Přívětivější budoucnost

Minulost… budoucnost… přítomnost. Co všechny tyto slova spojuje, je čas. Neodvratitelný nepřítel a stejně tak nejlepší kamarád. Ukrádá nám z radostných chvil, vymazává vzpomínky a pomáhá zapomenout na vše zlé, co Kakashiho potkalo. Proč jeho otec musel umřít? Jen kvůli tomu, že neunesl potupu? Je ten stříbrovlasý mladík vzor svého otce nebo jeho pouhý stín, ploužící se Konohou tak sám. Samotinký. Měl tým, s kterým se dokázal sžít, který mu byl oporou, byť si to sám nikdy nepřiznával a bral své spolubojovníky jako nutné zlo.
Obito, ten hlupák. Teď jeho tělo leží pod těžkými hroudami kamení a rudé oko se stalo nyní jeho vlastním. Poslední dar. To Rin, mladá a roztomilá dívčina. To on jí zabil. Sprovodil ze světa něco, co mělo dál žít a rozkvétat jako poupě.
Mladý Hatake bezmyšlenkovitě kráčel a pod nohama mu skřípěl písek a prach. Postupně se měnil až v udusanou hlínu, která se brzy pokryla hebkou zelení. Za sebou nechal vysoké hradby rodné vesnice a pohyboval se přírodou v okolí. Intuitivně ho vábilo bublání drobného potůčku, které napájelo větší jezírko.
Vyšel na molo a čekal. Na co? To neměl sám ponětí, ale tohle místo tišilo jeho bolavé myšlenky a vzpomínky. Možná to bylo i tím, že k tomuhle místu se vázaly jen ty hezké a veselé. Třeba jedna, kdy si pamatoval ještě svoji mámu.
Tehdy bylo stejné slunečné odpoledne jako dneska. Bylo vedro a na rozkvetlých květinách bzučely včely. Chtěl ven a jeho máma nemohla odolat síle dětských prosebných očí a vzala ho tedy, tam kam chtěl. Společně se tu koupali, protože on ještě neuměl plavat a mamka ho nadnášela… to byla poslední hezká vzpomínka předtím než… odešla navěky.
Kakashi zatřásl hlavou, zmučeně vydechl a snažil se na nic nemyslet. Lehl si naznak a nechal se lechtat teplým sluníčkem na tváři. Kdo ví, jak dlouho tam ležel, když mu na tvář padl stín. Polekaně se zvedl, takhle se nechat překvapit! Kdyby to byl nepřítel, tak už může být po něm. Upřel lehce zamračený pohled na příchozího.
„Kakashi, měl by ses víc usmívat, takhle tě žádná chtít nebude,“ zasmál se Minato, který nesl pod paží svitek a nakláněl se nad mladíkem. Jeho student byl poslední dobou pořád zachmuřený, ale země byla stále v nestabilní situaci a přitom by potřeboval mnohem víc, než jen mise provázené zabíjením a krveprolitím.
„Sensei, zase s tím začínáte,“ povzdechl si šedovlasý mladík a poposedl si, aby si jeho učitel mohl sednout vedle. „Vidím vám na očích, že jste nepřišel jen tak,“ kývl k stočenému papíru. Kdo ví, co zase Hokage vymyslel… jestli je to nějaká nová technika. Hned se začal tvářit nadšeněji.
Blonďatý muž se pousmál, když si všiml jeho zájmu a bez průtahů rozbalil svitek. „Tohle je žabí svitek. Mám s nimi krví stvrzenou úmluvu, a když potřebuji, tak mi přijdou na pomoc. Ukážu ti jak na to a i ty se můžeš tuhle přivolávací techniku naučit,“ vysvětloval Minato. Potřeboval svého žáka zaujmout a nechat ho doběhnout do cíle samotného. Chvilku se soustředil. Pomaleji, než obvykle, udělal několik pečetí, kousl se do prstu a přiložil ruce na světlý papír. Ozvalo se hlasité puf a před nimi seděla velká žába, která na Minata a vyjeveného Kakashiho poulila oči. Hogake ji s omluvou hned propustil. „Je to jednoduché. Najdi si zvíře a stvrď s ním smlouvu. Víc ti napovídat nebudu, jistě na to přijdeš sám, věřím ti,“ otcovsky podrbal šedovláska ve vlasech a na rozloučenou poplácal mladíka po rameni.

Pár dní na to Kakashiho dlouho nikdo neviděl. Zavřel se v knihovně a následně do úmoru trénoval. Zkoušel postupně povolávat zvířata, ale po dlouhé strastiplné cestě plné soustředění se to podařilo. Naproti němu na značně pomačkaném svitku seděl malý psík a vyjeveně na něj poulil oči. Dokázal to! Minato na něj bude určitě pyšný, ale nic se nesmí přechválit. Ještě je před ním daleká cesta.
„Co na mě koukáš, člověče?“ otázal se pes a poškrábal se za uchem. Asi to mládě vyděsil, protože se tvářilo notně překvapeně. „Co civíš, neviděls mluvícího psa?“ zvedl se na všechny čtyři tlapky a seskočil do trávy. „Takové malé štěně a zavolá mě?“
„Sám si štěně,“ odporoval mu Kakashi okamžitě, „myslel jsem, že budeš větší,“ poznamenal s jistou mrzutostí v hlase, „ale zlepším se. Jak se jmenuješ? Já jsem Kakashi.“ Fakt byl ten pejsek malinký, ale docela hezký a kožíšek vypadal hebce.
„A já myslel, že maskovanec,“ poznamenalo zvíře poněkud sarkasticky a vydalo se na průzkum nového člověka. No, nevoněl úplně zle. Možná trochu upoceně, ale aspoň si ho líp zapamatuje. „Pakkun jméno mé,“ představil se nakonec a postavil se před Kakashiho. „Tak mě pohlaď, vidím ti na očích, že to chceš udělat, ale varuju tě, nejsem žádný mazlík na hraní. Takže volat, jen v nejnutnějších případech,“ varoval nového pána.
Hatake se v duchu propleskl a prominul hafíkovi ten sarkazmus, přece jenom ho přivolal nedobrovolně. Něžně pohladil psíka po hřbetu. Byl tak heboučký. Začínal uvažovat, že vždycky chtěl zvířátko, ale nikdy žádné neměl , taková škoda, jistě to bylo super.
Pakkun nemohl říct, že se mu to nelíbí. Ty lidské prsty byly tak šikovné, neodolal, aby se jim nezačal nastavovat a nechal se drbat tam, kde si sám pořádně nedosáhl. Bylo to skvělé. Mínil se svému novému pánovi odvděčit a vyskočil mu do klína a začal ho olizovat na tváři. Umouněnec byl zpocený a chutnal slaně.
„Pakkune,“ vyjekl Kakashi překvapeně a snažil se malého psíka sundat, ale ten ho sveřepě začal očišťovat. Musel se začít smát, bylo to tak uvolňující a jakoby z něj spadla část tíhy. Tohle malé zvíře ho, jak se zdálo, přijalo za svého. Úplně jednoduše a bez zdlouhavých věcí. Neodolal, aby to odrostlé štěně trochu nepomazlil víc, než měl dovoleno.
„Tak prr, člověče,“ vysmekl se mu psík, „říkal jsem žádné dělání mazlíčků,“ varovně zvedl tlapku. Takhle se nechat strhnout k muchlování. Styděl se, ale bylo to moc příjemné drbání. „Už mě propusť, ať tu na sebe zbytečně necivíme,“ poručil Hatakemu a brzy se ozvalo pufnutí.
Kakashi se musel chtě nechtě pousmát nad novým… parťákem? Zítra ho zavolá znovu, dneska už by toho vážně mohl nechat.