Mise FF

(útržek z Nejiho vyprávění; 14.02.)

05:17

[i]Ten den jsem se probudil už docela časně. Nemohl jsem spát z pocitu nadcházející mise s TenTen. Upřímně, nebyl jsem rád, že jsem měl jít do takové mise zrovna s ní, i když to byla jen C mise. Vůbec se mi nemohla rovnat v síle ani v obraně. Chtěl jsem jít sám, ale Tsunade-sama mě donutila.
Bylo půl páté, když jsem si ustlal lůžko a jal se věnovat své ranní očistě. Kdybych jen býval tušil, co se ten den stane, asi bych jednal jinak, ale to dalece předbíhám událostem.

Oči mal otvorené. Bol si absolútne istý, že má oči otvorené. No napriek tomu nič nevidel. Bol v úplne zatemnenej miestnosti. Netušil kde, netušil ako sa sem dostal a jediný objekt, ktorý bol schopný identifikovať, bola konštrukcia, ku ktorej bol priviazaný. A ešte tu niekde boli hodiny. Počul ich tikot. Ako dlho tu už je? Koľko môže byť hodín?
7:21
To zazrel ako prvé, keď zrazu zablikala neónka. Hodiny viseli na stene akurát v takej vzdialenosti, že jasne videl na ciferník, napriek tomu, že jeho okuliare a ochranná čelenka ležali na stole pred ním.

Letní větřík radostně prolítával mezi stromy, skálami či si razil cestičku nad rozskotačenou vodou v potůčku. Chladil rozpálené líce z poledního vedra. Zdálo se to být idylické. Krásný den, a přesto sedící postavy u potoka neměly na tvářích úsměv, který by ladil k okolí, a v mysli bezstarostnost. Bylo to horší, nad čelem toho nejmladšího div nevisela bouřková mračna. To, co slyšel od dvou starších žen, se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo.

Na břehu řeky Naka seděli dva černovlasí chlapci, hleděli na vodní hladinu a házeli do ní kamínky. Starší se tvářil spokojeně, ale na mladším bylo vidět, že mu není do zpěvu.

„Vypadáš, že tě něco trápí, Itači. Stalo se něco?“
„Nic, jenom můj nadřízený se nešťastnou náhodou zranil a přenechal mi proto svoji zítřejší misi. A asi to nebude úplně jednoduchá mise, tak jsem z toho trochu nervózní.“
„Proč?“

[i]Kde jsi? Zmizel jsi? Všude je tma a já tě nevidím. Ztratila jsem tě z dohledu. Chybíš mi? Chybíš mi! Samota je jako smrt. Prázdná, temná a bez konce. Nedokážu ničím zaplnit propast, jež se zrodila v mé mysli. V mém srdci. Teď když nad tím přemýšlím, není rozdíl mezi myslí a srdcem, protože ztrátu nedokáži vysvětlit ani rozumem, ani zahnat palčivé pocity. Kam jsi zmizel? Je to daleko? Najdu tě? Setkáme se?

Byl na cestě skoro čtyři hodiny a už ho to štvalo. Počasí vládlo naštěstí dobré, ani horko ani zima. Lesy mu ubíhaly rychle, až se z lesů staly louky a z luk pusté traviny s všudypřítomným kamením. Utábořil se kousek od jeskyně, ovšem se však stačil ještě přesvědčit, že nikdo není doma. Klika pro něj. Nebyl. Oheň se neopovážil založit, pojedl jen skromně. Studené sendviče se salámem a proteinovou tyčinku pro energii. Zadíval se na mraky a kochal se jimi.

Čtvrtý Kazekage si promnul oči. Více jak den šel k Neutrálnímu místu, kde se měl setkat se svým přítelem z Konohy. Odpočinek nepovažoval za důležitý, hnaly ho ambice. V Suně čelil kritice, že právě jeho zaviněným využívá feudální pán země Větru služby země Ohně, které byly značně levnější. Rasa se cítil ohrožen. Byl povinen jednat a zakročit. Co ale měl dělat?

Nekončící pláň se táhla až daleko za obzor. Pouze tu a tam vyprahlou kamenitou půdu narušovala samotně stojící skála či menší pahorek s prudkými svahy. Krom toho se ve vyprahlém slunečním svitu zjevovala stopa. Konkrétně se jednalo o tři páry nohou. Dvě mužské a jednu ženskou.

Baki se právě vracel z pošty. Připadal si, jako by se zdravou kůží vyvázl ze chřtánu pekelného. Kdyby to bylo jen na něm, nikdy by tam dobrovolně nešel. Bohužel mu to ale bylo nařízeno shora, a Baki jako správný shinobi rozkazům neodporoval. Asi před hodinou si ho dala zavolat kazekageho žena a poslala ho vyzvednout jakýsi list diplomatického charakteru. Baki si nebyl jistý, jestli ji má poslechnout, jelikož měl důvodné podezření, že se jedná přesně o tentýž list, o němž kazekage před odjezdem rezolutně prohlásil, že si s ním Karura nemá dělat starosti. Vlastně ji spíš ani poslechnout nechtěl.

V Listové vesnici byla vyhlášena mise pro začínající Jouniny. Byla to mise, která byla u Písečné vesnice, šlo v ní o záchranu významného obchodníka s vzácnými svitky.
„Co kdybych vytvořil vlastní trojčlenný tým?“ řekl si mladičký Asuma Sarutobi.
Jako první ho napadl jeho dobrý kamarád Hatake Kakashi, tak se vydal k němu domů. Když dorazil, tak zaklepal na dveře, ale po chvilce čekání nikdo stále neotvíral.
„Třeba se šel podívat ke Kushině za mistrem,“ zamyslel se.

|Nešťastně, skoro zdrceně, se podívala na tři postavy před sebou. Všechny si je přeměřila od hlavy k patě, pak rezignovaně pokrčila rameny.

Jednoho krásného slunečného dne byl Orochimaru velmi znuděný, nevyšel mu žádný experiment. Proto si vyrazil na procházku do blízkého lesa, přemýšlel co má udělat jinak. Dostal nápad, musí si najít manželku, možná potom se mu bude zase dařit. Vrátil se do úkrytu.
„Karin, mám pro tebe práci. Potřebuju manželku! Přines mi složky všech žen, co máme v archivu.“

40 let před útokem devítiocasého liščího démona, v době, kdy byly skryté vesnice teprve nově zakládány a svět ninjů ještě nepoznal hrůzu velkých válek, se odehrál příběh…

Ve vesnici skryté v Listí začínalo nové ráno. Sluníčko vylézalo nad obzorem, který sestával z nebývale vysokých listnatých stromů táhnoucích se, kam až oko dohlédlo, a svým příjemným teplem, které věnovalo každému bez rozdílu stejnou měrou, příjemně hřálo obyvatele vesnice, probouzející se do nového dne.

[i]Další den se chýlil ke konci. Nebe se také měnilo, nejprve pomalu, poté rychleji. Zlatá přešla do růžova k nachové až na krvavou červeň.

Autorův dodatek: Nejedná se o komedii. Před čtením se prosím nedívejte dolů, jinak přijdete alespoň o tu trošku, co jste z toho mohli mít, děkuju.

Postavy komedie, která se má hrát:
1. POSTAVA
2. POSTAVA
3. POSTAVA
4. POSTAVA
5. POSTAVA
6. POSTAVA

Komedie nemá klasická dějství ani scény. Odehrává se... ve dne? Ve...?
Komedie nemá...

„Myslíš, že to bude fungovať? Teda, že zabudne na toho túlavého ignoranta, čo jej spôsobuje iba trápenie, a bude milovať mňa?“
„Lee, snáď nezačneš váhať teraz, keď sa celý plán blíži do finále,“ oborila sa naňho Ino.
„Ale získať niečo takto, bez tvrdej práce, no neviem.“
„Ja som tvrdo pracovala a čo sa teba týka, nestane sa snáď občas, že sa výsledok tvojho snaženia dostaví skôr, než by si očakával? A tesne pred tým by si to vzdal?“

„Nevíš kolik je hodin?! Kde jsi byl?“ zahrnula Yoshino svého syna otázkami, hned jak se objevil ve dveřích. Ani ho nepozdravila.
Povzdechl si. Byl unavený. A na mámino řvaní opravdu neměl náladu.
„Byl jsi s nějakou holkou, co?“ vychrlila hned, aniž by ho nechala cokoliv říct.
Shikamara unáhlené závěry jeho matky nepřestávaly udivovat.
„Mami, prosím tě…“ vzdechl otráveně a pokusil se proklouznout z chodby do obýváku. Pokus byl neúspěšný. Máma se mu postavila do cesty.
„Byl?!“
„Nebyl.“
„Lžeš!“
„Nelžu.“

Než vám budu vyprávět následující příběh, chci, abyste pochopili jednu věc.
Tento příběh se udál daleko předtím, než se Kankurou stal učitelem1* a kdy se teprve schylovalo k tragédii2* v podzemí Suny… říkejme tomu začátek cesty.

Byly to skoro dva roky, co červenovlasý mladík musel opustit vesnici, protože se Radním ani Kazekagemu nelíbily pokusy, které on, byť potají, prováděl. Tušil, kdo ho mohl udat. Začal s pokusem dát „Otci“ a „Matce“ duši…

Jeho vášní i prokletím bylo tvoření obživlých obrazů. Nemohl si pomoct, ale musel. Prvně jako malý uhlík z ohně pomaloval všechno v domě, později všechen papír, co kde našel. Byla to vášeň. Naprosté zapálení pro věc. Touha, nutkavá. Podlehnout jí bylo snadné, vzepřít se nemožné. Jenže… život nebyl procházka růžovým sadem a přilítávala jedna facka za druhou. Přimíchat čakru do inkoustu byl jen začátek konce. Bavilo ho to, ale někdo si toho všiml a viděl v tom prospěch pro sebe.

„Nechci tě vidět! Jdi pryč!“ zařvala starší žena na mladší a opět za sebou práskla dveřmi od hotelového pokoje. Div, že vydržely tu sílu, jíž použila.