Cítím se sám

Po osamoceném dlouhém dni uléhám.
Unaven na těle se zdám.
Avšak skutečnou únavou mou jest,
samotou velkou trpívám.
Srdce promítá trpkou mou bolest,
jenž mé unavené srdce jen těžce dokáže snést.
Ooo, jak cítím se sám.

Už spoustu let hluboko v podvědomí tuším,
že cosi se pod mou postelí skrývá.
Strach mě brání přesvědčit se, jestli nesním,
obavy s nejistotou v mysli se mi střídá,
trápením spoustu nocí jen s hrůzou probdím.
Nikoho nemám, kdo pro mne místo pod postelí prohledá,
jestli zlý duch v temnotě mé postele nečíhá.
Já mnohem víc cítím se sám.

Časem strach samotu vystřídal,
domů já chodívat se bál.
Však všechno to marná snaha jest,
zlý duch pronásledoval mě dál,
do mysli mi strach zaséval,
hrozivá slůvka mi do myšlenek šeptával
a šířily se ozvěnou mých myšlenkových cest.

Vše zlomilo se z nenadání
jedné noci v lehkém spaní,
kdy nejspíš o život skoro jsem přišel,
kdy vztek s odvahou strach zahnala
a jedním svým okem nahlédl jsem pod postel.
Byl tam. Obrovskýma očima zvířecíma zlostí hleděl
strašlivý úsměv s tesáky ostrýma
a tesáky dlouhé jak nejdelší katana,
pohled strašlivější než jakákoliv hrozná představa.

Okamžitě pohled zpod postele odvrátil jsem,
dech popadajíc s větší hrůzou a strachem.
Uchvácen v tom okamžiku panikou silnou,
alespoň jedno nadechnutí hledal jsem,
s trnutím doufajíc v jedno srdce úderem.
Obojí však nepřicházelo ani jedenkrát jednou.

Čas náhle zastavil se,
jak smrti běžel jsem do náruče.
Můj krátký život pln samoty mi před očima běžel,
ubohý život jsem žil, až k téhle ubohé smrti došel.
Konoha, ta vesnice, zemřít při její ochraně
toužil jsem bezmezně.
Toto není smrt, kterou jsem umřít chtěl,
takhle opravdu ne.

Navzdory samotě, kterou jsem ve vesnici prožil.
Pro existenci mou jsem hledal u ostatních uznání,
vesnici miloval jsem a po míru v Konoze jsem toužil.
Já Hokagem usiloval jsem zvolení,
ku nenávisti ostatních bych se s paličatostí postavil.
Nyní jen však čeká mě nicotné zapomnění.

Náhle ozvala se úderu rána,
postel ve stejný okamžik do vzduchu se zvedla,
levitujíc jako by přitažlivost jí nebyla dána,
stejně jako já, jež před momentem
na posteli seděl jsem.
Ta rána mě i postel do vzduchu vznesla,
však na postel i mě nárok vznesla přitažlivost zemská.
Jak přízračnýma rukama mě i postel uchopila
a silnou ranou s námi o zem udeřila.

„Pche. Jak patetické,“ ozvalo ohromným hlasem se mi v hlavě.
Ze smrtelného šoku náraz dostal mě hravě.
Hlubokým dýcháním jsem doháněl,
kyslík do mozku jsem naháněl.
Srdce mně prudce o závod bilo,
vše, co ztrácel jsem, ihned zpět bylo.
Zkušenost, jež jsem prožil,
spoustu myšlenek mi ten zážitek do mozku vložil.
Tu noc usnul jsem a do snů jsem vkročil.

Přemýšlel jsem hluboce od oné noci, onoho okamžiku,
jak onen čin tvorův zachránil mi život.
Možná osamělost mi vnucovala jistou myšlenku,
dodávala mi zvědavost a útěchu.
Copak onen mocný duch sídlíc pod mou postelí,
dělal by něco pro můj ubohý život nicotný?

S tou myšlenkou běžel jsem domů,
s jistou nadějí vpadl do pokoje s postelí.
Pod onu postel nahlédnul jsem znovu,
svému osudu pohlédnout vstříc,
tam však nic.
Hlavu zvedl jsem očima mžourajíc,
pod postelí je tma sobě říkajíc,
podíval jsem špatně možná, sebe utěšujíc.
Nahlédnul se znovu, tam tma a víc nic!!!

Kde je? Není li zde, tak kde?
V noci se vždy ozýval a ukazoval.
Později podívám se, jistě tam bude.
Já jen jestli jsem ho svým chováním nevyhnal.

Okolo domu obcházejíc nervózně,
až uchýlilo se k večeru pozdně.
Potichu k posteli jsem vykračoval,
pak pod postel nahlížel napjatě.
ohnul jsem se přes postele líc,
do všech stinných zákoutí baterkou svítíc.
Zde stíny tvořené světlem se mihotajíc,
mezi světlem a temnotou tancujíc,
ovšem opět nic víc!!!

Nevzdával jsem nadějí,
mohl by snad být přítelem mým duch postelový?
Opět přišel strach, ne z onoho tvora však,
z mnohem strašlivějšího netvora, ďábla, démona všech démonů.
Tím monstrem samota byla. Není to tak?
Ano Samota jím byla, zrádné to prokletí všech časů a prostorů.
Z toho nejvíc jsem doopravdy měl strach.
S tou myšlenko na postel usedám,
své kolena v obětí jsem vzal,
na ducha onoho dál čekal.
Však znovu začínám se cítit sám.

Minutu za minutou se prodírám nocí.
Čekám na znamení, dovolávám se bohů pomoci,
naslouchám napjatě v naprosté tichosti.
Však neslyším jeho dech,
jenž jsem tak dlouho slýchával.
Vydal jsem zoufalství vzdech.
Neslyším jeho vrčení a posměch,
tak často mi tím svoji přítomnost na vědomost dával,
vydal jsem druhý vzdech,
mám já to ale pech.

Toho rána jen vodou opláchl svůj obličej ztrápený
a na domluvenou misi odešel jsem samotou lapený.

Z mise přicházím unaven víc než kdy dříve.
Před tím jsem také moc nespal.
Možná to vše už si na mě vybírá své daně.
Před ulehnutím ducha jsem jen tak letmo hledal,
však už nečíhal tam pod postelí ve tmě.
Přikrývkou se přikrývám
a v mžiku tvrdým spánkem usínám.

Probouzím se za zvuku kapky vody narážející na hladinu klidnou.
Neprobouzím se však v posteli pod pokrývkou mou.
Ocitám se ve sklepení či kanálech, kráčejíc po kotníky hlubokou vodou.
Procházím temnými chodbami.
„Pche, jak patetické,“ ozývá se náhle s ozvěnami.
Probudil jsem se ve snový svět snad?
Kráčejíc vodou,
zahýbám do druhé chodby s ozvěnou.
V obrovské místnosti se ocitám pak,
v místnosti s obrovskou bránou mřížovanou.

K bráně přicházím blíž, pak jsem prozřel,
byl tam ten, jež pod mojí postelí bydlíval.
S tím známým úsměvem a se strašidelným pohledem na mě hleděl.

„Hoj, tak se konečně poznáváme,“ zvolal.
„Ty jsi ten, jenž mnoho mluví a skutek zatím utek,“ lišák si tu svou dál pěl.
„Tvé sny, byly též sny jednoho muže, jenž se mým otcem stal.
Ty podobáš se mu víc, než kdokoliv jiný z lidí, ve kterých jsem bděl.
Proto pomůžu sny vám dvoum splnit, čas podělit se o svou sílu nastal.“

Já bez zaváhání přišel k pečeti,
jenž mocného ducha pod zámkem držela.
Mechanizmus zámku začal rachotiti,
brána se sama od sebe rozevřela.
Obrovská zrzavá liška s ocasy devíti:
„Jmenuji se Kurama,“ zvučně pronesla.
„Uzumaki Naruto jméno mé jest,“ jsem v odpověď zvolal
a na důkaz přátelství jsem si s Kuramou fist-bump dal.

Nyní místo strašáka pod postelí
získal jsem přítele osudem spojení.
Já s Kuramou jsme jedno.
Ani jeden z nás už nebudeme kráčet světem samotní.
Máme jeden druhého,
spolu dokážeme úplně všechno.