Tragédie

S chtíčem po moci netrpělivě čekala, co dalšího jí démon poví. Ale on jako by schválně mlčel a neříkal zhola nic. Jaké mělo jeho chování význam, proč ji tak trápil, vždyť jí přece šlo o každou vteřinu. Ztrácela tu trochu trpělivosti, kterou ještě měla. Byla rozzlobená více a více a její hněv začal ohýbat prostor okolo ní, ale ještě ani zdaleka nedosahoval svého maxima. A její hněv se stával její silou.

Sora sa prudko otočila dozadu a zalapala po dychu. Stáli tam, nezranení. Ten výbuch im vôbec neublížil! A k tomu Karin, ktorá už nemala masku a jej červené vlasy okolo nej viali, bola oslobodená od jej nití...to však môže o chvíľu napraviť. Uškrnula sa. Čokoľvek použili, stálo ich to chakru. Ak to nebola, samozrejme, ďalšia hračka.

Atsushi nevedel, čo robiť. Mira alebo Hidan? Ani jedného nechcel opustiť, no jedného si musel vybrať. V tom popred neho niekto prebehol a jeho to tak prekvapilo, že ním myklo. Zovrel pevnejšie kunai, no potom si všimol, že to nie je žiadny mutant či nepriateľ. Bol to Sasuke. Počuteľne si vydýchol a rýchlo k nemu pribehol.
„Atsushi!“ zvolal Sasuke, keď mu skočil do cesty. Určite si ho okamžite všimol. Predsa len, jeho biele vlasy ostro kontrastovali s tmavým zadymeným okolím a s iskričkami ohňa, ktoré voľne poletovali po okolí.

Zavřely se dveře a Ayano, ne, už to není Ayano, ale Red. Red zmizela za dřevěnými dveřmi, lehla si do postele a zavřela oči, zarudlé oči, které každé ráno rudě zářily a večer zase byly modré, modré jako nebe při tom nejkrásnějším dni.

Stáli na trávnatej ploche pár metrov od starého domu. Po ich pravici bol les. Malé kvietky sa medzi veľkými stromami takmer strácali. Niekoľko ich zahliadla aj v skupinkách. Na ich lupienkoch ležali kvapky rannej rosy. Blýskali sa v slnečných lúčoch ako diamanty. Aj tráva sa jej zdala trochu vlhká. Síce svietilo slnko, no v tieni bol chlad.

Tokime : Nevěděla jsem, zda se mám rozkřičet ještě víc, rozbrečet, či cokoliv jiného, ale vztek se ve mně nahromadil v neskutečné formě. Začala jsem zářit, doslova. Srčela ze mě temněmodrá aura, spíše chakra, že? Yoru mě pozoroval s nečitelným výrazem. Bylo mu to fuk. Prostě Rinkimiriho zabil a je mu to jedno. Zuby jsem zatnula, až mě z toho začala bolet hlava. Téměř jsem nedýchala. Zvedl jedno obočí a mě škublo vzteky v rameni. Na mém těle se objevily bílé řetězy. Zahleděla jsem se na ně. Nebyl to kov, pouze chakra. Zatnula jsem svaly a snažila se dát paže od těla. Řetěz mě spálil na kůži, ale bylo mi to jedno.

Prásk! Dveře za sebou zabouchla, jakoby je chtěla vyrazit z pantů, skoro se jí to povedlo, trochu omítky spadala na zem a Kakashi zůstal stát s pootevřenými ústy.

„..iki!“

Co je to za hlas?

„.. biki!“

Zatraceně, já se fakt nemůžu soustředit. Tady v tom kraválu to ani nejde. Nemůžu se soustředit naprosto na nic a přitom bych to potřeboval jako sůl. Musím toho tolik vymyslet a udělat. Musím vymyslet, jak se z toho dostanu. Musím udělat tolik nepříjemných a nepřijatelných rozhodnutí. Přitom vlastně nevím, co mám teď dělat. Proboha, co jen budu dělat?

[i]„Si si istý, že nás nikto neuvidí?“ šepla, keď sa pomaly presúvali po chodbe smerujúcej ku kancelárii Hokage. Pred ňou šiel jej dvojmetrový spoločník a spoločne sa skrývali v tieňoch. Bolo už niečo po polnoci a v budove by už nikto nemal byť, ale nikdy si nemohli byť istí či ich niečo neprekvapí.

Nacházel se ve svém pokoji, jako vždy když spal. Už několikrát se mu zdála ta strašlivá noční můra. Bylo to od doby, kdy se stala ona nehoda, která ne jen jeho mohla stát život. Naštěstí, vše dobře dopadlo. Téměř vše. Tehdy se cítil být posílen, ale postupně mu to začalo stravovat jeho myšlenky. Byly čím dál tím více temnější a temnější, nic a nikdo mu nemohl pomoci. Pokaždé, když se probudil, obával se toho, kam míří méně a méně, jenže právě to zbytky jeho lidství děsilo.

***** Konoha, dům Fugaku Uchihy, pozdě večer *****

Slunce, jenž dopadalo na zem plnou písečných zrnek, ukazovalo právě poledne, kdy lidé se začali hemžit v ulicích a zaplňovaly místa u stánku s jídlem.
Nahoře, v budově Kazekageho, panovalo hrobové ticho. Jen tikot hodin, které byly umístěné nad vchodem do Gaarovy kanceláře, udávaly rytmus života.
"Tik tak. Tik tak." Stále dokola.

„Je tu tesno,“ poznamenala Sora otrávene. Stála spolu s ostatnými v Tsunadinej kancelárii a pripadala si ako sardinka. Pochybovala, že tu predtým bolo naraz toľko ľudí. Boli tam všetci siedmi Pútnici, pričom Sora stála medzi Keitom a Daisukem. Vedľa Daisukeho stála blondie...teda Tory, ako jej vkuse pripomínali, keď ju oslovila inak...a vedľa nej malá Uchiha. Zavŕšili to Hľadači. Potom, čo ich Sasuke zaviedol do Konohy sa pripojil ku svojmu tímu a vyrazili na akúsi misiu, ktorá Soru ani veľmi nezaujímala.

Zapomněla, že by měla cítit únavu. Hnala se přes ulice, nevěděla kam, spoléhala, sám osud ji zavede k cíli.
Naposledy utřela mokrá místa pod unavenými a zarudlými očními víčky a rozběhla se ještě rychleji. Když minula krčmu, věnovala jí větší pozornost, neboť věděla, jak má rád Saihi alkohol. Přišlo jí to odporné, ale zvláštním způsobem tušila, že svůj mord půjde někam oslavit. Tato myšlenka jí probleskla hlavou jen na chvíli, nedokázala se moc soustředit.

„Ne, jistěže ne. Tentokrát pro tebe mám jiné využití. Ale abych byl přesný, využití mám spíše pro něj, než pro tebe.“ A jen co skončí s proslovem, mám před očima tmu.

Probudím se v temné místnosti. Hned je mi jasné, že jsem v Orochimarově sídle, nebo úkrytu. Rozhlédnu se po nějaké zbrani. Nic. Všude je prázdno, jen postel, stolek a malá lampička. Sáhnu po ní a rozsvítím ji. Místnost ozáří slabé světlo. Zjistím, že v místnosti nejsem sama.
„Yasuo!“ Křiknu. On se na mě zadívá. Má ztrápený výraz a pod očima tmavé kruhy.

Samari a Zorii se pod příkrovem tmy potichu vydaly do nepřátelského ležení. Měly smluvené signály, kdyby se někdo pokusil je oklamat technikou Přeměny.
Určená strategie byla odlákat pozornost od opravy bariéry, ale hlavně najít a zneškodnit shinobiho s obry. Jejich neštěstí spočívalo v neznalosti tváře určeného cíle. Což byl velký problém.
Prošly ledabyle přes hlídku, která zapomněla hlavní smysl něco hlídat, jen tak si tady lebedili v trávě a spali jako mimina. Zřejmě nečekali na odvážlivce vstoupívší na jejich území.

Vyzeralo to, že to bude noc ako každá iná. Mesiac v splne zakrývali mraky a vonku pofukoval jemný vetrík. Lístie za oknom pokojne šuchotalo. V jednej z izieb domu skrytého hlboko v lese sa zasvietilo. O niekoľko sekúnd zažalo svetlo aj vo vedľajšej izbe a pohybovali sa v nich čierne tiene, ako kráčali po svojich príbytkoch.

Ten úděs očí, náhle přicházející beznadějná jistota, že je konec.

Mohl to spatřit jen na setiny sekundy probodnuté, protože byla jiná a věděla, že než řekne poslední sbohem dýchajícímu světu, musí něco předat, budou to slova, neboť to jsou jediná, co stihne.
Nesměla to udělat se strachem, ne, protože takto Shinobi, i když v tichém boji, přesto boji, neumírá a ona nebyla výjimkou. Proto mu šílenou blaženost pokazila, když se na něj usmála.