Měj se tu pěkně, kamaráde!

"Vidno, že tobě dobrou náladu jen tak něco nezkazí!" ozval se znenadání známý hlas. Protínal tak poklidnou atmosféru úmorných letních dní, kdy ulice zely prázdnotou a celým městem se táhlo unavené a zpocené ticho. Kdo mohl, vyhnul se jakémukoli výdeji energie a relaxoval s vychlazeným drinkem ve svém klimatizovaném domě. Pár dní bylo takové vedro, že bylo všem doporučeno během kritických hodin omezit vycházení a většina obchodů měla zavřeno, až tak tropické léto to bylo. Samozřejmě existují i výjimky. Instituce a podniky, které ze zákona musí fungovat za jakýchkoli podmínek, ať se děje, co se děje. Nemocnice, kancelář hokage, ninjové. Tak lze načrtnout tu méně šťastnou část konožského obyvatelstva. Ovšem ještě tu zbýval jeden člověk oddaný svým povinnostem i přes nepřízeň počasí či osudu.
"Ale kdepak!" odpověděl mladý muž zvesela, aniž by zvedl oči od práce. "Pracovat se musí!" dodal ještě jednu ze svých oblíbených frází. A samozřejmě, že měl pravdu! Kdyby se i on rozhodl vzít si na pár dní volno, jak by to ve vesnici vypadalo?
"Víš, příteli," začal zeširoka příchozí muž, který takovou vášní ke svému povolání neplanul, "ty se nám upracuješ k smrti."
"Ale kdepak!" zopakoval pracant a otřel si pot z čela, zatímco na chvíli odložil svůj nástroj a zadíval se na svého návštěvníka s širokým úsměvem na tváři. "Co by se s Konohou jen stalo, kdyby mě nebylo?" zamyslel se na vteřinu, ale ihned zavrtěl odmítavě hlavou, jak se snažil tu nepříjemnou představu dostat z mysli. "Já tu ještě nějakou tu chvíli pobudu!" ujišťoval svého známého sebevědomě. Pár stupňů navíc jeho oddanost vlasti skolit nemohly. On se rozhodně nechystal podlehnout zákeřným nemocem, náhodám, nehodám, natož pouhému počasí!
"Hakahori, chtěl bych mít stejný zápal pro věc jako ty," povzdechl si, načež se posadil na trávník zády ke slunci, aby měl na objekt svého zájmu dobrý výhled. Upil z plechovky dříve vychlazenou limonádu. Teď pití chutnalo jako teplá břečka, ale holt hydratovat se člověk musí.
"Hakahori? No to jsou mi teda vtípky!" zasmál se oslovený s takovou chutí, až mu téměř vytryskly slzy. "Takhle se mi teď ve vesnici říká?"
"No to si piš, kamaráde! Jsi mezi vesničany celkem celebrita. Co ti budu povídat, lidi mě na ulici pořád zastavují a vyptávají se na tebe. Zrovna pár dní zpátky jsem narazil na nějaké dvě studentky, které na tebe chtěly adresu. Asi stalkerky. Být tebou, dával bych si bacha!"
Muž přezdívaný Hakahori se smíchem za břicho popadal. Nebylo lepšího komedianta, než jeho černovlasého přítele. Čas od času za ním zašel, aby ho obšťastňoval podobnými sarkastickými příběhy. Pokud tedy Hakahoriho paměť nepletla, naposledy, když se rozhodl vyjít do společnosti, dostalo se mu jen pohledů přes prsty, šuškání za jeho zády a srdceryvného křiku asi čtyřletého dítěte, kterému podával ztracenou hračku. Nic z toho si však konožský outsider nebral k srdci. Vlastně mu ten den plný neočekávaného socializování dodal tolik potřebný elán! Lidi měl totiž od srdce rád.
"To si umím představit, ano, ano!" přikyvoval v odpovědi Hakahori. Jeho přestávka na klábosení skončila. Znovu se chopil své jediné pravé přítelkyně a opět se dal do práce. Jeho návštěvu ten fakt nijak nevzrušoval. Černovlasý muž se rozhodl ještě nějakou chvíli zůstat.
"A co ostatní? Jakpak se jim daří?"
"Inu, to víš, Hakahori, všechno při starém. Jenom naše milovaná TenTen chytila nějakou nemoc. Když jsem ji byl navštívit v nemocnici, nevypadala vůbec dobře. Je pohublá a bledá, dělá mi starosti," vysvětloval mladík, zatímco jeho posluchač zaujatě pokyvoval, vážný výraz ve tváři. Takové novinky se nikdy neposlouchají moc dobře.
"Nejspíš to chytila na cestách. To jsem ti zcela určitě už říkal, brachu. Asi před půl rokem se rozhodla šířit nějakou pochybnou víru, sbalila se a i s tím jejím miláčkem odjela neznámo kam. Já jí to tehdy rozmlouval, ale vůbec se s ní nedalo bavit. To bylo pořád Hidan tohle, Hidan támhleto, bůh to vše vidí, musíme si jeho přízeň zasloužit, a tak podobně." Na chvíli se odmlčel a znovu upil ne kdovíjak lahodného nápoje a plechovku v rukou zmačkal. Bude si muset pořídit chladící box, jestli chce udržovat pitný režim. Takhle by to rozhodně dál nešlo.
"To jsou mi věci!" děsil se Hakahori, nestačil nevěřícně kroutit hlavou. TenTen žila vždycky v trochu jiném světě, ale takovéhle šílenosti nevyváděla. Nejspíš dříve neměla s kým. Jestli ji ten její přítel v těch plánech podporoval, pak se nejspíše není čemu divit.
"No jo, kamaráde, už to tak bude," povzdechl si muž a založil si ruce na prsou. Vzduch byl těžký a horký, nebylo slyšet nic, než zvuky kovu zajížďějícího do hlíny. Vskutku klidné odpoledne.
"Nějaké zprávy o Choujim?" nadhodil ještě Hakahori, než jeho zdroj informací odejde. Ten se už zvedl a oprášil ze sebe hlínu, na chvíli se zamyslel a nakonec si povzdechl.
"Ani slovo. Ale to je prostě on. Nejspíš se na cestě zpátky zapomněl v nějakém vyhlášeném klubu a teď si užívá radovánek mezi mužem a ženou," prohlásil sebejistě. "Toho proutníka asi pořád ty samé ženské už nebavily. Navíc to sám říkal, že už by se měl poohlédnout po jiném koutku radosti," uzavřel celou věc černovlasý mladík tónem, který jiné možnosti nepřipouštěl. Bylo vidno, že si je svým úsudkem opravdu jistý. "Jenom chudinka Sakura-chan. Vychovává jeho dvě děti a on si jen tak odejde. Opravdu sobec, to ti povím. Naše květinka vypadá, že už ji ten život bez něj ani nebaví. A když jsem ji tehdy říkal, ať si místo něj vezme radši mě, tak odmítla. No věřil bys tomu?"
Hakahori svému příteli věnoval soucitný, přímý pohled, ačkoli mu svítilo do očí. "To je mi opravdu líto. Taková škoda."
"No nic, kamaráde. Měj se tu hezky a pracuj, ať všechno šlape, jak má," řekl se smíchem muž během chůze.
"Ty taky, ty taky! Zase se tu někdy ukaž, Sasuke!" křikl ještě Hakahori, načež se mu dostala odpověď v podobě hlasitého smíchu a mávání. Samozřejmě, že ho zase navštíví.

Léto se rychle přehouplo na podzim a ten už se také schyloval ke svému konci. Krajina byla stále stejně tichá, jediným narušitelem tohoto klidu byl sychravý vítr, který ohýbal stromy a čeřil vodu na rybnících. Stejně jako toho dne, ulice Konohy byly prázdné, ani dušičku byste nepotkali. Dokonce i ten vítr ustal. Tichem, které tak nastalo, se nesl rytmický zvuk. Opakoval se ve stále stejných intervalech, se stejnou intenzitou. Zvuk kovu zajíždějícího do hlíny.
"Zdravíčko, kamaráde," usmál se energicky Hakahori na černovlasého muže, který právě přišel. Od jeho poslední návštěvy v létě uplynula už dlouhá doba, ale nic se v podstatě nezměnilo. Na jedné straně stál těžce pracující Hakahori a na druhé už opět lenošící Sasuke.
"Zdravím, příteli. Ty opravdu neodpočíváš, viď že ne?"
"Na odpočinek bude spousta času po smrti. Teď se musíme snažit a dát do toho, co děláme, maximum! Víš, jak to přeci je, ne? Pracovat se musí!"
Návštěva se od srdce zasmála. Na chvíli se oba dva odmlčeli. Šedivá obloha slibovala déšť, který stále nepřicházel. Celá vesnice byla ponořena v barvách blížící se zimy.
"To je pravda. Pracovat se musí," přiznal Sasuke. "Jenomže já tě nechápu. Vypadáš, jako by tě to těšilo."
Hakahori s úsměvem zavrtěl hlavou. "Nevyčítej mi to, kamaráde. Někdo to udělat musí."
Sasuke se pohroužil do myšlenek, zatímco sledoval stále zvětšující se jámu a Hakahoriho obratnost s lopatou. Nemohl proti jeho slovům protestovat. Měl naprostou pravdu. I takovouhle práci někdo udělat musí. Jenomže jeho drahý přítel vypadal, že si ji užívá. Chvíli si broukal tichou melodii a ze rtů mu nemizel úsměv. Zdálo se, že je se svým vykonem spokojený. Pyšně se zadíval na dílo, které stvořil. Tmavá, prázdná díra v zemi s dvěma metry na délku a jedním metrem na šířku, které dominovala obyčejná obdélníková deska z bílého kamene, na které byla vytesána jen dvě slova.
"Hm," udělal krátce Sasuke a lehce se pousmál. "Věřil bys tomu, že tohle je poprvé, co vidím TenTenino celé jméno? Tomu říkám pakárna!" pronesl a rozesmál se. Hakahori se k němu s chutí přidal a zběsile kýval hlavou.
"Ty mi čteš myšlenky! Přesně to jsem si říkal, když to přivezli. Ale povím ti, poslední dobou mi sem vozí samá známá jména," povzdechl si muž opíraje se o lopatu. Rozhlédl se po celém širém prostranství. Jeho poslední práce byly ještě vidět, hlína nestihla sesednout.
"Ale u všech ostatních jsem už celé jméno znal. Inu, co se dá dělat!" povzdychl si Hakahori a začal sbírat své náčiní. Pro tuto chvíli měl odpracováno. "A co ty, kamaráde? Jak se máš?" ptal se, zatímco si sundával už časem zkoušené rukavice. Bez nich by měl mozolů až běda.
"Co ti budu povídat, kšefty mi v poslední době moc nejdou," odfrkl černovlasý muž znechuceně. "Lidi už na to prostě nejsou. Keramika, ručně dělané koberce, porcelán... dokonce ani tradiční kimona. Doba jde dál. Nikoho zvyklosti už nezajímají, všichni teď chtějí být 'moderní', nebo co." Sasuke neskrýval své pohrdání. Průmyslová revoluce se mu ani trochu nelíbila. Jediné, o čem se teď mluvilo, byly nesmyslné elektronické přístroje. Měl chuť do něčeho praštit, ale nakonec se jen zasmál.
"Jó, je to těžké," souhlasil okamžitě Hakahori. "Kdyby se ti nedařilo, já mám práce pořád plné ruce," navrhl přátelsky, což černovlasý však okamžitě zavrhl. To už by se raději vrátil k té mizérii, kterou zažíval, když byl ještě ninja z povolání. I když platili bídně, pořád to bylo lepší, než tahle Hakahoriho nabídka. A s tím se oba dva rozloučili.
"Zatím, kamaráde!" volal Hakahori.
"Měj se tu pěkně! Zase se zastavím!" odpověděl Sasuke se smíchem a zamával.

Když se Sasuke u svého kamaráda zase ukázal, byla už tuhá zima. Mrzlo, až praštělo. Toho dne neměl černovlasý moc chuti k rozhovoru. Zdálo se, že mu zamrzly rty. A nebylo by divu. Taková zima v Konoze nebyla, co Hakahori pamatoval. Když jeho přítel dorazil, byl už uprostřed práce. Z nebe se snášely malé vločky. Bylo jisté, že za chvíli se sníh nahromadí a bude jen přidělávat komplikace.
"To je ale zima, co, kamaráde?" prohodil Hakahori řečnickou otázku. Sám na sobě měl několik vrstev oblečení. Rozhodně si ale nechtěl stěžovat. Jak už zmínil, počasí pro něj nepředstavoval překážku, ať už dosahovalo jakýchkoli extrémů.
"Slyšel jsem o tom, že jsi měl nějaké problémy s lichváři. Kdepak, kamaráde, s takovými lidmi není radno si zahrávat. Jesli sis potřeboval půjčit, měl jsi se stavit u mě, vždyť víš, že mám peněz a peněz. Platí mi celkem dobře a já nemám na čem utrácet. Takže teď už mám našetřenou slušnou sumu. Možná si ale koupím nové rukavice. Přes tyhle už mi mrznou prsty. Jó, taková investice se mi vyplatí.
A taky jsem si říkal, že bych si měl koupit i něco v tom tvém obchůdku. Napadlo mě to až teď. Jakmile nebude co napráci, tak se tam zastavím. Budeš mi muset poradit. No jo, kamaráde, ty se v tom vyznáš mnohem líp, než já!" rozesmál se. A byla to naprostá pravda. Neměl žádné estetické vnímání. Nerozeznal by absolutní výtvarné selhání od mistrovského díla. Naštěstí Sasuke ten cit měl. Vkus, aby byl přesný.
Rozfoukalo se. Hakahoriho úsměv z tváře nemizel. Sasuke mu dělal společnost, a tak povídal a povídal, co mu přišlo na jazyk. Ani se nenadál a jeho další práce byla odvedená. Znovu si ji musel oskenoval pohledem, zda-li je vše, jak má být, a pokud není, musí jakoukoli chybu či nedostatek napravit. Jeden by si řekl, že taková jáma je obyčejnou záležitostí, rutinní a lehce okoukatelná. Ach, jak se všichni mýlili! Každé z jeho děl bylo něčím specifické a originální. S potěšením sobě vlastním zjistil, že právě tahle jáma se mu líbí ze všech jam, co kdy vykopal, nejvíc.
"Jó, kamaráde, tak tahle je zatím moje nejlepší!" pochválil se okamžitě Hakahori nahlas se spokojeným úsměvem. Tentokrát si dával záležet. Z jeho rozjímání ho vyrušily dva hlasy. Patřily jeho dvěma kolegům. Nedělali přímo tu stejnou práci, ale patřili do stejné branže.
"Pane Nara, je vše připraveno? Rodina naléhá, aby se obřad uskutečnil, co nejdříve to bude možné."
"Oh, jistě, samozřejmě, že jsem hotový," odpověděl klidně. Po dlouhé době ho zase někdo nazval jeho pravým jménem. To v něm vzbudilo náhlou touhu vydat se znovu mezi lidi. Nasát trochu té zimní atmosféry, pozdravit staré známé, ačkoli o to nestojí. Stejně se setkání s ním nevyhnou.
Shikamaru si vzal své věci a ještě jednou pohledem přejel výjev před ním. Usmál se a vykročil směrem k bráně. Ještě Sasukemu nezapomněl se smíchem zamávat.
"Tak se tu měj, kamaráde. Zase se zastavím!"