Žánr

„Rozbiješ to ty, nebo já?“ prohlásil bratr, když jsme stáli před červenou bariérou, která nám bránila v cestě dál. Tráva, stromy, i naše klony, které jsme použily jako pokusné králíky, všechno, co se dotklo bariéry, shořelo na popel. Tu zevnitř držela čtyři podivná černá monstra, která měla místo tváří barevné masky. Celý les uvnitř bariéry byl vypálený, uprostřed bariéry sedělo v kruhu šest banditu, a koncentrovali čakru, zbylí dva šli pomalým krokem k nám.

Nekončící pláň se táhla až daleko za obzor. Pouze tu a tam vyprahlou kamenitou půdu narušovala samotně stojící skála či menší pahorek s prudkými svahy. Krom toho se ve vyprahlém slunečním svitu zjevovala stopa. Konkrétně se jednalo o tři páry nohou. Dvě mužské a jednu ženskou.

Říkali mu mnoho jmény, ale to nejoblíbenější a nejčastější bylo Monstrum. Nenáviděli ho. Báli se, křičeli na něj, nebo ho ignorovali, jako by nebyl nic jiného než vzduch. Nechápal to, co na něm bylo tak hrozivého?

Baki se právě vracel z pošty. Připadal si, jako by se zdravou kůží vyvázl ze chřtánu pekelného. Kdyby to bylo jen na něm, nikdy by tam dobrovolně nešel. Bohužel mu to ale bylo nařízeno shora, a Baki jako správný shinobi rozkazům neodporoval. Asi před hodinou si ho dala zavolat kazekageho žena a poslala ho vyzvednout jakýsi list diplomatického charakteru. Baki si nebyl jistý, jestli ji má poslechnout, jelikož měl důvodné podezření, že se jedná přesně o tentýž list, o němž kazekage před odjezdem rezolutně prohlásil, že si s ním Karura nemá dělat starosti. Vlastně ji spíš ani poslechnout nechtěl.

Války klanů

Války klanů bylo dlouhé období před založením velkých pěti národů. Jednotlivé rodiny shinobi se vzájemně utkávaly na život a na smrt a brzdily tak pokrok pro celá tisíciletí. Tato nechvalná epocha byla ukončena až vznikem prvních skrytých vesnic. Klany pochopily, že lepší, než malé regionální konflikty jsou ohromné války tisíců ninjů na jednom bojišti, tak se rodiny začaly shlukovat a úloha klanů ve společnosti postupně klesala, než se staly pouze součástí širších celků, známým nám jako národy.

Dnešní večer byla při smyslech více než jindy a uvědomovala si, že Kohaku i Kesshou u ní nebyli více jak týden. Bylo to zvláštní narušení rutiny, vlak vykolejil. Měla z toho dost nepříjemný pocit, ale ji znepokojovalo něco úplně jiného. Cítila se osamělá. Ne, že by se ve společnosti svých věznitelů cítila o něco lépe, ale přeci jenom to byla nějaká společnost. Chvilku nad svými myšlenkami skřípala zuby. Odfrkla si, byla k smíchu.
Uslyšela za sebou skřípot. Chloupky na zátylku se postavily do pozoru a po páteři jí projel mráz.
Přišla.

Kapitola XIV. – Jouninská zkouška (část druhá)

Wiera se probudila hned, jakmile začaly sluneční paprsky prostupovat oknem, přímo jí na obličej. Odhrnula deku, vyšla z pokoje a sešla po dřevěných schodech dolů do kuchyně. Arashi se zatím dál vyvalovala v posteli.
Dívka si nachystala snídani – kakaové lupínky s teplým mlékem. Dala se do jídla a během toho přemýšlela, jak asi bude vypadat druhá část zkoušky.

Dni prebiehali stereotypne, ako to jednoducho už s dieťaťom chodí. Mlieko, plienky, plač, grckanie a tak ďalej. Dvojka zosúznená v tomto zvyku prelietavala deň za dňom, no Tanaris neschádzal z mysle večer, kedy z jeho zápästia cítila krv.

*crrr*
„Zatracenej budík!“ zamumlal unaveně a naštvaně Naruto a vší silou bouchl do budíku, který se od úderu rozbil. „Tak, a je klid,“ vzdychl a snažil se znovu usnout.
Po dvaceti minutách to vzdal.
„Tak nic, no. Jdu si alespoň vyčistit zuby,“ řekl a naštvaně vstal. Po vyčištění zubů si šel dát ledovou sprchu, aby se probral a po sprše se šel nasnídat.
Na dnešním dnu mu něco nesedělo, něco se mu zdálo divné, ale asi po minutě přemýšlení o tom, co je špatně, to vzdal, radši se oblékl a šel ven.

Akonáhle Naruto otvoril dvere svojho bytu, ovalil ho stuhnutý pach. Okamžite ich aj zabuchol.
„Čo sa deje?“ zaujímala sa Sakura.
„Áale nič, nič, len tu chvíľku počkaj,“ uistil ju, vkĺzol do bytu a tresol Sakure dverami pred nosom.

V noci jsem nemohl spát, pořád dokola jsem si procházel plán, co jsme večer, po tom co jsem zjistil, že Hashirama utekl nahánět bandity a nechal tu pouze svůj dřevěný klon, vymysleli. Snažil jsem se v něm najít slabá místa a připravit se na to, co budeme dělat, když v některém z nich selže.
Samotný plán byl jednoduchý, až Hashirama dostihne bandity, osvobodí Toutovu rodinu a pokusí se chytit alespoň jednoho z banditů živého, aby ho mohli v Konoze vyslechnout. Já zatím půjdu dál po cestě do Země Železa společně s Hashiramovým klonem, prostřednictvím kterého spolu budeme ve spojení. Až bude po všem, dá mi bratr vědět a já se za ním přemístím hned potom, co označím místo, kam dojdeme, svou značkou. Až budu s bratrem, pošleme s našimi klony zajatce naproti Asumovi a ostatním, my se zatím přemístíme na označené místo. Bude to pro mě sice dost náročné, ale pořád je to lepší, než aby bratr používal ty pečetě, co vzal z mé laboratoře.

Půlnoční měsíc v úplňku svítil na lesní cestu. V jeho svitu se třpytil bílý sníh, který padal celý den. V bílé pokrývce byly vidět stopy srnek, zajíců, lišek a dalších lesních zvířat. Normálně by zde byly také stopy koní, povozů a lidí, ale ty zde dnes chyběly. Pod jedním ze smrků u cesty hledala liška něco k jídlu, i když v tomto téměř po celý rok zmrzlém údolí se podobný úkol zdá nemožný. Najednou nastražila uši, naježila srst a utekla schovat se zpět do temnoty lesa, ucítila totiž pach toho nejděsivějšího nepřítele všech zvířat.

Než se pustíme do našeho příběhu onoho dne, kdy se běh dějin změnil, sice jen smrtí význačné rodiny, musíme si nastínit jak se to stalo, kdo si to pamatuje a kdo to přežil. Možná, že vás něco překvapí nebo naopak ne, to už nechám na vás. Možná se to tak stalo, možná ne, ale kdo by věřil jistému starci, netvorovi a dítěti, kteří chtěli na onu noc zapomenout…

Okolie zahaľovala hlboká noc, mesto cez deň rušné odpočívalo a jediný, kto mal nejakú prácu boli, ninjovia na stráži a pouličné lampy, svietiace na chodníky. Pobrežné domy stáli zhasnuté a mĺkve. V jednom z nich taktiež panoval kľud do chvíle, kedy sa po dýchacích cestách malého stvorenia nevyšplhal plač. Zabubnoval do uší dvojice, spiacej na veľkej posteli. Jeho matka sa okamžite prebudila a s námahou vstala. Krivou, ospalou schôdzou sa premiestnila k postieľke a vzala drobca na ruky.

„No tak," pohojdala ho, „ššš..."

Třiatřicátý díl - V bludném kruhu nenávisti

Na něčí popud mi drze zastoupili cestu, tak jsem jim přenechala první tah. Nastražila jsem uši a bystrýma očima zatím spěšně proskenovala okolí, pátraje po případných pastech. Zem byla zarostlá typickým lesním, neuspořádaným porostem, borůvčím a takovou tou otravně chytlavou trávou, do které se snadno zamotáte. Na vypořádávání s přesilou to nebylo právě nejstrategičtější místo; ke všemu ti týpci vypadali sebejistě a zkušeně, zaručeně měli nějaký plán.

Kakashi nadskočil, když se mu bez varování rozlétly dveře. Nesouhlasně si Yui změřil. Ze zapleteného copu jí trčely prameny, pod očima měla tmavé kruhy, tvář narudlou od běhu.
Způsobně za sebou zavřela, přešla k jeho stolu a hodila mu pod nos nějaké papíry. Začal je pročítat.
Yui se zaujetím pozorovala jeho tvář. Jak mohla zapomenout, že při čtení tak svraští obočí? Sem tam se kousl do rtu, několikrát si povzdechl.
„To je dost... detailní,“ hlesl nakonec. „Jak jsi na to přišla?“

„Počuj Lee, viem o tvojich včerajších problémoch s dehydratáciou, ale keď budeš toľko piť, budeme si musieť dávať každú chvíľu cikpauzy,“ znepokojovala sa Sakura. „Vieš, dosť sa budeme ponáhľať.“
„Mimochodom, ako riešiš v tej kombinéze, keď si potrebuješ cvrknúť?“ hútal Naruto.
„Na niektoré otázky netreba odpovedať!“ zasiahla pohotovo Tenten hlasom nestrpiacim odpor.

Nastal poslední večer před Narutovým odchodem. Touazuki poprvé v životě proklínala jeho rychlé uzdravování. Mohl být ještě pár dní v nemocnici a prodloužit tím společný čas. Seděli, jako tolikrát, na hlavách Hokagů a pozorovali vesnici.
„Ještě bych mohl poprosit Jiraiyu, abys mohla jít s námi. Byla by to legrace a stala by se z tebe super kunoichi.“