Proč se nedá vrátit čas?

Proč jsem ji nechal jít? Proč jsem ji nezastavil?
To je to jediné na co teď myslím. Mé myšlenky zahltili pořád stejné otázky.
Proč? Proč se nedá čas vrátit?
Po tváři se mi skutálí první slza. A brzy následují další. Třetí, pátá, desátá... Nemohu to zastavit.
Tohle je tedy pravá bolest ze ztráty. Pohled na ní je příšerný. Ani se nenamáhám utřít si ubrečené tváře. Musím vypadat jako zoufalec. Počkat, já ale zoufalec jsem. Kdo jiný by nechal zemřít kamarádku? Svojí lásku?
Pomalými kroky se k ní přibližuji. Nebo pouze k jejímu už mrtvému tělu? Rychle tu myšlenku zaženu.
Mezera mezi námi se zmenšuje. Už teď vidím skvrny jasně červené krve. Nejspíš tu leží teprve pár minut. Vyděsí mě to. Tušil jsem, že už bude pozdě, ale až teď si uvědomuji moji chabou naději. Stále jsem věřil v její život. Přece kvůli tomu tu jsem! Abych ji zachránil.
Nevím jak, nevím proč, ale najednou jako by mé nohy ožily. Sami od sebe se dávají do běhu. Probouzím se z první otupělosti té svazující bolesti.
"SAKURO!" zakřičím. Hlas mi ale podivně přeskakuje. Že by strachem?
Neozve se žádná odpověď.
Při běhu mi do očí padají blonďaté vlasy. Moc přes ně nevidím, ale to mě vůbec nezajímá. I kdybych zavřel oči stále ji vidím. Na zemi v kaluži krve.
Už jen pár metrů. Mé tělo se najednou zastaví. Nemůžu dýchat. Ta úzkost je strašná. Už zřetelně vidím bodnou ránu na jejím boku. Smrtelnou ránu.
Se vzlyky klesnu na kolena. Pomalu a po čtyřech se k ní plazím.
Ne! Ona nemůže být mrtvá! To nemůže být pravda!

Konečně jsem u ní. Nedýchá. Až teď se teprve rozbrečím naplno. Vlastně poprvé ve svém životě.
Pomalu si jí přisunu k sobě. Jemně se při tom dotknu její ruky. Je chladná a bez života, ale přesto sametově hebká.
Jak mě mohou nazývat hrdinou? Nedokázal jsem ji ochránit! Nedokázal jsem pomoci nejdůležitější osobě v mém životě.
Nevědomky ji hladím po růžových vlasech. Byli jemné a příjemné na dotek. Doslova krásné. V hlavě se mi vynoří dávná vzpomínka. Když jsem se teprve učil ovládat Kyuubiho setkal jsem se se svojí matkou. Pověděla mi plno důležitých věcí, ale tu jednu si v hlavě nesu pořád.
Najdi si někoho podobného mě Naruto, řekla tehdy.
"J-já ji našel." zavzlykám.
Hlavou se mi míjejí další a další vzpomínky.
Vzpomínám na to jak jsem ji poznal.
Byla jako všichni ostatní. Nevšímala si mě a nemluvila se mnou. Ale ten její úsměv... Mohl jsem ho pozorovat hodiny. Snažil jsem se na ní neustále udělat dojem. Její krásně zelené oči měla však pro jiného. Nakonec jsme spolu ale skončili v jednom týmu. ON v něm byl taky. Tvořili jsme tým 7.

Přestávám brečet. V hlavě se mi vynoří jeho tvář. Automaticky zavřu dlaně v pěsti.

Ze začátku nám tým moc neklapal. Ale zažili jsme toho spolu opravdu hodně. Stali se z nás nerozluční přátelé a nejlepší parta.
A jak se dalo očekávat, Sakura byla stále krásnější a dospělejší. Vyrostla mi přímo před očima.
Vážně jsem ji miloval. Položil bych za ní kdykoliv život.
Zrovna teď bych ten svůj s radostí vyměnil za její. Proč nemůžu?!
Smutek pomalu střídá zlost.

On ale potom odešel. Rozbil náš tým a Sakura plakala. Mučil mě pohled na ní. Proto jsem ji dal slib. Slib, že ho přivedu zpět. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale vlastně už v tu dobu jsem ho nevědomky začínal nenávidět. Nenáviděl jsem ho za to jak ublížil Sakuře.
Tehdy jsem svoje pocity skryl. Chtěl jsem ji vidět zase se smát. Mou mysl zamlžil strach o přítele. Tedy, jestli se kdy dal nazývat mým přítelem.

Nakonec to trvalo několik let. Začala válka a já ztratil víru. Můj přítel se již nevrátí. Není pro něj cesty zpět.
Ona to vycítila také a přestala plakat. Tehdy mi řekla, že se nedokáže dál dívat na mé trápení. Pověděla mi, že to ukončí. Zprostila mě mého slibu. Nikdo, ani já ji ale nevěřil. Může člověk zabít osobu kterou miluje? Myslel jsem si že ne. Že na to nemá...
Ale ona opravdu odešla. Ještě tu noc opustila svojí rodnou vesnici a vydala se ho hledat. Chlapce který ji zanechal takový šrám na duši. Nám všem.
Šla i když věděla že nemá šanci. Chtěla mi pomoct.
Vyrazil jsem okamžitě za ní. Abych ji zastavil.
Proč jsem to nestihl?

Zavane chladný vítr. Nevím jak dlouho u ní sedím a přemýšlím. Vím jen, že se mi jí nechce opustit. Kdybych teď odešel a nechal jí tu, tak by zmizeli mé veškeré naděje.
"Tolik jsem se snažil, aby jsi žila šťastně Sakuro." zašeptám. Překvapeně zjistím že čekám odpověď, která nepřijde. Zbláznil jsem se?

Najednou to ale uslyším. Skřípavý zvuk katany tažené po zemi. Nemůže být ode mě daleko.
Ten zvuk přehluší veškeré mé předešlé emoce. Jako nějakým zvláštním kouzlem tohoto zvuku se vytratí všechny mé předešlé myšlenky. Něžně ji políbím na čelo. Potom se zvednu a naposledy na ní pohlédnu. Je stále stejně krásná.
S bolestí v srdci se otočím a vydám vstříc tomu zvuku. Nechávám ji daleko za sebou.
On věděl že přijdu, napadá mě. Určitě zde čekal. Sakuru využil jako pouhou návnadu.

"Takže nakonec si se tu ukázal Naruto." ozve se z poza stromu a opustí svůj úkryt. Vypadá pořád stejně. Jeho obličej křiví ďábelský úšklebek. Je celý od krve. Krve, která mu nepatří. Náhle pocítím lítost.
"Proč?" zašeptám skoro neslyšně. I tak mě ale zaslechne.
"Ale copak? Bojíš se snad mluvit nahlas?" zachechtá se.
Opravdu už ztratil veškerou lidskost. To na co se dívám je už pouze loutka pomsty, pouhé monstrum. Zabitím mu prokážu laskavost. Smrt pro něj bude vysvobozením. Připomínám si. Budu schopný mu pomoci?
Cítím jak se mnou prolévá obrovské množství chakry. Má zlost a nenávist jí ještě stupňuje. Náhle všechna má nervozita vyprchá. On je ten kdo jí zabil. Vzdorovitě se mu zadívám to očí. Chci mu dát najevo svůj odpor. Nechápavě se na mě podívá, ale potom kývne směrem k místu, kde leží tělo Sakury. Rty mu zkroutí bláznivý úšklebek.
"Nestihl si to viď? Zmeškal si představení její bolesti." zachechtal se. Opravdu se zbláznil. Jeho slova jsou to poslední, co ještě potřebuji k dovršení své zlosti.
"PROČ?! PROČ SI TO UDĚLAL SASUKE?!" zakřičím jak nejvíc dovedu. Nedokážu už déle udržet svoje emoce. Musím... nebo ne, já ho CHCI zabít! S děsivým křikem se na něj rozeběhnu veškerou svojí silou.
On jenom ležérně zvedne svojí katanu.
Boj, který byl jejich osudem právě začal.