Zvědavost zabíjí

Další den se chýlil ke konci. Nebe se také měnilo, nejprve pomalu, poté rychleji. Zlatá přešla do růžova k nachové až na krvavou červeň.
Podobnými změnami si procházel jeden opuštěný dům, pouze hodinu od bran Konohy, nebylo by na něm nic zvláštního, kdyby nepatřil jednomu klanu, a ještě méně, kdyby dva členové si ho nepřivlastnili jako tajnou skrýš pro tréninky a uchovávání svitků, které nesměl nikdo vidět. Vrchol všeho, oba měli svá tajemství. Nevěděli však jednu věc, že dům je pečlivě sledován a stane se místem pro boj o holý život…

„Tak do toho nejdu!“ zaprotestovala mladá kunoichi, které se nelíbilo to místo. Vyvolávalo to v ní depresivní, až děsivé pocity. S tím místem nebylo něco v pořádku. Později se ukáže, jakou měla pravdu.
„Dej pokoj! Copak si strašpytel, co Kurenai?“ Popichoval Genma o něco málo mladší kamarádku a kolegyni, přitom ji nevybíravě šťouchl do pravého ramene.
„Nejsem, ale mám zdravý rozum a prostě říkám ne!“ Promnula si zraněné místo. Důrazně si založila ruce na poprsí a dál pohledem odmítala. Černé vlasy ji velmi pomohly, činily ji tak mnohem nebezpečnější. I postavou se mohla rovnat kdejaké šelmě.
„No tak, Kurenai, na misi vždycky byli tři! Musíš jít s námi. Tebe neláká objevit to místo?“ lákal Raidou. „Copak tě zabije, když půjdeš s námi? Prosím!“ Psí oči zaberou vždycky. Tedy většinou.
„Budu toho litovat, jdu, ale pod jednou podmínkou. Budu velet!“ Podlehla Kurenai, mohl za to uhrančivý pohled, co oba dva na ni neustále metali. Je pravda, že pro Genmu měla větší slabost… i když v poslední době začal mít zlozvyk. V puse se mu líně převalovala jehlice.
„Hurá! Takže sraz za půl hodiny u východní brány!“ zavelel Genma. Dokonce ani nic neměli proti její podmínce. Byli prostě rádi, že svolila. Nemohli přiznat, že se malinko bojí. Debata byla u konce, rozešli se domů, aby si vzali jen tu nejnutnější výbavu.
Sešli se na domluveném místě. Nikdo nic neřekl. Začali pociťovat jistou nervozitu. Kdyby měli strážného anděla, tak by je odháněl od toho místa a nutil je zůstat ve vesnici. Nejlépe doma. Nic takového neměli. Vydali se na cestu. Tím se kruh uzavřel.

Tma rychle postupovala, takže silueta sídla se stávala více zřetelnější oproti rozsvícené Konoze, když jste se tedy dívali od západu k jihu.
Sídlo bylo obrovské, mělo na padesát místností, pokud jste se snažili je zmenšit, klidně i na sedmdesát, vodní příkop, úplně na vrcholu strážní věž, spoustu oken, terasu, zimní verandu, letní skleník, cihlové základy a tři patra. A ještě daleko více detailů. Sídlo působilo jako hrad, kde žije daimyo. Honosné místo pro život.
Proto se mu také říkalo Himeji.
Jenže největší slávu už mělo sídlo za sebou, teď jen chátral, barva se dávno oloupala, střecha se propadla, skleník zarostl, terasa zerodovala, příkop vyschl, okna se vysklila, podlaha zteřela, dveře byly vyviklané, věž byla nakřivo, cihly změkly, bylo jen otázkou času, kdy se podvolí tíze zbytku hradu a všude prach. Spousta prachu, také to je nějaký ten pátek, co jeho majitelé odešli. Navždy.
První, kdo se na místo dostal byl poměrně vysoký statný muž v letech, každá žena by ho brala, měl ovšem hned několik vad. Byl to nukenin, na několika místech měl hodně ošklivé stehy a děsivé oči.
Nebyl to nikdo jiný než Kakuzu. Zločinem se živil již řadu let. Byl zkušený a v tom domě viděl šanci, jak přijít k nějakým penězům, které nutně potřeboval ke své obživě a také k obohacení. Peníze miloval. Dostal tip, hodný za prověření. Tiše jako kočka se vplížil do zámku, připadalo mu to tak. Vešel západními dveřmi, též kdysi používané jako vchod pro služebné.

Další, kdo se téže noci rozhodli sídlo navštívit byli Itachi a Shisui. Oba nesli další svitky, které schovají do samého srdce hradu.
„Proč toho neseme tolik?“
„Nechci se s tím otravovat ještě zítra. Navíc to má své důvody.“ Prozradil tajemně Itachi.
„No víš, zajímala by mě jedna věc, když jsme se tak krásně rozpovídali. Líbí se ti Kurenai?“ I na Shisuie to bylo moc slov. Jindy nepromluvil ani slovo.
„Co to povídáš za nesmysle?“ na tohle téma měl Itachi svůj názor.
„Jen tak, poslední dobou jsem si všiml, jak po tobě pokukuje… tak jsem si myslel, že jste jako…“ naznačil malíčkem znak pro přítelkyni. A tím mu málem spadl štos svitků. Včas je zachytil.
To se Itachimu nelíbilo a hned se začal ohlížet, zdali není náhodou Kurenai nablízku, nebyla. Zatím…
„Přidej, ať jsme odsud pryč. Něco se mi nechce líbit.“
„Jasně, jasně.“

Čím víc se blížili, tím víc měli nepříjemné pocity. Podivně je brnělo celé tělo. Kurenai proto nabrala větší tempo, aby si to nerozmyslela s tím směrem.
„Myslíš, že je to stále dobrý nápad?“ Zvědavost jí nedala, aby se na to kluků s úsměvem nezeptala poté, co jí dohonili a srovnali s ní krok.
„Ano, teď to teprve začne.“ Za několik málo chvil se měli přesvědčit, že se Raidou nemýlil. Genma stále divočeji převaloval jehlici v ústech, až ho bolestivě bodala.
Cesta lesem jim utekla rychle, měli zde jen jednu vyšlapanou cestu, o to snáze se jim běželo.
Hrad se objevil jakoby odnikud, les totiž náhle končil a začínal suchý příkop. Ten překonali během několika minut. Most již dávno zmizel. Nemuseli se strachovat, že uvíznou. Několik dní nepršelo, tudíž země byla vyprahlá. Cíl jejich cesty se stal severní blok. Vyšplhali na základy s pomocí lana. Prošli uličkou a před nimi se rýsovaly vypadlé dveře. Načež do hradu vstupovali jako druzí. Asi necelou minutu před dvěma členy Uchiha klanu…
V ten moment se celá situace změnila.
Rapidně…

Už i Itachi a Shisui dorazili do hradu. Ti nyní stáli před hlavním vchodem, sotva odstrčili pravou stranu dveří, ozvala se děsivá rána doprovázená duněním a celý hrad se otřásal v samotných základech.
„Co se to, proboha, stalo?“
„Znělo to jako zával.“ Oba také aktivovali Sharingan, zdali se nestane něco horšího. Oba zrušili své techniky v době, kdy se to něco mělo stát.
„Musíme jim nějak pomoct.“ Shisui se hned vrhal do akce.
„To je vyloučený, to já nedovolím!“ Nečekaně byl proti. „Víš jak je to teď nebezpečný? Stačí něco uvolnit a je po tobě!“ Itachi dokázal být pěkný cynik.
„To je mi fuk! Jdu tam! Co když je tam žena?!“ poslední slovo vykřikl a zmizel v hradu. Po několika minutách, nezbylo Itachimu než Shisuie následovat. Znovu ho do akce nutily osobní důvody…

Otřesy zaznamenal i náš lupič Kakuzu. Po několika minutách, co se zde strávil. Byl hodně zklamán, že nenašel nic hodnotného. Vztekal se na sebe, zařekl se, že už nikomu nebude věřit a radši ho umučí k smrti, než aby přestal slibovat hory doly.
Zrovna, když prohledával objemnou truhlici, objevil rodinný prsten Uchihů, který hned zmizel v jeho kapse. Pak ho potkalo štěstí. Pod hromadou oblečení objevil menší pokladničku, plnou zlatých šperků. Užuž se chtěl pakovat pryč, když zazněl ten výbuch. Naštěstí byl v pevnější části, takže to ustál docela dobře. Oklepal se a vydal se ven, ale něco mu nedalo, aby neprozkoumal ještě tři místnosti. Truhlici měl stále u sebe…

Nejhůře dopadl Raidou. Povolená prkna, na které vstoupili (všichni tři) je propadli o celé jedno patro, spadl tak nešťastně, že se nabodl na další vyčnívající prkna. Noha by byla ještě v pořádku, ale prkno u srdce? Nemohl se vůbec pohnout, nohy ho nechtěly poslechnout. Měl totiž zlomenou páteř a vedle něho ležící Genma měl jen pár oděrek, hrozivý škrábanec na ruce, přežije to a Kurenai? Ta ležela o dva metry dál, nehýbala se.
Genma se jen s obtížemi vyškrábal na nohy a dopajdal ke Kurenai, začala se probouzet. Chytila se za hlavu. Otřes mozku.
„Co se stalo?“ zeptala se jen s velkými obtížemi.
„Propadli jsme se,“ víc říkat nemusel. Podívali se na nahoru a opravdu prkna držela jen silou vůle. Poté jim zrak padl na Raidoua, vykašlal velké množství krve, vykřikl bolestí, sotva výkřik dozněl, už nic jiného nebylo slyšet. Raidou byl mrtev. Udusil se vlastní krví.
„Proboha! Co budeme dělat?“ Smrt jejich kolegy je vyvedla z míry, panika začala nabírat na intenzitě a vrcholu.
„Nic, musíme se odsud dostat. Jen je škoda, že lana zůstala nahoře.“ Zalitoval Genma, rozhlédl se okolo a našel další dveře. Tentokrát našlapoval obezřetněji, ale jakmile zjistil, že prkna drží, otevřel dveře.
„Jdeme, pokusíme se najít cestu ven,“ Kurenai mu nesměle podala ruku, naposledy se ohlédla na mrtvého a zmizela ve dveřích.

Itachi a Shisui se dostali na místo tragédie jen o několik málo minut později.
„To je zlé,“ zkonstatoval Shisui.
„Mi povídej, co tady dělal?“ zajímal se Itachi. Zrak se mu ustálil na oněch dveřích, vydal se tam. Doznívající kroky ještě byly slyšet, i když nezřetelně.
„Někdo byl s ním, musíme je varovat, že tato část je nejméně stabilní,“ rozhodl se Shisui. Nikdy to nesplní. Itachi ho poslušně následoval. Jeho šance přijde. Nevěřil by, že to bude dřív než čekal.

Kakuzu prohledal ony tři místnosti a nic. Toho neodradilo a dostával se hlouběji do hradu. Místnost za místností mu padaly za oběť, stále nic. Povzdychl si, pohladil truhlici a chtěl se vydat dál, když v tom uslyšel hlasy. Nejdříve tlumeně, pak více poznatelné.
Muž se ženou.
„Ty ho tady chceš nechat?“ uhodila na něj Kurenai. To neměla dělat, zamotala se jí hlava, pořád ji bylo slabo z otřesu mozku. Rukama se opřela o stehna, pravidelně oddychovala, až se jí udělalo lépe.
„Co jiného nám zbývá? Chceš, abys dostala správné otázky od špatných lidí?“
„Ne,“ nechtěně s ním musela souhlasit. V zamyšlení si nevšimla stínu, který se ukrýval v jednom výklenku, ale on je viděl. Tohle si nemohl nechat ujít. Třeba za ně dostane slušné peníze.
„Stát!“ zahřměl Kakuzu.
Genma a Kurenai se zastavili v kroku a pomalu se otočili na cizího muže. Nepoznávali ho.
„Co? Kdo?“ Genma se na víc nezmohl.
„Mám vás, jste mými rukojmím, ale bohužel tam, kam půjdete, živé lidi nepotřebují.“ řekl Kakuzu se smutným tónem. Jakoby mu bylo líto, že musí zabít.
„Budeme se bránit,“ odpověděli jednohlasně.
Boj mohl začít…

Oba Uchihové cítili, že jsou blízko, ovšem najednou se ozvala druhá rána a strop se začal chvět. Omítka teď padala nepřetržitě, až oba byli jak od mouky. Sharingany v pohotovosti, celé sídlo se chvělo, čím dál víc, proto nebylo divu, když se strop začal propadat. Itachi udělal jediné, co mohl. Odstrčil Shisuie, ten byl však rychlejší. Dutá rána, výkřik bolesti, vzedmula se vlna prachu, nebylo vidět na krok. Teprve po několika minutách, se ukázalo, co se stalo.
Shisui byl z více jak poloviny zavalen, že mu jen hlava koukala. Možná by to bylo vtipné, kdyby okolo nebylo tolik krve a situace tak vážná.
Itachi se probral teprve po chvíli. Trvalo mu než se zorientoval.
„Ty tupče, tos musel udělat?“
„Jo, protože vím, cos celou dobu plánoval. Myslíš si, že nevím, že toužíš po Mangekyou? Teď máš jedinečnou příležitost, stejně jsem mrtvola.“ Shisui byl velmi pragmatický.
„To bylo, až tak vidět?“ odpovědi se nedočkal, chuchvalec temné krve se prodral Shisuiovými ústy. Itachi na nic nečekal a udělal, co bylo třeba. Zabil svého kamaráda a pro jistotu si vzal jedno jeho oko. Bolest byla nejmenší překážka. Zjistil, že se dostal do pasti. Chodba, ve které se nacházel byla totálně zasypaná. Dal se tedy do práce. Na Shisuie už nemyslel. Měl před sebou závažnější starosti, než obava o mrtvolu.

Rána, která zabila Shisuie způsobila propad více jak poloviny hradu. Silueta už nepůsobila tak dominantně, spíše žalostně, otázkou času bylo, kdy podlehne zbytek hradu a minulost padne jako dům z karet.
Kakuzu se naštěstí útoku vyhnul, tím zapříčinil druhou vlnu…
Strategie, kdy Genma odláká pozornost a Kurenai ho lapí do Genjutsu by možná zabrala, kdyby Kakuzu nebyl tolik zkušený shinobi, zdálo se, že ví o každé taktice, o každém jejich pohybu, předvídal je.
Nyní situace byla vážně kritická. Genma se nechal chytit do jasné pasti a jeho krk vězel v jeho velkých rukou. Cítil ten nepříjemný tlak, nedostatek vzduchu, ale hlavně zatmívalo se mu před očima. Kurenai toho chtěla využít, že nemůže používat Ninjutsu, zaútočila na něj zleva kunai mířící mu na srdce. Opět past, Stačilo mu, aby udělal jeden krok vzad, Kurenai se zapotácela a i ona skončila v jeho tlapě.
„No vidíte, ty útoky jsme si nemohli ušetřit, což?“ Hlas měl klidný, přesto výhružný.
Genma byl na pokraji sil. Skoro už neviděl, napjal se na poslední odpor, dal do toho kopu poslední zbytky sil. Vyšlo to! Kakuzu tohle nečekal, zavrávoral, oba pustil.
„Kurenai! Utíkej! Zachraň se!“ Zařval Shiranui. Yuuhi na tam byla lépe, nechtěla, ale poslechla ho, neměla to dělat. Sotva uběhla pět metrů, na pět kunaiů jí uvízlo v zádech. Jeden proťal míchu a zbytek dokonal dílo. Než dopadla na zem mrtvá, stačila slabě vykřiknout. Tělo dutě žuchlo na zem. Už se nepohnula.
„Ty vrahu!“ zaječel Genma a s výbušným lístkem se rozběhl k onomu neznámému. Pro jistotu si těch lístků vzal víc. Zavřel oči, vzpomněl si na přátele, rodinu, vesnici a odpálil je. Ani jeden neměli šanci přežít…
Osudný třetí výbuch zakončil temnou existenci sídla. I druhá polovina povolila nad tlakovou vlnou, šířící se nárazově. Itachi užuž viděl v malém otvoru ne tak vzdálené světlo Konohy, když se na něho zřítilo několik tun suti, dřeva, kamene a cihel.
Dozvuky pádu a explozí po chvíli utichly, jako celé místo, které konečně došlo klidu, to neplatilo o těch šesti lidech, které sem zavedla jedna jediná prostá věc. Lidská zvědavost…. která občas zabijí. A je jí jedno, kdo ji padne za oběť.