Když má srdce svoji hlavu 32

Dvaatřicátý díl - Největší jeviště je život

Kýbl se zpěněnou, špinavou vodou jsem vylila do mísy, s pravačkou přiloženou na protestujících bedrech se narovnala, odfoukla na čele přilepený pramen a hřbetem volné ruky si z té nemalé plochy setřela miniaturní kapičky potu. Navzdory slušně vypracované kondici jsem z celodopoledního gruntování byla hotová. Nu, nebyla jsem na tenhle druh práce zvyklá, což se projevilo už při nenáviděném luxování.
Pro klidné domácí ovzduší to však stálo za to.
Spláchla jsem a vydala se s vytahanými uklízecími prostředky do komory.
„Hola, ženy mé, kde jste kdo? Váš živitel se stavil na odpolední kávu a svačinku,“ hulákal taťka rozverně z chodby. Když jsem byla menší, často na nás takhle volával při zouvání bot. Coby malý capart jsem mu vždycky běžela v ústrety, on mě vzal do náruče a zaškrábal mohutným knírem na tváři nebo vyhodil do vzduchu, přičemž jsem rozjařeně pištěla. Ta vzpomínka mi vykouzlila úsměv na rtech. Vykoukla jsem zpoza dveří, rozhodnutá ho drobet poškádlit.
„Vždyť byl před chvílí oběd. Nezapomněli jste se náhodou zmínit, že budu mít sourozence? Tvůj apetit by tomu v poslední době odpovídal.“
„Milá dcero, na to, že se pohybuješ v medicínském oboru, máš značné mezery v lidské anatomii,“ odpověděl poklidně.
Evidentně byl v dobrém rozmaru, protože mě zničehonic pocuchal ve vlasech, využívaje momentu překvapení, zastrčil mě do ne právě prostorného kumbálku, zavřel za sebou a zhasnul, takže jsem se ocitla úplně potmě.
„Hů, jsem strachy bez sebe,“ okomentovala jsem onen čin s ironickou nadsázkou, protáčeje nad jeho dětinskostí oči v sloup.
„Jen, aby tys nás brzy neobdarovala nějakým přírůstkem do rodiny,“ zakončil naši slovní přestřelku dobře mířenou poznámkou. V tu chvíli jsem za soukromí, jež místnost bez oken skýtala, byla víc než vděčná. Za ruměnec, který mě rázem polil, by se nemusel stydět ani Lee při otevírání techniky Nebeských bran.
Když jsem usoudila, že je opuštění úkrytu bezpečné, v předsíni naštěstí již nikdo nebyl; hlasy rodičů se nyní ozývaly z kuchyně. Tváříc se jakoby nic, šla jsem si natočit vodu z kohoutku.
Netušila jsem, jak při domácích činnostech jednomu vyprahne.
„Posaď se, Sakuro, vyhlašuju rodinnou poradu,“ vyrušil mě z horlivého lemtání čiré tekutiny taťka.
Poklepal na sedátko vedlejší židle, u níž byl přistrčen šálek kávy a talířek s koláčkem plněným meruňkovým džemem. Sem tam se v pekárně nějaké to sladké nenávratně ztratí.
„Po únavném zvažování jsem dospěl k závěru, že je načase si do obchodu najmout nějakou schopnou posilu.“ Po tomto jistě nesnadném doznání se nad stolem rozhostilo krátké ticho. Obě jsme věděly, že pro takto podnikavého člověka je akceptování, že na léta provozované řemeslo ze zdravotních důvodů nestačí, velmi obtížné a ponižující; obzvlášť jedná-li se o obstaravatele převážné většiny našich příjmů.
„A můžeme si to dovolit?“ zeptala se věcně mamka, přičemž manželovi povzbudivě stiskla ruku.
„Zpočátku to bude krušné, nechci na úkor druhého pracovníka zdražovat, ale snad se to brzy zlepší. Mohli bychom opět prodávat plný sortiment, což naláká lidi.“
Skousla jsem si vnitřek tváře a zahleděla se do zpola zdolaného hrníčku, bylo mi z toho smutno. A taky jsem se cítila jaksi provinile, jelikož se ode mne od narození očekávalo, že si najdu šikovného přítele, který jednou krám převezme.
Holt se tak nestalo. Vybrala jsem si kariéru shinobi a k tomu nejvýjimečnějšího partnera z celé Ohnivé země.
„A máš na mysli někoho konkrétního? Zkusila bych rozhodit sítě ve sdružení matek,“ přeťala mé myšlenkové pochody mamka.
„Vlastně jsem se už s jedním mladíkem dohodl, od příštího měsíce nastoupí na zkoušku. Jmenuje se Kaemon a vypadá docela zručně.“
Kaemon?
„Copak, znáš ho?“ otázal se taťka, jakmile uzřel mé údivem povytažené obočí.
„Em, nijak zvlášť, jen od vidění. Bydlí v té samé čtvrti co Ino,“ odpověděla jsem, neurčitě krčíc rameny. Víc bych to raději nerozváděla. Každopádně, divná shoda náhod.
„A teď k druhému a veselejšímu bodu. Po vášnivé debatě jsme se s maminkou shodli, že je ideální doba, abychom lépe poznali Naruta. Pozvi ho v sobotu na oběd,“ mrkl na mě zástupce Harunovic klanu spiklenecky.
Tentokrát mi oči málem vypadly z důlku. Samým úžasem jsem oněměla, zatímco se můj dnes poměrně natvrdlý mozek snažil zpracovat takto prostě a přímo naservírovanou informaci.
Naruto… u nás… oběd.
Kopíruje spontánní radost dítěte, kterému po nekonečném odříkání povolili něco, o co dlouho opakovaně škemralo, jsem se na něho vrhla a v návalu euforie statného muže uvěznila v takřka smrtícím objetí. Lípla jsem mu poctivého hudlana na zarostlou líci a s identickým záměrem se přesunula k mračící se ženě po pravici.
„Jste nejlepší,“ vysekla jsem jim upřímnou pochvalu, když jsem je štěstím bez sebe řádně pomačkala. Kdybych si vedla deník, tento den by v něm byl dozajista vyznačen těmi nejpestřejšími barvami, vytlemenými smajlíky, vykřičníky, všelijakými pubertálními symboly a kdoví čím ještě. Za mnoho let, při vyprávění vnoučatům bych o něm mluvila jako o tamtom legendárním čtvrtku.
„Nezdržuj se se staroušky a upaluj tu novinu oznámit Narutovi,“ poradil mi během uhlazování rozježeného kníru taťka. Jeho choť, s úlevou vítající učinění přítrže mému slintavému řádění, si urovnávala rozcuchané vlasy a mumlala cosi o praštěných zamilovaných.
„Jasně.“ Nedala jsem se pobízet dvakrát, oklopila jsem zbytek moku v hrníčku, energicky se zakousla do dosud netknutého sladkého pečiva a překotně se hnala do botníku pro obuv.
Nemohla jsem se dočkat Jinchuurikiho reakce na tento těžko uvěřitelný zvrat, především v mamčině přístupu k našemu vztahu.
S jednou ne zcela nazutou botou jsem se natahovala po klice a srandovně vrtíc nohou, aby samovolně zapadla na své místo, jsem živelně vyrazila z bytu.
V tom shonu jsem na schodech téměř porazila příchozího mladíka, jehož jsem záhy identifikovala jako nového člena ANBU, jež pro Tsunade-sama za nepřítomnosti věrné asistentky vyřizoval pochůzky.
„Haruno Sakura?“
„Uh, a-ano,“ vykoktala jsem, jakmile jsem spolkla úlekem v hrdle uvíznutý drobek.
„Hokage-sama si s vámi přeje mluvit. Pokud možno ihned.“ Třebaže to řekl tónem nabízejícím oddálení schůzky, jeho strojený vzhled a formální vystupování naznačovaly, že jde o něco důležitého.
Potlačila jsem nutkání zklamaně protáhnout obličej, místo toho mlčky přikývla a nejbližší trasou ho následovala do hlavní budovy.
Ač jsem byla zvědavá, o co jde, zároveň se mi v nitru rozpínal pocit nevole kvůli náhlé změně cíle cesty.
Hlavně, ať nemusím řešit nějaký průšvih v nemocnici.
Nestačila jsem ani v duchu probrat všechny možnosti, proč by Tsunade-sama mohla prahnout po mé maličkosti, a už jsme se ubírali dlouhou točitou chodbou.
Tichý průvodce galantně ušetřil mé kloubky, zaklepal na masivní kus dřeva znemožňující odposlech a po hlasité pobídce ke vstupu vešel do kanceláře.
„Přála jste si se mnou mluvit, mistře?“ předběhla jsem toho horlivce v jistě bravurně vyumělkovaném uvádění hostů. Lezl mi tím totiž děsně na nervy.
„Ano, přála. Mám pro tebe misi.“ Z pohodlně se jevící velké otočné židle mi pokynula na křeslo naproti monumentálnímu stolu, načež ledabylým máchnutím ruky s rudě nalakovanými nehty vyprovodila opodál postávající doprovod.
Oním konstatováním upoutala mou pozornost natolik, že jsem nevnímala, zda odešel klasicky, vyskočil oknem či se propadl podlahou.
„Zhruba před hodinou jsem obdržela znepokojivý dopis s prosbou o pomoc. Šógun Tokugawa nás žádá o služby vysoce kvalifikovaného lékařského ninji,“ odmlčela se, zvedla úhledně přeložený list papíru ležící před ní, obratně dokument sevřela mezi ukazováček a prostředníček, a aniž by z pracovní plochy zvedla opřený loket, podala mi ho.
„Zřejmě jim ve vesnici řádí nějaký zmutovaný virus, se kterým si zdejší medici nevědí rady,“ shrnula těch několik málo řádků.
„Podle příznaků to tak vypadá,“ přitakala jsem po přečtení souhlasně.
„Chci, abys tam zašla a prozkoumala závažnost situace, případně tamní lékařský tým trochu proškolila v základních druzích bakterií. Tahle šógunská území se nikdy nevyznačovala kvalitní péčí o raněné,“ povzdechla si. Naprosto jsem její roztrpčený postoj chápala. Nejednou jsem byla svědkem případu, kdy pacient zemřel na nedostatek vědomostí ošetřující osoby.
„Jistě, taky bych to radši nepodceňovala. Může to být běžně zmodifikovaný virus, ale může jít i o něco zcela nového.“ Vyměnily jsme si pohled plný porozumění, evidentně jsme na danou problematiku sdílely stejný názor.
„Kdy mám vyrazit?“ zeptala jsem se, pomalu vstávaje na nohy.
„Zítra ráno.“
„A… kde to vůbec je? Jakživ jsem o žádném žijícím šógunovi neslyšela. Vlastně jsem měla za to, že tenhle typ mocnářů už u vlády není,“ přiznala jsem trochu zmateně, škrábaje se nehtem na citlivé pokožce u ucha.
„Pravda, v minulých padesáti letech se z politické scény téměř úplně vytratili, zůstalo jen několik nejvlivnějších jedinců, kteří si ze všech sil drží zbylou část kdysi vydobytého teritoria, i když jsou nyní jejich pravomoci prakticky mizivé,“ poučila mě bez známky pohoršení nad nevědomostí.
„Tokugawa velí jedné malé vesnici za Zemí Deště, kousek od hranic s Písečnou.“ Rozrolovala stočenou mapu, chabou minutku do ní hleděla a potom u okraje červeně zakroužkovala zmiňované místo.
„A nebylo by pro ně rychlejší obrátit se s tou žádostí na Gaaru-sama? Je to o dost blíž,“ podělila jsem se o svůj postřeh, když jsem si mapu přebírala.
„To bylo. Myslím, že je to záležitost cti, měli spolu tenkrát celkem vyostřené neshody,“ vysvětlila a přitom si ve vzduchu levitující hřbet ruky překryla dlaní té druhé.
Jelikož mi veškeré otázky byly zodpovězeny, považovala jsem rozhovor za ukončený. Tsunade-sama k misi patrně také neměla co dodat, rozloučila jsem se tedy a odebrala se k odchodu.
Se zadaným úkolem jsem problém neměla, na nějaký ten adrenalin a změnu prostředí jsem se těšila, spíš mě trápil fakt, že budu muset odložit Narutovu návštěvu u nás. Při představě minimálně týdenního odloučení se mi nemile stáhl žaludek. Na misi se předem připravím, ale na tohle asi ne.
„Hej, Růžovko!“
Co to?! To si na mě někdo takhle dovoluje pokřikovat na ulici?!
Nevraživě jsem se rozhlédla, komu to hodlám zkrátit utrpení na tomto krutém světě.
„Co je s tebou, seš snad hluchá?“ prskla dotčeně žena s brýlemi loudavě kráčející ke mně.
„Karin?“ její jméno jsem na jazyku převalila, jako bych byla nucena přes hodinu žvýkat šťovík.
„Taky tě ráda vidím,“ poznamenala s ironickým úšklebkem. „Věř mi, že kdybych v tomhle buranově znala kohokoli jinýho, neoslovovala bych tě.“
„Nemáš bejt ve vězení?“ otázala jsem se s na prsou založenými pažemi. Schválně jsem to krapet zveličila, jednalo se víceméně o zákaz vycházení z pod neustálým dozorem přidělené podzemní cimry.
„Byla jsem, jenže mě propustili,“ řekla a dala si ruce v bok. „Díky miláčkovi Sasukemu-kun,“ dodala s přehnaně sladkým úsměvem, což jsem okomentovala pochybovačně pozdviženým obočím.
„A ode mě chceš, abych vám udělila požehnání?“ Pořád jsem tomuhle bizarnímu dialogu nevěděla hlavu ani patu.
„Ne, ty huso. Potřebuju ukázat tu ubytovnu, v který Sasuke-kun bydlí. Ráda bych mu osobně poděkovala a nemůžu použít chakru na vystopování pozice. Porušení podmínky by mě totiž šupem vrátilo zpátky,“ štěkala, vytočená mým dobře aplikovaným sarkasmem.
„No jo, tak pojď. Sasuke bude určitě štěstím celý pryč,“ neodpustila jsem si malé rýpnutí, po němž po mně šeredně šlehla očima.
Ač jsem Karin zrovna dvakrát nemusela, nepovažovala jsem ji za nepřítele. Svým způsobem mi té holky bylo líto. Neměla rodinu, domov, přátelé… navíc lpěla na člověku, který ji zklamal, když se v přímém ohrožení života nenamáhal s její záchranou. Bez hnutí brvou ji pro vítězství nad Danzouem obětoval. A přesto byl jediný, s kým v téhle cizí vesnici měla jakýs takýs vztah. Když nepočítám to vzdálené spojení s Narutem.
„Kde jsou ti tví kolegové?“ zkusila jsem cestou zavést hovor.
„Nevím, nestarám se o ně,“ uzemnila mě chladně. Nesympatie byly zjevně vzájemné. Dál jsme pokračovaly beze slov.
„Tak, a jsme tady,“ prohlásila jsem a ukazováčkem namířila na zašlé stavení, od něhož nás dělil pouze most přes potok, „garantuju ti, že vevnitř to vypadá ještě hůř.“ Při zdolávání schodů do patra mi došlo, že s bývalým Orochimarovým experimentem, roky živořícím v hluboko pohřbených úkrytech, si o dávno zapomenuté slávě téhle budovy asi moc nepokecám.
Nechala jsem červenovlásku kochat se holými zdmi a jala jsem se zaklepat na příslušné dveře, které ve vyviklaných pantech stoprocentně držely pomocí nějakého magického zaklínadla.
Netrvalo dlouho a stála jsem tváří v tvář mrzutému Sasukemu.
Musela jsem se zevnitř silně kousnout do skráně, abych nevyprskla smíchy nad výrazem, jenž týmový kolega nasadil, jakmile spatřil, kdo to za mnou přešlapuje.
Přísahám, že takhle vykuleného jsem ho za svou existenci ještě neviděla. Ten obrázek byl vskutku k nezaplacení.
„Kde je tvé vychování, to mě necháš s novou kámoškou trčet před prahem?“ dobírala jsem si ho, prostě jsem si nemohla pomoct.
Překvapeně, jako bych ho vytrhla z transu, zamrkal a ustoupil stranou. Současně se kolem mě cosi navoněného prohnalo a posléze se pověsilo z naší groteskní dvojice stále rozhozenému mstiteli kolem krku.
„Sasuke-kun. Děkuju, že jsi to zařídil,“ vypískla Karin, poté se však malinko zahanbeně stáhla. Vydedukovala jsem si, že v nastalém chaosu se zvací pobídky pravděpodobně nedočkám, tak jsem jednoduše vešla a zabouchla za sebou.
„Udělám čaj,“ řekl nakonec rezignovaně a vydal se do kuchyně. V zástupu, protože jinak to v těch stísněných prostorech ani nešlo, jsme cupitaly za ním.
„Páni, to je nádhera,“ vydechla kunoichi z Travnaté nad Saiovou malbou okouzleně.
„Vážně jsi jí zajistil svobodu?“ zajímala jsem se při testování spolehlivosti židle.
„Jop. Byli jsme tým, to je to poslední, co pro ně můžu udělat,“ odpověděl poté, co do přichystaných šálků nasypal jakousi ovocnou směs.
„Divím se, že to Rada povolila.“
„Nebylo snadný je přesvědčit, Hiashi Hyuuga se automaticky staví proti všemu, co navrhnu. Podařilo se mi vyjednat podmínky jen pro Karin, zdála se jim nejméně nebezpečná.“ Další konverzace nebyla možná, jelikož se skromným příbytkem rozlehlo ohlušující pískání staré konvice.
„Pořád nepřekousl, že jsi Hinatě vyfoukl členské křeslo,“ konstatovala jsem opovržlivě, byť i zmínka o tom studeném chlapovi mi přivozovala svědivou kopřivku.
„To je ten mezulán, co chtěl Naruta oženit se svou dcerou?“ optala se obdivovatelka umění zasvěceně, když usedala k naservírovanému čaji.
Nevěřícně jsem nad její informovaností zakroutila hlavou a nato se s tázavě svraštělým čelem obrátila na Sasukeho. A to jsem si myslela, že už mě dneska nic nevykolejí.
„Jenže z toho nic nebylo, poněvadž s ním chodíš ty,“ dorazila mě dalším přívalem faktů z našich životů. Napadal mě jen jediný způsob, jak se k těmto detailům mohla dostat.
„O svých výletech do vězení ses nikdy nezmínil.“ Mírně káravě jsem hostiteli, ležérně se opírajícímu o linku, vyčetla jeho neobvyklou sdílnost. Netečně nad mou rozladěností pokrčil rameny.
„Sasuke-kun za mnou chodil na návštěvy, abych se z tý samoty dočista nezbláznila,“ zastala se obdivovaného Uchihy pyšně, viditelně potěšená, že se jí povedlo mě něčím nakrknout.
Jako by k tomu už jednou nedošlo, utrousila jsem v duchu uštěpačně.
„No jo, obdobný úděl a mučivé dny strávené ve vazbě lidi sblíží na to tata,“ popíchla jsem je na oplátku. „Klan je spasen, aleluja!“
„Haha, fakt vtipný,“ ošklíbl se na mě černovlasý uživatel Genjutsu. Věnovala jsem mu zářivý úsměv a s pocitem zadostiučinění si vychutnávala Karininy zrudlé skráně. Dumala jsem, jestli nabyly tmavšího odstínu než její vlasy.
„To jste měli říct hned, že jsem tady do počtu,“ ždímala jsem z toho, co se dalo. Polkla jsem zbývající doušek, zvedla se a spořádaně odnesla prázdný hrníček do dřezu.
„No tak, Sakuro, snad ses nenaštvala,“ žehlil napáchané škody zaraženě Sasuke.
„Ne, ale musím se jít připravit, ráno odcházím na misi,“ uvedla jsem věci na pravou míru.
„Na misi? Jakou?“
„Kdesi za Dešťovou si žádají mých lékařských schopností. Tak tu moc nedivočte,“ mrkla jsem na o několik čísel vyššího ninju a rozverně mu uštědřila herdu do hrudníku. „Čau.“

„Naruto!“ zavolala jsem na blonďáka, kterého jsem už z dálky zmerčila klevetit s Kibou u obchodu blízko čtvrti obývané Inuzuky. Když jsem ho nezastihla doma, vypravila jsem se svou drahou polovičku hledat do ulic. Otočil se za zvukem mého hlasu a jeho pohledný obličej byl v mžiku zkrásněn o ten nejvřelejší úsměv.
„Sakuro-chan,“ oslovil mě měkce a nespustil ze mne obdivem a láskou se skvící oči, dokud jsem nepřišla až k nim. Kývla jsem Kibovi s Akamaru na pozdrav a velmi vstřícně se nechala políbit na spánek, před čímž mi majetnicky ovinul pravačku kolem ramen.
„Tak se uvidíme zítra, kámo,“ vyklízel talentovaný stopař urychleně pole.
„Jo, v jedenáct,“ potvrdil Jinchuuriki smluvený čas ne příliš zúčastněně, neboť jsem převážnou část jeho pozornosti nyní okupovala já.
„Něco plánujete?“ zeptala jsem se zvědavě, natáčeje se k němu čelem.
„Nabídli jsme se s tím psomilem, že pomůžeme se stavbou pódia na to divadelní představení. Babča Tsunade nám za to každýmu slíbila dva volňásky. Půjdeme, ne?“ Nenuceně mi položil ruku i na druhé rameno a něžně si na prst namotal pramen růžových vlasů.
Sakra, úplně jsem na ten příjezd souboru ochotníků zapomněla.
Zklamaně jsem si skousla spodní ret a znatelně posmutněla. Odmítnout ho mi lámalo srdce.
„Já nemůžu,“ vydrala jsem zkormouceně. „Dostala jsem misi a za svítání vyrážím do Země deště.“
„Misi? Na jak dlouho?“ zaúpěl žalostně.
„Přesně nevím, sužuje je tam nějaký virus, s kterým si nevědí rady a potřebují v tom trochu proškolit. Snad ne dýl než dva týdny.“
„Dva tejdny?“ zhrozil se opravdově. „To nepřežiju,“ zavyl tak, že by mu to i Akamaru záviděl, a zmučeně si opřel čelo o mou klíční kost.
„Ale jdi ty,“ napomenula jsem ho hraně a palcem s lišáckým úsměvem dloubla do žeber.
„Seš přeci chlap.“ Položila jsem ruce na vouskaté tváře a zvedla mu hlavu, abychom si viděli do očí. Přitáhla jsem si Naruta k sobě a odvážně uvěznila jeho našpulené rty do svých. Zprvu byl krapet zdrženlivý, nejspíš kvůli tomu včerejšímu ožehavému incidentu, pak se však plně zapojil a pevně mě sevřel v náručí.

Hřbetem ruky jsem zakryla snad třicáté mocné zívnutí a zimomřivě se oklepala. Samozřejmě, že jsem se před půlnocí do postele nedokopala, jak jsem si bláhově plánovala; zdržel mě Naruto, protože se nechtěl rozloučit, a potom jsem si balila nástroje a oblečení.
Za chůze jsem si upravila popruh batohu a bezohledně namáhala mozkové závity dumáním, zda jsem nic nezapomněla.
V myšlenkách jsem si odškrtávala položky na pomyslném seznamu potřeb, když se přede mnou z mlžného oparu doprovázejícího brzké svítání začala rýsovat severní brána. K mému úžasu se po pár krocích z tetelícího oparu vylouplo i něco jiného. Postava. A to velmi známá postava.
„Nemusel jsi chodit,“ upozornila jsem ho mile na večer minimálně desetkrát omílaný fakt. Naruto a časné vstávání, to k sobě pasovalo asi jako Chouji a dieta. Samo sebou, o to víc mě jeho přítomnost potěšila.
„Chtěl jsem tě ještě vidět,“ namítl rozespale. Vsadila bych se, že před dvěma minutami se teprve vykopal zpod peřiny, srandovně rozcuchané vlasy tomu aspoň nasvědčovaly.
„Taky se mi bude stýskat,“ utvrdila jsem ho se smutným kukučem.
Přistoupil blíž a položil mi horké dlaně na boky, zjevně si nepřišel povídat. Já jsem k tomu žádné výhrady rozhodně neměla.

Bezchybně nalíčená rusovláska zvedla ruku z klína, maličko štítivě se dotkla houpající se záclony, a co nejmenší plochou prstů s křiklavě nalakovanými nehty ji odsunula stranou. Poté, co si inkriminované místo otřela do rafinovaně střižené sukně podle nejnovějších trendů, zadumaně se zahleděla z okna na ubíhající krajinu.
Ačkoli to před určitými lidmi uměla dokonale hrát, nebyla hloupá. Dobře znala svého otce i jeho styl nakládání s překážkami. Dávno nebyla naivní malá holka, celkem obstojně se naučila odhadnout typy partnerů, kteří docházeli do paláce za obchody. Rozdělila si je do čtyř skupin: zabijáci, prodejci, chudáci a slizcí patolízalové. Míjejícího muže, v jehož podpaží si při hraní petangu na nádvoří všimla složky oné růžovlasé medičky, bez zaváhání zařadila do první kategorie. Nebylo pochyb, že otec s tím dlouhovlasým, nepříjemným panákem z Konohy něco kuje. Proto ji tam taky posílá.
Z dramatických úvah mladou dívku vyrušilo cuknutí signalizující zastavení.
„Vítejte v Listové, slečno Kiyone,“ ozvalo se laskavě po otevření dvířek. Záhy se v jejím zorném poli objevil sympatický chlapík s bradkou a táhlou páskou přes kořen nosu, nabízeje jí při sestupování po příkrých schůdkách oporu formou v lokti ohnuté levačky. Přijala poskytnutou pomoc a koketně se na něho usmála. S opačným pohlavím to uměla.
„Co vás sem přivádí?“ vyzvídal, přičemž očima klouzal po zdravíčkem rozjasněné tváři.
„Kultura. Miluju divadelní vystoupení, tak jsem se trochu vetřela. Asi bych se měla jít ohlásit Hokage. Můžete mě k ní zavést?“ poprosila a současně zakmitala dlouhými řasami.
„Jasně, chci říct beze všeho.“ Bystré pozorovatelce neuniklo, jak za jejími zády udělal na kolegu s patkou přes oko, jež se s nakvašeným výrazem potýkal s velkými kufry, neslušné vítězoslavné gesto. Cudně sklopila hlavu, aby schovala pobavený úsměv, a poslušně se svým garde ťapala do útrob vesnice.
Zatímco se přátelsky culila na zdejší obyvatele, v mysli vypracovávala taktiku pro nadcházející rozhovor. Tsunade nepatřila k těm, co Kiyone zobali z ruky. Naopak, již při prvním setkání vycítila, že jí roli líbezné holčičky ani za mák nebaští.
„Nebojte se, Pátá někdy vrčí, ale nekouše,“ konejšil dceru lorda Daimyo s povzbudivým mrknutím hlídač vlídně. Pravděpodobně zaznamenal onu nenadálou změnu dívčina chování a snažil se jí dolít optimismus.
Než stačila vděčně zareagovat, už ťukal na dveře v nejvyšším patře kruhové budovy; nato vysekl hlubokou poklonu a rázem byl ten tam. Hrdina.
„Dále!“ zarezonoval autoritativní hlas.
Afektovaně si odhodila vlasy dozadu, následně si stáhla níž lem sukně a neohroženě vstoupila do jámy lvové.
„Zdravím, Hokage-sama.“
„Kiyone. Čím jsme si zasloužili tvou ctěnou návštěvu?“
„Omlouvám se, že jsem sem takhle vpadla. Otcovo nařízení, je s macechou na cestách a odmítl mě nechat doma samotnou,“ brblala rádoby ublíženě.
Blondýna, zastávající vedoucí funkci úřadu, si tu vyšperkovanou fiflenu zpytavě přeměřila. Nevěřila jí. Účel pobytu mocnářské ratolesti vězel v něčem docela jiném. A zjistit to, bude snazší, pakliže ji bude mít pod dozorem.
„A my ti máme dělat chůvu?“ Dala si záležet, aby to znělo dost nevrle.
„Umím se o sebe postarat,“ odsekla uraženě, patrně se vnučce Prvního podařilo uhodit na citlivou strunu.
„Pokud to je takový problém…“
„Tak se hned nečerti,“ skočila jí do řeči. „Nepochybuji o tom, že si umíš poradit. Zda si to tak lord Daimyo přeje, vyhovíme mu. Řeknu Shizune, ať ti přidělí nějaký hezký pokoj tady v budově.“
Tak tě aspoň budu mít pěkně na očích, dodala pro sebe.

Toulala se rušným centrem Konohy, zastavovala se u za sklem na figurínách vystavovaného zboží butiků, nahlížela do vitrín knihkupectví a obdivovala rozsáhlý sortiment klenotnictví.
Musela uznat, že úroveň prodeje od posledně výrazně stoupla. Ekonomika se vzpamatovávala z krutého poválečného období. Ne, že by se o zdejší poměry tak zajímala, bylo to součástí plánu.
Po ubytování si dopřála vydatný spánek a druhý den převážně setrvávala v útulném apartmá. Tušila, že každý její budoucí krok bude ostře sledován.
Odpolední vycházka byla pouhou zástěrkou pro setkání s Narutem – spoléhala na to, že na něho dřív nebo později někde natrefí. Byla mazaná a věděla, že chodit za mladíkem domů by představovalo velmi hloupý tah. Muž jeho kalibru, věrný a čestný, by se stejně nenechal svést. Proto se rozhodla vyčkat, co vzejde z otcova počinu. Trpělivost přece přináší úspěchy. V některých situacích je právě trpělivost nezbytnou vlastností. Až nadejde ten správný čas a stane se to, co odhaduje, že se stane, ona tu pro Naruta bude. Aby mu ulevila od bolesti.
„Kiyone?“
Otočila se a spatřila objekt svých tragických úvah.
„Naruto-kun!“
„Neměl jsem ponětí, že jsi zabloudila do těchhle končin Ohnivé. Co tě k nám přivádí?“ zeptal se kamarádsky.
„Úděl jedináčka. Táta mě sem poslal, protože na delší dobu odcestovali. Nejspíš se bojí, že by mě zase napadlo uspořádat za jeho nepřítomnosti nějakou akci a způsobit skandál. Minule o něm dokonce psali na hlavní stránce jakéhosi bulvárního plátku,“ odpověděla a nevinně se zapitvořila.
„To se mu jistě nelíbilo.“ Oplatila akčnímu ninjovi kuplířský úsměv a přešlápla z nohy na nohu. Jinchuuriki byl jedním z mála, kterému se dovolila opájet jejím opravdrovým, nefalšovaným úsměvem.
„Co je tu nového?“ nadhodila příhodné téma, když zamířili k blízké lavičce.
„Celkem nic moc. Jo, na náměstí se o víkendu bude hrát divadlo.“
„No jo, četla jsem o tom ve vývěsce. Jestli váháš, doporučuji ti se jít podívat. Tenhle soubor znám, mají vážně výborné komedie,“ konstatovala popravdě.
„Za menší výpomoc jsem získal lístek zadara, takže to půjdu očíhnout. Vlastně mám dva, tak se můžeš přidat, kdybys chtěla,“ navrhl jí bez okolků.
„To se nehodí, dozajista jsi s někým domluvený…“
„Akorát s partou. Určitě by to nikomu nevadilo. Navíc bych tu vstupenku nerad nechal propadnout, je vyprodáno,“ zareagoval dle očekávání.
„Tak jo.“
To bylo jednodušší, než si myslela.

„Naruto, kde se flákáš, člověče?! Co nevidět to má začít,“ hudroval Kiba již z dálky.
„Sorry,“ vydechl jmenovaný uříceně.
„Jsme všichni?“
„Ještě Kiyone. Říkal jsem jí, že se sejdeme na tomhle místě. Snad se cestou neztratila.“
„Kdože?“ optala se TenTen zvědavě.
Než to stačil zopakovat, zaregistroval kštici rudých vlasů, jejichž nositelka se statečně prodírala davem. Zvedl ruku nad hlavu a energicky zamával.
„Omlouvám se za zpoždění,“ vyhrkla a zběžně si poupravila lehce pomačkaný oděv.
„Vau, krásný šaty,“ vybafla na ni Ino unešeně.
„Děkuju.“
„A co Shikamaru?“
„Už to psychicky nevydržel a šel hlídat flek.“
„Tak pojďte, bando,“ zavelel Naruto a vedl houf přátel do přilehlého parku. Místo klasického dřevěného hlediště byli diváci usazeni na vlastních dekách rozložených všude možně po trávníku. Bylo to úspornější i pohodlnější.
„Pardon. Promiňte. To byla vaše noha?“
Ano, nevýhoda pozdních příchodů spočívala ve zdemolování osazenstva, kolem něhož se sunete na zacílený prostor.
Nakonec to všichni ve zdraví přežili, teď ještě zbývalo rozsazení do dvouřadu.
„Chouji, nemůžeš se nějak přikrčit? Nic přes tebe nevidím,“ stěžoval si Kiba polohlasně, neboť se zrovna rozevírala opona.
„Neroztahuj se tolik, nemám si kam dát nohy.“
„Sklapněte tam vzadu!“ zavrčela koutkem úst TenTen.
Kiyone, jež se vtísnila mezi Naruta a Ino, osoby, jež znala nejvíc, se spokojeně usmívala. Užívala si jejich vzájemné pošťuchování a pro jednou si připadala jako naprosto normální holka v tlupě kamarádů, za celý svůj život totiž prakticky žádného neměla.
Na tohle by se dalo zvyknout.

Vysokou rychlostí jsem hopsala z větve na větev. Přestože jsem věděla, že bych si měla rozvrhnout síly, tolik jsem se těšila domů, že jsem na nějaké kalkulace moc nedbala. Těch šestnáct dní se na mně podepsalo. Nehorázně se mi stýskalo po Narutovi, a podle obdržených dopisů na tom byl podobně, ne-li hůř.
Nemohla jsem se dočkat, až mu konečně povím o tom obědě.
Když napsal, že se v Konoze opět objevila ta flundra, popadl mě hotový amok. Zápasila jsem s chutí se tam okamžitě rozeběhnout a vyprovodit ji, odkud přišla. Ten večer jsem si do omrzení omílala, že přece nejsem žádná žárlivá hysterka. Vždyť jsem k takovým emocím neměla nejmenší důvod, Naruto mě miluje a jakživ by mi nezahnul. S ní ani s nikým jiným. Ve fantazírování, co bych té vyšňořené manekýně se záviděníhodně kudrnatými vlasy provedla, mě to však nezastavilo.
Ze snění o různých mučících praktikách mě vytrhlo zaznamenání výskytu cizí chakry. Seskočila jsem na lesní pěšinu, zklidnila nepravidelný dech a snažila se stanovit počet vetřelců.
Jeden, dva…
Znenadání mě obklopila čtveřice nepřívětivě působících chlapů.
Ti nepotřebují poradit, kam odbočit na rozcestí, proběhlo mi hlavou.
„Nazdar, kočičko,“ ujal se slova ten se zanedbaným strništěm.
Ach jo, ať je najal kdokoli, neomylně tu čekali na mě.
„Pusťme se do toho, pánové, nehodlám zmeškat rande,“ pobídla jsem je, rozkročuje se do bojové pozice.