Ještě pět minut

No…

No tedy.

Více slov snad na to ani neměl. Tohle bylo nanejvýš trapné. Ani nevěděl, co víc. Jestli to, že ho teď láskyplně drtily dvě neuvěřitelně silné ruce, to, že se mu srdce třepotalo štěstím, nebo to, že padl do vlastní pasti.

Jenom stál a nechal se objímat jako hodně naštvaná, rozcuchaná, sotva spolupracující kočka. Nemělo cenu se rozčilovat. To přerostlé nemehlo by to stejně nepochopilo. „Neviděl jsem tě celou věčnost!“ zavzlykal mu nejmocnější a nejobávanější muž vůbec do ramene. Madara docela automaticky zdvihl ruku a nepříliš procítěně ho poplácal po zádech. Byla to spíš žádost o propuštění než snaha ho nějak upokojit.

„Vskutku,“ ozval se o něco hrubší a podstatně chladnější hlas. Madara se málem celý naježil. Pokud mladší Senju do pěti vteřin nevzplane, tak se v jutsu musela stát chyba. Co by tady jinak dělal? „Byly to skoro tři celé dny,“ dodal Tobirama s povzdychem. Stáli u hlavní brány vesnice. Byla ještě stará, původní. Znaky Senju a Uchihů bok po boku, stejně jako zakladatelé.

„To je pro naše hrdličky dost dlouho, musíš uznat,“ ozval se jiný hlas. Madarovi se téměř podlomily nohy. Tady to bylo. To, co čekal od začátku. Hashirama ho však držel pevně a spadnout ho nenechal.

„Jsi zraněný, příteli?“ strachoval se a začal Madaru ohledávat, jako by snad coby medik nedokázal na první pohled či pocit poznat, že je něco špatně. Ale dávalo to smysl, že se ten blázen choval ještě jako větší blázen, než jakým ve skutečnosti býval. Madara si nejradši pamatoval ty chvíle, kdy nad ním mohl jen kroutit hlavou, kdy jím mohl téměř i pohrdat. Několikrát se zhluboka nadechl, než si troufl se otočit.

Skoro mu hrkly slzy do očí.

Vypadal úplně… stejně. Zdravě. Šibalský úsměv na tváři, v očích upřímná radost. Radost z toho, že se mu vrátil starší bratr. Jako kdysi, když ještě žili v lesích jako zvěř a Madara jim všem obstarával jídlo. Byl jediný z bratrů, který měl šanci se vrátit živý a ideálně i s nepřítelovou krví na rukou.

Izuna mu prsty zamával. Možná to bylo ironické gesto, ale jeho úsměv byl pravý. Jaký jiný by tady mohl být? Madara si žádný jiný představovat nechtěl.

No, to vysvětlovalo, proč Tobirama pořád nehořel. Ale budiž, za těchto podmínek.

Rozhlédl se okolo. Své zbylé bratry nikde neviděl. Tolik se s tou realitou smířil? Už jako dítě to přijal rychle. Musel, jinak by se zbláznil. Tak, jako se zbláznil po smrti Izuny. Snad si nedovedl ani představit, jak by v dospělosti vypadali. Jak by reagovali na tuto vesnici. Jak by žili, jak by se chovali. Pamatoval si z nich jenom jejich sladké úsměvy a pak už jen jejich prázdné oči.

Nebyl snad šťastnější, když je měl ještě všechny? Proč teď nesnil o tom, jak jim po nocích četl knihy, jak si vymýšlel hrdinské příběhy, ve kterých figuroval? Proč tady musel stát a hledět na své úhlavní nepřátele? Proč si někdo – snad on – myslel, že to bylo to, po čem toužil nejvíce? Objetí s vlastním vrahem a pohled na vraha jeho bratra. Osud ho vskutku miloval.

Ale to už věděl dávno.

Snažil se příliš nemyslet na to, jak se do této situace vůbec dostal. Byl především zvědavý. Proč zrovna tenhle obraz? Nejisté začátky jejich aliance. Budování vesnice. Příslib světlé budoucnosti. Naděje. Síla. Úlevné oddechy na obou stranách tábora. Málokdo byl tak oddaný válce jako právě Izuna.

Pamatoval si, že se tehdy cítil skoro šťastný, skoro spokojený. V hrudi mu zela prázdnota po zemřelém bratrovi, a zela mu tam i teď, když si ho prohlížel. Ale nebýt toho, nejspíš by poprvé v životě zažil skutečnou euforii. Jak mu před očima rostly budovy, jak se na něj lidé začínali usmívat, jak před ním přestávali postupně uskakovat z cesty. Jak se mu na ulici uctivě poklonili, jako by v něm viděli svého rozesmátého vůdce – Hashiramu. Jak se plnil jeho celoživotní sen. Mít bezpečné místo, kde děti mohly být dětmi, kde musely projít řadou zkoušek, než jim bylo dovoleno vstoupit do dospělého života.

Proč by si lhal i tady? Jako by nestačilo, že v realitě prakticky nedělal nic jiného. Tady si to mohl dovolit přiznat. Nemusel bádat nad tím, proč tento sen vlastně tolik zkoumá. Nepřipadal mu zdaleka tak překvapivý, jako se snažil předstírat.

Madara to tady nikdy vést nechtěl. Ani vést nemohl. Kdyby mu dal někdo na výběr mezi vesnicí a někým, kdo mu byl drahý, nedokázal by ctít Ohnivou vůli. Byl v tomhle vždycky slabší než Hashirama. Ten dovedl dělat těžká rozhodnutí. Madara by ho nedokázal zabít, ani kdyby opravdu chtěl. Hashirama, jakmile konečně pochopil, jaká hrozba se nad jejich – jeho – vesnicí vznášela, už pak neváhal ani vteřinu. Využil Madarovy jediné slabiny, v očích ani známka lítosti.

Ne, nikdy to tady vést nechtěl.

Proto tady teď stál jako Hokageho poradce, jeho pravá ruka. Potřebný a uznávaný, ale bez tíhy na ramenou, kterou věděl, že by neunesl.

Chtěl, aby byl jeho nejbližší přítel šťastný.

Proto tady stál i Tobirama. Proto se Madara nechal objímat a neklesl k žádným projevům násilí, jako to dělával svého času ve skutečnosti.

Chtěl zpátky svého bratra.

Proto se tady na ně culil Izuna. Proto měl oči jasné a usměvavé, jako by ho nic netížilo a nebolelo, a ani nikdy nemohlo. Proto tady vtipkoval, přestože z něj Madara jen zřídka vytáhl skutečný úsměv.

Chtěl výzvu.

Proto cítil příjemnou únavu, která se ho jen málokdy zmocnila. Do takového stavu ho dokázal dostat jenom Hashirama samotný.

Chtěl být chtěný.

Proto tady stáli všichni tři, aby ho přivítali, a očividně měli radost z toho, že ho vidí. Proto si tady z něj otevřeně utahovali a on mohl bezpečně předstírat, že ho to nanejvýš otravuje.

Chtěl… chtěl jako dítě.

Chtěl to tak chvilku nechat. Zavřel oči a k velkému překvapení všech přítomných se do dalšího objetí opřel celým tělem. Za pár minut, za pár desítek minut nanejvýš se vymaní a on bude dál pokračovat ve hře, kterou rozehrál v realitě.