Když světlušky pláčou

Byl pozdní večer, horký vzduch tížilo hmatatelné dusno a na jazyku byl cítit prach. Nepršelo několik měsíců. Letní konožský festival byl v plném proudu, křik prodavačů a dětský smích se rozléhal do širého okolí, nicméně k Itachimu, který našel své soukromí ve vzdáleném lesním palouku, doléhal polohlasný městský ruch, který se nelišil od ostatních večerů. Rozepnul neforemní jouninskou vestu, odhodil ji na zem, sedl si a zády se opřel o rozložitý kmen. Chvíli pozoroval, jak obloha postupně mění své šaty z jemně modré na krystalově studenou s nachovým lemem, které šilo zapadající Slunce. Zlatá barva křivila prostředí do optimistických barev. Při čekání s úsměvem pozoroval vzdálené stádo srnek, které se na noc šlo schovat do lesa.
Když uslyšel praskot suchých větví, jeho svaly se instinktivně napjaly. Známé tlumené klení jej však znovu uklidnilo, vyvolalo přihlouplý úsměv na tváři. Nemohl si pomoci. Zavrtěl se, aby našel pohodlnější místo. Zaslechl, jak druhá vesta padla na tu jeho, praskot větviček lámajícími se pod jejími kroky.
„Tolik k momentu překvapení,“ zasmál se.
„A jak víš, že to nebyl úmysl?“ ozvalo se z druhé strany stromu.
„Kdyby to byl úmysl, tak bys byla hlasitější, Hano,“ odpověděl pobaveně.
„No, fajn, vyhráls,“ odsekla.
Itachi si dokázal představit její naoko nasupený výraz, odmítavě založené ruce. Téměř neslyšně si povzdychl.
„Děje se něco?“
„Jenom náročný den,“ řekl po chvilce. „Sasuke soupeří s Narutem, i když vůbec nechápu proč, jsou oba na stejné úrovni. Na rozdíl od Sakury, ale ta zase má jen oči pro Sasukeho a Naruta odstrkuje. Vážně nevím, jak je mám naučit nějaké spolupráci!“
Hana se rozesmála. „Opravdu jsou na tom tak špatně? Možná to vidíš moc černě. Vím, jak moc ti záleží na názoru Čtvrtého a Kakashiho, ale měl by sis najít svůj způsob, jak je něčemu naučit.“
„Říká ta, která trénuje psy povely sedni a lehni,“ zahuhlal Itachi.
„Prosím?“ naježila se Hana.
„Nic,“ dodal spěšně. „Jaký byl tvůj den?“
„Fajn, nemám na klinice žádné pacienty, tak jsem vypomáhala v nemocnici.“
„A tomu říkáš fajn den?“ zvedl Itachi obočí.
„Nemělo by tě to tak překvapovat,“ odfrkla si Hana.
„Festival ještě neskončil?“
„Ne. Podle mě potrvá ještě dost dlouho, Čtvrtý trvá na soutěži s karaoke a ohňostroji.“
„Podle tvého tónu soudím, že se ti jeho nápad nelíbí.“
„Divíš se?! Stačí, že psy musím dopovat prášky na uklidnění na Nový rok a teď tohle?“
„Hm, pravda,“ uznal.
Zlatavé zbarvení se vytratilo, obloha se pomaličku převlékala do večerní róby, na kterou Noc bude našívat stříbrné flitry, světlo pomalu ustupovalo tmě. Vzduch byl stále obtěžkán dusnotou, až měl Itachi pocit, že ptáci v půli letu popadají na zem. Znovu uslyšel praskání větviček, Haniny tiché kroky. Zvedl hlavu a usmál se, když se jejich oči na okamžik setkaly. Chvíli tak setrvali, Hana se nad ním skláněla, Itachi v záklonu pozoroval její jemné rysy, natolik odlišné od typických rysů Inuzuků. V láskyplných očích se sem tam mihla její poděděná divokost. Neustále objevoval nové a nové detaily její krásy, snažil se její obraz vypálit do mozku. Aby nikdy nezapomněl.
Nakonec si sedla těsně vedle něj, dotyk holé kůže vyvolal jemný elektrický výboj. Položila si hlavu na jeho rameno, zavřela oči.
„Ale alespoň máme víc času pro sebe,“ hlesla spokojeně.
Itachi zamručel na souhlas, vzal ji za ruku a propletl prsty. Zíral do šera, každou buňkou v těle vstřebával Haninu přítomnost. Cítil touhu, tělesnou i duševní. Přímo ho spalovala, přesto věděl, že nemůže.
Noc na nebeské inkoustově modré šaty poctivě našívala stříbrné flitry, cvrčci zahájili svou filharmonii a tma převzala vládu nad světem.
„Nepůjdeme se projít?“
„A kam bys chtěl jít?“ zvedla Hana hlavu.
„Nevím, kam nás nohy donesou,“ usmál se.
Odlepila se od Itachiho, vstala a oblékla si svou vestu. Cítila, jak ji Itachi při každém pohybu sleduje.
„Tak vstávej, ne?“ štěkla zvesela, hodila po něm jeho vestu. Trefa do černého, těžký materiál ho praštil přímo do čela. Itachi se na ni nasupeně podíval.
„Promiň,“ zakňučela s předstíraným vážným výrazem, snažila se zadržovat smích, pak se ale nahlas rozesmála. A smála se dlouho, plakala a docházel jí dech. Nakonec se uklidnila. To už měl Itachi na sobě vestu a zarudlé čelo téměř vybledlo.
„Tak už se nemrač, nesluší ti to,“ dostala ze sebe.
Pousmál se.
„Lepší?“ zeptal se a nabídl jí ruku.
Hana přikývla, přijala rámě. Během chůze mlčeli. Itachi ji vedl lesem, chvílemi zastavoval, rozmýšlel se kam jít dál.
„Víš, kam nás vedeš?“
„Ne.“
„Hm. Fakt super.“
„Však někam dojdeme.“
„Jestli vůbec.“
„Pochybuješ?“
„Ne.“
Itachi polkl nepříjemnou poznámku. Samozřejmě, že věděl, kam jde. Tou samou cestou šel předevčírem. Sám. Když vážně zabloudil. Teatrálně si povzdechl.
Přelezli spadlý kmen, který trouchnivěl na zemi, všude kolem byla tráva vysoká po kolena. Suché větve jim křupaly pod nohama. Zhluboka se nadechla nosem. Les voněl… lesem. V okolí voněly modříny a borovice, pryskyřice a zaječina. A mokřady, které však jistě byly od nich na kilometry daleko.
Po několika dlouhých promlčených minutách z Itachiho vypadlo: „Tak… jsme tady.“
Hana se rozhlédla. Všude kolem voněly jen borovice, mokrá tráva a jezero. Jen tiché kuňkání žab prozrazovalo, že nejsou sami. Nad jezerem se vznášely světlušky, pocestnými zvané bludičky.
„To je – “
„Nádhera,“ skočil Haně do řeči Itachi.
„Vážně jsi nevěděl, kam jdeš?“
„Ne.“
„Kecáš.“
„Vinen,“ zvedl Itachi na obranu ruce.
Přešel k nejbližšímu stromu, posadil se a opřel se o kmen. Když předevčírem na tohle místo narazil, tak zvláštně ho uklidňovalo. Stál na jednom místě, neodvažoval se narušit jeho rovnováhu. A měl pocit, že je tohle místo kouzelné. No, kdo by v téhle chvíli nevěřil na pohádky?
Hana si znovu k němu sedla, tentokrát mu hlavu položila do klína. Skousla ret, nezašla moc daleko? Cítila, jak se Itachi celý napjal, pak se uvolnil. Spokojeně zamručela, když ji pohladil po hlavě. V tichu sledovali poletující světlušky, každý jejich nepatrný pohyb vydal za tisíc slov.
Po chvíli se natočila tak, aby na něj viděla. Pozorovala jeho ostřejší rysy. Napjatý výraz zmizel, uvolněný, téměř bezstarostný pohled v očích se rovnal zázraku. Obdivovala jeho černé vlasy, byla fascinována černýma očima, byly přísné, ale zároveň i vlídné. Uměly trestat, uměly odpouštět. Jemně přejela prsty po jeho tváři a krku, stáhla ruku zpátky. Mohla ho vidět každý den, přesto vždy objevila nový detail, který předtím přehlédla. Chtěla, toužila, lačnila, nemohla.
„Přála bych si, abychom takhle mohli zůstat navždy,“ zašeptala.
Itachi se jí zadíval do očí.
„Já vím…“
„Ale nejde to, že?“
„Ne… To přece víš.“
„Moc dobře,“ povzdechla si. „Všechno by se obrátilo vzhůru nohama.“
Ano, protože Inuzuka nemůže být Uchihou, dokonalým vzorem chladnosti a odměřenosti. Stejně tak jako Uchiha nemůže být Inuzukou, důkazem absolutního chaosu a divokosti.
Zvířecí oči sledovaly ty klidné korálkové. Korálkové oči zkoumaly ty zvířecí. Na co myslíš? Co chceš? Co uděláš? A co chci já? Oba víme, oba nevíme. Stojíme, jdeme. Nedržíme se za ruce, držíme srdce toho druhého.
Natáhla ruce, objala ho kolem krku, přitáhla se.
A políbila ho.
Emoce vytryskly na povrch, zaplavily mysl do stavu nepříčetnosti. Poprvé a naposledy, naposledy a poprvé. Nekonečná smyčka, prchavý okamžik.
Odtáhli se od sebe, pohádková chvíle zhořkla.
Dusno dospělo do svého nesnesitelného bodu, kdy všechna živá stvoření plivou duši. Světlušky zhasly své lucerny a schovaly se, žáby přidaly na intenzitě kuňkání. Nebe schovalo svou večerní róbu pod závoj těžké šedé deky, teplota spadla o pět stupňů níž. Lesem úpěnlivě prosvištěl vítr, mladé borovice se ohnuly až k zemi.
Zablesklo se, zahřmělo.
Na Itachiho spadla první velká těžká kapka a rozprskla se mu po tváři.
Konečně prší.
Nebo snad bohové pláčou?