Tu kulku jsem fakt nečekal

***** Konoha, dům Fugaku Uchihy, pozdě večer *****

„Ty, Itachi, můžu se tě na něco zeptat?“ mumlá osmiletý chlapec notně unaveným hláskem. Jednotlivá slova přitom prokládá pořádným zíváním. Starší z bratrů se po něm ohlédne s úsměvem a nechápavým zavrtěním hlavou. Pak ho ukazovákem pravé ruky ťukne přesně doprostřed čela. Sasuke se svalí jako hruška přímo doprostřed postele. Bez většího odporu, vlastně téměř odpadne. Tmavovlasý mladý muž s dlouhým culíkem, který se mu svezl po pravém rameni až ke klíční kosti, se k němu skloní a opatrně ho přikryje. Rozevřenou dlaň položí na jeho hlavu a něco tiše zamumlá.

Chlapec se na moment probere. „Ne-odpo-neodpově-děls mi,“ odsekává obtížně, zatímco je zavrtaný až po bradu pod pokrývkou. Pěkně v teple a pohodlí. Oči se mu opět klíží a jsou tak neuvěřitelně těžké.
„Radši už spi, Sasuke. Až někdy jindy.“
„Děláš… to… zase,“ zamručí z posledních sil, než se definitivně jeho mysl odporoučí do Země snů.

Tichý a svým způsobem zlověstný smích toho, jenž nad ním bdí, prostoupí pozvolna každičký pór zdí, stejně jako i tu sebenepatrnější škvíru místnosti. „Spi, můj pošetilý malý bratříčku. Spi a hlavně u toho nezapomeň snít. Dej mi sílu, abych nakrmil tu bestii uvnitř mne. Dopřej mi skrz tvé sny moc, jenž konečně uzavře můj Mangekyou Sharingan. Dnes jsem si pro tebe připravil obzvlášť vybrané menu.“

***** Itachiho technika – iluze *****

Prostorem tiché, ponuré a opuštěné chodby se ozývaly pravidelné a razantní kroky. Postava mladého muže se pozvolna a nevzrušeně sunula podzemím nemocnice a směřovala k masivním dveřím na konci. Zvuky, které se rozléhaly při každém jeho došlápnutí, dávaly tušit jeho rozhodnost a sílu, stejně jako jeho vytříbený vkus. Stačil k tomu jediný pohled na podpatek luxusní černé kožené polobotky světoznámé značky. Běžný smrtelník si s ní spíše spojí drahá sportovní auta a ne pánskou módu. Boty za normálních okolností díky zabudovanému „Shock Absorberu“ dokázaly tlumit veškerý ráz a zvuky při došlápnutí, takže poskytovaly nejen komfort při nošení, ale hlavně byly absolutně bezhlučné. Byly drahé, ale jemu za to stály. Luxusu odpovídal i zbytek jeho oblečení, stejně jako doplňků. Pánské pískové kalhoty za 8 tisíc doplněné o kožený černý pásek s celo-pískovanou sponou bez motivu za tři. Limitovaný kašmírový pánský pulovr se stojáčkem v černo-šedém melírovém provedení už ani nepočítal. Zápěstí levé ruky zdobily drahé hodinky v černém matném provedení, u nichž cenu pro jistotu zapomněl. Tak byla neuvěřitelná. Levé zápěstí mu obepínal černo-stříbrný ocelový náramek Rochet, který dostal od přítelkyně. Za poslední roky si zvyknul na luxus, takže si nyní vůbec nedělal hlavu s tím, co si o tom jeho okolí myslelo. Zdaleka nejdražší hračkou ovšem byla 9mm samonabíjecí pistole, kterou právě svíral v pravé ruce. Její matně stříbrné provedení s rukovětí ze skandinávského leštěného březového dřeva vyšla včetně veškerého příslušenství na neskutečnou sumu, co se tak díval. Naštěstí pro Sasukeho se jednalo o dárek, ale i tak pořád zlobně zatínal zuby, kdykoli pomyslel na hodnotu zbraně nebo na jejího dárce. Jedna z mála výhod tvrdého výcviku, kterému ho On podrobil. Jaká to ironie osudu, že ho zrovna tato zbraň zabila a že ji ve svých rukou svíral Sasuke. Kroky dosáhly konce chodby a zastavily se přesně před dveřmi do vymrzlé místnosti. Malým okénkem nahlédl dovnitř a projel rychle celý prostor. Nezahlédl ovšem nic než jeden plechový stůl za druhým po obou stranách a za nimi ve dvou řadách nad sebou vždy 32 chladicích boxů. Sasuke opatrně strčil levým ramenem do dveří a ty se s minimální námahou a slaboulinkým zaskřípěním pohnuly dopředu, takže mohl proniknout dovnitř. Všiml si, že některé vozíky jsou obtěžkány nákladem v podobě nehybných těl překrytých dlouhými bělostnými prostěradly a některé zářily leskem kovu a prázdnotou. Jeho ale zajímalo pouze ten jediný umístěný vlevo na konci u zdi.

Od zřízence se předtím dozvěděl, že pitva teprve proběhne, ale že doktor napřed musel jít vyřídit nějaké papíry a že mu to nějakou tu hodinku zabere. To se mu hodilo. Potřeboval se na vlastní oči přesvědčit, že je skutečně po něm. Ne, on se musel o tom přesvědčit, jelikož to byl On, o kom tu byla řeč. Zaměstnanci nemocnice, stejně jako nyní v márnici mu nedělali naprosto žádné problémy, jelikož byl přímá rodina zemřelého. Sasuke si velmi dobře vybavil soucitný výraz ve tváři muže na recepci márnice, když ho legitimoval při příchodu. „Nemám jít přeci jen s vámi, pane?“ nabídl se mu dokonce a Sasuke nepochyboval o tom, že to myslí upřímně.
„Není třeba,“ odmítl jej a pak dodal. „Raději bych tam byl sám, pokud to ovšem nevadí.“
„Ovšem, ovšem,“ přitakal rychle s chápavým výrazem zřízenec. „Jen bych vás snad měl upozornit na to, že se jednalo o střelné zranění. Na to někdy nebývá pěkný pohled, tak jen pro jistotu.“

„Blbče jeden, jako bych to nevěděl sám,“ ušklíbl se v duchu Sasuke tomu varování. Jeho nitro řvalo smíchy nad tím, jak přeochotně se tu starají a zajímají o muže, který právě to zranění sám způsobil. Jak patetické! Navenek musel zachovávat dekorum a tak jen souhlasně přikývnul. Muž ho poté doprovodil až ke dveřím výtahu a cestou mu vysvětloval, kam se má vydat, jakmile sjede dvě patra dolů. Chodba měla směřovat přímo k místnosti s chladicími boxy a nikam jinam. Předtím, nežli ho opustil, uctivě se Sasukemu uklonil a diskrétně ho upozornil, že bude-li třeba, může na něj kdykoli zavolat pomocí interkomu umístěného vedle dveří přípravny. Tmavovlasý vysoký mladý muž jen zachmuřeně poděkoval a vkročil do výtahu.

To se událo zhruba před pěti minutami, ale Sasukemu se teď zdálo jako by šlo o desítky minut ne-li přímo o hodiny. Obezřetně došel ke stolu a pak se na místě zarazil. Chvíli jen tak zíral na obrys těla, jež se dalo vytušit pod bílou plachtou. Co vlastně čekal? Doufal snad, že se postava jeho staršího bratra zvedne, když se k ní blížil? Nebo předpokládal, že si on všimne známek zvedajícího se hrudníku pod plátnem? Nesmysl, odpověděl si okamžitě nazpátek. Itachi byl mrtvý a tak se nic z toho nemohlo stát, ani kdyby v to sebevíc doufal. Vztáhl levou ruku a opatrně uchopil okraje plátna v oblasti hlavy a zatáhl. Pozvolna odkrýval to, co pod ním bylo ukryto. Napřed vykoukly okraje bratrových uhlově černých hladkých vlasů a hned potom se ukázalo bělostné čelo, které těsně nad obočím hyzdilo několik odřenin a jedna velká modřina. Sasuke si ihned uvědomil, že tu způsobil on, když Itachiho uhodil pažbou zbraně těsně předtím, než na něj vystřelil. Vzpomněl si, že si on sám díky tomu narazil spodní část dlaně, jak zuřivě svíral pistoli. Zcela automaticky pohnul prsty pravé ruky, v níž svíral tu stejnou zbraň. Sasuke polknul, ale pokračoval v odkrývání těla dál. Jeho očím se tak brzo ukázali pevně stisknutá víčka staršího sourozence, stejně jako pravidelný rovný nos, ušlechtilé lícní kosti a pevné pobledlé rty těsně následované hrdou bradou a štíhlým krkem. Sasuke pokračoval tak dlouho až dokud se před ním neobjevilo levé rameno a kus hrudníku. Kousek pod klíční kostí zahlédl spálené místo a rozšklebenou ránu. Okraje zranění byly o stupeň či dva tmavší než tkáň uvnitř. Pustil plátno a přiblížil prsty, co nejtěsněji to šlo, nicméně se zranění nedotkl. Místo toho prsty stáhl a zatnul pěst. Přešlápl na místě a zadíval se bratrovi do bledého obličeje.

„Kdo by si pomyslel, že zrovna ty budeš nakonec mojí zakázkou, Itachi,“ pronesl chladně, zatímco soustředěně studoval rysy tváře, byť je znal nazpaměť už dávno před tímto dostaveníčkem. Nekonečně dlouhou dobu jen tak zíral na bratrovu odkrytou tvář, nebo to tak přinejmenším působilo, nežli znovu promluvil. „Vždy jsem tě chtěl zabít, ale ani v těch nejdivočejších snech mě nenapadlo, že za to dostanu ještě zaplaceno, bratře. Obito i Madara můžou jít k čertu i s celým tím svým plánem. Zabil bych tě i bez té jejich nabídky, ale možná později. Přísahal jsem, ale to víš lépe než kdokoli jiný.“

Přiznání a znovu potvrzená přísaha ho uklidnili, takže si mohl uvolněně vydechnout. Konečně. Bylo to, jako by z něj až teprve teď spadlo veškeré napětí a stres posledního týdne. Uvolnil prsty sevřené dlaně a mírně s ní zatřepal. Chtěl pohlédnout na vnitřek ruky, kde měl jizvu, ale zrak se mu zarazil na nenápadném tetování umístěném na zápěstí. Byl to znak jejich klanu a Sasuke moc dobře věděl, že Itachi má stejné a na tom samém místě jako on. Ostatně byl pro právě on, kdo mu to tetování vytvořil těsně předtím, nežli ho opustil a přidal se k Akatsuki organizaci. Sasukemu bylo tehdy snad dvanáct let a pamatoval si jen to, že to příšerně bolelo, když se mu černý hustý inkoust dostával pod kůži s každým vpichem. Pořád to cítil i po těch letech, což mu připadalo stejně neuvěřitelné, jako skutečnost, že byl jeho bratr mrtvý. Obojí bylo nicméně pravdivé a důkaz ležel na stole před ním. Naposledy zabloudil k tomu, kdysi tolik milovanému a obdivovanému obličeji. Dýchal už pravidelně a bez sebemenší stopy vzrušení či vzteku. Jazykem si navlhčil rty těsně předtím, než vyřkl svá poslední slova.

„Sbohem Itachi, doufám, že se smažíš v pekle. Buď si jist, že se tam jednou setkáme, takže na mne počkej.“

S tím se obrátil k pitevnímu stolu zády, aniž by se obtěžoval znovu zakrýt tělo a vykročil pryč. Neudělal ale víc než pět kroků, když se k jeho uším donesl ten zrádný zvuk cvaknutí kohoutku odjištěné zbraně. Sasuke moc dobře věděl, že je to poloautomat a že prsty, které jí svírají, patří jeho bratrovi. Zavřel pouze oči a dřív než pocítil bolest zásahu, uvědomil si, že tuhle kulku tedy fakt nečekal. Tělo se mu sesunulo k zemi, zatímco mu z prstů vypadla jeho vlastní zbraň. Nemohl už slyšet zašustění plátna, když se Itachi posadil. Stejně jako nemohl vidět postavu muže v obleku, která vešla dovnitř místnosti, aby jeho bratrovi vzápětí hodila brašnu s oblečením a dalšími nezbytnostmi. Sasuke už nic z toho nemohl vidět ani slyšet prostě proto, že byl mrtvý a sám. Daleko od něj a veškeré té bolesti tohoto světa.

***** Konoha, dům Uchihů *****

„Ááááááááááááááááááááá!“

Zoufalý křik naplnil celičký prostor pokoje. Dřív než se rozsvítí světlo, ucítí Sasuke na svém čele tu povědomou a teplou dlaň. „Přestaň Sasuke,“ ozve se šeptem Itachi vedle něho, „uklidni se, nebo probudíš celý dům i s nejbližšími sousedy.“ Opatrně mu přejede po hlavě chvějícími se prsty. Stálo ho to až moc chakry. Tak strašně moc a výsledek je přitom tak nejistý.
„Ita… Itachi, tomu… tomu neuvěříš,“ drmolí chlapec mezi vzlyky rozrušeně.
„Copak?“ ozve se nazpět.
„Já,“ zarazí se na okamžik ten dětský hlásek. „Já… no,… měl jsem asi strašný sen, víš?“
„Sny jsou jenom sny, Sasuke,“ ovane mu tvář bratrův uklidňující hlas.
„O to nejde, Itachi,“ skočí mu do řeči chlapec. „Neuvěříš, co se mi zdálo…“ nedokončí větu Sasuke. Místo toho zmateně těká pohledem kolem sebe a snaží se přijít na to, co chtěl vlastně říct.

Itachi Uchiha sleduje, jak se jeho bráška najednou zarazí. Hryže si zamyšleně spodní ret a usilovně krčí obočí. „Ano, tak je to správně, Sasuke. Nic si nepamatuješ a na nic si nevzpomeneš ani po probuzení. Brzy ráno, pozítří a ani nikdy později.“ Itachi se usilovně soustředil a opatrně dávkoval svou vůli do mysli mladšího bratra. Pouto bylo prozatím moc slabé, takže musel našlapovat velmi obezřetně.

„Takže?“ vybídl ho k pokračování otázkou.
Sasuke se po něm zmateně ohlédl. „Já vlastně už nevím, co to bylo. Nějak si nemůžu vzpomenout a strašlivě mě bolí hlava.“
Itachi si vydechl, protože věděl, že mu experiment vydařil. Minimálně pro dnešek. Zhoupla se pod ním a popadla matrace, jak se posadil na posteli. Pak opatrně zašátral v kapse kalhot a podal Sasukemu kousek lékořice. „Na, chvíli to žmoulej v puse a pak polkni. Uklidní tě to a pomůže ti to znovu usnout.“

Sasuke beze slova a bez odporu uposlechl. Nacpal si to do úst a začal usilovně pohybovat čelistmi do stran. Itachi ho jen tak pozoroval, zatímco přemýšlel. Když zaznamenal po pár minutách, že se znovu začíná propadat do snů, zhasl světlo a vstal. Chlapec zazíval a obrátil se na druhý bok. Opatrně se odšoural ke dveřím, aby ho znovu neprobudil. Byl unavený a vyčerpaný a došlo mu, že takto to dál nejde.

„Budu si muset najít někoho s již vyvinutým a uzavřeným potencionálem. Ty jsi na tohle ještě moc mladý, Sasuke. Škoda. Věčná škoda, že nemám víc času, protože bys pro to byl ideálním kandidátem, ale nedá se nic dělat.“
Naposledy stočí svůj pohled tam, kde víceméně tuší postel a dlouze tam hledí. „Vážně je to taková škoda, ale co naplat,“ pomyslí si, zatímco zavírá opatrně dveře.