Můra oslněná světlem

Byla noc. Teplou letní tmu omamně vonící jasmínem jen tu a tam prosvěcovala lampa pouličního osvětlení. V dálce bylo slyšet tiché hřmění, vzduch byl těžký s předzvěstí blížícího se deště. Kužel světla dopadající na chodník na vteřinu ozářil vlnící se lem černého pláště. Byl to jen mžik. Stalo se to vůbec? Můra stoupající vzhůru v kruzích za světlem se ve zvířeném vzduchu zatřepotala, ale brzy našla ztracený směr. Ten, kdo kráčel tiše nocí, si nepřál být spatřen. Ale zdálo se, že uprostřed rozeklaných uliček Konohy v tuto hodinu není nikdo, kdo by se o nového příchozího zajímal. Vše spalo. V míru a tichu. Až na…
„Shizunéé! Rozbila jsi to schválně, já to viděla! Opovaž se mi zase přinést vodu!“
Okna nechvalně známého nočního podniku byla dokořán, uvnitř bylo zřejmě nedýchatelno. Ven se linula vůně pečeného masa spolu s pachem rozlitého saké, opileckým zpěvem a zuřivými nadávkami silného ženského hlasu, který překřikoval všechny ostatní. Muž stanul na kraji ulice ve stínu jasmínového keře a zaváhal. Okny se dál ven rozléhal nehorázný kravál a odněkud z horních pater se ozvalo mrzuté třísknutí okenice. Jiné okno se rozsvítilo. V tomhle domě se spát dnes opravdu nedalo. Ale nemělo cenu nadávat, proti Tsunade se nikdo neodvážil vznést za rušení nočního klidu jedinou námitku. Vlastně byli vděční, protože co se stala pátou Hokage, chodila sem mnohem méně často.
Neznámý návštěvník natáhl pomalu ruce před sebe až na ně dopadlo bledé světlo lampy. Roztáhl doširoka prsty a obrátil dlaně vzhůru. Díval se na ně. Krásné, štíhlé, bez vad a jizev, na jednom z prstů se zaleskl zlatý kroužek prstenu. Krátká čára života…ušklíbl se a znovu obrátil ruce dlaněmi dolů. Pomalu zatnul pěsti, až mu zbělely klouby. Ano, ona bude první!
Nešťastný hostinský utíral drahocennou tekutinu kapající ze stolu. Taková škoda, nejlepší saké! Dle vyhlášky by měl mít správně už dvě hodiny zavřeno, ale jakmile se navečer dostavila Tsunade se svou věrnou pomocnicí, a jakmile se to otevřenými okny rozkřiklo, stáhli se mu do baru opilci ze širokého okolí a nemínili ho opustit. Zneužívali postavení Páté i její přehnané štědrosti, když se po pár panácích dostala do varu. Opodál stála Shizune s podobně nešťastným výrazem, protože na odchod a zasloužený spánek to v dohledné době nevypadalo. Tsunade chytla dnes už třetí slinu, když dostala nový pohárek voňavého moku. Na jeden zátah ho vypila, odhodila za sebe a přátelsky udeřila do zad vedle sedícího usínajícího muže.
„Je to ale dneska krásný den, co?“ Blondýna se zazubila a mávla na hostinského, aby přinesl další. Muž rozplácnutý na stole slabě zachrčel a už se nepohnul.
„Proboha, Tsunade, pojďme už domů. Zítra nás čeká náročný den a já jsem nechala Tonton doma samotnou.“
„Neboj, ona je přece…ups…hodná… hodné prasátko. Chci říct, určitě si poradí. Pojď si dát ještě jednoho na nás! Dneska ještě nepracujeme, dneska slavíme…! Rundu pro všechny!“ Místnost propukla v divoký jásot, takže si nikdo nevšiml muže v černém plášti, který vešel dovnitř. Zamířil vyrovnaným krokem rovnou k rozvášněné blondýně.
„Vidím, že se dobře bavíš.“ Stanul před ní na vzdálenost jen pár kroků, tvář stále zastíněnou kapucí.
„Hej, a ty jsi kdo? Nalejte mu taky, je nějakej zachmuřenej!“ Tsunade už byla s rozlišovacími schopnostmi těžce za zenitem, vypadalo to, že obvyklou obezřetnost pro tento večer zcela utopila v alkoholu. Shizune zbystřila o to víc za ně obě a ustoupila o krok dozadu.
„Nepoznáváš mě? To chápu. Nevadí, slibuji, že to bude rychlé.“
„Souhlasím, saké se nesmí cucat dlouho, nebo zteplá, jsi můj člověk!“
Shizune se vývoj situace vůbec nelíbil. Tsunade buď skvěle hrála přiblblého opilce, nebo v horším případě byla skutečně úplně mimo. V tom případě mají asi problém. Neznámý příchozí působil klidně a rozhodně a z jeho hlasu šel děsivý chlad. Přemýšlela, kdo to může být a o co mu jde. Právě tady a v tuto hodinu? Že by únosce? Spoléhala na to, že jeho příchod určitě neunikl pozornosti strážců, kteří Tsunade hlídali mimo kancelář na každém kroku. Proti její vůli samozřejmě, takže obvykle tajně. Obvykle. Co když dnes šli výjimečně spát?
„Cítím neodolatelnou potřebu sdělit ti důvod mé návštěvy Konohy, i když výsledek to nijak neovlivní.“ Muž si sundal kapuci a celá hospoda postupně utichla. Před nimi stál obávaný nukenin Itachi Uchiha. Stál klidně a díval se Tsunade přímo do očí. Blondýna se posadila rovně a zamračila se.
„Co tady děláš?“ Řekla zcela vážně, také bez náznaku emocí.
„Pomsta?“ Opáčil mladík a neuhnul pohledem.
„Proč já? Nestojím proti Tobě, víš to.“
„Posledně to tak ale rozhodně nevypadalo.“ Uchechtl se Itachi a založil si ruce na hrudi. Pak, jako by si na něco vzpomněl, je ostentativně zdvihl před blondýnou do vzduchu.
„Podívej, zvládl jsem to i bez tvé pomoci!“
Tsunade na něj nechápavě civěla a nebyl to hraný údiv. „Nechápu…“
„Odmítla jsi mě vyléčit a já nezapomínám. Ale i kdybych tohle milosrdně vynechal, stejně musíš zemřít. Jako hokage jsi bohužel překážkou na mé cestě k ovládnutí všech technik a světa.“
Tsunade se naklonila dopředu, až to hrozilo ‚nehodou‘, a ještě víc se zamračila.
„Orochimaru??“ Pronesla pomalu s výrazem podezření mísícího se se šokem. „Jak jsi, proboha…?“
„To je na dlouhé vyprávění a my už nemáme tolik času. Ale konečně mám Itachiho sharingan, a s ním dokážu všechno! Život toho kluka stejně neměl perspektivu.“ Itachi stále nehnutě sledoval každý Tsunadin pohyb. „Pojďme to ssskončit, co říkáš? Ukážeš mi nějakou zajímavou techniku? Máš jich pár v rukávu, předpokládám.“ Mladíkovy oči změnily barvu na rudou, což v kombinaci s fialovými stíny a kruhy pod očima vypadalo skutečně děsivě.
„Tady ne, pojď ven.“ Zašeptala Tsunade a podvědomě se přikrčila v obranném postoji.
„Myslím, že tihle opilci nám překážet nebudou.“ Itachi vykouzlil na své stále mladicky pohledné tváři zářivý falešný úsměv. Rozhodil dramaticky rukama a otočil se kolem své osy. Všichni v místnosti popadali jako mouchy na zem a na stoly.
„Vidíš? Funguje to dokonale! Zatím mám problémy jenom s technikou Susanoo, vyžaduje hrozně moc chakry a Itachi, ten zmetek, mi jaksi zapomněl sdělit, jak ji správně uvnitř ovládat, ale Susanoo na tebe určitě potřebovat nebudu. Odhal mi vše, co znáš, a zemři!“