Kdo je ta ženská?

„Musíme zjistit, co je ta Minatova nová ženská zač.“ Obito mával rukama ve vzduchu, jakoby se snažil vyvolat vzdušný vír.
Kakashiho výraz naprostého nezájmu by každému napověděl, že nemá chuť o tom, byť jen uvažovat, jenže Obito neuměl číst řeč těla, ani mimiku. Mohli jste mu naznačovat, že o jeho přítomnost nestojíte třeba celý den a on by si toho ani nevšiml. Což mimochodem Kakashi dělal celé odpoledne.
„Copak tě to ani trochu nezajímá?“
Kakashi zavřel oči, ve svém volnu chtěl odpočívat, ne se plížit za další krátkodobou známostí jejich senseie.
„A zapojíme do toho i Rin.“
Kakashi zdvihl hlavu. Představa, i když značně nepravděpodobná, že by se ten otravný zmetek někde plazil sám s Rin, mu byla nepříjemná. Tak nepříjemná, že ho donutila k činu.
„Ji z toho vynech a mě taky. Ty jsi zvědavej, tak si to zjistit sám!“
Z Obitova výrazu se na chvíli ztratila veselost a Kakashiho zcela nelogicky postihly lehké výčitky svědomí.
„No, jo. Ale nečekej, že ti pak něco povím!“
Jedno se Obitovi muselo nechat, když mu člověk řekl něco přímo, tak to chápal velice rychle.

Podezřelých věcí na ní bylo několik. Prvně Minato porušil své zvyky. Byl s ní něco málo přes měsíc. Už pár let hledal, zhruba jednu za dva týdny, tu pravou svého srdce. Tedy hledal; ony si hledaly jeho, přeci jen byl mladý, hezký a silný ninja ze zářivou budoucností. Obito si slíbil, že bude taky takový, až bude starší. Tedy ne přesně, protože on měl svoji Rin. Do představ o své budoucnosti se vždycky zamotal.
Druhá věc, která Obitovi neseděla, bylo její bydliště. Proč by ninja bydlel na kraji vesnice; mezi řemeslníky, sluhy a dělníky. Prostě nechápal. Muselo v tom něco být.
Za třetí bylo podezřelé, že jim ji nikdy nepřivedl ukázat. Většinou se s novou dívkou procházel přes celou vesnici a teď – nedalo se říct, že by ji přímo tajil, ale rozhodně ji neukazoval. Obito si ani přesně nepamatoval její jméno. Kushana. Kashina. Nějak tak.
Prostě ji bude sledovat a zjistí, co je zač. Třeba je to tajný špeh jiné vesnice a má za úkol svést Minata a zmocnit se nějakého tajemství, nebo třeba na Minata každý večer sesílá genjutsu, aby ji miloval. Prostě tomu přijde na kloub.
Od začátku věděl, že to nebude lehké. Věděl, že ta ženská je zkušený ninja, takže bude muset být velice opatrný.
První ráno na ni čekal u jejího domu. Ztratila se mu v uličkách dělnické čtvrti. Tedy on se ztratil, i když by to nikdy nepřiznal. Trvalo mu čtyři hodiny, než se dostal zpátky na místa, která poznával.
Druhý den se mu ji povedlo sledovat až na schůzku s Minatem. Další sledování vzdal, ona by si ho možná nevšimla, ale on – to už byla jiná. Nechtěl poslouchat dlouhou přednášku o tom, že by neměl sledovat lidi (ironicky vždycky druhý den přišlo cvičení na téma, jak sledoval lidi na misi; dospělí by si mohli ujasnit, co chtějí).
Třetí den ji začal sledovat až k večeru. Rychle vyšla z domu. Spěchala, byla pobledlá, rusé vlasy kolem ní zvláštně poletovaly a cítil z ní víc čakry, než by mělo být možné. Dvě uličky a vyšla ven z Konohy brankou, o které Obito nevěděl.
Byla rychlá, skoro tak, že ji nestíhal. Jak probíhali lesem, začínala být čím dál větší tma. Z čela si setřel pot; když se ohlédl za sebe, světla Konohy už skoro nebyla vidět. Zastavila se.
Rychle se skryl v koruně stromu. Stála uprostřed mýtiny; kolem zlámané stromy, díry a hnědá tráva. Obrátila se přímo na něj. Na obličeji měla tak smutný a zároveň vyčítavý výraz, že by se Obito musel začít stydět, pokud by uměl číst výrazy.
„Mladíku, vylez!“
Srdce v krku. Ví o něm. Seskočil ze stromu.
„Obito, že?“ zeptala se ho s úsměvem. Nuceným úsměvem, což Obito nepoznal.
„A-ano!“ zakoktal. „Jak to víte?“
„Minato o tobě vykládal; tohle bys neměl vidět,“ povzdechla si. Z pravé ruky ji vyšlehla energie. Obito si z hrůzou uvědomil, že to nebylo jutsu, ale čistá čakra. Zasáhlo to zemi a vytvořilo velký kráter. Něco takového by nemělo být možné. Tedy pokud…
Ocas, který jí vyrostl, mu potvrdil podezření. Zlověstná aura ho přibila k zemi.
„Nehýbej se, prosím.“
Jakoby mohl. Obito zíral, jak vystřelila další oblak čakry. A další. A další. Třásl se, těžko se mu dýchalo.
Najednou konec. Ocas zmizel a spolu s ním i aura.
„Už je to lepší! Jsem Kushina.“ Okouzlující úsměv.
„Co to bylo?“ zeptal se roztřeseně.
„Občas musím vypustit páru. Jinak bych se z Kyuubiho čakry zbláznila. Už takhle mně stačí jeho našeptávání, abych tě roztrhala na kusy, nebo horší věci.“
Obito začal ustupovat.
„Neboj se, mám to pod kontrolou.“ Znovu ten úsměv. „Taky mně říká, abych si dala sardinky.“
Smích, tak trochu nucený, ale přesto se mu dostal přes rty.
„Sardinky?“
„Jo, já je nesnáším a on je asi miluje, ale kdo má rozumět obří lišce, která je tvořena čakrou.“
„Ví o tom Minato?“ zeptal se Obito.
Kushina se podívala do země. Její tvář na malý okamžik nabrala barvu jejích vlasů.
„Jasně, taky se budeme brát!“
Obito otevřel pusu dokořán a vyvalil oči.
„Cože se budete?“
„Požádal mě o ruku.“ Úsměv od ucha k uchu. „A já řekla ano. Ty jsi o tom nevěděl?“
Zakroutil hlavou.
„A můžeš si to nechat pro sebe.“ Skryté ostří v hlase. Nechtěla, aby to hned věděla celá vesnice. „Minatovi to pomůže.“ Mrkla.
„Dobře, nikomu to neřeknu.“ Další okouzlující úsměv.
„Tak a teď bys měl utíkat. Já ještě neskončila.“
Znovu se na povrch drala ta zlověstná aura. Obito na nic nečekal a začal utíkat zpátky do vesnice. Domů se vrátil pozdě, zadýchaný a promočený potem. Naštěstí se ho nikdo na nic neptal.

Seděl pod stromem, když se vedle něj znenadání objevil Minato. Trochu se lekl, ale nedal to na sobě znát, nebo si to alespoň myslel.
„Ahoj! Nechceš si o tom, co se stalo včera, promluvit?“ zeptal se ho sensei. Na nic nečekat a rychle na věc.
Obito na něj pohlédl s vážným výrazem na tváři.
„Doopravdy si tu ženskou budete brát?“
Minato se rozesmál.