Dokonalé

Vzal jsem za kliku a velmi zvolna otevřel dveře. Poslední paprsky večerního slunce dokázaly ozářit jen malý kousek temného prostoru přede mnou. Ovál mě chladný závan těžkého vzduchu. Vstoupil jsem. S velkou pečlivostí, snad jako bych se bál, že někdo vejde za mnou, jsem zavřel dveře. Můj stín, předtím tak ostře řezaný v úzkém pruhu slunečního svitu, se nyní v nejasných temných tvarech plazil po stěnách kamenné chodby osvětlované sérií jen slabě svítících světel. Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch voněl zvláštní směsicí zatuchliny a něčeho…, něčeho, co jsem sám neuměl dobře pojmenovat, ale co mi bezpečně připomnělo, kde jsem. Zavřel jsem oči a vychutnával atmosféru tohoto místa. Ne, tady jsem sám. Není na světě člověk, který by o tomto místě věděl, nebo jej dokázal najít. Tady se mohu uvolnit.
Vykročil jsem vstříc šedavému přítmí. Dlouhá chodba mi vracela ozvěny mých vlastních kroků. Krom nich nebylo slyšet vůbec nic.
Uprostřed chodby jsem se zastavil a pohlédl vpravo na těžké železné dveře. Celým mým tělem projel jemný záchvěv vzrušení. Pomalu jsem k nim natahoval ruku. Vzrůstající touha ve mně budila silné nutkání. Nutkání otevřít a vstoupit. Těsně před tím, než se mé prsty dotkly kliky, jsem však prudce ucukl. Ne. Nejdřív práce. Nemá přece smysl spěchat.
Otočil jsem se. Rázným krokem jsem vešel do místnosti naproti a rozsvítil hlavní světlo. Na stole uprostřed ležel chlapec. Ninja s plavými vlasy, sotva šestnáctiletý. Nevěnoval jsem mu zvláštní pozornost. Mým cílem byl prozatím regál u zadní stěny. Najisto jsem sáhl po jedné z mnoha vystavených zkumavek a chvíli si ji pozorně prohlížel. Levý koutek mých rtů se protáhl v samolibý úsměv. Zdá se, že je kultivace dokončena. Výborně.
Přistoupil jsem k chlapci. Spal. Injekční stříkačkou jsem mu vpravil obsah zkumavky přímo do žíly. Vzbudilo ho to. Chlapcova tvář při pohledu na muže stojícího nad ním strnula hrůzou. Nechávalo mě to chladným. Nyní bylo třeba čekat, než nastoupí účinek právě vpíchnuté, poslední dávky. Ach to čekání... Snad z nudy jsem vzal kunai a točil jím na levém ukazováku. A pak… jsem bodl. Chlapcovo spoutané tělo se vzepjalo v bolestivé křeči. Na hrůzou i bolestí zkrouceném obličeji se rozevřela ústa v zoufalém němém výkřiku. Nemám rád zbytečný hluk. Už první den jsem mu proto odstranil hlasivky. U těchto bezcenných kusů živého masa to tak dělám čím dál tím častěji. Vytáhl jsem kunai z jeho břicha a bodl znovu. A ještě jednou. Celkem čtyřikrát.
Poodstoupil jsem a s napětím pozoroval, co se bude dít. Mnoho měsíců jsem strávil kultivací Hashiramových kmenových buňek, aby při spojení s hostitelským tělem pouze podpořily rychlou regeneraci organismu a nepřebíraly přitom nad tělem kontrolu. Chlapcovy rány se začaly zcelovat. Na mé tváři se rozhostil široký úsměv značící hluboké uspokojení.
Pečlivě jsem sklidil veškeré nástroje a otočil se k odchodu. Konečně… Konečně si dopřeji potěšení. Došel jsem zpátky k železným dveřím, k těm, které jsem už jednou chtěl otevřít. Srdce mi bušilo a do celého těla se rozlévala vlna vzrušení. Svým dlouhým jazykem jsem si olízl ústa a s téměř obřadnou úctou vstoupil do místnosti.
Konečně si mohu vychutnávat pohled, na který jsem se tak těšil. Dvě mužská těla. Přistoupil jsem k tomu nalevo. Nehybné. Bez známek života. Dlouhé černé vlasy mu splývaly podél obličeje a rozlévaly se po podložce. S hlubokým uspokojením jsem si prohlížel každý kousíček chladného těla, jemuž jsem osobně zastavil srdce. Jeho tvář, nyní tak bezbrannou, dvě dlouhé vrásky pod jeho očima, zavřená víčka, pod nimiž se skrýval poklad… Můj poklad.
Pohled mi sklouzl k pečetící nádobě u jeho nohou. Mé vzrušení prudce zesílilo. Touha rozechvívala snad každou buňku mého těla. Vnímal jsem, jak se mi mé úzké oči rozšířily a rty lehce rozevřely v širokém úsměvu. Je tam. Meč Totsuka. Čeká jen na mě. Na to, až ho konečně použiji. A ten okamžik se neodvratně blíží.
Po chvíli jsem otočil hlavu a zvolna přešel k druhému tělu, o trochu mladšímu. Rozcuchané černé vlasy lemovaly jeho obličej. Jste si tak podobní. A přece je tu podstatný rozdíl. Pečetící znaky na jeho čele a očích prozrazovaly, že v tomto těle srdce stále bije.
Přiblížil jsem se... Ještě blíž... Moje rty se téměř dotýkaly jeho krku. Pomalu jsem vdechoval vůni těla.
„Staneš se mou schránkou, sladký Sasuke-kun,“ zasyčel jsem mu něžně do ucha. Můj jazyk bezděčně vyklouzl z úst a s jemným chvěním smyslně olizoval mladé tělo. „Už brzy, brzičko se tě zmocním. Pak odemknu tvůj sharingan, vezmu si oči tvého bratra a získám všechno po čem toužím.“ Můj pohled znovu zabloudil k nádobě s bájným mečem Itachiho susana.
Před chvílí jsem dokončil poslední testy. Teď, právě teď mohu uskutečnit svůj dobře připravený plán. Konečně budu mít dokonalé tělo, o kterém jsem snil. Tělo Uchihy. Vyšperkované čirou životní silou Senju. Projel mnou záchvěv nedočkavosti.
Tvé silné tělo mi bude sloužit dlouho. Roky. Desítky let. Dost dlouho na to, abych si vypěstoval náhradu ještě o stupeň blíže k dokonalosti. Náhradu, jež bude v sobě tak nejpřirozeněji, jak jen to jde, snoubit geny Uchiha a Uzumaki. S implantovanou silou Senju.
Pohlédl jsem přes okénko do vedlejší laboratoře.
Na stovky malých skleněných nádobek.
V každé z nich malé lidské embryo.
Budu si vybírat.
To nejlepší.
Dokonalé.