Mise FF
Byl nádherný slunečný den. Letní větřík rozzvučil okolní les a louky. Popelavě šediví ptáci poletovali nad vesnicí, ostatní zvířata běhala ve výškách, či vysoké trávě. Stejně tomu bylo ve vesnici.
Děti pobíhaly mezi lidmi, smály se, pokřikovaly na sebe a tak nějak byly největšími rušivými elementy. Vlastně to nebylo vůbec špatně, protože někdy tu bylo ticho, nikdo z domu nevyšel a vypadalo to jak v městě duchů, ale to se moc nestávalo. Děti se o to postaraly. Navíc v těchto dnech bylo obzvlášť rušno, kdo ví proč.
Prší. Mihla se ke dveřím osamocené chalupy. Jounin vedle ní rozkopl dveře a vrazil dovnitř. Skočila za ním, v pravé ruce kunai. Místnost byla prázdná. Ticho, přerývané jejich oddechováním, rozrazil náhle veselý dětský hlas:
„Konan-neechan? Jsi to ty? Už můžu vylézt?“
Společník na ni kývl. Vběhla do pokoje po levé straně. V šeru rozeznala skrovně zařízenou místnost - stůl,skříň, nějaké poličky a vyřezávanou truhlu. Vydala se k ní, hnědovlasý muž zamířil k almaře. Pevně svírajíc kunai, prudce otevřela víko.
Byla jsem sice o hodně mladší, ale to přece nebyl důvod, aby mě přehlíželi. Pořád vzadu, pořád v jeho stínu. Kdo by si všimnul holky, která stojí za někým tak důležitým, tak skvělým, tak dokonalým. Kvůli jeho zádům jsem nikdy neviděla ani pořádný svět, nikdo se nespoléhal na mě, když tu byl můj bratr.
Pořád jsem poslouchala, že moje jutsu je moc sobecké, že chrání jenom mě, zatím co to bratrovo bylo lepší. Ale už si nikdo nevšimnu, že jsem ve svém věku vytvořila vlastní jutsu, bylo jenom moje, nikdo jiný ho neuměl, jen já.
Ten kluk tam jen tak stál. Mlčel a díval se. Zase. Povzdechl si, přeskočil plot a vyrazil k němu.
„Víš, to hřiště je tam, aby na něj lidi chodili, nemusíš na něj jen zírat.“
„Mně stačí jen se dívat. Stejně musím být brzy doma.“
„Jo? Ale mně to nestačí, každej den tu akorát stojíš a tváříš se kysele jak hokage na skále. Tak mi neříkej, že…“
„Netvářím se kysele!“ skočil mu kluk rozčileně do řeči.
„Tváříš!“
Abyste porozuměli následujícím řádkům, musím vás seznámit s několika podstatnými fakty.
První z nich je o dvou mladých shinobi, kteří se jali plnit první samostatnou misi, aspoň tomu věřili.
Druhá z nich je Raikage naše hrdiny vyslal do hlubokého lesa, kam se posílají všichni nováčci, je to v podstatě takový test, pokud projdou, jsou z nich hned geninové, pokud ne, mají smolíčka, další test se koná za deset let.
Třetí z nich jsou takové chytáky. Více o nich se dozvíte právě v této historii.
Dávno, dávno již tomu, co posledně se díval do té milé mírné tváře, co zulíbal to bledé líce, plné vrásků, nahlížel do zlatého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co ho posledně žehnaly staré její ruce! Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Čvachtavé zvuky narušovaly ticho dlící v potemnělých konožských ulicích. Teprve před chvílí ustal prudký liják a bylo těžké, snad i nemožné, vyhýbat se obrovským kalužím. Mihare na to nedbala. Spěšně cupitala vlhkou nocí, jen béžové kimono vyšité smaragdovou nití si přitáhla blíže k tělu. Nebylo třeba se rozhlížet, věděla, že v tuto hodinu venku nikoho nepotká. Nikdo by se neodvážil. Ne potom, co přišly nejnovější zprávy z fronty. Blížila se. Krvavá řež se natahovala, aby mohla obejmout... všechny.
Ta zpráva se roznesla sídlem rychlostí blesku a celý klan jako na povel propadl panice. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že utrpí tak vážnou ztrátu jen pár měsíců po začátku Třetí ninja války. Všemi to otřáslo natolik, že si nikdo neuvědomil, co bude následovat. Seskupeni na nádvoří, popřípadě zpoza dveří pozorovali, jak byl jejich vůdce na nosítkách přenášen do své ložnice, kam byli vzápětí svoláni jeho potomci. A najednou to všem došlo. Inuzuka Atama se právě na smrtelné loži chystal jmenovat svého nástupce.
Milovať...?
Tk, tk, tk, crap, tk, crap ozýval sa dopad dažďových kvapiek na sklá okien. Bola Decembrová noc. Z oblohy padali prekrásne vločky snehu, ktoré prekrývali kvapky jemného dažďa. Nikde na ulici ani stopa po človeku. Okrem do padania kvapiek o okná nebolo počuť ani hlások, ani náznak zvuku. Zrazu sa niečo mihlo. Craaaap rozbilo sa okno. Črepiny zo skla sa roztrieštili po celej Itachiho izbe.
Bylo ji 16 let. Byla tak mladá, když se to stalo.…
Svého otce neznala, žila jen se svojí matkou. Žily spolu v malém domku na kraji vesnice, nikdy neměly moc peněz, ale měly jedna druhou. Když ji bylo 15 let, přišla k ní matka do pokoje a oznámila ji to.
„Jsem nemocná.“ řekla ji.
Plavovasá žena procházela uličkami a prohlížela si vystavované zboží. Odolala nutkání koupit si úplné zbytečnosti a zamířila rovnou do knihkupectví. Prohlédla si nové tituly, staré tituly, a prošla i oddělenou sekci, kam měly děti zákaz vstupu. Prolistovala pár knížek, oči jí při tom jiskřily. Rozhodovala se, jestli si má koupit knihu s lechtivou tématikou, kterou právě držela v ruce, když do knihkupectví vešel známý muž s popelavými vlasy.
Už jenom kousek, Yukino, pomyslela si mladá žena s plavými vlasy, když se sunula úzkými prostory větrací šachty. Jenom kousíček a budu na místě.
Dosunula se k mřížce větrací šachty a díky tomu měla velmi dobrý výhled na dění dole. Muži, převážně mladí a pěkně tvarovaní, zrovna vyšli ze sprch s ručníky omotanými kolem pasu. Musela zadržet radostné vyjeknutí, jinak by se prozradila.
Večerem se linul zpěv cikád. Konečně se trochu ochladilo a hosté lázní s radostí opustili pokoje, seděli na terase, v zahrádce restaurace a bavili se, doháněli vše, co za celý den neudělali kvůli horku.
„Je mrtvý, Orochimaru-sama,“ ozvalo se v potemnělé místnosti. Kde jediné světlo vrhaly osvětlené nádrže s neurčitým obsahem uvnitř. Na ocelovém stole leželo v nepřirozené poloze zkroucené tělo.
„To vidím i bez tvé úžasné expertizy, Kabuto,“ řekl otráveně Orochimaru a prohlížel si mrtvolu zblízka. „Co se pokazilo?“ zeptal se po chvíli.
„Jeho srdce, to nevydrželo,“ odpověděl prostě Kabuto a dál sledoval záda svého pána.
„Hm, tak to budeme muset zkusit zase s někým jiným. A to jsem si tady už byl jistý.“
Sasuke měl švagra. A ne ledajakého - tenhle švagr nejenže nezemřel během vyvraždění Uchihů ani žádné z mnoha misí a válek, kterých se kdy zúčastnil, ale ještě si z nějakého nepochopitelného důvodu u Sasukeho vysloužil oslovení Onii-san a Aniki. Naruto netušil, jak se k tomu tématu vlastně dostali - nejspíš něco kvůli ramenu, protože ho Naruto právě hltal k večeři, a když ze Sasukeho vypadlo, že existuje poslední stále žijící a ještě k tomu velmi ctěný Uchiha, málem se udusil v omáčce.
Kvapky, cupitajúce na streche stánku Ichiraku, boli neklamným znamením príchodu Jirayovými rosničkami predpovedanej tlakovej níže. V takomto počasí by sme vo vnútri očakávali nanajvýš tak nejakého neprezieravého pocestného, ktorý sa snaží prečkať najhorší lejak, no opak bol pravdou. Všetky stoličky boli obsadené a až na blonďavého chlapca, ktorý konzumoval svoj ramen bokom od nevraživých pohľadov ostatných a mĺkveho shinobiho s divokým bielym három, zahĺbeného v opačnom kúte do čítania knihy, boli zraky všetkých upreté na majiteľa.
„Tati, proč jste se s matkou zase pohádali?“ zeptal se bělovlasý mladík s tenkými červenými čárkami pod očima a vzhlédl ke svému otci. Ten byl vysoký jako topol, i stejně odolný, a vždycky u něj našel útěchu, když ho matka peskovala. Podědil po něm i zářivě bílé vlasy, které by někoho mohly zmást a označit jej za staršího, než skutečně byl. Na tváři mu rašilo několikadenní strniště. Mírné zakřivený nos svědčil o divoké půtce. Obličeji však vévodily živé oči. Pronikavé a veselé, sršela z nich bodrost a ochota pomoci.
(v Pieskovej)
V jednu hviezdnu noc sa Gaara pozeral na mesiac, ktorý bol práve v splne. Želal si, aby sa Shukaku neprebudil a nezačal zas ničiť pieskovú. Hoci by to bola Shukakuova vina, ale aj tak by nenávideli za to jeho...
„Gaara!“ ozval sa za ním Temarin hlas.
„Nejaké problémy?“ otočil sa a hlbokým pohľadom zazrel na Temari.
Dveře skoro třískly o stěny, jak rychle jimi nově příchozí prošel.
„Omlouvám se, jdu pozdě, já vím,“ vychrlil ze sebe rychle a už si sedal na poslední volnou židli.
„V pohodě, ty jsi tu Hokage, my počkáme,“ utrousil jízlivě Shikamaru a pak před něj položil štos papírů. Naruto se na něj zazubil a rozhlédl se po ostatních.
„Tak, co máme na pořadu dne?“
„Brácha, snídaně je na stole!“ Křikla z kuchyně na svého poněkud málo pracující člověka, kterého měla za příbuzného.
„Jasně, už letím!“ Ozvalo se z jeho pokoje, který byl v prvním patře. Ovšem jeho tempo nebylo vražedné, ani smrtící, bylo takové pomalejší.
„I ta Gaiova želva by tu byla rychlejc! Nemůžu pochopit, že mám takovýho bráchu! Fakt, brácha za všechny prachy!“ Snad už po sto padesáté si Hotaru pro sebe zaláteřila.
