Důležitý podvečer

„Brm, brm, dudu, hajej, dadej, dudej,...co se tak ještě používá na uspání dítěte?“
Sasuke začínal být zoufalý. Jeho první dcera, první podvečer, kdy je s ní doma sám. A první problém tohoto podvečera. To dítě si usmyslelo, že dnes prostě neusne, ačkoli jindy klimbá už při krmení. Sasuke přemítal, co udělal špatně. Mezi flaškou a Sakurou osobně zase tak velký rozdíl neshledával. Heh, řekl by, že baculatá láhev měla v jistém ohledu dokonce dost navrch. No, Saradka to evidentně viděla jinak a nezavřela pusu od té doby, co Sakura přešla práh a odešla do města provést nějakou urgentní operaci. Původně jít nechtěla a vymlouvala se Tsunade, ale Sasuke ji rozhodně ujistil, že to těch pár hodin bez ní zvládne. Jak rád by teď vzal svá slova zpět!
Po hodině chování, natřásání, rozumného i nerozumného domlouvání, si začal pohrávat s myšlenkou použít nějakou zakázanou techniku. Vždyť by se přece nic nestalo, kdyby si trošičku pomohl třeba sharinganem. Co? Sakura to zjistit nemusí a bude jistota, že se dnes konečně vyspí oba dva. Sarada jako kdyby ho slyšela, v tu ránu přestala plakat. Překvapený Sasuke chvíli ustal s pohupováním a nedůvěřivě si prohlížel tu uslzenou rudou tvářičku. Upírala na něj do široka rozevřené šedé oči. Hypnotizovala ho pohledem. Vždyť takhle malé dítě ještě nic pořádně vidět nemůže, nebo ano? Pomalu, nenápadně, aniž by změnil sklon těla, sáhl pod sebe a pohmatem hledal dudlík, který už sedmnáctkrát předtím sebral a omyl. Marně. Ale teď to vypadalo...
Nechtěje nic podcenit, rozhodl se tentokrát mytí vypustit. Trocha prachu ještě nikoho nezabila.
„Dudu, na…“ Opatrně nabídl lehce chlupatý plastový konec drobné pusince. Holčičku ale evidentně příliš nenadchnul a okamžitě letěl obloukem kamsi za gauč. A zase drásající řev.
„Sarado! Máma je pryč, musíme to prostě vydržet bez ní.“ Popuzeně znovu zapojil kolena v monotónním pohybu. Najednou se rozzářil objevným nápadem.
„Podívej, ohníček!“
Sarada přestala plakat. Sarada vykulila oči. Sarada začala vískat a smát se.
„Sakra! No, teď se směješ! To jsi Uchiha? Za tu záclonu si to slízneme oba.“ Sasuke dětskou peřinkou dusil okenní rám. Pokojem se linula čpavá vůně připečeného silonu. Navíc si vůbec nevšiml, že v té horečné činnosti se mu povolil ledabyle zamotaný uzel na kimonu. Na zácloně se objevila veliká ohořelá díra a ze silnice k němu okamžitě dolehlo několikahlasné obdivné pískání.
„No to snad...“ Rychle zacouval hlouběji do místnosti a zvedl bílou peřinku ze svých slabin k očím. Smutně si prohlížel střídavě černou čpící skvrnu na sněhobílé krajce a rozdováděné dítě na pohovce, které dělalo všechno možné, jen ne klidné usínání.
„Ty nemůžeš být moje dcera. Copak já jsem někdy takhle vyváděl kvůli spaní?“ Utáhl pevněji uzel v pase a vzal dítě do náručí. Nebylo pochyb, že je to Uchiha. Havraní vlásky už teď byly tak dlouhé, že jestli jí je brzy nezastřihnou, bude děvčátko šilhat. Sasuke ji nasadil čepičku, zabalil ji do deky a otevřel dokořán okna, aby vyvětral ten vlezlý smrad. Tento úkon byl opět okomentován pískáním ze silnice. Tentokrát však mnohonásobně četnějším a nelibým.
„Že je to pořád baví, holky šílený.“ Už dávno nebyl ten puberťák, co chodil do školy raději po střechách, aby se vyhnul davu fanynek, který se dokázal utvořit naprosto kdekoli a hlavně okamžitě. Teď měl ženu, měl dítě. Vše kolem něj se změnilo, ale změnil se on sám?
Posadil se zpět na židli u postýlky a zadíval se na souměrnou culící se tvářičku v náručí. Děvčátko se kroutilo, chytalo ho za nabídnutý ukazováček, broukalo rytmické zvuky chvíli nosem, chvíli pusou. Pak se ztišilo. I Sasuke se ztišil. Nevyřčené myšlenky se pomalu draly na povrch ve stejném rytmu, v jakém kolíbal dítě. Otázky z minulosti, přítomné obavy, nebo snad strachy?
Má nejdražší Sarado.
Přijde mi to jako neskutečná věc. To, že tě teď pevně držím v náručí. Tak bezbrannou, křehkou bytost. Jsem otcem. Takový pocit asi nelze vyjádřit slovy. Přesto ti chci vypovědět, co cítím, abys v budoucnu, až dospěješ, věděla, že to nebyla zlá vůle, která mě od tebe nyní vzdálí. Narodila jsi se jako Uchiha. A být Uchihou je prokletí. Kdysi jsme byli mocný klan, hrdý a čestný, pyšný na svůj původ a na své jedinečné schopnosti. Příliš hrdý, příliš čestný a bohužel příliš pyšný. Teď už to vím. Po desetiletí jsme žili obklopeni samými boji a intrikami ve jménu oné cti. Pche, byla to však jen moc! O tu šlo vždy a všem především. Moc, převlečená do vznešeného hávu vyšších hodnot. Ovládnout své pozice, dokonale ovládnout sharingan, abychom mohli dokonale ovládat ostatní. Ve jménu cti a hrdosti jsme páchali ty nejhorší zločiny především sami na sobě a na svých nejbližších. Ty nesmíš být stejná jako my, jako já. Nikdy nesmíš probudit sharingan, tu zhoubu všeho krásného a dobrého, ten nástroj čistého zla! Je to prokletý úděl, který jsme si nemohli zvolit. A zničil nás jednoho po druhém. Ech, tak malé prstíky...je vůbec možné, že i my jsme bývali takoví? Nezkažení, nepoznamenaní bolestí? Já, otec...Itachi?
Ale ty budeš žít krásný život, budeš mít spoustu přátel, budeš úspěšná, nepoznamenaná krutou minulostí. Já jsem celý život toužil jen po tom, být dobrým synem a ctít tyhle hodnoty, které jsem považoval za jediné správné. A vidíš. Nakonec jsem pro samou pýchu nezvládl to nejdůležitější – neuměl jsem být jedinému člověku přítelem. Ty ale nebudeš opakovat stejné chyby, ty musíš být šťastná. Tvá matka tě miluje víc než svůj život. Já už to neumím. Zapomněl jsem, co znamená doopravdy milovat, a myslím, že už to nikdy nedokážu. Narostlo to ve mně jako vysoká zeď, kterou nedokážu zbořit. Nemohu ti dát to, co budeš potřebovat nejvíc.
Jsi nádherná, když se směješ. Myslím, že teprve teď poprvé v životě jsem skutečně hrdý. Není to ta hrdost, která mě od mala ovládá, která neodpouští, nedovoluje přiznat chyby. Tenhle pocit je úplně jiný. Hřejivý. Ale to nestačí. Ty si zasloužíš víc! Opravdovou lásku! Ne otce, který je poznamenaný takovým prokletím a pošpiněný takovými hříchy. Nedokážu se usadit, vídat ty obviňující pohledy. Vše mi tu připomíná ten den. I ten druhý den, tam, daleko za hranicemi. Já musím odejít, abys mohla být šťastná ty. Doufám, že mi to jednou odpustíš.