Konoha vzhůru nohama XII. - křik ztracený v tichu

Křik ztracený v tichu

Vzduchem se nesoucí pach krve se mísil s potem a pocity úzkosti. Skupina ninjů stála v chodbě a od muže s tváří jisté smrti je dělila hromada mrtvých těl. Jediný zvuk, který se místy ozýval, bylo Akamarovo vrčení, jež Kiba tlumil neustálím tlačením ho nohou za sebe.
Nehybně stáli a pozorovali ho, vysoká mohutná mužská postava s mrtvým výrazem ve tváři, z dálky bylo do jeho očí špatně vidět, ale jeho krutost se z nich dala vyčíst snadno. Nijak ho nevzrušovala jatka, která před sebou právě nadělal, považoval to za normální denní rutinu.
„Kakashi, Jirayia, Chouji a Lee, jděte dozadu, nebo nejlíp úplně pryč! A Akamaru, ty taky.“ řekl Kiba a hlas se mu třásl. Akamaru nesouhlasně zakňučel.
„Akamaru!“ vykřikl nepřátelsky a pes se stáhl.
Sledoval pomalé kroky blížící se k nim pomalu přes mrtvá těla. Kdyby chtěl, mohl být už dávno u nich, mínil jen prodlužovat jejich utrpení, byl si svou prací jistý.
„Shino, Tenten.“ pokračoval Kiba a nemohl uklidnit svůj hlas.
Shinovi se začali z rukávů hrnout brouci, Tenten sáhla hbitě po jednom ze svitků.
„Všichni za ně.“ řekl Kiba a ostatní poslechli.
„Neji, Sasuke, sledujte ho. Sakuro, drž se na straně a hlídej, jestli není někdo zraněný. Držte si odstupy a pozor na zranění.“
„Kibo, neměl bys taky...“ Neji chtěl namítnout, aby se stáhl, ale Kiba se na něj jen nebezpečně podíval, nikdy za žádnou cenu by je tam nenechal.
Tenten okamžitě roztáhla svitek a z něj vyletěla hromada kunaiů, která mířila rovnou na nepřítele. Jenže on zmizel a zkrátka se objevil před nimi. Pak sáhl po shurikenech a začal na ně útočit. Shino bleskově vytvořil stěnu pomocí brouků, ale ta nemohla odolávat dlouho.
„Jak by se mi tu teď hodil Gaara.“ pomyslel si Kiba a rozhlédl se po Nejim, Sasukem a Sakuře.
„Je příliš rychlý.“ poznamenal Sasuke.
„Kibo!“ ozval se najednou Shino. Kiba sebou zprudka trhl.
„Mysli rychleji, nemáme čas!“
„Kdo z nás ho dokáže porazit?“ pomyslel si a bylo mu jasné, že takové monstrum nikdo z nich sám nepřemůže a začínal se uchylovat k nejzoufalejším řešením.
„Když sesadíme Kabuta, ten chlap bude jako loutka bez loutkaře. Gaara s ostatními dokáže porazit Kabuta, on zvládne všechny dovést k vítěství, pořád můžeme osvobodit Listovou, oni můžou – když je nechám jít.“ přemýšlel.
V tom krátkém okamžiku mu hlavou probíhaly věci velmi rychle, věci jako vzpomínka na Hinatu. Dnes ji viděl naposledy, ani se pořádně nerozloučili, z nějakého důvodu si za ta léta kdy s ním byla v týmu a ani po zákazu vydanému proti všem ninjům ho neopustila představoval, že až bude konec bude s ní. Ne že by teď nebyl šťastný, že je daleko od tohohle nebezpečí, v to alespoň doufal, že je nepotkalo nic zlého.
„Sbohem Hin.“ pomyslel si a ztěžka polkl.
„Shino! Tenten! Hned se stáhněte.“ oba bez váhání poslechli v očekávání střídání bojových sil, které mělo však proběhnout jinak než čekali.
„Sakuro, Sasuke, Shino a Tenten, hned se stáhněte na konec chodby k mistru Kakashimu.“ nařídil a oni bez váhání poslechli.
„Nikdo z nás nemá šanci.“ pomyslel si a podíval se na Nejiho, dnes tu rozhodně nehodlal nikoho zbytečně obětovat.
„Neji,“ řekl když byli dost daleko „jdi taky, řekni Sasukemu, že cíl mise se nemění, bezpečně se dostat až na místo střetu s Gaarou a Narutem. Běžte jak nejrychleji umíte.“ řekl.
„A ještě, omluv se za mě Hinatě, že jsem se nerozloučil.“ dokončil a rozběhl se přímo vstříc smrti.

„Kibo!!“ Neji naprosto odmítal věřit, že se rozhodl udělat něco tak šíleného.
„Opravdu chce, abychom utíkali? K tomuhle nás vede pověstný Vlk Konohy?“ jak mu říkali, když začal plánovat tuhle akci „Míní jen tak prohrát?“ Neji se dal za ním.
Jakmile se Kiba připlížil, muž se po něm bez čekání začal ohánět, do úderů dával plno chakry a Kiba je jen ztěží odrazil nebo uhnul.
Když už to vypadalo, že to nevyblokuje, vrhl se tam Neji a odstrčil Kibu stranou. Ten sotva dýchal při rychlosti, jakou na něj ten chlap nasadil, Neji byl v tomhle mnohem lepší. Dokonce se mu občas podařilo zasadit úder.
Po chvíli kdy se už pohyboval hromotluk o něco hůř, měl Kiba dojem, že ví o co tu jde. Neji mu ucpával místa kudy proudila chakra. Jenže pak to došlo i jemu, prudce se ohnal a praštil se Nejim o zeď, když zjistil, že se mu už nebojuje tak snadno.
„Neji!“ Kiba myslel na nejhorší. Zranil ho?
Neji se začal pomalu hýbat. Trochu se prohlédl, nikde nic neviděl.
„Jdi za Sakurou, ať tě zkontroluje!“ nařídil Kiba.
„Ale...!“
„Jdi!“ Kiba už víc nečekal, vytáhl kunai a byl připraven znovu bojovat.
„Já se nevzdám, vyhraju, musím osvobodit Listovou.“ pomyslel si a zatím co Neji se pokoušel co nejrychleji dostat k ostatním pokračoval v boji.

Kiba věděl, že když se zraní, tak to bude jeho konec, přesto věřil, že teď už nemůže prohrát. Došli přece sami tak daleko!
Po několika minutách, když už mu docházel dech se mu ho konečně podařilo poprvé zranit. Kiba se ušklíbl a pokračoval, ale docházel mu dech.
Musel neustále skákat ze strany na stranu a z místa na místo, aby se mu vyhnul a v podstatě se k němu při většině boje nemohl ani bezpečně přiblížit.
Ohnal se po něm, ale minul, najednou si ten chlap sundal něco ze zad, byl to obří meč. Kiba si ho vyděšeně prohlédl, silně se leskl a odrážel mu do očí každé světlo, které se sem dostalo.
Ohnal se po Kibovi a ten uskočil kus dozadu, meč se zastavil až o zeď, udělal do ní pěknou díru.
„Sakra, mám velký problémy.“ pomyslel si a uvažoval, jestli se k němu ještě vůbec má šanci přiblížit.
Za pár vteřin už se po něm ohnal znovu a on se těsně vyhnul, jenže najednou ten chlap stál za ním. Jeho reakce nebyla dost rychlá, skrčil se a zavrávoral, spadl na zem. Než se stihl vzpamatovat, kroky se k němu přiblížily, viděl klesající meč a už jen zavřel oči, pochopil, že tohle je konec.

Najednou se mu těsně nad hlavou ozvala šílená rána. Otevřel oči, aby se podíval, co se děje. První co v ten moment uviděl, byla k jeho překvapení katana. Zmateně se rychle pokusil zorientovat v situaci, přímo nad ním stál Sasuke a když se ohlédl, spatřil kus za sebou Nejiho a Sakuru.
„Střídáme.“ řekl s úšklebkem Sasuke, když Kiba konečně uhnul a vstal, aby o pár kroků ustoupil. Pak se rozpoutala řežba. Kiba se otočil na Nejiho a Sakuru.
„Co tu ještě děláte?!“
„Vážně, si věřil, že odejdeme? Ani nemůžeme, zablokovali chodbu z druhé strany.“ vysvětlil Neji.
„A co ostatní?“ zeptal se Kiba trochu vystrašeně.
„Jsou v pořádku, zvládnou to, vyhráváme.“ odpověděla Sakura.
Kiba se ohlédl.
„Nemůžou bojovat se zbraněmi a už vůbec ne proti takovému meči, je to příliš nebezpečné.“ konstatoval Kiba a přemýšlel, co v tuhle chvíli můžou udělat.
„Můžeme mu ho vzít.“ navrhla Sakura.
„Jak to chceš udělat?“
„Možná, kdybych uhodila do země a ona se roztříštila, ztratil by rovnováhu a upustil na chvíli ten meč.“
„Ne, v žádném případě, mohl by se zranit Sasuke.“ zakroutil Neji hlavou.
„Nebo možná...“ všichni upřeli zraky na Kibu „..možná útočíme na špatnou zbraň.“ dokončil myšlenku.
„Jeho oči jsou přece náš hlavní problém.“
Konečně pochopili i ostatní.
Právě mu došlo, že stojí přesně opačně, než když na něj ten chlap vytahoval meč. Vzpomněl si, jak mu světlo padlo do očí. Teď už měl v hlavě dokonalý plán.
„Potřebuju jenom...“
„Ááá!“ ozvalo se, Sasuke pustil katanu a letěl k zemi. Nikdo neviděl co se stalo.
Kibovi oči se upřely k jediné věci, k jeho ruce. Dlaní si pevně držel levou ruku nad loktem.
„Ne, ne, ne!“ protestoval Kiba v myšlenkách.
Teď už se to nesmělo pokazit, teď už nemůžou prohrát!
„Neji!“ zařval agresivním tónem, aby ho následoval a prudce se rozběhl ke kataně, hrál o vteřiny a rozhodl se, že dneska to bude právě on, kdo porazí čas, už mu ho totiž vzali až moc.
Zvedl ji a odrazil světlo na úroveň očí toho monstra. Muž samozřejmě začal uhýbat a zavírat oči.
„Sasuke, hned se otoč a běž k Sakuře!“ nařídil nejprve, když věděl, toho chlapa udrží v šachu, než se tam dostane. Když byl Sasuke v dostatečné vzdálenosti, bylo třeba to dokončit.
„Neji, vezmi mu to!“ vykřikl Kiba.
Neji mu meč nejprve vykopl, a pak ho sebral. Teď byl na řadě velitel, zhluboka se nadechl a sklopil katanu, rozmáchl se, bez ohledu na následky, protože další pokus už nebude.
Katana prosvištěla vzduchem, pak došlo na měkký náraz, trochu zakmitala v jeho ruce a pak hladce sklouzla, prošla tělem. S prudkým cuknutím směrem k sobě ji vytáhl.
„Je po všem.“ řekl, když se muž kácel k zemi stejně jako stovky lidí, které on sám zabil.
Kiba tam zůstal nějakou chvíli stát a sledoval ho, dokud nebylo jasné, že je mrtvý, chtěl mít jistotu.

Gaara se vykláněl za roh chodby a sledoval, jestli je vzduch čistý. Před dveřmi kde se měl nacházet Kabuto nikdo nestál, tady vážně něco nehrálo.
„Fajn, počkáme tu, než dorazí Kiba.“ konstatoval Gaara a podíval se na hodinky. Měli by tu už být každou chvíli.
Pro jistotu zůstali za rohem, aby se zbytečně neprozradili, ale zdálo se že chodby jsou úplně prázdné.
Hanabi se tiskla k Hinatě, měla strach, jako ostatně všichni.
Po dvaceti minutách už byli všichni nervózní.
„Měli bysme je jít hledat!“ řekla Temari.
„Jak je chceš tady najít?“ ptal se Gaara.
„Taky už jsou možná dávno mrtví.“ řekl Naruto tak klidným hlasem, že všem přejel mráz po zádech.
Seděli ve špatně osvětlené chodbě za úplného ticha. Bylo bolestné a cítili v něm pocity ostatních, které se jich dotýkaly. Gaara měl pocit, že slyší tlukot vlastního srdce, i když mu přišlo jako by se když to slyšel na chvíli zastavilo.
Na okamžik se mu zdálo, že to ticho mu drásá uši, že je to horší než nadzvukový křik a praskne mu hlava. Nebyl si jistý, jestli to cítí i ostatní.
„Tyhle kecy si nech.“ přerušil to něčí hlas.
Gaara se podíval správným směrem. Hinata měla přes hlavu hozenou kapuci, takže jí v první chvíli nebylo vidět do obličeje.
„Kiba je v pořádku, vrátí se. Budou tu každou chvíli.“ řekla.
„Jen jsem chtěl říct...“
„Proč říkáš tyhle věci?!“ zvýšila hlas, až ji chtěl Gaara zastavit, ale netroufl si v její situaci ji jakkoliv napomínat. Hanabi se na moment odtáhla a sledovala vyděšeně sestřinu reakci.
„Proč si přestal věřit Naruto?“ zeptala se o něco tišeji.
„Pamatuješ na akademii? Chtěl si se stát silným, později, přes to co nás potkalo, si chtěl být Hokagem, tvrdil si, že zachráníš svou vesnici, ochráníš přátele i já tomu začala věřit.“ řekla.
Naruto z ničeho nic vstal, otočil se a šel někam pryč, směrem odkud sem přišli. Teď už se do toho Gaara vložit musel.
„Naruto stůj! Nemůžeš nikam jít!“ cukl sebou zprudka.
Naruto se na moment zastavil.
„Dovedl jsem skupinu na místo.“ řekl, jako by tím chtěl dát najevo, že víc po něm nikdo nechtěl a víc ani neslíbil. Pak zmizel za rohem.
„Tímhle to nekončí!“ řekla Hinata svým předchozím naštvaným tónem a vyrazila za ním.
„Naruto stůj!“ nařídila, když ho o kus dál dohnala.
Zastavil se, ale nemínil se otočit.
„Naruto, podívej se na mě, a řekni, že si to opravdu vzdal!“ zvýšila hlas, ale on se ani nepohnul. Došla až k němu.
„Po tom všem co si slíbil? Ne nám, ale sám sobě lžeš. Ty si tomu věřil a já taky, proto jsem se nevzdala, stala se tím, čím jsem.“ ani na tohle jí nemínil odpovědět.
„Tak se podívej Naruto!“ otočila ho a přirazila rukou ke zdi, při čemž si druhou strhla kapuci. V očích se jí zaleskly slzy, když se musela dívat právě na něj, jak odchází.
„Máš tu přátele, proč je chceš najednou opustit? Proč chceš zahodit tuhle šanci na lepší život?“ upřela na něj nelítostně pohled.
Naruto tam stál a v jeho výrazu se něco změnilo. Teď se na ni musel dívat, jak pláče a jeho vinou. Nikdy jí nechtěl ublížit. Hinata byla vždycky ta, která ho podpořila, která stála za ním, aby se necítil sám a on ji právě opouští a zraňuje.
Cítil to stejně jako dřív, měl pocit, že je k ničemu, že jim už nemá jak být užitečný a ona tu i po těch letech pořád stála a tvrdila, že mu věří.