Buddho zlatý

„Buddho zlatý, co jsem komu udělal?“ vzdychl si vysoký, šedovlasý muž s hlavou v dlaních. Seděl na schůdcích vedoucích z malého, ale šikovně postaveného domečku. Ve chvílích, kdy si nemasíroval spánky a neprosil Buddhu o pomoc, sledoval chlapce, který byl prakticky jeho zmenšená kopie, jak si hraje ve stínu poskytovaného rozložitým stromem.
Což o to, hraní pod stromem by vůbec nevadilo. Šlo spíš o to, s čím si hrál. Všude kolem něj byly rozházené propagační letáky hlásající kydy typu: „Přidejte se k nejrychleji se rozšiřující sektě na světě!“ nebo třeba „Strážná kobka, Vaše nová rodina!“
Jak si to mohli dovolit, takhle oblbovat malého, zatím nevinného chlapečka, rozčiloval se v duchu. Opět se na svého synka podíval, všiml si, že v rukou třímá tlustou, tmavou knihu se zlatým nápisem, ne tak tlustou jako jeho svaté knihy, ale i tak byla tlustá až až. Dlouho nemohl vyluštit název, když se mu to konečně povedlo, byl zděšen. Zorničky se mu rozšířily, tep se mu zrychlil. Název „Základní principy jashinismu“ by asi vyděsil každého otce, jehož dítě tuto knihu vlastní. Zvedl se ze schodů a sedl si pod strom k chlapečkovi.
„ Hidane, co to máš za knížku?“ pokusil se Tanki navázat konverzaci s mladým objevitelem světa.
„Tu mi dali moc milí pánové. Byli oblečení v černém a měli strášně moc zbraní!“ položil si knížku do klína, aby mohl rukama naznačit, jak moc těch zbraní měli. „A taky knížek měli hodně! Všem je rozdávali, na všechny se smáli a vypadali fakt šťastně!“ nadšeně vyprávěl Hidan, oči mu jen svítili.
„A co v ní píšou zajímavého?“ snažil se milou cestou z klučiny vytáhnout, jestli je pravda, co se o jashinismu tvrdí. Tedy jestli vážně konají děsivé, krvavé obřady zasvěcené jejich jedinému bohu Jashinovi, nebo jestli jsou vážně nesmrtelní. Upřímně si myslel, že jsou to výmysly, asi jako většina náboženství. Bohové neexistují, je jen Buddha a basta.
„No, tak třeba,“ s vyplazeným jazykem soustředěně listoval ve svazku. „Třeba tady píšou, že když budu věrný Jashinovi-sama, možná mi nabídne smlouvu a já budu nesmrtelný!“
„To je stoprocentně kec. Nic jako nesmrtelnost není, pokud teda ten bůh nepovažuje za nesmrtelnost vědomou reinkarnaci.“
„Co je vědomá reinkarnace?“ Tanki se musel pousmát, jeho hošík byl vždycky tak zvídavý.
„To znamená, že si jsi vědomý toho, že toto není tvá první existence,“ vysvětloval důležitě.
„Ne, tady se píše, že po podpisu smlouvy budu prostě nesmrtelný.“
„Nerad se opakuju, ale to je kec,“ oddaný buddhista zavrtěl hlavou.
„Není! Ti pánové říkali, že pamatují založení naší vesnice!“
„Založení Vesnice skryté v horké vodě na vlastní oči nepamatují ani ti nejstarší,“ nahlas přemýšlel jeden z největších hrdinů této malé a bezvýznamné vesničky.
„Vždyť ti říkám, že jsou nesmrtelní,“ prosazoval svou pravdu Hidan.
„A já tomu pořád nějak nechci uvěřit.“
„Tak si nevěř!“ vykřikl Hidan a s knihou v náručí utekl na své oblíbené místo, k horkým pramenům, které vyvěraly ze země mezi skalami. Tanki se nerozrušoval, věděl, nebo spíš doufal v to, že se synáček někdy k večeru vrátí. V klidu posbíral letáky, které se stále povalovaly po zemi, pak odešel do domu připravit něco k jídlu.
Nespletl se, Hidan se opravdu vrátil asi půl hodiny po tom, co se slunce uložilo ke spánku. Vypadal unaveně a už se ani netvářil uraženě, jako kdyby to chtěl všechno zapomenout. Opatrně mávnul na pozdrav otci, který seděl v obývacím pokoji a probíral se svitky, hned po oznámení své přítomnosti v domě zmizel do svého pokoje.
Stál ve dveřích a drobnýma rukama svíral bichli, pronést ji do příbytku nebylo tak těžké, jak si myslel, ale stál před dalším velkým problémem; kam ji schovat? Rozhlížel se, nikde nebyla schovka, která by utišila jeho strach z náhodného objevení této prakticky zakázané literatury. Nakonec přišlo potřebné osvícení, úkryt za velikou skříní skoro na všechno se jevil jako prozatím nejlepší možnost. Svůj nápad hned uskutečnil, rychle se převlékl do černých tepláků a tmavě modrého trička a utíkal za otcem, aby mu to náhodou nebylo divné.
Roky pomalu plynuly, Hidan se stal plnohodnotným ninjou, otec na něj byl, jak se patří pyšný. Oba na dávný problém s organizací Strážná kobka už zapomněli, měli totiž plno práce s misemi, kterých bylo na vesnici s tak malým významem nějak moc.
Jednoho odpoledne se Hidan vrátil z mise dříve než otec. Přišel do svého pokoje, skočil na postel a hrozně se rozkašlal.
„Fuj, jak dlouho jsem tu neuklízel? Takovýho prachu, fuj,“ okamžitě se zase zvedl a rozhodl se uklidit si radši celý pokoj, kdo ví, jací kostlivci například v podobě nedojedeného jídla tu na něj čekají.
Nejdřív začal s tím rájem pro alergiky na prach, s postelí. Sundal povlečení z polštáře a peřiny, deku vynesl ven a přehodil ji přes větev stromu, pod kterým si jako malý tak rád hrál. Vyhodil ven i matraci, ze které se při nárazu do země vznesl další mohutný oblak prachu.
Dále pokračoval s úklidem stolu a to následovně; všechno z něj smetl do velikého pytle na odpadky a nijak se nestaral o to, jestli to někdy v budoucnu mohlo být k užitku. Sázel na to, že všechno potřebné je buď v prvním šuplíku u inkriminovaného stolu, nebo ve skříni. Když byla konečně vidět deska stolu, musel si dojít pro nový pytel, tam smetl zbytek věcí, které pokrývaly stůl, pak se přesunul k šuplíkům.
První šuplík takticky vynechal a přešel rychle ke druhému. Překvapilo ho, co viděl, tedy spíš neviděl. Šuplík byl prázdný, energicky vytahal i třetí a čtvrtý, ovšem se stejným výsledkem. Všechno bylo pryč, ale co všechno? Rozhodl se prozkoumat i ten první šuplík se všemi podstatnými věcmi.
Fotka rodiny ještě, než jeho matka zemřela, rodný list, odpověď na jeho první milostný dopis, ta holka, které psal, prý zemřela na nějaké misi, kunai od strýčka Kegawi. Všechno bylo na svém místě, oddechl si, náhodný kolemjdoucí by mohl slyšet obrovský balvan padající z jeho srdce.
„Tak to by pro dnešek stačilo, teď ještě trochu vyprášit tu matraci a deku a donést to zpět,“ protáhl se a zívl šedovlásek.
Vyklusal ven z domu a pustil se do práce. Jak se zabral do vyprašování deky přehozené přes větev, nevšiml si muže, který se objevil za ním.
„Hej, ahoj Hidane. Mohl bys toho prosím tě nechat?“ jednou rukou ukazoval na přikrývku ukrytou v neprostupné hnědi nečistot, které z ní s každým úderem vyletovaly a druhou si držel před pusou a nosem.
„Ahoj Kegawo, jo, jasně, promiň,“ odložil klacek, který improvizovaně využíval a otočil se k nově příchozímu.
„Já jsem tady, abych ti něco řekl. No, víš tvůj otec, můj bratr je, on je po smrti,“ dokoktal větu s velkou námahou do konce, poté mu začaly téct slzy a on nebyl schopný slova.
„To-to nemůže být pravda. Ne, já ti nevěřím!“ zoufale křičel Hidan.
„Věř mi, zemřel na misi, těch ninjů na něj bylo moc,“ pokračoval ve vysvětlování po delší odmlce strýček.
„Odkud byli ti ninjové?“ otázal se o několik centimetrů vyšší, ale mladší z nich už o poznání klidněji.
„Prý nějací uprchlí, nic víc nevím.“
„Dobře, díky, že jsi mi to řekl,“ otočil se a s dekou v podpaží zamířil k domu, matraci nechal svému osudu venku.
„Počkej, nechceš si o tom promluvit?“
„Vždyť jsme o tom teď mluvili,“ zabouchl za sebou dveře. Kegawa zůstal stát u stromu, absolutně netušil, co si má o chování svého synovce myslet. Nakonec se rozhodl, že se vrátí za pár dní, až se s tím kluk nějak vyrovná.
Hidan se sesunul po zdi na podlahu. Nevěděl, jak má uchopit tu situaci, která nastala, pořád tomu nechtěl uvěřit. Opřel se lokty o kolena a zátylkem vztekle bouchl do zdi. Z očí mu vytryskly slzy, rozhodl se jít do svého pokoje, netušil, co tam chtěl dělat, ale prostě vstal.
Chvíli se rozhlížel po místnosti, která mu připadala menší a stísněnější než obvykle. Zrak mu padl na velkou, skoro na všechno skříň. Energicky k ní došel a prudce ji poslal k zemi. Na světle hnědé podlaze zářil nějaký tmavý kvádr. Pod silnou vrstvou prachu, která pokrývala snad všechno v místnosti, nešlo specifikovat účel kvádru.
Sehnul se k němu a rukou ho otřel.
„Kniha? Tady za skříní? Proč?“ náhle mu svitlo. Vzpomněl si na ten den před několika lety, kdy sem tu knihu dočasně schoval, ale rychle na ni zapomněl, protože začal chodit do školy pro ninji. A teď byla zpět, zrovna když potřeboval pomoc někoho nezaujatého. Byl tonoucí a každý tonoucí se stébla chytá. Jeho stéblo byla víra, akorát se musel pevně držet.
Četl celou noc, pečlivě si pročítal každý řádek, zjišťoval, co může udělat pro boha jménem Jashin a co může Jashin udělat pro něj. Začínalo svítat, když byl tak unavený, že už nemohl číst dál.
„Neboj, otče, já tě pomstím, s pomocí boží tě pomstím,“ s těmito slovy na rtech usnul.