Mise FF

Je to náhlé zamrazení v zádech. Vteřinové přitisknutí ledu na horkou kůži, bleskové přejetí břitvou po linii páteře. Až je skoro slyšet škrábání oceli o suchou kůži.
První krok.
A pak to přichází. Pomalu. Nenápadně. Tělo se odírá, zbavuje svých vrstev; postupně se ocel zaráží víc a víc do masa, hlouběji a hlouběji do vědomí, kov cinká o kosti, seškrabuje poslední zbytky, už je skoro tam, už to skoro má -
Druhý krok.

„Přijď do Konohy, říkali. Počasí se vydařilo, psali." Temari složila inkriminovaný dopis do kapsy a založila ruce.
Hinata se omluvně usmála. „Ještě před týdnem bylo tak pěkně..."

„Joninka neovládla svoj ohnivý temperament? Práve sebaovládanie si mala cvičiť s Beem.“

„Už aj ty s tým začínaš?“ placla Yugito rukou do vody. Prišla do onsenu relaxovať, nie počúvať Matatabino vyrývanie. O pripomienke Beeho sexistických veršov nehovoriac.

Zalesněná krajina. Slunce hřeje…

„Co tady zase děláme? Zvláště pak v neděli. To mám den klidu.“
„Hrajeme šachy jako každý týden.“
„Jo? Že jsem si nestačil dosud všimnout.“
„Vždyť je hrajeme už víc jak pět let, pokud si můj milý Shukaku nezapomněl.“
„Nezapomněl, jen mě trápilo, co to hrajeme, když evidentně ani jeden z nás je neumí.“
„Umím hrát šachy! A to podle žabích měřítek jsem v tom hodně dobrý. I na učedníka osmého stupně!“

Život je pes. Cítit se pod psa. Zima jak v psinci. To by ani pes nežral.
Jak hloupě lidé o nás smýšlejí. Být pes přece nemá chybu! Útulný pelíšek, voňavé šťavnaté masíčko k snědku, které by nám kdekterý dvounožec mohl leda tak závidět a že je v psinci zima? Pche! Příjemné teploučko. Však je to vaše chyba, že jste se neprozřetelně zbavili srsti, tak teď nebrečte. Ano, žít život psa je pohádka. Mou jedinou starostí totiž je, jestli se dříve nažrat nebo se schoulit v boudičce a prvně o jídle snít. Mám perfektní život, vy negativisti!

NAVŽDY TVŮJ
Udělal jsem pro ni vše.
Dal jsem téhle vesnici, mému domovu, to co jsem měl. Čas, lásku, péči. Byl jsem u jejích velkých i malých úspěchů. Tišil jsem ji, když plakala a radoval se, když vzkvétala. Byl jsem otcem i přítelem. Byl jsem jí vším, jako ona byla vším mně.
„Neznič ji. Prosím.“
Ano, já velký Mizukage prosím. Pro svoji vesnici. Pro dílo mé i dílo mých předků.
„Čekal jsem od tebe víc, Yaguro. Jsi až hloupě slabý.“

Kiri

V Yagurovom Vodnom zrkadle sa objavila útočiaca Mei a okamžite proti nej vyrazil jej odraz. V okamihu zrážky sa oba klony zmenili v oblak kyseliny a pary, ktorý podráždil oči ANBUov a prinútil ich zmeniť pozície. Z oblaku sa vynorila skutočná Mei, schmatla Yaguru a obsah svojich úst vtlačila do tých jeho.
„Ukončite boj!“ skríkol Ao na prítomných. „Je koniec!“
Došiel k Mei a položil ruku na jej plece.

Vrtící se ohon

Ve skalnatém městě vládlo absolutní ticho. Naprosté bezvětří nebylo vůbec časté. O to víc se dlouhovlasá kunoichi soustředila na své okolí.
„Jsi v pořádku, Yugito?“ zeptal se démon svojí jinchuuriki.
„Přišla zpráva od Raikageho.“
„Akatsuki. Doufám, že bude Bee s Gyūkim v pořádku.“ Žena se pousmála.
„Killer Bee možná svojí enkou působí komicky až směšně, ale rozhodně patří mezi elitu. Nezapomínej, kdo nás trénoval. Pokud si pro něj Akatsuki přijdou, nemají sebemenší šanci.“

Zabedněnec

Manželský pár se zastavil v Ichiraku na rychlý oběd. Když Naruto bleskově vyprázdnil druhou misku rámenu, natahoval se po manželčině porci. Bylo tradicí, že jí s příliš sytým pokrmem gentlemansky pomáhal. Překvapením mu poklesla čelist, když se jeho nabídka tentokrát neshledala s úspěchem, nýbrž byl odmítnut.

“Čo si myslíš, že robíš, Hachi? Povedal by som, že stačí,” gestikuloval Bee rukami pred svojou tvárou, zatiaľ čo Hachibi znudene máchal chvostmi všade naokolo a býčiu hlavu nakláňal slnku.
“Bohužiaľ, Bee, ja sa nemôžem máčať v tom vašom jazierku. Dopraj mi teda aspoň chvíľu bez tvojich veršov,” prosil ho jeho niekoľkochvostý priateľ a Bee sa po jeho slovách musel otočiť tvárou vzad. Chvíľu len tak postával a prezeral si vodnú plochu pred sebou, až ho nakoniec oslovil opäť.

PowerLESS

„Hoj, kluku, tak slyšíš mě? Jestli jo, věnuj mi pozornost. Po všech těch letech si odpověď zasloužím.“

Kazekage, stojící opodál, vytrvale zírající do dálky na právě zapadající krví podbarvený zlatavý kotouč, se pousmál tomu, co zaslechl. Démon byl uštěpačný, vzteklý a zmatený, což nebylo nic nového, ale je teď navíc vytrvalý. Stále inteligentní, zvídavý a lačnící po krvi. Není mým vězněm, a přesto se ke mně vrací, jak milé.

Naruto a Kurama

Náhle sa všetko zmenilo. Slnko, ktoré oslepovalo moju tvár, vystriedala tma. Miesto radosti ostatných detí som pocítil nenávisť a zášť. Postavil som sa a snažil som sa nájsť únik. Prišiel som na koniec dlhej chodby a uvidel veľkú klietku. Bola prázdna, aspoň sa mi to tak zdalo.
„Čo tu chceš?“ ozvalo sa nenávistné stvorenie.
„Ja neviem. Ako som sa tu ocitol? Kto vlastne si?“
„Som tvoj démon, uväznený v tebe. Ty si môj strážca.“

Bublina

Rozplynutá nenávist

Vzpomínáš, chlapče, jak jsem se s tebou hádal? Nenáviděl jsem tě za to, co jsi. Co znázorňuješ. Byl jsi má schránka, mým vězením. Chtěli jsme… Ne, já jsem chtěl být volný. Ale podívej se, jaké je to teď, Naruto. Devítiocasá liška byla zkrocena. Ale aby sis to nepřebral zle, zkrotil mě tvůj rozum-nerozum a pohled na svět. Tak naivní a přátelský.
„Jsi můj kamarád,“ řekl jsi mi jednou.

Seděl jsem na mojí jednoduché a osamělé houpačce před akademií a sledoval mé spolužáky, kteří odcházeli domů v doprovodu svých rodičů nebo sourozenců. Občas mým směrem zabloudil nějaký pár očí. Když mě však spatřili, okamžitě se odvrátili, jako bych byl nějak nemocný a oni se báli, aby ode mě něco nechytili. Povzdychl jsem si.

Gaara se probudil jako každý den neuvěřitelně zpocený a v obležení písku. Zase měl noční můru. Ten sen byl tak strašně reálný, pomyslel si Gaara, než se rozzlobil. Zamračil se a trošku i zastyděl. Zase!

Miliony otázek mi divoce letí hlavou a já je všechny víceméně úspěšně ignoruji. Měla bych hledat odpověď na každičkou z nich a snažit se vše vyřešit, jako každý správný ninja. Upřímně? Je mi to jedno. Tedy, abych byla přesnější a upřímná, když už jsem s tím začala, já na to kašlu. Na všechno! Už prostě nemůžu a svým způsobem ani nechci. Říkám si: [i]„Kolik toho může vlastně jednotlivec vydržet, než se vydá ze vší své energie? Kolik toho můžete v životě ztratit, než úplně otupíte?

U-zu-ma-ki!

Sedím na streche jednej z napol rozmlátených Konožských budov, prezerám si známe tváre a premýšľam, prečo práve ja som obstál práve tak, ako som obstál. Je to zvláštne, že práve ja som v rozpoložení takejto situácie, ktorú ani sám veľmi dobre nechápem.

Je to tak dlho. Prešla tak dlhá doba od chvíle, čo sebecky odišiel. Kvôli čomu? Kvôli pomste, ktorú neskôr oľutoval. Kvôli slepo následovanom chtíči zabil človeka, ktorého vlastne miloval. Nepremýšľal, či to, čo mu v ten večer Itachi povedal, bola pravda. Jednoducho si tvrdohlavo šiel za svojim a za chrbtom nechal priateľov, Naruta, senseia Kakashiho a aj dievča, ktoré ho vždy bezmedzne milovalo.