Mise FF
„Tak jsem zase sám. Lee odešel domů za TenTen a svým synem. Synem. Je z něj táta. Tak přeci jen ten snaživec dospěl v muže.“
Zamáčkne slzu hrdosti a přemýšlí, co bude dělat dnes večer. Číst se mu nechce, spát taky ještě ne, nakonec dojde k závěru, že se jukne na televizi a něco u ní sezobne.
Gai pomalu dojede do kuchyně, otevře ledničku a přemítá, co dobrého si dá na zub.
[i] Slyším ji neustále, ve žhavém letním dni a ještě žhavější letní noci.
Neutichá, i když se o to snažím.
Straší mě v nočních můrách.
Během dne se mi vkrádá do hlavy.
Snažím se ji zahnat, ale ona se stále vrací, den ode dne je to horší. Jsem tak zoufalý. Začalo to třináctého července v pátek a další dny se to jen stupňovalo dnes je patnáctého, hodina před půlnocí a ta melodie mě dohání k šílenství. Ta tklivá melodie, co dávnou minulost mi připomíná a spolu s ní tu, jež na flétnu magicky uměla hrát.
Slyšeli jsme dva příběhy, aby pověděly svá poselství, teď je na řadě poslední do trojice. Jež to magické číslo ve všech sférách všeho, co známe nebo myslíme, že známe.
Opět se vracíme do míst první povídky, ovšem na tentokráte temnější místo, kde dva shinobi se rozhodli rozluštit jistou záhadu…
Pohodlně se usaďte, příběh právě započal.
Na Konohu se zvolna snášel soumrak. Stíny na tvářích kamenných Kagů se pomalu prohlubovaly, získaly tím podmračené a trochu hrozivé výrazy. Jak se v ulicích postupně vytrácelo světlo, všichni se vraceli domů k rodinám nebo se sešli se svými přáteli. Každý se těšil na odpočinek po dalším náročném dni.
Tentýž večer, tentýž den, ale jinde jsme a právě tady se udál náš příběh…
Kým sa znova prebrala, dokázala dýchať už iba s námahou. Jed teda začínal paralyzovať aj bránicu. Nakoľko ešte dokázala pootočiť hlavou, zistila, že leží nahá na akomsi stole. Cítiť to necítila, ako nakoniec necítila ani svoje telo. Do zorného poľa sa jej dostala tvár mladíka s červenými vlasmi. Vyzeral ako normálny človek, no ona vedela, že je to iba bábka. Sasori!
„Chiyo...,“ toľko ešte vládala vysloviť so svojím zdreveneným jazykom.
Každému člověku se snad někdy přihodila jaksi podivná, zarážející, možná i šokující či neuvěřitelná událost, ze které se časem stala kultovní historka, přímo neopomenutelná součást zábavné a zcela nenucené konverzace během rodinných sešlostí. Takových osvěžujících zážitků TenTen zrovna mnoho v záloze neměla, a tak se nad situací, ve které se jednoho rána ocitla, lehce zaradovala, ačkoli nejedné dívce jejího věku by podobný zvrat v životě vehnal slzy do očí.
Opustený a spustnutý chrám klanu Uzumaki nebol žiadnym do skál tesaným monumentom, no rozmarom prírody ešte zdatne vzdoroval. Práve to bol dôvod, prečo ho tejto noci po dlhých predlhých mesiacoch opäť niekto navštívil.
„Vyzerá to tu lepšie, ako som dúfal,“ pochvaľoval si Iruka, keď si zložil batoh.
„Ja som myslela, že bude väčší. Takto budeme musieť na doraz využiť všetok priestor,“ povzdychla si Ayame a položila svoj ruksak vedľa Irukovho. „Kde začneme?“
Slunce zapadalo, a přestože to doteď vypadalo na teplý den, tak teď už to bude jen horší. Teplota půjde k zemi jako kámen a on doufal, že touhle dobou už bude sedět u ohně.
Padají.
Znovu padají.
Padají dolů, padají a padají, jsou zkroucené a ztrouchnivělé, zkroucené jako prsty nějaké stařeny, která jimi už sotva hýbá, stejně tak zažloutlé, zrudlé a hnědé, žluté jsou, žluté padají a padají a děti si v nich hrají, kopou do nich, vyhazují je nad hlavy a nechávají je znovu padat, padat na ramena, na oči, do očí, do očí.
(Bože, padají!)
Do očí, do očí, do očí. Mám je všude a všude klesají úplně, úplně stejně. Až se otočím -
Byl podzim.
Tma pokryla okolí a mráz měnil lidský dech na obláčky páry, vznášející se od úst mladé rodiny k výšinám.
Naruto kráčel v čele. Našlapoval po úzké kamínkové cestě a poklidné ticho každý jeho krok narušil křupnutím. Hinata, jdoucí po jeho boku, jednou rukou zavěšena do manžela, se neustále ohlížela za dětmi – nikam nezmizely. Obě dvě dítka si uvědomovala, jak je tenhle den výjimečný. Jeden večer proto nezlobily a držely se svých rodičů.
Byl Konožský svátek mrtvých.
Najednou bylo ticho. Cinkání kunaiů ustalo, výkřiky utichly… zbylo jen ticho, které bylo téměř až nesnesitelné.
Otevřela oči a rozkoukala se, udivilo ji, že stojí. Byla v pokoji sama, vedle ní na lůžku leželo tělo překryté bílým prostěradlem, jen nehybná ruka napůl visela dolů. Chtěla vědět, kdo byl pod tím prostěradlem, proto udělala pár kroků. Zarazila se. Její kroky byly neslyšné a lehké, jakoby se ani nedotýkala nohama podlahy, přišlo jí to zvláštní.
Vešel do pokoje a pohlédl na postel, kde měl položené černé kalhoty a kimono. Zhluboka se nadechl a měl pocit, jakoby to bylo to poslední, do čeho se oblékne. Po dnešku bude po všem.
Dětská ručka si hraje s koulí studené vody a potom plesk a au a ta kůže bude rudá a nebude to z chladu, ne, vlastně bude pálit a voda se rozprskne po zemi a on ublíženě vzhlédne (mami, proč?) a to malé dítě to neocení, ale ta koule byla perfektní metaforou jejich života a obě uměle udržované bubliny jsou – ne, už nejsou nic, jen louže na zemi, protože ON stojí ve stínu a vidí - a myslí si, že vidí.
Dvojica postavičiek preskočila zo stromu, čo stál pri múre hokageho rezidencie, do vnútra areálu a zahalené v plachtách, maskujúcich obrysy ich postáv, sa zakrádali pozdĺž múru, kým sa nedostali na miesto, kde bol k nemu komplex budov najbližšie. Rýchlo prebehli otvoreným priestorom priamo k lanu, ktoré už bolo pre nich pripravené. Keď vyliezli nahor, stočili lano a spolu s plášťami schovali pod okno, ktoré zatvorili. Už ostalo iba vkradnúť sa do bývalej hokageho kancelárie, kde na nich čakal tretí komplic.
Červené oblaky sa preháňali oblohou a Naruto spal na podlahe. Bez deky a bez vankúša.
Iba on a studená podlaha. Narutovi bola zima a triasol sa. Chladný vzduch, ktorý vládol v jeho izbe, bol tak studený, že Naruto mal červený nos.
Snažil sa myslieť na niečo iné, než na tu zimu, ktorú práve cítil... No tak nejako mu to nešlo.
Mal zimomriavky, ktoré mu prechádzali z chrbtice na celé telo. Ešte nikdy nebola v jeseni taká chladná noc. Naruto si zvykol na všeličo... Ale toto je novinka!
16:59
V tomto čase, kdy se už začalo smrákat, protože podzim převzal vládu nad počasím pracovala celá vesnice jinak než obyčejně. On to taky byl zvláštní den. Den, kdy lidé mohou znovu uctít své milované, které během života pozbyli a doufat v rozhřešení, pokud ho ještě nedostali.
Tak se také stalo, že objemný Konožský hřbitov se lámal pod nečekanou tíhou tolika párů nohou, které chodily od hrobu k hrobu, zapalovat vonné tyčinky, svíce nebo jen položit květiny.
Z polospánku ho probralo zašramocení. Trhnul sebou, rychle sáhnul pod matraci a o chvilku později se místností mihlo zalesknutí. Bylo to tu zase, opět se ozývaly divné zvuky, místností se táhl chlad a jemu naskočila husí kůže na zátylku. Měl pocit, že ho někdo sleduje a přitom si byl jistý, že to není pravda. Už poněkolikáté vyměnil své místo pobytu, už poněkolikáté to tu prošel a nic nenašel. Jeho kumpáni už si z něj začínali dělat srandu a on jim začínal čím dál víc věřit. Asi se konečně, po tom všem zbláznil.
Modrý štiplavý dým ho obklopil a on jen stěží potlačil kašel. Svraštil obočí a nakrčil nos. Stále mu něco unikalo. Byl tak blízko, ale oblak neočekávaného plynu, který se rozptýlil po místnosti napovídal, že ještě v cíli není. Přimhouřil oči a sledoval záškuby v koutu místnosti. Testovací objekt nula osm tři šest dostal křeče prakticky v okamžiku, kdy se k němu kouř dostal. Evidentně byl toxický. Orochimaru se ušklíbl a ohlédl se k další kóji, nula osm dva pět nehybně ležela na podlaze. Smrtelně toxický.
