným ninjům, bude muset ještě mnohem víc zesílit.
Přesto nakonec usínala s vědomím, že všechno dobře dopadlo… a třeba se s tou druhou dívkou jednou znovu setkají.