Super Sestry 56

Meshiki : Tak dneska by měli Tokime zbavit pečete. Mám z toho velký strach. Neměli jsme se o tom nikomu zmiťovat, Hokage nechtěla zbytečný poprask. Mě a Shikamarovi dovolila být u toho pod podmínkou, že zůstaneme na místě a ani necekneme. Nechce, abychom Tokime nějak rozrušili, ale jak mám zvládnout, se na ní pouze dívat, nechytit ji za ruku, nepromluvit s ní.
Bylo ráno a já nevěděla co dělat. A užírat se představou nad bezmocnou Tokime, která někde leží polomrtvá, se mi nechtělo. Je jeden člověk, který by se to mohl dozvědět a žádný poprask by nenastal. Nevěděla jsem, jestli to je dobrý nápad a nejspíš jsem zešílela, ale rozhodla jsem se navštívit věznici.
ANBU mě samozřejmě nenechali vlézt do cely, ale nechali nám soukromí... tedy alespoň mě nechali přede dveřma samotnou.
„Ahoj,“ řekla jsem nesměle. Přišlo mi drobátko zmláštní mluvit ke dveřím. Žádná odezva.
„Ačkoliv nevím proč, chtěla jsem, abys to věděl....Tokime dnes odstraní pečeť,“
„Ne,“ řekl najednou.
„Ne?“
„To nesmí!“ zarazila mě hrubost v jeho hlase. Ne, že by dřív mluvil nějak příjemně, ale...
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Na to čekají, to se nesmí stát,“
„Mluvíš víc než obvykle,“ poznamenala jsem.
„Nedovol jim to,“
„To není mé rozhodnutí, ale Tokimino. Pokud si to přeje, nebudu jí bránit,“ polkla jsem. Nejradši bych jí v tom zabránila, ale nemůžu, nemám na to právo.
„To nevíte, jak je to nebezpečné?“
„Ano, víme, ale ona je těhotná a pokud s tím nic neudělá, dítě zemře. To si v žádném případě nepřeje,“ zůstal zticha. Zamyšleně jsem přimhouřila oči.
„Tys věděl, že je těhotná,“ opět žádná odpověď. Mlčení je souhlasem.
„Proto jsem později zařídil, aby trénovala jenom se mnou, jenže tohle... Ničemu nerozumíte,“
„Zato ty nejspíš všemu,“ podotkla jsem.
„Jenom to zhoršíte,“
„A co se může zhoršit?!“
„Akatsuki toho využijí a zaútočí,“
„To nemůžeš věděť,“ když jsem se nad svými slovy zamyslela, zněly vcelku hloupě. Jak by to člen Akatsuki nemohl vědět. Nejspíš čekal, než mi ta slova dolezou do mozku a proberou mě.
„Budeme připraveni, pokud něco takového nastane, budeme bojovat,“ jako bych ho slyšela zavrtět hlavou.
„Nedělejte to,“ zašeptal.
„Nechci se opakovat, to není moje rozhodnutí. Děkuji za informaci Itachi. Upozorním Hokage. Měj se,“ zamířila jsem pryč.
„Ať to přežije,“ zaslechla jsem ho ještě říct a poté jsem rychle zamířila k Tsunade. Všechno jsem jí vyklopila a ona nechala uvědomit hlídky a všechny jouniy s chuniny. Pokud zaútočí, budeme to alespoň čekat a budeme připraveni.
Teď už zbývá pouze čekat, čekat...

Tokime : Už bylo odpoledne a já jen čekala, kdy si pro mě příjdou. Bylo to zvláštní. Dnes se rozhodne, zda přežiju či ne. Velice zvláštní nad tím takto uvažovat. Je dost možné, že tato obloha je poslední, kterou kdy uvidím, že jsou to vlastně poslední chvíle mého života, poslední činy v mém životě. No pokud jsou opravdu poslední, tak stojí za prd. Stojím u okna a kochám se krajinou, to je teda vzrůšo... ale co dělat? Nemám chuť na žádnou akci ani na nic jiného. Hlavně mít dnešní den za sebou, poté si klidně nějakej ten adrenalin najdu... a nebo taky ne, že?
Dovnitř vešla Hokage.
„Yoru už je připravený,“ řekla. Zhluboka jsem se nadechla. Sevřel se mi žaludek, jako když máte trému. Když jsem k ní přišla, chytla mě za ruku. Zaměřila jsem se na tu její a poté na její tvář. Usmívala se, dodávala mi naději. Úsměv jsem jí oplatila.
Vešly jsme do obrovské místosti. Nejspíš v ní mučili zajatce či něco takového. Byl to velice studený a děsivý prostor. U vchodu stála spousta lékařů... že mě to překvapuje. Uprostřed sálu stál Yoru a cosi si žblekotal. Mezi lékaři jsem zahlédla tváře, které k nim nepatřily. Byl to Shikamaru a Meshiki. Oba měly smutné obličeje, až mě samotné začínaly ubírat na optimismu. Tsunade se mnou došla k Yoruovi. Čekala tam na mě pěkná postel, až na to že byla z kovu. Alespoň mi na ní dali polštář. Což mi připadalo trošku vtipné.
„Jseš si tím opravdu jistá?“ zeptal se mě Yoru s kamenou tváří. Na slova jsem byla moc vyděšená, raději jsem pouze přikývla a přemlouvala se, ať od toho neodstoupím. Nepoznala jsem, zda to čekal, jeho tvář zůstala ve stejné grimase jako na začátku. Lehla jsem si a snažila se uklidnit. Je opravdu, ale opravdu zvláštní vědět, že za chvíli můžete být tuhý, opravdu moc. Začali mě poutat, což mě ještě víc znervóznilo. V „posteli“ byla díra o velikosti víka popelnice a sídlila přesně mezi mou hlavou a lopatkami. Nu dobrá, trošku menší popelnice. To místo bylo určeno pro Yorua. Tam byla umístěna moje pečeť.
„Dýchej zhluboka,“ řekla Tsunade. Lékaři mě napojili na spousty přístrojů, jediné co jsem rozpoznala byl srdeční pusl.
Najednou se postel začala zvedat. Takže moje nohy od země dělilo asi půl metru. Bylo to nepříjemné, jelikož mou váhu udržovaly pouta. Několik jsem jich měla na noze, dvoje přes břicho a několik přes ruce. V tu chvíli jsem si nadávala, proč nevážim míň. Skvěle jsem viděla jak na lékaře tak na mou sestru se Shikamarem. Tipuji, že jim přikázali, aby nijak nezasahovali. Že pokud chtějí přijít mohou, ale nesmějí mě nijak rozrušovat, obtěžovat či cokoliv jiného. Můžou tam jenom stát a přihlížet. Což se mi teda úplně nelíbí, ale což. Yoru ke mně přišel. Bylo to poprvé, co jsem ho převyšovala. Pohladil mě po tváři.
„Miluju tě,“ zašeptal. Viděla jsem na Shikamarově tváři, že by teď taky chtěl být u mě, pohladit mě, ukonejšit, že bude vše v pořádku, ale nemohl. A moc ho to bolelo, dá se říct, že i mě.
„Já tebe taky,“ vrátila jsem mu, ačkoliv mi má slova zněla dost odcizeně. Ano, svým způsobem ho miluji, ale ne jako muže a ani jako otce. Je to tím, že mi byl za celou dobu v Konoze nejbližší a nejsympatičtější, ačkoliv jsem k němu zezačátku cítila nenávist, dokázal to během chvíle otočit naruby. Zmizel mi z očí kamsi za záda a já jen čekala, kdy příjde ona rána, která ze mě má sejmout pečeť. Sledovala jsem tváře lidí přede mnou. Meshiki slzely oči a viděla jsem, jak se jí pomalu semkávají víčka k sobě. To znamená, že brzy rána příjde. Ještě jsem záhlédla Shikamarův bolestný pohled a poté se mi svět zatočil. Dost to zabolelo. Bylo to ještě víc nebezpečné, díky umístění pečetě, ale žádné křupnutí jsem necítila, takže prozatím by mělo být vše v pořádku.
„Co teď?!“ uslyšela jsem najednou Shikamara.
„Musíme čekat,“ odpověděl mu Yoru. „Může to trvat i hodiny, než se něco začne dít.“ nebylo mi dobře a cítila jsem, jak uvnitř mě všechno víří. Jeden z přístrojů začal pípat, což se mi vůbec nelíbilo, ale nebyla jsem schopná zjistit odkud zvuk vycházel. Zprava nebo zleva? Kývala jsem hlavou ze strany na stranu a ne a ne na to přijít. Někdo mě chytl za ruku.
„To bude dobrý,“ řekl Shikamaru a také jsem zaslechla vzlykání mé sestry.
„Co se děje,“ dostala jsem ze sebe polohlasně.
„To je špatné, nevidím žádné známky života,“ promluvil kdosi. Hrklo ve mně. To už jsem mrtvá? Tohle je jako posmrtný život? Uvězněná ve svém těle?
„Uhni!“ křikla Tsunade. Seběhlo se to tak rychle a já nemohla nic dělat. Vůbec nic.
„Dítě zemřelo,“ řekl další.
„Cože?!“ vyhrkla jsem.
„Má moc vysoký srdeční puls!“ ozvala se pro změnu žena. Co to znamená, to myslí vážně? Vždyť dítě mělo přežít, vždyť mělo přežít, mělo.. přežít.
„Okamžitě jí pomozte!“ křikl Shikamaru.
„Pracujeme na tom!“ vykřikla Tsunade. Potom už jsem nedokázala rozeznat komu hlasy patří a vše se mi zobrazovalo jako jedna velká šmouha....
... Dítě... zemřelo?.........

„Ztrácíme jí,“
„Tsunade, dělej něco!“
„Sestři!“
„Zátava srdce,“
„Resuscitace.. okamžitě!“
„Defibrilátor!“
„...Nabíjím,“
„Ustupte... Pal!“...
„Nic, znovu...“
„..Neumírej mi!“....