Mise FF
Dokázala běžet. Rovně stát. Tiše se plížit. Mlčenlivě ležet. Čekat. To všechno dokázala. A byla na sebe patřičně pyšná. Jenže její otec ne a ona mu to dobře viděla na tváři, když se od ní a jejích usměvavých očí odvracel, zatímco se starší syn vracel domů.
Přesto ji neúspěch několik let neodrazoval a stále dál a dál se snažila. Skákala. Lezla. A čekala. Uměla skvěle čekat.
Jenže otec nikdy nepřišel, aby ji pochválil, jako to dělal s Shikakem. A tak přestala. Přestala běhat, přestala se plížit, skákat i lézt.
Přestala čekat – na něho.
Ovšem neuvědomila si, že ani svět nebude čekat. Na ni.
„Buddho zlatý, co jsem komu udělal?“ vzdychl si vysoký, šedovlasý muž s hlavou v dlaních. Seděl na schůdcích vedoucích z malého, ale šikovně postaveného domečku. Ve chvílích, kdy si nemasíroval spánky a neprosil Buddhu o pomoc, sledoval chlapce, který byl prakticky jeho zmenšená kopie, jak si hraje ve stínu poskytovaného rozložitým stromem.
.jpg "dbb7eef3da_66155427_o2 (1).jpg")
Procházel důležité listiny o vesnici, které mu po sobě jako vždy Tsunade nechala nepořádně rozházené. Povzdychl si a rukou si prohrábl divoké blond vlasy. Stočil pohled na hodiny a zaúpěl, už dávno bylo po půlnoci a on tu pořád strašil. Chtěl mít všechno, co nejdřív hotové, ale nějak mu toho neubývalo. Sakuru poslal domů už před dobrými třemi hodinami. Od té doby se prodíral jedním svitkem za druhým.
„Toliko ke snu stát se Hokage.“ Povzdechl si Naruto a sáhl po dalším svitku.
„Dnešní den bude dobrý na umírání,“ prohodila stříbrovlasá postava a popotáhla si masku o něco výš, aby jí nesklouzla úplně dolů. Zvedla oči k obloze plné bílých nadýchaných mraků a rozjívené vlasy čechral mírný vánek. Stébla trávy na louce se lehce ohýbala pod jeho náporem a občas vykoukla ze zeleně i hezká bílá kopretinka. Její lístky byly hebké a neposkvrněné. Možná jen dočasně. Kdo ví, co se stane za pár chvil.
Jakmile vyšel ze dveří, prudký poryv větru ho málem porazil. Přitáhl si teplou mikinu o něco blíže ke krku a s útrpným povzdechem udělal první krok vstříc novému dnu. S každým dalším takovým krokem se jeho tvář stávala zachmuřenější a zachmuřenější, oči nesoustředěnější a otrávenější.
„Nie je to len slovo, je to niečo viac,“ rozmýšľal mladý ninja sediaci v hustom lese.
„Naruto? Už to máš? Potrebujeme sa pohnúť ďalej,“ kričal na neho večne hlasitý Shino.
„Áno, myslím, že tento znak vyjadruje, kde sa nachádza kameň zabudnutia.“
„Páni, ty si taký múdry, Naruto-san,“ nestačil sa čudovať Shikamaru.
„Dobré ráno, Konoho! Posloucháte rádio Akimichi, 180 FM. Máme tu poslední den školy a jelikož se všichni určitě těšíte na prázdniny, mám tu pro vás připravenou spoustu hudebních novinek. Ale napřed zprávy o počasí se Shikamarem Narou. Tak jak bude dnes, Shikamaru?"
„Mraky."
„Oblačno, zataženo?"
„Mraky."
„A co večer? Nějaká změna?"
„Mraky."
„Díky, Shikamaru. A nyní k slibovaným hitům..."
[i]Ahoj, jak se všichni tam máte? Jak se vede? Co život? Asi si říkáte, proč takový fádní začátek, jakoby jste potkali někoho, koho jste delší čas neviděli, což? A myslíte si to dobře. Říkate si, proč to nezačalo romanticky, fantazijně, dramaticky, hororově, něčí smrtí či snad eroticky? Jak jinak začít, než obyčejně? Proč by ne? Když je to další obyčejný záznam do mého deníku. Říkám mu ‚Genma no himitsu‘. Akorát vás musím upozornit, aby vás to za chvíli nenudilo. Tak snad ne. Možná. Uvidíme.
„Je to ještě daleko?“ otázala se dívka následující svého otce temným tunelem.
„Tak ještě asi půl hodiny, maličká.“
„Tak dlouho? Vždyť už jdeme dvacet minut! Kam až jste toho všiváka zahrabali?“
„Za hranicí. Nebylo by moudré držet si ho pod vesnicí, na to je moc nebezpečný.“
„Za padesát minut bych prošla vesnici třikrát!“ afektovaně rozhodila rukama, až se bolestně udeřila do drsných stěn klaustrofobního podzemí, které se neustále stáčelo doleva. „Počkat, ale my chodíme pořád dokola!“
„To se ti jenom zdá, maličká. Tunel je vykopán do spirály.“
„Které pako toto navrhlo?“
„Tvůj dědeček!“
Špatné zprávy se šíří rychle a nad rychlostí těch velmi špatných může člověk jenom žasnout. Krátce pohlédl do zděšeného výrazu hlídače brány, než uhnul pohledem a zaryl ho zpátky do země. Stalo se to teprve před pár dny, ale zpravodajská síť Konohy pracovala velmi dobře. Bez rychlého toku informací se válka vyhrát nedá a zkušenosti z těch předešlých dvou to jen potvrzovaly. Jistě že to věděli, bylo bláhové myslet si, že o smrti jeho svěřence nebudou mít tušení. Ztěžka se nadechl.
Byl pozdní večer, horký vzduch tížilo hmatatelné dusno a na jazyku byl cítit prach. Nepršelo několik měsíců. Letní konožský festival byl v plném proudu, křik prodavačů a dětský smích se rozléhal do širého okolí, nicméně k Itachimu, který našel své soukromí ve vzdáleném lesním palouku, doléhal polohlasný městský ruch, který se nelišil od ostatních večerů. Rozepnul neforemní jouninskou vestu, odhodil ji na zem, sedl si a zády se opřel o rozložitý kmen.
Muž s blonďavými vlasmi beží Konohou. Jeho rýchly dych udierajúci do uší
"Vidno, že tobě dobrou náladu jen tak něco nezkazí!" ozval se znenadání známý hlas. Protínal tak poklidnou atmosféru úmorných letních dní, kdy ulice zely prázdnotou a celým městem se táhlo unavené a zpocené ticho. Kdo mohl, vyhnul se jakémukoli výdeji energie a relaxoval s vychlazeným drinkem ve svém klimatizovaném domě. Pár dní bylo takové vedro, že bylo všem doporučeno během kritických hodin omezit vycházení a většina obchodů měla zavřeno, až tak tropické léto to bylo. Samozřejmě existují i výjimky.
Musíš zabít Naruta Uzumakiho!
Tyhle slova se Sasukemu Uchihovi neustále honily hlavou. Jak by on, černá ovce rodiny, rozmazlený malý spratek, mohl zabít nejvíce talentovaného genina v celé listové vesnici?
Jsi jediný, koho by ten malý zmetek nepodezíral. Je talentovaný, je lstivý. Vybudoval si kolem sebe mocnou síť přívrženců a my jsme na něho krátcí. Ale ty jsi něco jiného, neexistuje způsob, jak bys ho mohl ohrozit. Proto jsi tak nebezpečný.
Bola vycvičená odolávať najrôznejším formám mučenia. A že ich nebolo málo. Ale toto začínalo byť nad jej sily. Na dôvažok ju iritovala dvojchvostá mačka pokojne driemajúca pred ňou na stole. So zaťatými päsťami sa dívala na papier, na ktorý to bude musieť napísať a zaškrípala zubami. Matatabi na ten zvuk otvorila oči a začala sa naťahovať. Pozrela na papier a mrzuto pozrela na Yugito.
Po osamoceném dlouhém dni uléhám.
Unaven na těle se zdám.
Avšak skutečnou únavou mou jest,
samotou velkou trpívám.
Srdce promítá trpkou mou bolest,
jenž mé unavené srdce jen těžce dokáže snést.
Ooo, jak cítím se sám.
Už spoustu let hluboko v podvědomí tuším,
že cosi se pod mou postelí skrývá.
Strach mě brání přesvědčit se, jestli nesním,
obavy s nejistotou v mysli se mi střídá,
trápením spoustu nocí jen s hrůzou probdím.
Nikoho nemám, kdo pro mne místo pod postelí prohledá,
jestli zlý duch v temnotě mé postele nečíhá.
Sasuke zrovna vyšel z koupelny, třící si vlasy do ručníku, když ho zarazil pláč. Po zádech mu přejel mráz a jen stěží udržel klidný výraz tváře. Už tak musel pobyt ve sprše zkrátit o polovinu, co se za tu půlhodinu asi mohlo stát?
Otevřel dveře dětského pokoje a opatrně nakoukl dovnitř, skoro jako by čekal schovaného nepřítele. Místnost však zůstala přesně tak, jak ji nechal. Jen za oknem se snad všechny lišky vdávaly.
Minulost… budoucnost… přítomnost. Co všechny tyto slova spojuje, je čas. Neodvratitelný nepřítel a stejně tak nejlepší kamarád. Ukrádá nám z radostných chvil, vymazává vzpomínky a pomáhá zapomenout na vše zlé, co Kakashiho potkalo. Proč jeho otec musel umřít? Jen kvůli tomu, že neunesl potupu? Je ten stříbrovlasý mladík vzor svého otce nebo jeho pouhý stín, ploužící se Konohou tak sám. Samotinký. Měl tým, s kterým se dokázal sžít, který mu byl oporou, byť si to sám nikdy nepřiznával a bral své spolubojovníky jako nutné zlo.
„Brm, brm, dudu, hajej, dadej, dudej,...co se tak ještě používá na uspání dítěte?“
„Musíme zjistit, co je ta Minatova nová ženská zač.“ Obito mával rukama ve vzduchu, jakoby se snažil vyvolat vzdušný vír.
Kakashiho výraz naprostého nezájmu by každému napověděl, že nemá chuť o tom, byť jen uvažovat, jenže Obito neuměl číst řeč těla, ani mimiku. Mohli jste mu naznačovat, že o jeho přítomnost nestojíte třeba celý den a on by si toho ani nevšiml. Což mimochodem Kakashi dělal celé odpoledne.
„Copak tě to ani trochu nezajímá?“
