Ghetto

Jakmile vyšel ze dveří, prudký poryv větru ho málem porazil. Přitáhl si teplou mikinu o něco blíže ke krku a s útrpným povzdechem udělal první krok vstříc novému dnu. S každým dalším takovým krokem se jeho tvář stávala zachmuřenější a zachmuřenější, oči nesoustředěnější a otrávenější. S každým dalším takovým krokem jako by teplota vzduchu klesala, mraky se výsměšně pohupovaly těsně nad zemí, každou sekundou níž, jejich čerň jako by soutěžila s chmury na jeho tváři, snahy větru o servání batohu, oblečení, snad i samotné kůže se stávaly čím dál otravnějšími.
Nejraději by se otočil na patě a vrátil domů.
Chodit na akademii byla beztak jenom ztráta času. Ta škola se hodila nanejvýš pro zoufalce, kteří se nedokázali nic naučit sami, ale potřebovala pečlivého, vždy trpělivě vysvětlujícího senseie přímo za zadkem. A taková byla naprostá většina obyvatel akademie, to musel uznat.
Jenomže ne on.
Na rozdíl od nich, on byl génius. Jakkoliv vychvalovačně to znělo, bylo to jenom čisté konstatování faktu. A jako takový by se toho naučil mnohem více sám doma, kdyby nemusel trávit zbytečných pět hodin denně v lavici, jeho případný pokrok brzděn zpomalenými spolužáky.
Pravidla však očividně tvořili stejní troubové jako byly děcka v jeho třídě; není se tolik co divit, když to nakonec často byli jejich vlastní rodiče.
Hloupí rodiče, hloupý děcka, hloupá vesnice.
Hloupí lidi.
Do třídy vstoupil přesně při zvonění. S rozhlížením se ani neobtěžoval, jelikož už dávno pochopil, že nemá cenu čekat jakékoliv pozdravy. A nakonec je ani nepotřeboval. Nechtěl kamarády z nudné sbírky těch otravných individuí, které umí jenom napodobovat ostatní a dělat, co se jim řekne.
Místo pozdravů se na něj sesypalo několik nepřátelských, v některých případech až nenávistných, pohledů. Nikdo si však nedovolil nahlas něco poznamenat, takže Neji prošel třídou, aniž by na sobě dal znát, že si nepřátelského postoje vůbec všiml, natož že jej otravuje.
Možná, že kdyby se jeden z těch pohledů změnil na ostrou poznámku či úder, pak by poprvé mohl projevit aspoň nějaké uznání. Takhle, když byli všichni příliš zbabělí, jenom se zvednutou hlavou a otráveným úsměvem zapadl do lavice.

Závistivě pohlédla na skupinku kousek před její lavicí. Veselý smích doprovázely ostré vtípky ve všech možných směrech a ty pak byly následovány ještě ostřejšími výpady loktů v bezhlasné odplatě. Často v úplně jiném směru, než přišel původní vtip.
Občas ve směru, kde seděla ona.
Jejich ostré pohledy se zvedly k ní a ona jako by zmrzla. Chtěla uhnout očima, chtěla se schovat pod lavici, schovat nejméně dvacet metrů pod zem. Anebo, kdyby si dovolila být ještě méně realistická, chtěly by se narovnat a věnovat jim jeden úsměv jako oznámení, že jí jejich ústrky nevadí.
Jenomže problém byl, že vadily.
A oni to věděli.
Oni toho moc rádi využívali.
V dalších vteřinách si uvědomila, že možná zas tolik netouží po tom, patřit do toho společenství. Co dělali, co říkali, bylo špatné. Proč by tam kdo chtěl patřit?
Možná by však stačilo, aby to bylo namířené proti někomu jinému. Potom by to už snad až tolik nevadilo.
Jeden ze skupinky, vysoký kluk s rozčepýřenými hnědými vlasy rozházených do všech stran, se k ní otočil s ostrým úsměvem.
Nedokázala uhnout pohledem, nedokázala ho ani hrdě opětovat.
Zůstala jenom zírat, pěsti pevně svíraje okraj lavice. Protože věděla, co přijde, protože věděla, že jejich ostří bude – znovu – namířeno proti ní.
„Co na nás tak zíráš?“ s elegancí se opřel o její lavici a tím tichým pokynem k tomu přizval i všechny ostatní.
„Chceš způsobit další válku?“
To je to.
Konečně byla schopná strhnout svůj pohled k zemi. Červeň se jí vlila do tváří jako krev zabitých se vpíjí do země. A ona jim chtěla říct, tak, jak si to vždy říkala sama v pokoji při zhasnutém světle – že to není její chyba, že to nezavinila ona, že ji nemají nenávidět.
Možná by nakonec stačilo to poslední.
A přesto neřekne nic, tak jako vždy.
„Můžeme ti jednu vyhlásit, když už je tak miluješ.“
Nesnášela násilí. Možná to mělo co do činění s tím, že většina násilí v jejím životě byla spáchána na ní; její otec, brutálnější a surovější s každým zoufalým pokusem o vydolování té síly, která by v ní snad teoreticky někde měla být, ale ona ji opravdu opravdu nedokázala najít. Hnědovlasý kluk před ní. Blondýnka vedle její lavice s červeně nalakovanými nehty klepající o desku lavice.
Vesnice.
Lidé.
„Co třeba začít s ní hned teď?“
Červeň z tváří jí zmizela poměrně rychle; byla nahrazena bělostí jedné ze stěn třídy, když se jeden ze skupiny opravdu postavil do útočného postavení. A ostatní se jen pobaveně usmívali; dokonce to nebyly ani ty ostré úsměvy, na které byla zvyklá. Jenomže o to ostřejší byly rysy toho kluka, o to rychlejší byly pohyby rukou.
Bezděčně se přikrčila, neschopna jakéhokoliv dalšího pohybu.
Místo úderu však přišel prudký závan vzduchu, chakry, která odmrštila útočníka a dalších nejméně pět dětí o několik lavic dál. A ostatní, ačkoliv ušetřeni malého tornáda, náhle pomaličku zamířily na své místo.
S vděčností v očích pohlédla na Nejiho.
Neji její pohled neopětoval, přestože ho cítil stejně jako chakru stále cirkulující ve svých tenketsu.
Místo toho si s nezúčastněným pohledem sedl vedle lavice a opřel se o ni.
Za celou přestávku spolu nepromluvili. Hinata nepoděkovala nahlas a Neji o nic takového nestál. Obzvláště ne od křehké dívky, která se měla stát vůdkyní klanu ačkoliv se na to vůbec nehodila. S trpkým úsměvem na rtech si pomyslel, že ve skutečnosti na tom vůbec nezáleží. Protože jakkoliv silný on nebo kdokoliv jiný z jejich klanu je, válku už dávno prohráli.
Válku s jejich vlastní vesnicí.
Protože lehce se bojuje proti protivníkům s kunai a smrtícími technikami. Lehce se bojuje proti hloupým spolužákům, kteří nedokážou pořádně si ani zavázat tkaničky na botě. Ale bojovat proti ostrým pohledům prodavačky v květinářství? Proti tichým pomluvám, které se šíří rychleji jak jakákoliv nákaza a na kterou očividně ještě nikdo nenašel protilátku?
To byl ten důvod, proč se Hyuuga – ten starý silný klan plný géniů – nakonec stáhl. Utekl na samotný konec vesnice, do svého vlastní ghetta, do svého bezpečí.