Naruto Bushido – část 12 – Nové Životy

Nacházel se ve svém pokoji, jako vždy když spal. Už několikrát se mu zdála ta strašlivá noční můra. Bylo to od doby, kdy se stala ona nehoda, která ne jen jeho mohla stát život. Naštěstí, vše dobře dopadlo. Téměř vše. Tehdy se cítil být posílen, ale postupně mu to začalo stravovat jeho myšlenky. Byly čím dál tím více temnější a temnější, nic a nikdo mu nemohl pomoci. Pokaždé, když se probudil, obával se toho, kam míří méně a méně, jenže právě to zbytky jeho lidství děsilo.
Procitl po noční můře, tentokrát už se ani nezpotil, jeho tělo a mysl si na vše začínaly zvykat. Oči měl stále ještě rudé a ty ihned zaznamenaly, že s ním v místnosti je ještě někdo. Kdo?! Nepřítel?! Bylo to první, co jej napadlo. Byla to hloupost, kdo by mu chtěl co udělat? Nikdo takový na světě neexistoval.
„Asi už u mě začíná šílenství,“ pomyslel si.
„Tušil jsem, co se ti stalo bratříčku,“ řekl, ten, kdo s ním byl v jeho pokoji ještě předtím, než se probudil ze svého snu.
„Co tady děláš? Neměl bys být se svou ženou?“ Zeptal se přespříliš otráveně probuzenec, byť to tak vůbec nemyslel.
„Ale, poslala mě pryč na pár dní, kvůli svojí starší sestře,“ oznámil návštěvník.
„Tak to jsi tam měl tím pádem zůstat a říct jí, že je naživu. Přece jen je jeho matka, neměla by být v takovém omylu,“ oponoval ten mladší stále sedící ve své posteli.
„To si vážně myslíš bratříčku, že by neinformoval svou matku?“ Otázal se.
„Asi máš pravdu Itachi. Nejspíš měl nějaký plán,“ odpověděl ten druhý.
„Samozřejmě Sasuke. Takže když je tohle vyřešeno, tak bychom snad mohli udělat něco s těma tvýma očima, ne?“ Řekl Itachi.
Sasuke se podíval na svého staršího bratra. Oči už se mu vrátily do normálu. Opět byly černé, jako vždy. Mladík sám už ani netušil, jestli je to prokletí nebo dar. Byl díky nim silnější, bystřejší a rychlejší. Dokázal díky těm očím bojovat i s někým takovým, jako byl Zabuza. Ale poznával i jejich odvrácenou stránku. Každým dnem v něm umíralo více a více citu, toho co jej dělalo člověkem.
„A co bys tak s tím mohl udělat?“ Zeptal se mladší z bratří.
„Netuším, co bych mohl udělat. Nicméně chci zabránit, aby ses stal takovým jaký je náš otec,“ vysvětlil Itachi.
„Takže i on probudil sharingan. Myslel jsem si to,“ řekl s nevelkým zájmem Sasuke.
„Něco málo jsem o těchto očích zjistil. Hlavně důvod jejich projevení se,“začal vysvětlovat Itachi.
Když se před pěti týdny objevil Sasuke, tehdy i s Narutem a hlavně Gatouem, Itachi si začal postupně všímat na svém mladším bratříčkovi jistých změn v chování. Ale nemohl si to pořádně potvrdit, protože se musel věnovat své snoubence. A teď, když měl od té, jak si pamatoval spíše tiché dívky pokoj, tak se mohl plně věnovat starostem svého bratra.
„Objevují se tehdy, když prožiješ nějaký emocionální šok. Předpokládám, že to muselo být v souboji se Zabuzou a někdo, kdo ti přirostl k srdci jakýmkoliv způsobem, zemřel. Nebo alespoň předstíral smrt,“ pokračoval Itachi.
Byly to spíše domněnky než něco ověřeného, ale jak doufal, tak to Sasukeho pořádně probudí a donutí vzpomínat. Sasuke vypadal, že opravdu reaguje. Itachi si byl nyní jist svou pravdou.
„Hmm. A co z toho mě zachrání, ha?“ Zeptal se tak nějak ironicky Sasuke.
„To zatím nevím, nerozhodně na to přijdu!“ Dodával odhodlání jak sobě, tak i Sasukemu Itachi.
Po chvilce, co se Itachi odebral ze Sasukeho osobních prostor, se i mladík sám trochu vzpamatoval. Ale ne na dlouho Itachi se na chodbě minul se svým otcem, který šel rovnou za Sasukem.
„Sasuke,“ oznámil jeho otec, když dorazil do pokoje svého syna.
„Otče,“ odpověděl Sasuke a konečně se soukal z postele.
„Počínaje dneškem, tě začínám osobně trénovat. Přišla nám zpráva od našeho feudálního pána. Máme jen pár měsíců, aby ses naučil nejdokonalejšímu zacházení s mečem nás Uchihů,“ pronesl přísně a s chtíčem v hlase Fugaku.
Sasuke byl v šoku. Nikdy předtím v životě mu jeho otec nevěnoval tolik pozornosti jako nyní. Byl tím naprosto učarován. Na rozdíl od Itachiho neměl mít ani nejmenší tušení, že to vše je pouze pro ambice jeho otce. Pro Sasukeho staršího bratra to byla nemilá zpráva. Takto nebude mít skoro žádnou příležitost utrhnout si Sasukeho pro sebe, aby mohl přijít na to jak ho zbavit duši užírajícího prokletí. Co hůř, jestli jejich otec zjistí, že Sasuke také probudil sharingan, tak bude k nezastavení a neskončí dokud Sasuke nebude úplně bez poslední známky citu.
„Jaká zpráva otče?“ Zeptal se Sasuke.
„V domě Hyuuga se objevil někdo, kdo se vydává za Kyuubi no Youko. Silný je více nežli dost a prý z něj lze cítit démonickou auru. Nicméně, tato zpráva byla poslána po celé naší zemi a i do jiných krajů. Ledaskdo se bude chtít proslavit poražením toho Kyuubiho. Ale budeš to ty, kdo ho porazí. Navíc si zdědil krásnou tvářičku po matce a na to prý dají dívky v dnešní době více nežli na jizvy z bitev,“ pokračoval značně nadšeně Fugaku.
„Cože?“ Nechápal Sasuke, co má jeho obličej společného s porážením Kyuubiho.
„Hyuuga Hiashi, má dceru. I když jsi druhý syn, tak poražení té údajné liščí stvůry tě proslaví. Pak se oženíš s Hiashiho dcerou,“ oznámil Sasukemu jeho otec.
Sasuke se chtěl namítat, ale uznal, že to nemá cenu. Navíc bude známý všude po světě porážkou Kyuubi no Youko. Už bojoval s někým, kdo byl podle všeho ovládán démonským mečem. A jak mu Naruto tehdy předvedl, tak ani smrtelná rána neznamenala pro něho konec. Jestli chce nezklamat svého otce, tak musí zesílit, jakkoliv.
„Hned se jdu připravit, otče,“ řekl Sasuke.
„Konečně začínáš být více jako Itachi. Výborně Sasuke,“ chválil Fugaku svého druhého syna.
Sasuke slyšel vzácné slova chvály od svého otce opravdu jen velice výjimečně. Těšilo ho to, co více si mohl on, jako druhý syn přát, více než uznání od svého otce. Pro Itachiho začínal závod s časem, nemohl tušit, jak dlouho bude trvat, než se Sasuke stane úplně bezcitným. Jak jen mohl zvrátit kletbu uvrženou na jejich rod.

Seděla na jednom z kamenů, které zde sloužily místo židlí. Podívala se nad sebe a viděla jako vždy jen strop jeskyně. Hodně krát se sama sebe ptala, co je toto za život. Ano mohla být ráda, že někam patří, ale když se podívala po těch, co to tady obývali, politovala sama sebe, že se nenarodila do o něco trochu vyšší společnosti. Nicméně ona byla sirotek, který by pravděpodobně již před dávnou dobou, přišel o život z hladu nebo nedostatku něčeho jiného. Nebo mohla skončit ještě na horším místě a krátit mužům za peníze čas.
Byť se jí to tady moc nelíbilo, tak alespoň byla někdo, byla všemi těmi odpadlíky lidské společnosti uznávána a také jinými shinobi, kteří měli tu čest už se s ní střetnout a potvrdit si, kdo je jejím mistrem. U stanu jejího mistra se dělo nějaké pozdvižení. Okamžitě se tam vydala, aby zjistila, o co jde.
„Snad ne další pokus o vzpouru?! Dneska ta stará rašple nemá zrovna svůj den, s takovou všechny ty tupce pobije,“ uvažovala nahlas kunoichi, když šla prozkoumat, co se děje.
Překvapivě, i když kolem stanu vůdce bylo nahrnuto značné množství pochybných individuí, nikde netekla krev, nepovalovaly se rozlámané kosti nebo kusy těl a nelétaly vyražené zuby. Dívka si prorazila lehce svou cestu až k příbytku svého mistra. Několik rozbitých nosů, podlitin na různých částech těl a rozlámané zuby vypovídaly za vše.
„Aaa. Sakura!“ Zvolala zvesela, relativně mladě vypadající žena.
„Tss! Ta baba ještě žije,“ procedila mezi zuby Sakura a pak nasadila úplně jiný výraz, aby se tvářila stejně nadšeně jako její mistr.
„Ano mistře?“ Zeptala se Sakura, když měla chtít vědět, o co se jedná.
„Sakuro, přišly k nám úžasné zprávy,“ znovu se radovala žena, která byla jejím mistrem.
„Ano, Tsunade... sama,“ řekla Sakura už zase s opovržením v hlase a nemohla se dočkat, až její mistr natáhne bačkory, aby mohla vypadnout z této odporného zatuchlé jeskyně a najít si lepší místo k životu.
„Čti,“ podala Tsunade Sakuře jakýsi list.
Co jí tedy zbývalo. Sakura se dala do čtení a nechtěla věřit tomu, co ve správě stojí. Zase šlo o devítiocasou lišku. Dorazila k domu Hyuugů a nadělal tam paseku. V Sakuře cuklo. Proč tam stálo, že to byla devítiocasá liška, měl to přece být Uzumaki Naruto, ne? Nechtěla nechat na sobě nic znát a po přečtení celé zprávy se vrátila svůj zrak zpátky k Tsunade.
„Tohle je naše šance Sakuro! Musíme ji chopit a nepustit. Ty porazíš toho Kyuubiho a vezmeš si za manželku Hyuugovu dceru, pak si budu žít jako královna,“ smála se na celé kolo Tsunade.
Její poskoci a další lapkové nebo ninjové, co se za ty roky stali jejími podřízenými, se začali radovat, protože z toho plyne i lepší život pro ně. Sice věděli, že Tsunade, která nad nimi dominovala, je nevezme sebou a ani se s nimi o bohatství Hyuugů nepodělí. Avšak už nebudou muset žít ve strachu z ní nebo z té její Sakury, která byla pro ně stejně strašidelná jako sama Tsunade.
„Že by senilita?“ Radovala se chvíli Sakura, protože jí nešlo do hlavy, jak by ona žena si mohla vzít za manželku jinou ženu a už rozhodně by s ní nemohla mít žádné potomky a věřila, že Hyuugové nejsou tak hloupí.
Sakura byla skálopevně přesvědčená, že Tsunade už to má za pár a nehodlala si dělat starosti s tím, že by měla poslouchat její rozkazy a vzít si za ženu nějakou bohatou slečinku o které věděla již dávno své.
„Výborně! Jen mi je jí holky asi trochu líto, že umře krátce po svatbě,“ řekla Tsunade.
„Ha?“ Divila se Sakura a doufala, že Tsunade tím nemyslela ji.
„Jednoduše, prostě porazíš toho Kyuubiho, necháš Hyuugovic holku se do tebe zamilovat, což bude lehké, když jsi jí v podstatě zachránila od hrozného démona no a až se vezmete, tak ji zabijeme a shrábnem celé Hyuugovic dědictví, pak se vypaříme a budu si žít na vysoké noze,“ usmívala se podle Tsunade.
„Aha,“ na to Sakura a bylo jasné, že její mistr pravděpodobně netrpí stařeckou senilitou, protože dokáže plánovat takové věci.
Sakura se začala litovat. Její mistr jí zase hodlá dostat do takové situace, kterou vůbec nemá ráda. Už několikrát se na Tsunadin rozkaz musela maskovat jako muž. Zklamáním pro Sakuru vždy bylo, že ji nikdo nemohl odhalit, protože zatím, byť už skoro dospělá neměla moc ženské křivky.
„Ale existuje napřed jeden problém, který musíme vyřešit,“ řekla Tsunade.
„Problém?“ Divila se Sakura, protože nepochybovala, že dokáže porazit zmiňovaného Kyuubiho, ten tedy tím problémem být nemohl.
„Uchiha určitě pošle svého druhého synka, aby porazil Kyuubiho. Toho Sasukeho, kterého se ti jednou podařilo chytit, ale pak utekl i s Jiraiyovým studentem,“ řekla stále zlostně Tsunade a práskla rukou do stěny jeskyně.
Uprostřed stropu jeskyně se objevila prasklina a padající masiv zavalil několik nebožáků, kteří měli tu smůlu a stáli pod ním.
„Co s Uchihou?“ Zeptala se zvědavá Sakura.
„Svedeš toho mladého, aby se do tebe zamiloval a neměl chutě bojovat s Kyuubim,“ řekla Tsunade.
„Jakže prosím?“ Děsila se Sakura, protože toto opravdu nikdy slyšet nechtěla.
I když byla Sakura kunoichi – ženský ninja a studentka Tsunade, tak měla jisté morální hranice, které nechtěla nikdy překročit. A její mistr jí teď nařizovala ty hranice úplně zbourat a vydat se daleko za ně.
„Nikdy s ním nebudu...“ Snažila se říct rozčílená Sakura.
„Ale budeš, jestli bude třeba!“ Řekla opravdu nazlobeně Tsunade.
Sakura nasuchu polkla, protože, i když to byla podle ní stará ženská, tak dokázala být stále strašlivá. Koneckonců její mistr byla jedním z legendárních Sanninů. S těmi si nebylo radno zahrávat.
„Teď jdi. Máš na to necelý rok! Nesmíš mě zklamat, rozumíš!“ Řekla znovu děsivým hlasem Tsunade.
Ti, kdo tomu přihlíželi se už dávno vytratili z jejich dohledu a nebo se nebyli schopni strachy pohnout. Sakura bez odpovědi opustila příbytek svého mistra a šla si sbalit potřebné věci na cestu. Když dorazila do svého stanu, který byl nedaleko toho Tsunadiného. Vše nebylo na svém místě zcela perfektně. Její vytrénované, bystré oko si toho všimlo. Ale způsob, jakým se změnil pořádek jejích věcí, značil pouze jediné, přišla jí od něho pošta. Zkontrolovala své okolí, a když bylo všude čisto zašmátrala v rohu stanu a vylovila svitek se správou, na kterou již několik týdnů čekala. Starosti byly ty tam.

Když byla ráno ještě tma, potají se vykradl ven z domu, kde v současnosti tajně bydlel. Nikdo o něm neměl vědět, že tam je a ta která jej milovala, se zase neměla dozvědět, že dům kdy býval opustil. Dnes měl však v plánu se s někým setkat, jako už to udělal tolikrát předtím. Těšil se a byl nadšený, srdce mu radostně bušilo. Podíval se ještě jednou na spící krásku, poslal jí vzduchem polibek a vyklouzl ven z jejího sídla, jako nějaký shinobi.
Jako už tolikrát předtím poslal zprávu té osobě, se kterou se měl setkat, aby věděla, kdy a hlavně kam má jít. Žila si naprosto volně a času měla spoustu, ale i tak by se jí jejich setkání zrovna v tuto chvíli nemuselo hodit. S nedočkavostí se řítil korunami stromů zcela nepozorován. Už jen chvíli a znovu ji uvidí.
Mezitím se Slunce přehouplo přes obzor a v domě, kde spával, se začínala probouzet do něj zamilovaná dívka. Cítila se naprosto v bezpečí, když tady s ní byl i on. Jaká úleva to pro ni byla každé ráno, když se probouzela a on už u ní byl. Zajisté, její otec jim prozatím zakázal sdílet stejné lože nebo dokonce i místnost, ale mládenec byl dostatečně vychytralý a schopný, aby si svou cestu k ní, třeba i v noci našel, kdy se mu zachtělo.
„Krásné ráno Naruto-kun,“ řekla dívka, když se její ústa rovněž probudila.
„S tebou vždy jen překrásné, Hinato,“ řekl mladík, který už, ale dávno měl být mimo dům.
Také že byl, ale zároveň dokázal v domě zůstat, jak to dokázal, věděl jen on sám. Byl v domě u ženy, co jej milovala ten pravý, či nikoliv? Ani ona to nedokázala poznat, tak dokonalé byly jeho schopnosti. Nevidoucí dívka objala svého milého, hned jak jej nahmatala vedle sebe na své posteli.
„Jaký máme dnes program?“ Zeptala se a čekala, co romantického si pro ni vymyslel dnes.
„Myslel jsem, že bychom se na chvíli mohli vykrást z domu pryč ne? Tvůj otec to nezjistí,“ usmál se lišácky.
„A kam půjdeme?“ Zašeptala dívka, aby ji raději nikdo neslyšel.
„To je tajemství,“ šeptl i on a s dívkou v náručí zmizel ve vteřině pryč.
Pootevřenými dveřmi v dívčině místnosti prošel znovu Naruto, dokonce dvakrát. Oba dva Narutové se na sebe podívali a jeden z nich v tu chvíli vypadal jako Hinata. Lehl si do postele na její místo a čekal, až dorazí služebnictvo Hinatu budit. Druhý zatím hlídkoval, nepozoruje-li někdo náhodou jeho počínání. Vše bylo naprosto v pořádku, ani jedny oči na něm nespočinuly. Pak ten nepřeměněný se s kouřem rozplynul jako pára.
Naruto s opravdovou Hinatou v náručí se ocitli na podivném místě. Byla zde zvláštní vůně a ve vzduchu se vířilo dost prachu.
„Naruto-kun?“ Divila se Hinata tomu, kde se ocitla.
„Tady bude stát naše sídlo, Hinato,“ řekl Naruto mírně zasněným hlasem.
„Tady, kde?“ Nechápala Hinata, ale představa společného domu s Narutem jí pomáhala překonat i nezvyklý pocit z prašného a neznámého okolí.
„Promiň, musí to tady být ještě nepříjemně cítit, uznávám. Ale během několika let, než to tady bude obyvatelné, se vzduch změní, věř mi,“ snažil se ospravedlnit Naruto, který nadšením zapomněl, jak je ve skutečnosti Hinata vnímavá.
„Postavíš mne na nohy?“ Zeptala se Hinata.
„Ani náhodou, rozlámané sály nejsou nic, co by měly tvé nožky okusit,“ řekl Naruto.
Hinata byla udivena. Byla pravděpodobně někde daleko od svého domu, kde strávila převážnou většinu svého dosavadního života. A najednou byla na místě, kde jak Naruto sliboval, bude stát jejich dům. Představa to byla krásná. Sice byla slepá, ale její ostatní smysly začínaly tu představu vnímat. Vůně dřeva z čerstvě natřených trámů a na dotek hladké a nové. Pocity zvědavosti z prozkoumávání nových prostor a snad zaslechla i dětský smích.
„Děkuji ti Naruto-kun,“ řekla dojatá Hinata.
„Ještě není za co, Hin,“ odpověděl jemným hlasem Naruto.
Hinata se pousmála. Byla zamilovaná, byla šťastná a hlavně byla s tím, koho milovala a kdo miloval ji, nacházeli se na místě, kde jim on naplánoval společnou budoucnost. Vše to bylo úžasné, vzrušující a také to pro ni bylo dobrodružství.
„Kousek odtud je lesík a tam vysoká tráva ještě s rosou,“ navrhl spiklenecky Naruto.
Odpovědí mu bylo radostné zakývání hlavou a Hinatin zvědavý přenádherný úsměv. Vzduch okolí se zase okamžitě změnil, byl čerstvý a ještě nějaký, ale Hinata to nedokázala popsat. Naruto jí pomalu postavil zpátky na nohy. Tráva byla opravdu vysoká a stále vlhká od rosy, Hinata ji měla ještě daleko nad kotníky. Studilo ji to a šimralo, ale nevadilo.
„Naruto?“ Zeptala se Hinata, když cítila, že Naruto pustil její ruku.
„Pojď za mým hlasem,“ odpověděl Naruto.
Kolem Hinaty šustila tráva Narutovými kroky. Pořád byl poblíž a ani ona, byť slepá nepociťovala strach, když byla pro ni v naprosto neznámém prostředí. Naruto na ni znovu zavolal, už byl o kousek dál. Hinata natáhla před sebe ruce, aby do ničeho nevrazila a opatrně vykročila vpřed. Pak udělala další krok a pak další. Půda pod ní nebyla vůbec hrbolatá a její holé nohy vždy šimraly, když procházela travou. Naruto na ni stále mluvil a ona pokračovala kupředu s důvěrou v jeho hlas. Stínem, který na sobě cítila, se začalo postupně prodírat Slunce. Narutův hlas utichl.
„Naruto-kun?“ Divila se Hinata, když už na ni nevolal.
Byla si jistá, že se k němu dost přiblížila a pak najednou prostě utichl. Co to mělo znamenat. Stále nechtěla být vystrašená, ale už dávno se bála, proč? Udělala ještě několik nerozvážných kroků kupředu a její ruce se zatavily o něco na dotyk měkkého.
„Výborně,“ řekl laskavě Naruto přitáhl si Hinatu k sobě a držel ji pevně, jako by ji nehodlal už nikdy pustit.
Cítil, že Hinata musí brečet, protože mu začínala vlhnout jeho horní část oblečení. Netušil, že by mohla být z jeho nejspíše nemístné legrácky takto vyděšená. Hladil ji po vlasech a utěšoval laskavými slovy.
„Bála jsem se,“ řekla po chvilce Hinata.
Naruto si v tu chvíli nadával do největších idiotů na světě. Ničeho nikdy více nelitoval, než svého hloupého kousku.
„Už nemusíš. Už tě nikdy neopustím,“ řekl hrdinně Naruto.
„Naruto-kun,“ řekla Hinata a vzhlédla k němu svým slepým zrakem.
Políbil ji a stále pevně objímal.

Ve stejnou chvíli jen na daleko jiném místě utíkal Naruto tam, kde se měl už každou chvíli s někým setkat. Jeho ústa se usmála, ne radostně, ne zlostně, jen opravdově. Přemýšlel nad tím, kolik to bylo času, co se neviděli. Jestli počítal správně, muselo to být měsíc a týden, tázal se sám sebe, jak to tak dlouho mohl bez ní vydržet. Ještě pár kilometrů a dorazí na místo.
Cesta mu utíkala rychle, jen si nemohl být jist, jestli i ta osoba dorazí. Doufal, že ano, jinak by se sem vláčel nadarmo a to by pak měl špatnou náladu. I on sám sebe se někdy děsil, když měl špatnou náladu. Les končil a on doskočil na zem, aby mohl dojít do města, kde se měla schůzka konat jako slušný samuraj, kterým tak napůl byl.
Volným krokem šel po vyschlé cestě, která vedla rovnou k branám města, kde se měl s onou osobou sejít. Nechali jej volně projít. Proč taky ne, město bylo bohaté a byť šel po svých, tak vypadal, že jde za místní zábavou a že peněz má taky dostatek. Ještě hodnou chvíli šel po hlavní ulici a pak zahnul do uličky, která ho zavedla až na místo setkání.
Malý dosti pochybně vyhlížející hostinec byl jeho cílem. Když vešel dovnitř, viděl, že dorazil jako druhý. Sám sobě se omluvil, že to měl dál a zároveň kráčel k baru, kde už na něj čekala osoba, se kterou se chtěl sejít.
„Myslela jsem, že už to nevydržím. Tak dlouho bez tebe,“ řekla a medvědí silou si Naruta přitáhla k sobě.
„Taky jsi mi chyběla,“ řekl poněkud s vyraženým dechem Naruto.
„A jsi ten pravý?“ Zeptala se.
„Kdybych byl klon, tak už bych dávno zmizel, nemyslíš?“ Odpovídal s posledním dechem.
Naruto po očku zkontroloval přítomné hosty, jestli mezi nimi není nikdo, kdo by ho mohl poznat, nebo jestli si ta které chyběl, nepřivedla na něho nějaké zabijáky. Kromě jednoho do krve zmláceného opilce, který pravděpodobně neuměl držet jazyk za zuby, bylo vše v naprostém pořádku. Na Naruta směřovaly soucitné pohledy všech zbylých zákazníků.
„Vydržel jsi, budu ti věřit,“ řekla a konečně povolila jejich radostné sevření, Naruto nabíral lidských barev, při hlubokém dýchání.
„Takže?“ Zeptala se.
„Tady ne,“ odpověděl Naruto vzal ji za ruku a vedl nahoru do patra, kde měl pronajatý pokoj.
Několik schodů a pak ještě procházka zapadlou nenápadně vyhlížející chodbičkou a oba se ocitli v již lépe zařízeném patře. Vedl ji až na konec chodby do posledního pokoje, který byl nejdále od spodní části hostince a osamocený i v patře s pokoji.
Naruto vytáhl klíč a oni se oba mohli dostat dovnitř. Vešel dovnitř do pokoje, ale zato ona zůstala stát ve dveřích.
„Stalo se něco?“ Zeptal se překvapený Naruto.
Ona se mu nedívala do tváře. Hlavu měla sklopenou. Šlo vidět, že je s ní něco v nepořádku, ale co bylo příčinou? Musel to vědět, ale chtěl počkat, až se ona rozhovoří sama, tlačit na ni nemělo smysl.
„Myslím, že se dnes vidíme naposledy,“ řekla s pláčem v hlase.
Pro ni to byl tak nezvyklý tón. Něco opravdu velice vážného se muselo stát, že projevila své emoce před Narutem.
„Co se děje Sakuro?“ Zeptal se Naruto.
Až po těchto jeho slovech se konečně odvážila a vstoupila. Stále se sklopenou hlavou a v slzách za sebou zavřela dveře, aby je nikdo nemohl rušit.
„Tsunade... Ona...“ snažila se říct něco, ale neměla na to dostatek sil.
V Narutově mozkovně to šrotovalo o sto šest. Co mohla Tsunade Sakuře udělat, co po ní mohla chtít, že ji viděl v takovém stavu, v jakém nyní byla. Rozhodl se stále setrvat u vyčkávací taktiky, ta jediná platila na Sakuru. Naruto k ní přistoupil z boku, uchopil za ramena a dovedl jí k posteli. Posadil na ji na ni a sám si k ní přisedl na postel. Za chvíli mu Sakura položila hlavu na rameno a bylo jí tam podle všeho dobře.
„O tom útoku na dům Hyuugů víš? Měl bys, když s to jejich Hinatou něco zamýšlíš, ne?“ Zeptala se po chvilce Sakura podezřívavě, ale i trochu ublíženě.
Naruto hned automaticky neodpověděl. Musel si svou odpověď pořádně promyslet, nechtěl nikomu ublížit, ale s tím, jak se věci vyvíjely, asi bude muset.
„Ten Kyuubi no Youko, to jsem byl já,“ přiznal se po chvilce ticha Naruto.
„Myslela jsem si to,“ řekla Sakura.
A Naruto byl stále trpělivý a čekal, co mu Sakura sama řekne. Ona v tu samou chvíli hledala odvahu vše Narutovi povědět. Měla naprostý zmatek ve svých citech.
„Tsunade, chce, abych svedla Sasukeho,“ řekla Sakura a obávala se toho, jak bude Naruto reagovat, přeci jen věděla, že jako majitel démonského meče se musel hodně krotit, když se jednalo o vztek.
Naruto nevypadl ani nazlobeně, ani žárlivě. V jeho výrazu nenastala žádná změna. Sakura tušila, že takto bude vypadat, ale nějak si připadala, že ví, že hluboko ve své mysli Naruto svádí bitvu s démonem a se svým hněvem. Chtěla tomu věřit, protože jinak by k ní byl úplně chladný.
„Utečme spolu,“ řekla po chvilce, kdy Naruto nereagoval.
„A pro mě bys Sasukeho nesvedla? Sasuke je ňouma, nic by si na tebe nezkusil, ani beztak neví jak,“ řekl místo lákavé kladné odpovědi s chladným pohledem v očích Naruto.
„Víš, že pro tebe udělám cokoliv, Naruto,“ řekla ne zcela upřímně Sakura.
Nehleděla na to, jak moc by sama sobě znechutila. Naruto byl ten, kdo ji o to požádal. On splnil cokoliv pro ni ona pro něj. Byla překvapená, ale utěšená zároveň. Byla to více nežli pravda, Sasuke byl poněkud nevzdělán v jistých oblastech. Navíc o jeho bývalém mistrovi Orochimarovi se proslýchaly nevalné povídačky. Nikdy jej nikdo neviděl na veřejnosti s nějakou ženou, jen se svými mladými žáky, jako byl třeba Sasuke. Ale povídačky zůstávaly jen povídačkami, ani ostatní dva Sanninové nedokázali zjistit pravdu. Orochimaru si své soukromí chránil více nežli dokonale. Tudíž nešlo nic potvrdit, ale ani vyvrátit.
„A potom?“ Zeptala se po chvilce promýšlení a urovnávání vlastních pocitů Sakura.
„Pak bude vše dokonalé. Nebudeme se mít vůbec zle, až bude po všem,“ řekl Naruto opět laskavým a hlavně lidským hlasem.
Sakura, byla nadšená. Nikdy neslyšela nic pěknějšího od nikoho. Těšila se na tu chvíli. Ano, teď to bude těžké, dlouhé měsíce se s Narutem nebude moci vídat, ale pak! Pak už nebudou žádné starosti, nebude žádný Uchiha, jen dobře a ještě lépe. Ale jako by na něco zapomínala. Co? Co to bylo, to co nevěděla? Brouzdala v mysli, která už byla někde úplně jinde.
„Co ta mladá Hyuuga, kterou jsi pobláznil?“ Zeptala se trochu snad žárlivě Sakura, které konečně svítalo.
„Je do mě blázen,“ řekl Naruto a díval se přímo na Sakuru, snažil se jí tím dát najevo, že nelhal.
Měla jistá podezření, ale zatím to nechala Narutovi procházet. Ani ona sama nebyla úplně nevinná, ale co? Ani jednomu z nich to nevadilo. To pouto mezi Narutem a Sakurou nemělo žádné hranice, kvůli tomu kým oba byli. Sakura proradná kunoichi a Naruto ten nejfalešnější, ale nejpřesvědčivější samurai. Oba se sami sebe často ptali, jak jen mohou věřit tomu druhému.
„To nebyla odpověď, kterou jsem chtěla slyšet,“ řekla líbezným hláskem Sakura a dále se jemnými dotyky snažila vyloudit z Naruta, celou pravdu.
Ale celou pravdu z něj nikdy nedostala, ať už dělala cokoliv, ani Naruto to s ní neměl kolikrát lehké. Pro oba bylo výhodné mít před tím druhým tajemství. Naruto se položil na postel a díval se na strop. Sakura, která se během jejich rozhovoru konečně uklidnila, napodobila Naruta a ležela u něho. Znovu mu vjela rukou do vrchního dílu oblečení, chvíli jen tak jezdila po hrudi a pak čím dál tím níže a níže. Naruto se na ni otočil a ona ustala ve své činnosti, chvíli na sebe jen tak hleděli. Naruto se natočil k ní na bok, aby neměl hlavu zalomenou do strany a lépe na ni mohl vidět.
Jeho ruka objala její pas. Cítila to, bylo to fajn jako vždycky předtím. Bylo horko. Rozšířily se jim oči a hleděli na sebe ještě upjatěji. Cítili dech toho druhého.
„Tak zatím,“ řekl znenadání Naruto s úsměvem na tváři a s lehkým zvukem se rozplynul v obláček dýmu.
„PODVODNÍKU!“ Řvala zlostí Sakura a hodila, k zemi přišroubovanou postelí, o zeď.
Rozlobená byla do ruda, to ano, ale že by kvůli tomu začala Naruta nějak nenávidět, to se říct nedalo. Její cit k němu se nijak nezměnil, navíc takto to s ním bylo vždy. Pak se sama nenápadně vypařila z hostince, než někdo přijde zjišťovat, co se tady nahoře stalo. Opravdu by bylo vrcholem Narutovy drzosti, kdyby ještě musela platit rozbité vybavení a zbouranou část stěny.
Po několika minutách běhu, kdy se dokonale uklidnila, dorazila ke svým ukrytým věcem. Nemohla jít jen tak nalehko k Uchihům domů, to by okamžitě věděli, že je kunoichi, musela tam jít v přestrojení. Zajímalo jí, jak se asi bude Sasuke tvářit, až ji znovu uvidí. Musela navíc vymyslet, co udělat, aby ji Sasuke neprozradil. Nemohla tedy jít přímo do hlavního sídla Uchihů a žádat tam na oko o práci. Jakou, ale měla na Sasukeho zvolit strategii. Jaký on jenom mohl být, to neměla Sakura ani ponětí. Ano byl to Samurai, takže byl zaručeně čestný, ale měla jisté obavy, jaké vlivy měl na Sasukeho jeho někdejší mistr Orochimaru. Ale hodila to za hlavu, všechno zjistí až a místě, nechtěla si nechat kazit relativně dobrou náladu z dnešního shledání s Narutem. A k sídlu Uchihovců to měla daleko, minimálně čtyři dny cesty.

Celé sídlo bylo již od časných ranních hodin na nohou a nikdo nevěděl, kam má dříve skočit. Jednalo se o plný poplach. Po obdržení zprávy od jejich feudálního pána se museli pořádně připravit. Byť byl tento klan specializován na podobné situace, tak něco takového nebylo přinejmenším přes půl století nutno řešit. Objevil se démon nebo přinejmenším démonský meč, který ve špatných rukou mohl představovat ještě větší nebezpečí, než démon samotný. Sídlo klanu bylo rozlehlé a většina členů klanu měla podobnou barvu vlasů, všude vlnil rudý koberec. Včera, když dorazila dávno ztracená dcera, tak bylo pozdvižení, ale dnes? Dnešek se se včerejškem nedal vůbec srovnávat. Každý hledal dávné svitky, které obsahovaly klanová tajemství výroby démonských mečů.
I navrátivší se dcera a její mladší sestra – současná hlava lanu dělaly, co mohly. Starší z nich byla majitelkou jisté části démoní síly, kterou se měli pokusit za necelý jeden rok zastavit.
„Cítila jsi něco, Kushino?“ Zeptala se mladší sestra své starší sestry.
„Vůbec nic Kumiko, musí to zatím ovládat,“ odpověděla Kushina, která netušila, co takové náhle objevení Kyuubi no Youko mělo znamenat.
Její syn přece měl mít jediný démonský meč, s tou silou. Ano vydával se za mrtvého, ale snad mu jej nikdo neodcizil. To by byla katastrofa.
„Nemůže to být součást jeho plánu?“ Zeptala se Kumiko, když si byla naprosto jistá, že se svou sestrou sama, navíc se snažila šeptat, jak to jen šlo.
„Netuším... Proč by ničil horu?“ Obávala se Kushina o svého syna.
Kumiko se chtěla ptát dále, ale někdo zaklepal. I s Kushinou se zarazila, ale hned na to reagovala a toho, kdo klepal, pozvala dále. Přeci jen bylo její povinností, jako hlavy klanu Uzumaki zastavit běsnění nebezpečného démona, zvláště navíc, když tvorba démonských mečů, byla jejich klanová specializace.
Kdosi otevřel dveře. Musel to být nějaký mládenec z některé vedlejších větví rodiny. Rovněž měl rudé vlasy, byť poněkud jinak zbarvené, než Kumiko s Kushinou, z hlavní rodiny.
„Copak nám neseš?“ Zeptala se Kumiko, když viděla, že mládenec vláčí spoustu svitků a jinak uchovaných dokumentů.
„Kumiko-dono, Kushina-dono, toto jsem našel ve starých archivech. Vše, co se týká démonů z legend a hlavně jejich slabin,“ pochlubil se svým nálezem.
„Ale, tam jsme odkládali vše, co jsme nedokázali ze starého jazyka přeložit?“ Divila se Kumiko, že tento zatím záhadný mladík, kterého snad ještě nikdy neviděl v domě, by dokázal rozluštit starodávné písmo.
„Opravdu?“ Divila se Kushina.
Podívala se na mladíka. Podívala se na něj pořádně, protože byl tak trochu zvláštní. Moc zvláštní, protože měl ty samé oči, co její Naruto. Nikdo jiný na světě neměl, tak modré oči jako její syn Naruto. Za mladíkem se objevili další lidé s jinými svity a dokumenty, které by snad mohly pomoci zastavit příšerné řádění, nejstrašnějšího z démonů. Kushina se podívala na mladíka, který zaklepal jako první a potom na Kumiko.
„Kumiko myslím, že jenom on dokáže rozluštit ty svitky a potřebujeme je nastudovat, co nejdříve,“ nenápadně mrkla na svou sestru Kushina.
„Máš pravdu, sestro. Ty tady s námi zůstaneš, vy ostatní uložte, co jste nalezli a vyřiďte ostatním, aby nás nerušili, za žádnou cenu. Ani mí rodiče ne,“ řekla Kumiko.
Všichni se jí hluboce uklonili, vycouvali ven z pokoje a zavřeli za sebou. Když slyšeli všechny kroky odejít pryč, tak se mládenec usmál a všechny dokumenty, co nesl, se proměnily v něco zcela jiného. Rozcuchal si vlasy a ty už dávno nebyly rudé, ale zářivě blond. Pohodlně se posadil na zem a začal vytahovat dary, které těm dvěma přinesl.
„Je to jen pár dobrot, co jsem sehnal po cestě sem,“ nevinně se usmál.
„Netušila jsem, že má tak čarovný úsměv,“ řekla Kumiko.
„Po otci,“ přiznala Kushina.
„Kdybys nebyl můj synovec a já neměla manžela, tak bych tě nenechala chvíli v klidu,“ přiznala Kumiko.
Naruto se děsil, Kushina se děsila a Kumiko se podezřele usmívala. Ani jeden z trojice netušil, co to mělo znamenat. Raději to mlčky přešli. Za chviličku již Kushina a její sestra mlsaly dobroty, které jim Naruto donesl.
„Doufám, že to je omluva a ten poplach, co jsi pravděpodobně způsobil ty,“ řekla Kushina.
Naruto se jen usmíval, ale měl to marné, před svou vlastní matkou nemohl nic utajit.
„Takže ten démon v domě Hyuuga jsi byl, ty Naruto? Proč?“ Ptala se Kumiko.
„Jenom malé divadlo,“ snažil se vymlouvat Naruto.
„Pročpak?“ Zeptala se Kushina, která zatím netušila, že přibližně za rok stane tchyní.
„Taky by mě to zajímalo,“ přidala se Kumiko.
Narutovi nezbývalo nic jiného, než jim to všechno vysvětlit. Musel začít pěkně od začátku, od chvíle, kdy poprvé potkal Hinatu, kdy se mu díky ní zcela změnil jeho svět. Ale hlavně musel řádně vysvětlit svůj plán na to jak dát svou mámu a otce zase do hromady. Kushina s Kumiko žasly nad tím, co všechno tento mladý člověk dokázal vymyslet.
„Ale to zní skoro nemožně! Jak by mohlo poražení Kyuubiho stačit k tomu všemu stačit? Jistě budeš slavný, budeš mít peníze, ale rodinné jméno dostaneš, jen když vykonáš osobní službu pro našeho feudálního pána,“ řekla Kumiko,která se snažila Naruta vyvést z omylu ve kterém pravděpodobně byl.
„Je to od tebe hezké, ale nechci, aby ses upisoval feudálnímu pánovi, na nevím, jak dlouhou službu, jen abych pak mola být s Minatem oficiálně,“ řekla Kushina.
„To ani nemám v úmyslu. Já jen dovedu feudálnímu pánovi jeho ztracenou dceru,“ řekl tichounce Naruto, aby ho snad nikdo kromě těch, kterým to bylo určeno, neslyšel.
„Cože?“ Nechápaly Kushina s Kumiko, jak by Naruto mohl najít více jak deset let ztracenou dceru jejich pána.
„Vím, kde se nachází a kdo to nyní také je, nemám žádný problém mu ji dovést,“ přiznal se Naruto.
Ani jeho matka, ani teta nechápaly, jak by mohl jejich Naruto něco takového vědět a ještě daleko více je zaráželo, že už to dávno neřekl. Proč to dělal takto? Jako první si situaci uvědomila Kumiko, která přece jen v tahanicích o moc a slávu měla větší zkušenosti, nežli Kushina, byť byla mladší než ona. Naruto musel být opravdový génius, jestli dokázal vymyslet, takto rafinovaný plán. Vše do sebe zapadalo. Na druhou stranu, Naruto Kumiko začínal děsit. Jak moc silný ve svých necelých osmnácti letech mohl být? Sám porazil Kyuubi no Youko a získal jej do svého démonského meče, který sám stvořil, měl daleko promyšlenější plán, než kterýkoliv shinobi a co víc, vše mu vycházelo do posledního detailu.
„Myslím, že raději půjdu,“ řekl Naruto, který jako první zaslechl kroky daleko na chodbě.
„Držte se,“ dodal a pak zmizel pryč bez jakékoliv známky toho, že tady kdy předtím byl.
„Naruto je opravdu úžasný,“ uznala Kumiko a stále byla v šoku z toho jak se Naruto rozplynul.

Mladá růžovlasá kunoichi směřovala trpělivě ke svému cíli. Nebyla už daleko. Jen musela přijít na způsob, jak nejlépe splnit svou dlouhodobou misi. Prozatím zůstávala v lese, který ji schovával před nechtěnými zraky. Nemohla jít dále ve svém současném oděvu, to by rovnou mohla říci, že je shinobi. Takto by opravdu neuspěla. Musela si sídlo pořádně prohlédnout. Uchihové bydleli na odlehlém místě. Daleko za malým městečkem, které se krčilo dole pod jejich honosným sídlem. Naštěstí to vše obklopovaly husté lesy, takže se mohla nepozorovaně pohybovat.
Během chvíle, měla obrázek o tom, jak se tady může potají pohybovat, aby jí nikdo ze stráží nezpozoroval. Dostala se až k sídlu a dívala se na hlavní nádvoří, kde zápolil její cíl se starším mužem. Z jejich rozhovoru usoudila, že se jedná o jeho otce. Nebylo to nezvyklé, že by otec trénoval svého syna. Mladíkovi zápolení s meči celkem šlo, asi. Ty dva ve stejnou chvíli pozoroval ještě někdo, mladíkův starší bratr. O něm kunoichi také věděla, ale on snad tušil její přítomnost.
„A teď už se k němu jenom dostat,“ řekla si potichu a v hlavě se jí zatím tvořil obrázek, jak nejlépe by se mohla propašovat do sídla Uchihů.
Pak ten starší vyšel také na nádvoří, když otec s jeho mladším bratrem dobojovali. Uklonil se otci a pořádně ocenil jeho bojové schopnosti, následně pochválil i svého bratra, že mu dnes také zářil a vydával ze sebe to nejlepší. Mladík měl opravdu velikou radost. I jejich, obyčejně emoce nevyjadřující otec se pokusil o úsměv.
„Co říkáš tomu Sasuke, že bychom dnes večer zašli,“ a gestem ruky naznačil, že myslel se jít někam napít.
„Myslíš Itachi? Víš, že já moc nepiju,“tak trochu se vymlouval Sasuke.
„Výborný nápad Itachi, jen ho vytáhni ven, když dneska tak dřel,“ řekl jejich otec a odcházel do domu.
„Tak vidíš, máme to nařízené od otce,“ pokrčil rameny Itachi.
Musela si počkat, až se setmí. Celou dobu bedlivě sledovala mladšího z bratří. Měla spoustu informací, které potřebovala a jediné dřívější setkání jí stačilo k tomu, aby věděla že Sasuke je opravdové neviňátko, i když se to snaží skrývat.
Byť měl bystré oči, tak neměl moc šancí si Sakuru pořádně prohlédnout. Navíc, když už bude dnes pít a kdo ví jak moc, bude mít zamlžené smysly. Dnes byla dokonalá šance, jak se k Uchihům vetřít, aby mohla poblouznit Sasukemu hlavu.
Stmívalo se rychle a Uchihovští bratři vyrazili z domu dolů do městečka, aby si také něco užili. Nenápadně je sledovala z korun stromů a kvůli tomu staršímu si raději držela i odstup, byl asi příliš podezřívavý nebo měl své vlastní zkušenosti s shinobi. Za chviličku byli dole a rozpoutali davové šílenství, jen co se objevili. Ženy a dívky všeho věku se kolem nich slétly a některé i slintaly nad tím pohledem. Proč, to kunoichi nebylo jasné. Nicméně, měla za úkol svést toho mladšího, naštěstí on nevypadal, že by reagoval na kteroukoliv z těch šílených ženských.
„Že by na těch povídačkách o Orochimarovi a jeho studentech bylo jen něco pravdy?“ Zněla poněkud znechuceně kunoichi.
Zatím, to tak však vypadalo, mezitím co se jeho starší bratr vymlouval na to, že již někomu patří, Sasuke všechny ženy a dívky ignoroval. Neviděla mu do obličeje, jak se tváří. Ale nakonec vše bylo jedno. Vzpomněla si, že ji o to požádal muž, se kterým jí bylo tak dobře. Navíc, také znal Sasukeho a asi o dost lépe, protože s ním nějakou chvíli strávil na cestách. A ten muž byl ten typ, že kdyby Sasukeho nepřitahovaly ženy, tak by si ho klidně svedl sám. Ona tak trochu žárlila a litovala, že v době, kdy On cestoval společně se Sasukem o sobě nedal vůbec vědět.
Po chvilce, kdy se oběma bratřím Uchihům podařilo dostat, přes zástup poblouzněných obdivovatelek do podniku, kam měli již před půl hodinou namířeno a kam se celou dobu s vypětím všech sil dívali. Kunoichi už je nesledovala, šla se připravit. Stále měla dvě možnosti, jak se k Sasukemu dostat, ale vzhledem k tomu, že mladík to byl bázlivý, rozhodla se použít šokující verzi jejich setkání.
Vytáhla šaty, které po cestě sem ukradla, musela je zašpinit a potrhat, aby její výsledná historka vypadala věrohodně. Když si je oblékla, moc z jejich původního tvaru nezbývalo, ale co mise je mise a tam jdou všemožné zábrany pro úspěch stranou. Několikrát se poválela po zemi, aby nabrala i nějaké ty drobné oděrky. A musela hodnou chvíli běhat kolem dokolečka, aby se i její chodidla stala odřenými. Hnusila se sama sobě a doufala, že si ji napití Uchihové nespletou s nějakým vandrákem.
Byla už hluboká noc, když konečně dosáhla požadovaného stavu, litovala se, že dostala zrovna takový nápad, ale druhá možnost, kdy se objeví jako nová obsluha místního lokálu, byla poněkud nejistá, protože jak sama slyšela, tak Sasuke prohlásil, že sám moc nepije. Tudíž varianta, kdy ji celou pomlácenou, otrhanou, špinavou a jak vzápětí přidala bodnou ránu kunaií, tak i krvácející zachrání Sasuke ze spárů smrti.
Dveře místního lokálu se otevřeli a oba Uchihové vycházeli v dobré náladě. To byl její čas. Nejprve hlasitý vysoký ženský jekot a potom, jak jí to její vlastní zranění dovolovala, vyběhla z temnoty lesa. Doběhla, tak akorát před ně a pak se povalila na zem. Oni na ni hleděli jak na zjevení. První reagoval Itachi, který byl méně opilý, okamžitě běžel k lesu. Nikdo tam nebyl, ale alkoholem znavené smysly, tam něco vycítili. Sasuke, kterému se mírně motala hlava, překonal svou vratkost a došel ke zraněné spanilé panně a vzal ji instinktivně do náručí. Itachi doběhl zpět ke svému bratrovi a dívce, kterou nyní nesl.
„Zvládneš to domů rychle Sasuke?“ Zeptal se Itachi.
„Ano, vzbuď doktora,“ řekl Sasuke a rychlým krokem začal stoupat zpět do jejich sídla.
Itachi se rozběhl směrem k jejich domu, aby probudil lékaře, který již určitě dávno spal. Lidé, kteří tomu přihlíželi, nechtěli věřit, že někdo byl tak smělý a odvážil se blízko domu Uchihů. Dívce nezáviděli její zranění, možná jen to, že ji zachránili právě pohlední bratři Uchihové. Sídlo Uchihů se za chvilku rozsvítilo a byl okamžitě poplach. Jedna rychlá průzkumná jednotka se vydala pátrat, po případném nebezpečí, které stále mohlo číhat v blízkých lesích. Kunoichi byla dobře připravená a na několika místech jim připravila falešné stopy, tak aby to vypadalo, že byla napadena nějakými shinobi.
Sasuke dorazil několik málo minut po Itachim. Byl už úplně vystřízlivělý, ale dívku, kterou nesl v náručí, stále nepoznával, byť už měl tu čest se s ní dříve setkat, tehdy byla částečně maskovaná. Přes hlavu šátek a jen něco málo z jejích růžových vlasů čouhalo ven. Tehdy, když ji poprvé viděl si ani nevšiml barvy její očí. Nyní mu však učarovala, i přes všechna ta zranění nebo špínu na jejím oblečení. Sasuke prostě to odporné a nechutné neviděl.
Když dorazili, lékař už na ně čekal. Sasuke dívku opatrně položil na připravené lůžko, tichounce zasténala. Doktor svým bystrým okem zkontroloval, že celkově se nejedná o nic vážného až na bodnou ránu v noze, ta se musel ošetřit první. Jaké měla ta dívka štěstí, že rána nezasáhla tepnu. Ránu vyčistil od nečistot vodou, a aby se později nezanítila, tak ji také vydezinfikoval, poté jen ovázal kusem čisté látky a mohl se věnovat ošetřování zbytku dívčina těla. Během chvilky byl hotov a nechal služebné, ať ji pořádně omyjí a uloží do čistého.
Tou chvílí dorazila do pokoje i současná hlava klanu Uchiha, Sasukeho a Itachiho otec. Nesl zprávy od průzkumné jednotky, která mu dávno podala hlášení, a také si to potřeboval potvrdit od lékaře. Nebyl hloupý a částečně dívku podezříval, že by mohla být sama shinobi, ale když jí viděl i on, její krása mu rovněž učarovala, tak jako jeho synovi.
„Měla nějaká zranění, které by svědčily o přítomnosti ninjů?“ Zeptal se Fugaku.
„Jen tu ránu na noze, byla způsobena kunaií,“ odpověděl lékař.
„A řekla už něco?“ pokračoval v dotazování Fugaku.
„Zatím ne. Neztratila sice moc krve, ale ten kunai mohl být otrávený, jinak by se už pravděpodobně dávno probudila,“ vysvětlil lékař.
Podezřívavý Fugaku nebyl vůbec přesvědčen, ale prozatím to nechal být, jak to bylo. Musel si počkat, až se dívka probere a vysvětlí to, co se jí stalo a jak se sem dostala. Kunoichi předstírající spánek měla vše dobře připravené a přesvědčovala se, že je to pravda, aby jí věřili i ostatní.
Probudila se až následujícího dne těsně před polednem. Za chvíli u ní byl zase lékař Uchihů, společně se Sasukem a jeho otcem. Opakovala si v hlavě svůj další postup, její výstup nesměl vypadat příliš hraně.
„Víš, kde se nacházíš?“ Zeptal se lékař.
Zakroutila hlavou, zatím nebyl čas pro ni mluvit ústy.
„Jsi v sídle klanu Uchiha. Jakpak se jmenuješ?“ Pokračoval v dotazech.
„Sakura,“ řekla tiše.
Hlas měla rovněž nádherný stejně jako tvář. Sasuke s otcem byli znovu očarování. Sasukemu připadalo, že ji snad zná, jen si tuto krásnou dívku nedokázal spojit s žákyní Tsunade, která mu málem svou brutální silou rozbila celý obličej a kterou až doposud stále tajně podezříval, že je muž.
Výslech pokračoval dále, ale dozvěděli se jen informace, které měla Sakura zabezpečené důkazy, které sama podvrhla. Řekla dostatečně málo, aby si nezamotala do lží a dostatečně mnoho, aby jí i podezřívaný Fugaku uvěřil. Sasukeho otec pak opustil její prostory. Lékař jí zakázal moc namáhat nohu a pak také odešel se slovy, že ji ještě několikrát bude muset zkontrolovat. Sakura zůstala sama v pokoji se Sasukem. Celou dobu se po něm dívala, nepostřehne li nějaké náznaky toho, že by si jí mladík mohl pamatovat. Vypadal, že je zmatený a že se nemůže rozhodnout, jestli Sakuru zná nebo nikoliv. Teď byla její chvíle, musela ho utvrdit v tom, že ji nezná, že je to úplně jiná Sakura, než kterou před měsícem a půl potkal.
„To ty jsi mne zachránil, pane?“ Zeptala se jemným a nevinně znějícím hlasem, tedy jiným hlasem než, kterým hovořila běžně.
„Zachránil?“ Divil se Sasuke.
Sice slyšel její příběh, ale on ji pouze donesl k lékaři, to ji spíš zachránila uvědomělost těch, co ji napadli, že by se neměli přibližovat k Uchihům nebo by špatně dopadli. Asi by musela změnit strategii, kdyby se Sasuke opravdu začal chlubit, že ji zachránil.
„Netuším, jak ti to mohu kdy oplatit,“ pokračovala ve zpracovávání Sakura.
„Ne... To já ne... Ne to...“ snažil se cosi říci Sasuke.
Sasukemu vypověděla mysl i ústa službu. Najednou se nemohl soustředit, aby se přiznal, že to on nikoho nezachránil, co měl říct? Rychle. Rychle! Musel něco vymyslet, aby nevypadl před ní hloupě.
„Ti, co ti to udělali, museli znát pověst mé rodiny, neodvážili se přiblížit. Já v podstatě... Já tě vůbec nezachránil. Naopak to ty jsi musela mít velkou odvahu a odhodlání, že jsi jim dokázala utéct,“ snažil se uvést vše na pravou míru, zklamaný Sasuke.
„Hodný chlapec,“ říkala si v duchu Sakura.
Obě ruce si složila před ústa, začala vzlykat a od očí se jí koulely dobře hrané krokodýlí slzy. Chtěla přesvědčit Sasukeho, že udělal něco hodně špatného, když ji nechtěně přinutil vzpomenout si na zážitky z minulé noci. Nebohý mladík tušil, co jeho nerozvážná slova způsobila, co měl dělat. Rychle, co měl dělat, nemohl ji nechat, tak jak byla, na to neměl srdce, protože vždy byl přece laskavý. Osmělil se tedy trochu a šel k dívčině posteli. Opatrně si k ní přisedl na lůžko a stejně jako jeho máma objímala jeho, když se jako malý bál, tak objal vystrašenou a ztrápenou dívku. Sakura se v duchu uculila, velice rychle získávala Sasukeho pozornost, ale nesměla to přehnat, aby neměla přespřílišná snaha opačné následky. Ještě chvíli na Sasukeho dotek nereagovala a pak se na něj pomalu podívala. Sasuke se díval ven z okna, aby na ni necivěl, jen periferním viděním si všiml, že dívka k němu upírá svůj zrak. Byla už klidná, za to Sasuke se poněkud lekl, zpanikařil a pustil ji, co kdyby jí to bylo třeba nepříjemné, pomyslel si.
Usmála se na něho, jaký to čarokrásný úsměv. Sasuke rudl v obličeji, když teď vedle ní seděl a díval se na ni a ona na něho. Trhaně vycouval a postavil se vedle postele, z šoku.
„Měl... Měl bych taky jít,“ vykoktal Sasuke a dal se na odchod.
„Přijdeš ještě?“ Zeptala se Sakura.
Sasuke zběsile pokýval hlavou a vyklopýtal z pokoje ven, jen aby mu pak nešly zavřít dveře. Ještě jednou stihl shlédnout její úžasný úsměv a pak už pelášil na s otcem domluvený trénink. Musela si pořádně oddychnout a usoudit, že to hraní není vůbec jednoduchá záležitost, hlavně okolo Sasukeho otce a pravděpodobně i jeho bratra, kterého od včerejšího večera neviděla, ale dávala si na něj raději pozor. Položila se na postel a šla spát, protože tak se jí rychleji uzdraví rána na noze, kterou si způsobila.
Když se probudila, viděla, že uteklo dost času, ale na to se jí vzápětí neslo jídlo. Nebylo to nic slavnostního, ale pro nemocného, kterým ona v současnosti byla, to byla dostačující porce. Když dojídala, tak k ní zase přišel Sasuke, tak trochu ho i čekala, ale i kdyby nepřišel, tak se nic nedělo, zatím vše šlo podle plánu. Sasuke nic neříkal, jenom tam s ní prostě byl, asi se chudák ještě musel cítit špatně, za to, že připomenul vymyšlené hrozné zážitky.
„A jaké je tvé jméno?“ Zeptala se Sakura, aby tedy věděla, jak má Sasukeho oslovovat.
„Sasuke,“ odpověděl, když se vzpamatoval, že kráska na něj promluvila.
„Sasuke-sama,“ řekla Sakura.
„Ne, ne... Jenom Sasuke, nezasloužím si od tebe žádné zdvořilosti,“ řekl a stále vzpomínal, jak nevodně se zachoval.
„Sasuke-san?“ Zkusila to znovu.
Sasuke se pousmál, tím stylem, jakože co s tebou nadělám a byl nucen přijmout, alespoň takto zdvořilostní oslovení. Pak opět přišel k posteli, ale tentokrát se posadil na židli vedle. Chvíli mlčeli, ale jemu to bylo trapné. Chtěl se ptát, chtěl s ní mluvit, chtěl toho o ní spoustu zjistit, protože nikdy předtím se mu nestalo, že ho nějaká žena tak moc okouzlila.
„Jenže, co když si nepamatuje nebo nechce vzpomínat, co potom, to bych jí zase ublížil,“ uvažoval Sasuke.
Co měl jen dělat, aby ho dívka, kterou snad dokonce i miloval, nezačala nenávidět, jen kvůli tomu že on chtěl o ní vědět více. Ticho prolomila až ona.
„Jak mohu tvojí rodině vrátit, co dlužím za ošetření, Sasuke-san?“ Zeptala se Sakura.
„S tím si nedělej starosti. Pořád jsi zraněná, nikdo po tobě nic chtít nebude,“ řekl Sasuke, protože věděl, že jeho rodina je hodně bohatá.
Po tom co si prožila, přece nemohli nic chtít. Byl si tím naprosto jistý a rozhodl se, že v nejhorším případě se osobně postará, aby tomu tak bylo.
„To nejde. Vždyť jsem... Vždyť jsem... Přece si to musím, přinejmenším odpracovat“ zněl její zlomený a drcený hlas přesvědčeně.
Co teď, co měl Sasuke jenom dělat. Dokud se její ranění nezahojila, tak ji nemohl nechat pracovat, to bylo jasné. Musel... Musel se o tom s někým poradit. S otcem? To nepřipadalo v úvahu, jeho bratr také už odjel za svou ženou. Tak, kdo mohl Sasukemu poradit? Ale zajisté, byla tady pořád jeho matka. Navíc, ona byla, kdo vybíral služebnictvo, jí se zeptá a určitě mu poradí.
„Počkej tady chvíli,“ řekl najednou Sasuke pln nadšení a vystředil ven z pokoje jako raketa.
„Jako bych tak asi mohla někam jít, ne?“ Říkala si v duchu ironicky Sakura a doufala, že ten rok tady jí uteče rychle a že snad někdy bude mít možnost se setkat s Narutem, protože už teď se chtěla smát Sasukemu nevinnému chování.
Sasuke během chvíle dorazil ke své matce. Ona byla odjakživa, alespoň ze Sasukeho pohledu úplným opakem jeho otce. Hned jak ji pozdravil, tak ji žádal o radu a pomoc a ona mu vyhověla, protože viděla svého syna šťastného.
„Jen si dávej pozor, aby ses do ní moc nezamiloval Sasuke, víš, co pro tebe otec za rok připravil,“ řekla starostlivě Sasukeho matka.
„Vím a nemám v plánu otce zklamat,“ odpověděl pevným hlasem Sasuke a opět vylétl pryč z cizího pokoje, aniž by za sebou zavřel dveře.
„Už teď je pro tebe pozdě Sasuke. Jen ať to Fugaku nezjistí,“ modlila se Mikoto – Sasukeho a Itachiho matka.
Utíkal jak splašený tu radostnou zprávu oznámit Sakuře. Bude tady možnost mít pracovat, jak dlouho bude chtít, jen co se pořádně uzdraví. Bylo to skvělé, Sasuke měl ohromnou radost, ani se nestaral, kam se poděly všechny ty temné myšlenky, co se objevovaly v jeho hlavě poté, co se u něj projevilo rodinné prokletí. Byl prostě jen šťastný, a i když si to nepřiznal, tak i zamilovaný. Udýchaný dorazil k Sakuře a hned jí to všechno vytroubil. Vše přijala se slovy díků, chudák Sasuke nevěděl, že ona jen předstírá.
Chodil za ní každý den, ale musel to utajit před svým otcem, proto se u Sakury objevoval jen tehdy, když jej zrovna jeho otec netrénoval. Byl u ní rád a bylo mu s ní dobře, tak příjemně mu s nikým nebylo. Po týdnu, se její zranění zahojilo natolik, že mohla začít dělat jednodušší domácí práce. A tak se Sakura zapojila mezi služebnictvo, tedy skoro, protože ona jediná se do služby dostala protekčně a kde kdo jí to záviděl. Měla častokrát těžké kontrolovat svůj hněv, ale kdyby mu popustila uzdu, během chvíle, by žádné sídlo Uchihů neexistovalo. Ona sama by pak byla potrestána Tsunade stejným způsobem.
Sasuke z ní byl stále paf a kdykoliv ji viděl, červenal se. Sakura ho často sledovala a přemýšlela nad tím, jaký by měl být její další postup. Bylo to několik týdnů, co dorazila a byť byl Sasuke očividně zamilovaný, tak jí to ještě nijak nevyjádřil, zůstala zaseknutá hned na prvním stupínku svého plánu. Pak šla raději po svých současných povinnostech. Dnes prala a věšela prádlo, mockrát to předtím nedělala a trochu se obávala, že by svou silou mohla prádlo poničit. Naštěstí nic nepotrhala a vracela se s plným košem čistého oblečení.
„Už vypadáš docela v pořádku,“ oslovil ji ženský hlas.
Ale Sakura už věděla, že je to Sasukeho matka – Mikoto, ta které jí v podstatě schválila tady pracovat. Jako, žena byla snad úplně dokonalá, byla laskavá, chytrá a hlavně krásná. Sakura také, měla důvěru ve svou přitažlivost a byla vychytralou kunoichi, takže hloupá taky nebyla. Jen občas, ale opravdu výjimečně ji kdesi v koutku mysli zamrzelo, že není více jako Sasukeho matka, že nemá v sobě snad lásku a myslí jen na to, jak splnit svou misi.
„Mikoto-sama,“ uklonila se hluboce Sakura i s prádelním košem.
„Jak se ti zde líbí?“ Zeptala se Mikoto Sakury.
„Jste velice laskava, že jste mi zde umožnila pracovat... Je tady nádherně,“ odpověděla Sakura.
„Opravdu je. A co říkáš na Sasukeho, jsi stejně stará jako on a v tvém věku, však víš, co myslím,“ řekla stále milým hlasem Mikoto.
„Sasuke-sa..ma, on je opravdu laskavý a snaživý,“ odpověděla Sakura, aby neurazila, ale ani neprozradila své pochybné úmysly.
„Opravdu se hlídáš, někdy je to dobrá vlastnost. Ale popravdě mi řekni, Sakuro... Líbí se ti Sasuke? Miluješ ho snad? Neboj, na tvou zdejší práci nebude mít tvá odpověď vliv,“ řekla Mikoto a chtěla vědět, zda li i ta dívka cítí něco k Sasukemu.
„Donesl mě k lékaři a zachránil mi tím život, na jeho přímluvu jsem dostala práci, o více nežádám,“ řekla Sakura s falešně bolestným úsměvem.
Mikoto její úsměv viděla. Sakura byla přesvědčivá na tolik, že přesvědčila i Sasukeho matku, která běžně dokázala rozeznat akt od skutečných citů. Bála se o ty dva mladé lidi, co by se jim stalo, kdyby na to Fugaku přišel, co by všechno byl schopen udělat, by třeba u Sasukeho dokázal probudit rodinné prokletí, jen aby jej tím posílit. Co mohla udělat, aby ty mladé ochránila. Sakura si položila koš s prádlem na zem a napřed šla otřít prádelní tyč, aby se jí čisté prádlo hned neumazalo od prachu. Mezitím jí na vrcholek hromady prádla dopadl lístek, ze stromu. Pak se sklonila k prádlu a všimla si lístku. Vytřeštila na něj oči. Ze přední strany byla letmo namalovaná spirála, otočila lístek a tam byl napsaný název hostince dole ve městě. Sakura se celá rozzářila, po zbytek dne měla dokonalou náladu a nemohla se dočkat večera.
Sasukeho matka pozorovala její náhlou změnu v chování, co se jí jen mohlo přihodit? Řekl jí snad něco Sasuke nebo jí dal nějaký návrh? Nebo snad dívka pouze hrála, aby u ní nevzbudila podezření? Mikoto opravdu neznala pravou příčinu, změny jejího chování. Sakura si odbývala všechny své povinnosti a čas jí rychle utíkal.
Na to, aby se mohla jít večer bavit ven ze sídla, však potřebovala povolení svého zaměstnavatele, tedy svolení paní Mikoto. Sakura již byla připravená, ustrojená v nejlepších šatech, které jí zde dali a které si v současnosti odpracovávala, vlasy měla upravené a kde kdo se za ní otočil. Když dorazila takto vyšňořená k Mikoto, tak se Sasukeho matka divila, co to jen mělo znamenat. Když se jí však Sakura vzápětí zeptala, jestli dnes může opustit sídlo a porozhlédnout se trochu po městě, Mikoto začala vyvozovat chybné závěry. Sakura nyní vypadala opravdu k světu, chtěla snad jít do města, aby si tam našla případně nějakého mládence, jiného než Sasukeho, někoho obyčejného, s kým jí nebude nikdo zakazovat se stýkat? To byly myšlenky Mikoto, taky by to sedělo k Sakuřině náladě. Prostě jen reagovala na to, co se jí dnes Mikoto zeptala. Pravda, ale ležela někde jinde.
„To kvůli tomu, co jsem se tě dnes zeptala ohledně Sasukeho?“ Chtěla vědět Mikoto a bylo jí trochu líto, že vše nejspíše skončilo dříve, než začalo, avšak tak to bylo pro všechny nejlepší.
Sakuře se zablýskalo v očích, toto byla její šance. To byla její šance, jak si přiklonit Sasukeho matku na svou stranu. Stačilo jen vše dobře zahrát, protože okamžitě věděla, co si může Mikoto myslet. Vzkaz od Naruta jí nyní přišel vhod, více nežli jindy. Sakuře se po tvářích začaly koulet slzy, jako by jim poručila a taky, že poručila, musela vypadat věrohodně. Říkat nemusela, zhola nic Mikoto jí skočila na to představení.
„Tak nikam nechoď, něco spolu vymyslíme,“ snažila se uklidnit Sakuru.
„Ne! Sasukeho čeká lepší budoucnost beze mě... Nechtě mě prosím jít,“ řekla naprosto zdrceně a přes falešné slzy neštěstí se pokoušela o hraný bolestný úsměv.
Mikoto jí v první chvíli chtěla bránit v odchodu, ale nakonec musela nechat Sakuru jít, protože dívka byla pevně rozhodnuta a ani ona jí nemohla zastavit. Mikoto, ale věděla své a proto si byla jistá, že i kdyby si snad nešťastná Sakura někoho našla, bude vždy doopravdy milovat jen Sasukeho. A Sasuke zase ji, proč byli jen z tak rozdílných světů. Dívka s úklonou opustila místnost svého zaměstnavatele.
Za nějakou chvíli po Sakuře dorazil ke své matce Sasuke.
„Nevíš, kde je Sakura, matko? Nikde v domě jsem ji nemohl najít,“ řekl Sasuke.
„Copak jí potřebuješ, můžu jí to vyřídit, až se vrátí,“ odpověděla Mikoto, nechtěla svého synka vidět zklamaného.
„To nevadí, tak já jí to dám, až se vrátí,“ řekl nevinně a hlavně nadšeně Sasuke.
„Ty ji miluješ, viď?“ Řekla znenadání na odcházejícího Sasukeho Mikoto.
„Co? Co.. Ale to n...“ Koktal Sasuke.
„Nemusíš se snažit, jsem tvoje matka poznám to,“ řekla Mikoto.
„Ale ne, víš co přece... Otec nařídil...“ Opět se vymlouval Sasuke.
„Jestli ji miluješ a nechceš o ni přijít, tak rychle, ale rychle utíkej dolů do města, dříve než bude pozdě,“ řekla Mikoto.
Sasuke odtušil, oč tady běží a hned na to sám také upaloval pryč z jejich sídla. Sakuru nikde před sebou neviděl, musela se dostat už až do města. Ale černovlasý mladík se odmítal vzdát a běžel rychle jako střela, jen aby už byl dole a dohnal Sakuru, ženu svého srdce. Bylo mu jedno, co řekne jeho otec. Bylo mu jedno, co bude muset udělat, jen aby mohl být s ní, na tom jediném mu záleželo. Byl konečně dole, lidé zde bylo spoustu a Uchiha reflex fungoval jako vždy bezchybně, sesypaly se kolem něj ženy a dívky všeho věku, roztodivného vzhledu a postav. Ty, ale Sasukeho nezajímaly, ho zajímala jen ta jediná. Divoce se rozhlížel okolo a srdce mu rychle bušilo. A pak ji konečně uviděl, Sakura směřovala do jednoho z místních lokálů, bylo mu jedno, co tam bude dělat, hodlal ji dostihnout ještě dříve, než tam vstoupí a dral se davem nehledě na své svršky, kterých se jeho fanynky držely jako klíšťata. Už skoro byla uvnitř. Všechna pozornost byla upřena na Sasuke a tak on jediný se zděšením viděl, že Sakuru sebral jakýsi tmavý stín a utíkal po střechách domů pryč k lesu. Okamžitě se hnal za nimi, oči mu zlostně plály rudě, ale to bylo jedno, teď musel zachránit Sakuru ze spárů toho shinobiho, co ji unesl.
Sakura se také lekla, když byla v podstatě unesena. Její únosce mlčel, to bylo divné, protože ho pokládala za Naruta, ale ten by přinejmenším pronesl nějaký vtípek na odlehčení situace. Ten muž mlčel a pokračoval dál do hlubokého temného lesa. Sakura se mu začala zmítat a veškerou svou silou do něj bušila, ale jemu její tvrdé údery nic nedělaly. Měla strach, co se s ní jen mělo stát? Poprvé v životě si ničím nebyla jistá.
Únosce očividně usoudil, že jsou dostatečně daleko a seskočil i se stále se zmítající Sakurou na zem. Okamžitě ji přirazil ke stromu a začal dělat něco, co se jí nelíbilo.
„Kdo sakra jsi?!“ Křikla na něj.
Bez odpovědi. Stahoval z ní oblečení. Oči mu rudě plály ve tmě, to jediné byla schopna vidět. Měsíc se prodral hustými mraky a poodhalil jeho zlověstnou postavu.
„Copak ti ode mě nepřišla pozvánka? Už jsem to nemohl vydržet!“ Řekl lačný touhou po ní.
Na chvíli přestal a stáhl si masku, která mu kryla obličej. Sakura nevěřila vlastním očím, byl to opravdu Naruto. Jen ty oči, jen ty oči byly jiné než kdykoliv předtím nebo nebyly? Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy byla takto blízko Narutovi, kdy mu při milování pohlédla do tváře. Nemohla si na to vzpomenout. Možná jen poprvé, pak vnímala pouze jeho tělo, ne tvář nebo oči.
„Naruto?“ Divila se Sakura a podvolila se mu.
Ale on se choval pořád jako zvíře. Byla pravda, že tak dlouho se od sebe nikdy nedrželi. Co se s Narutem dělo, ona to nechápala, bála se. Chtěla se bránit, ale zároveň i nechtěla, měla v tom zmatek.
„NARUTO! NARUTO!“ Řval zuřivě, ten co ji stále svíral a stále jeho zběsilým pařátům nedařilo dostat se jí pod šaty.
„Naruto?“ Stále nechápala Sakura, už se slzami v očích protože jí fyzicky ubližoval a bolelo to.
„Vždycky vzdycháš jenom jeho jméno! Víš, jak mě to vytáčí!“ Cedil mezi zuby, ten co ji drtil ruce.
Co se jí dělo, netušila. Slzy jí stékaly po tvářích, bála se, byla jí zima. Co se dělo? Nedokázala vnímat realitu. Kdo to byl? Naruto ne, ten určitě ne? Kdo? Co? Co to bylo? Co to bylo za stvůru, která si teď s ní pohrává, podle své vlastní vůle.
„Kdo jsi?“ Zeptala se naprosto bez odvahy Sakura.
„Po všech těch nocích se ptáš, kdo jsem?“ Zeptal se ten s tváří Naruta a rudými zvířecími zraky.
Už opravdu zašel daleko, tak malý kousek chyběl a vzal by si z ní všechno, úplně všechno, ale ona nechtěla, sic bránit se nemohla.
„OKAMŽITĚ TOHO NECH!!!“ Zakřičel někdo za nimi.
Sakura hlas poznala, byl to Sasuke, zaručeně to byl Sasuke, jak ráda slyšela jeho hlas. Zvíře v Narutově podobě si natáhlo zpátky masku na obličej a s vrčením otočilo hlavu k Sasukemu. Sasuke tasil meč a rozběhl se přímo k němu. Sasukeho oči rovněž žhnuly rudě nenávistí a strachem o Sakuru.
„Kyuubi no Youko,“ odpověděl na předchozí Sakuřinu otázku.
V tu ránu mu projela hrudí Sasukeho bleskově zářící modrá čepel. Sasuke měl vyhráno, myslel si společně se Sakurou. Kyuubi se zhluboka nadechl, jeho levou pracku obalila rudá záře a čepel si vytlačil z hrudi ven. Pak vyskočil na větev, kam Sasuke neměl šanci dosáhnout.
„Tak zatím. Ještě se uvidíme, krasotinko!“ Řekl se šíleným smíchem a zmizel pryč při mrknutí oka.
„Jsi v pořádku, Sakuro?!“ Děsil se Sasuke, co jí rudooká bestie udělala.
Ale to ona netušila. Měla možná něco málo znalostí ve zdravotnictví, jako každý jiný shinobi, ale vůbec netušila, co se jí stalo. Nechtěla na to myslet. Celý její svět stál vzhůru nohama a nikde neměl pevnou zem, na kterou by se mohla postavit, jen padala a padala. Brečela, vypadala ještě v horším stavu než poprvé, co jí Sasuke viděl. Co měl dělat? Jediné, co mohl, musel se o ni znovu postarat. Sakura sjela dolů na zem, stále opřená o strom a třásla se hrůzou. Nikdy by si nepomyslela, že zrovna jí by se mohlo něco takového stát, ale stalo a ona nechápala, co? Slzy jí tekly z očí, ale nevnímala je, jen se třásla, byla mimo realitu, až do chvíle, kdy ucítila něčí dotek. Ucukla, vrátil se snad démon, aby si vzal to, proč přišel?! Byl to Sasuke, Sasuke vypadal úplně jinak. Možná se snažil o úsměv, nevěděla. Jako zázrakem mu dovolila se přiblížit. Najednou se cítila bezpečněji, ne úplně v bezpečí, ale bezpečněji.
„Odnesu tě domů,“ řekl Sasuke a vzal Sakuru do náručí.
Nereagovala na vnější podněty, byla stále v šoku. Sasukem cloumala zlost, že nebyl schopný ji ochránit, že jeho neschopnost dovolila, aby se Sakuře něco takového stalo. Neměl v plánu si nikdy opustit svou neschopnost. Sakura si přitahovala zbytky svého oděvu k tělu, aby už jí konečně nebyla zima. Sasuke byl otřesen, ale ne, tak moc jako Sakura. Během několika minut rychlé chůze vyšel z lesa a směřoval rovnou domů. Lidi ve vesnici zajímalo, co se stalo, jaké pozdvižení. Sasuke je zpražil rudýma očima a lidé neznalí kletby Uchihů se mu klidili z cesty, protože se báli. Už jen chvilku a byl doma. Stáže byly pozorné, protože ne vždy se lidé hromadili na jednom místě jen s dobrými úmysly.
Uviděli svého mladého pána, jak nese tu pohlednou služebnou, opět byla špinavá, v potrhaném oblečení a dokonale se třásla strachy. Podívali se na sebe a jeden z nich hned utíkal informovat jejich rodinného lékaře a hlavně Sasukeho otce.
Než Sasuke dorazil k bráně, tak se tam už objevil jeho otec s matkou i lékařem. Mikoto nevěřila, co viděla. Sakura opět se jí něco hrozného stalo, Sasuke vypadal úplně v pořádku, jen měl sklopenou hlavu k zemi, takže mu neviděli do tváře, ale musel v ní být jen hněv.
„Vysvětli mi, co se jí zase stalo?!“ Zeptal se Fugaku a zarazil lékaře, který chtěl jít Sakuru okamžitě ošetřit.
Prudce pozdvihl hlavu ke svému otci a ten uskočil strachy z toho pohledu. Viděl převelice dobře oči svého druhého syna. I jej stihlo rodinné prokletí, jen v té nejsilnější podobě. Oči měl rudé a okolo zorničky mu v každém oku kroužily další tři tečky s ocáskem, značící víření – jeho zlobu a hněv. Z očí mu ztékaly slzy vzteku.
„Sharingan!“ Děsila se Mikoto.
Sasukeho otec byl, ale nadšen, jenže stále zdržoval lékaře. Sasuke se znovu upřeně podíval na svého otce a ten v tom okamžiku skácel k zemi. Lékař chtěl okamžitě křísit svého pána.
„Sakura první!“ Poručil si Sasuke.
Lékař ve strachu z něho se okamžitě začal věnovat dívce a nechal vůdce klanu Uchiha jeho vlastnímu osudu. Sasuke si nesl Sakuru a strážci sebrali Fugakua, aby se neválel na zemi a odvlekli jej do jeho komnat. Mikoto nechtěla věřit, že kletba postihla i jejího Sasukeho, proč i on?
„Sasuke prosím nepoužívej těch očí,“ volala na něj jeho matka a nevěděla o koho, se má strachovat první, jestli o Sakuru, Sasukeho nebo svého manžela.
„Až zabiju toho, kdo jí tohle udělal!“ Řekl hrozivým hlasem Sasuke.
Sakura byla během chvíle ošetřená, žádné vážnější zranění na sobě neměla, ale byla psychicky otřesena, jako nikdy předtím. Setkání s opravdovým Kyuubim byl její nejstrašnější zážitek. Nemohl pořád přijít na to, kdo byl ten Kyuubi. Jen Sasukemu, bylo jasné, co udělá. Rovněž slyšel jak se ten, kdo unesl Sakuru, nazval. Za necelý rok se s ním střetne a na místě ho zabije! Kyuubi no Youko, ať už to byl kdokoliv, tak musí zemřít! Jak Sasuke chladl, tak i jeho prokleté oči pomalu mizely.
„Nechoď!“ Řekla Sakura plna zoufalství a strachu v hlase.
„Neboj, už tě nikdy nepustím z očí,“ přísahal jim oběma Sasuke.
Dívku jeho slova uklidnila. Měla v hlavě a srdci zmatek, ale vysílením a laskavými Sasukeho slovy byla schopna usnout. Neměla klidného spaní. Pořád před sebou viděla ty hrozivé rudé zvířecí oči a děsivý úškleb Narutovy tváře. Už k němu nemohla cítit lásku, jen strach, chtěla raději zapomenout. Tentokrát opravdu, tentokrát opravdu byl Sasuke tím, kdo ji zachránil a jen s ním se nebála.
Ráno se jako první probudil Sasuke. Sakura ležela znovu na nemocničním lůžku, ale už vypadala, že spí klidně. Ulevilo se mu, ale naneštěstí všechny včerejší události nebyly jen noční můrou. Plán byl jednoduchý, dokázat využít plný potenciál svých prokletých očí, jen aby dokázal zabít Kyuubi no Youko.
„Jak je na tom, Sasuke?“ Zeptala se jeho matka, která vstoupila do pokoje ke spící Sakuře a Sasukemu na stráži.
„Klidně spí. Co otec?“ Opáčil Sasuke.
„To je dobře. Fugaku-san se už probudil, ale dnes pravděpodobně nebude schopný opustit lůžko,“ řekla Mikoto.
„Přijdu se mu omluvit, až Sakuře bude lépe,“ řekl Sasuke a zpytoval svědomí.
Jeho matka to odkývla a šla se vrátit ke svému manželovi, aby se o něj mohla také postarat. Nemusel být ke svému otci, tak tvrdý, ani on sám nevěděl, proč to udělal. Byla to nenávist, či láska? Jeho pocity mu nebyly ukradené, musel na všechno rychle přijít, aby dokázal žít normální život i se svým prokletím, aby dokázal milovat Sakuru a dávat jí to najevo, ale ve stejnou chvíli mu zloba trhala duši na tisíce kusů, jen aby už zakončil život toho démona.
Sakura prospala celý den, ale Sasukeho ruku tiskla, nepustil ji a čekal na její probuzení a doufal, že pak už bude alespoň trochu v pořádku. A opravdu k večeru se dívka probudila.
„Sasuke?“ Byla její první slova po probuzení.
„Ano,“ odpověděl a tiskl jí ruku.
Na jejích zápěstích se mezitím objevily podlitiny z toho, jak jí Kyuubi svíral ruce. Neodpustitelné, bylo to neodpustitelné. Jak jí jen mohl někdo takto ublížit? Neříkali si mezi sebou nic, jen tam tak mlčky byli. Sakura se dívala na protější stěnu a Sasuke na Sakuru. Sakura netušila, co by měla Sasukemu říct. Měla takový pocit, jako by mu chtěla o sobě říct pravdu, úplně všechno, kým je, proč sem dorazila, že to na něj hrála. Pak už by ale nebyla s ním, v nejlepším případě by ji vyhnali pryč a ona by se ocitla úplně sama. A pak... A pak by si pro ni ten démon určitě znovu přišel, mrazilo jí z pomyšlení na démona.
„Už se nemusíš ničeho bát, odteď tě budu pořád chránit,“ řekl Sasuke hrdinně.
Věřila jeho slovům a byla z nich šťastná. Ani nevěděla, proč tomu tak je. Včerejší noční můra se v Sasukeho přítomnosti ztrácela pryč. Díky němu na ni nemusela pořád myslet. Nebyla sama, patřila k někomu.
„Miluji tě, Sakuro,“ řekl Sasuke.
„Taky tě miluji Sasuke,“ odpověděla mu Sakura.
Vyděsila se sama sebe, netušila, odkud její slova vzešla. Nebyly předstírané, ale jak jen mohly být pravé, vždyť k němu přece nic necítila, ne? Co se s ní dělo. Prošla si peklem a on byl tím, kdo ji z něj zachránil. Nic víc v tom být nemohlo, určitě ne, byla si jistá. Avšak marně se přesvědčovala, že nic necítí. Možná její city, ani nebyly náhlé, možná je jen probudily ze spánku, ve kterém až doposud byly. Byla tolik zmatená. Dříve než si uvědomila, tak ji Sasuke políbil na čelo. Nějakým způsobem to od něj očekávala, ale dělalo jí to šťastnou. Ne tak jako kdysi s Narutem fyzicky, bylo v tom něco víc, nedokázala si ale vysvětlit, co. Pomyšlení na to monstrum s ní trochu otřáslo, ale Sasuke byl stále zde a rychle na něj zapomněla.
„Musím se jít omluvit otci,“ řekl Sasuke.
„Vrať se brzo,“ řekla Sakura a bála se zůstat sama.
Sasuke spěchal, jak jen mohl. Nechtěl se od Sakury vzdalovat, ale otci se omluvit musel, za to, co mu provedl. Oběma jim připadalo, že čas se příliš vleče. Za chvilku Sasuke dorazil ke svému otci do pokoje, stále byl v lůžku, ještě se nevzpamatoval ze zásahu jeho svého mladšího syna.
„Otče,“ začal Sasuke a čekal, až mu dovolí pokračovat.
„Sasuke, tvé oči jsou silné,“ řekl Fugaku, který byl Sasukeho mocí snad až mile překvapen.
„Omlouvám se, otče, že jsem tě takto, ponížil před zraky ostatních,“ řekl Sasuke dopředu připravenou větu.
„Kdepak, Sasuke. Překonal jsi mě, jsi nejsilnějším Uchihou od dob Uchihy Madary, který tyto oči jako první probudil,“ řekl pyšný Fugaku, pyšný na svého syna.
Sasuke se znovu podíval na svého otce, jeho otcovy oči byly rudé. Byl to sharingan, jen v každém oku byla pouze jediná tečka, která určovala sílu očí. Sasuke na otcovy oči nereagoval, to co byl jeho otec schopný zřít jen za pomocí sharinganu, mohl Sasuke vidět svým obyčejným zrakem, bez sharinganu. A zároveň mu prokletí neužíralo duši, protože se mu v srdci zabydlela láska k Sakuře.
„Ještě něco otče,“ řekl Sasuke.
„Copak?“ Chtěl vědět Fugaku.
„Kyuubi no Youko zabiju! Ale tu Hyuugu si nevezmu,“ řekl Sasuke chladně svému otci.
„Jak nevezmeš?!“ Řekl naštvaně Sasukeho otec.
„Mám jiné plány a ty v nich nebudeš bránit!“ Přidal Sasuke na svém tvrdém tónu a jedno jeho rudé oko se střetlo s rudými oči jeho otce.
Fugaku poznal, že co Sasuke řekl, myslel smrtelně vážně. Jeho druhorozený syn měl sílu a o tu zde šlo. Nejdříve si myslel, že bude muset probudit jeho sharingan zabitím někoho Sasukemu blízkého, ale když včera dorazil s tím nejsilnějším sharinganem, který se v rodině za dlouhá léta vyskytl, nevycházel z údivu a snad i Sasukemu jeho moc záviděl. Hyuuga ne Hyuuga, nezáleželo na tom, už na tom nezáleželo.
„Sasuke bude ten, kdo převezme klan Uchiha po mě,“ říkal si v duchu Fugaku.
Za chvíli byl Sasuke zase zpátky u Sakury. Bylo mu u ní dobře a ona neměla strach, když byla se Sasukem. Hodnou chvíli jí trvalo vzpamatovat se z šoku, který utrpěla a ještě déle, než jí došly její vlastní city k Sasukemu. A pak zas bylo vše růžové pro ně oba. Jen den, kdy se Sasuke měl střetnout s Kyuubim se blížil a jak si Sakura pamatovala, tak ona se s tím monstrem měla také utkat. Na ten den se netěšila, protože pak Sasuke mohl na všechno přijít, spousta věcí se mohla pokazit. V Sasukeho společnosti, však na to všechno dokázala zapomenout a radovat se ze života se Sasukem. Mikoto měla radost za ně za oba, mohli být spolu, a jak viděla, tak Sasukeho neužírala rodinné prokletí. Vše bylo po celý rok dokonalé. Až do dne, kdy Sasuke vyrazil proti Kyuubimu. Sakura musela jít taky, přece to byl rozkaz od Tsunade. Už nikdy neměla v plánu se s tím monstrem setkat, ale musela. V ten den, kdy Sasuke vyrazil se i ona v noci vytratila, aby nevzbudila nechtěnou pozornost, zanechala Sasukeho matce dopis s tím, že šla za Sasukem, že ho musí podpořit a taky, že musí překonat svůj strach. S překonáváním strachu si však Sakura nebyla vůbec jistá.

Seděl ve své oblíbené zahradě opřený o strom, oči měl zavřené a vypadal, jako by spal, jenže on nespal. Byl plně při vědomí, jen zrovna komunikoval s někým jiným, než s lidmi v tomto světě. Bavil se s démonem, jehož nenávist sídlila v mladíkově meči, kterého se dobrovolně chopil.
„Mockrát ti děkuji Naruto, za to, co jsi kvůli mě všechno dělal,“ řekl zcela nečekaně démon uprostřed jejich rozhovoru.
„Co konkrétně jsi tím myslel Kuramo?“ Zeptal se schválně, jako by nevěděl, o co jde.
„Myslím, že si dobře uvědomuješ, co jsem myslel, jinak by si mě neoslovoval tímhle jménem,“ řekl už poněkud podrážděněji démon.
„Ale je to tvé jméno, ne? Proč bych tě jím nemohl oslovovat?“ Nechápal mladík.
„Protože již jej nikdy nechci slyšet!“ Rozčílil se démon.
„Rozumím. Ale nelituješ, způsobu jakým jsi to s ní ukončil?“ Zeptal se Naruto svého démona.
„Ona je člověk, na rozdíl ode mě. Navíc by se do prokletého Uchihy zamilovala stejně i bez mého přičinění,“ řekl démon.
„To se pleteš Kyuubi, milovala tebe, i když s mou tváří, tak uvnitř jsi to byl ty,“ řekl mladík.
„A teď mě nenávidí, přesně, jak to má být,“ řekl démon, ale Naruto poznal v jeho hlase zármutek.
Díval se na oblohu a vzpomínal na to, co se stalo před několika lety. Kolik mu jen tehdy bylo? Patnáct, maximálně patnáct. V té době dokončil svůj výcvik u svého mistra Jiraiyi. Jenže co měl dělat dál? Samozřejmě jeho mistr to s ním pořádně oslavil. Tehdy se Naruto poprvé napil alkoholu, snášel ho daleko lépe než jeho mistr. Když už chtěl znovu zachránit svého mistra od úplného zničení se pitím, tak do baru vešly ty dvě. Několikrát se s nimi setkali. Když je tehdy obě kunoichi zpozorovaly, tak si to zamířily rovnou k nim.
„Už všechno propil, nemáme žádné peníze,“ ohradil se tehdy Naruto, protože, vždycky, když se s nimi střetli, dalšího dne byli on i Jiraiya bez peněz a obě dámy se bůh ví kde bavily na jejich účet.
Reakce však byla jiná, než jak Naruto očekával. Zcela výjimečně, byla starší žena při penězích a z dobrého rozmaru pozvala Jiariyu a Naruta na další rundu, co jiného mohli dělat. Viděli se po dlouhé době, takže se Naruto celkem se zalíbením díval dívku jeho věku, která, ženu doprovázela, stejně jako Naruto doprovázel Jiraiyu, také byla její studentkou. Změnila se a stejně jako Naruto, oba byli ve svém nejlepším, nejdivočejším roce života. Bylo tolik věcí, které chtěli zkusit a to oba, proto se nebylo čemu divit, že jakmile se opila i starší žena, tak mladí neváhali a šli si ověřit teorii, kterou jim jejich mistři tloukli do hlav už od raných let.
Naruto možná s trochu smutným úsměvem vzpomínal, jak byli v první chvíli nejistí, ale jejich pudy a hormony v dospívajících tělech si s nimi pohrávaly a zábrany brzy opadly. V chvíli, kdy byl i stud pryč, okusili oba mladí lidé tělo toho druhého. Cítili se naprosto skvěle, všechny jejich starosti se v tu chvíli rozplynuly, existoval jen ten druhý. Proto se nebylo čemu divit, že to chtěli zažít znovu. Tentokrát ne však jako dobrodružství, už to bylo jiné, možná nějaký cit, netušili. Každopádně díky Narutovi zůstali v kontaktu a i nadále se stýkali, potají.
V jednom okamžiku v minulosti se však změnila spousta věcí. Naruto se konečně po těch letech odhodlal a vyzval devítiocasou lišku na souboj. A s vypětím všech sil ho dokázal porazit. Lišák poté souhlasil s tím, že mu dá svou sílu, ale Narutovi stačila polovina. Vzal si jen půlku démona a oba díky tomu byli spokojení. Když se zanedlouho poté viděl se svou milenkou znovu, cítil se zmatený. Celou dobu si myslel, že ji miluje, ale nebylo tomu tak, on z nich dvou jako první dospěl. Měl sám ze sebe hrozný pocit, že těch několik měsíců, co se stýkali, si to nikdy neuvědomil. Chtěl jí to hned říct, chtěl jí říct, že musí přestat, protože takto se oba jen zničí. Dívka byla stejná jako on, taky hledala lásku, ale zatím nedospěla k tomu, že to co mají mezi sebou je jenom fyzické, žádný opravdový cit v tom nebyl.
„Sakuro, já... My... To jen...“ Chtěl to tehdy ukončit Naruto.
Nedokázal se vyjádřit Naruto, ale ona to ignorovala a převzala iniciativu. Svlékala jak sebe, tak Naruta a on se nemohl vůbec pohnout, jak byl v šoku. Nebo se snad jen nechtěl vzdát toho příjemného pocitu? Netušil to a tehdy ještě nepotkal Hinatu, aby zjistil, co je opravdová láska. Nejen fyzická přitažlivost.
„No ták, snaž taky trochu, Naruto,“ řekla dychtivě Sakura a povalila je oba na zem do zvířecí kožešiny.
Ne! On už v tom nechtěl pokračovat, co se to probůh jen dělo? Najednou chtěl pryč, chtěl od toho všeho utéct, chtěl utéct od Sakury, ale nemohl. Pak dostal nabídku od svého démona a s radostí jí přijal, jen aby se nemusel dívat na to, co se tady dělo. Kyuubi no Youko měl své vlastní důvody, proč tehdy nabídl Narutovi, že převezme kontrolu nad jeho tělem, jen aby to zmiňovaný nemusel prožívat. Ulehčil to Narutovi opravdu hodně. Od té chvíle už to nebyl Naruto, kdo se stýkal se Sakurou, ale byl to Kyuubi a vždy jen on. Naruto mu půjčoval své tělo a v momentech, kdy nad ním démon přebíral kontrolu, tak cítil úlevu, ale jak Naruto, tak démon se Sakurou, pouze utíkali od reality, která se nikomu z nich nelíbila, ani démonovi kvůli jeho minulosti, kterou trpěl každým dnem.
Naruto se vrátil od bolestných vzpomínek do současnosti, která byla, při nejmenším pro něj značně růžovější. Znovu se podíval na oblohu, od východu přes lesy se na ně hnala mračna. Bude pršet, myslel si mladík. Bylo to vhodné počasí pro démona, který se měl na tomto místě dnes po dlouhém roce opět objevit, aby si přišel pro tu, o kterou si poručil a nechal se porazit sám sebou, jen v lidské podobě.
„Myslím, že už je čas,“ řekl démon zasněnému Narutovi.
„Já vím,“ řekl Naruto.
Vstal, šel pro svůj démonský kostým, jen aby pak znovu dorazil k tomuto domu jen z jiného směru než zevnitř. Procházel si v hlavě všechny své dnešní protivníky. Bylo jich hodně, spousta lidí se chtěla proslavit poražením strašlivého démona Kyuubi no Youko, ale byl tu jen jeden člověk, kterému se to mimo Naruta mohlo podařit. Ano i Uchiha Sasuke dorazil a Naruto věděl, že za to, co Kyuubi sehrál na Sakuru, bude Sasuke bojovat vážněji než kdokoliv jiný. Bude si na něj muset dávat pozor.
Vyzvedl si svůj dobře uchovaný démonský kostým, vytvořil jeden vysoce odolný klon a nechal ho obléci se do démonského kostýmu. Pak jak opravdový tak i klonovaný Naruto zmizeli ze zahrady pryč a představení mohlo začít v celé své parádě.
Dnes uplynul přesně rok od doby, co se objevil Kyuubi no Youko v domě Hyuugů. Dorazila ohromná spousta lidí těch, kteří chtěli změřit své síly s démonem nebo jen byli ochotni riskovat svůj život pro slávu. Čekali venku před domem a vyčkávali na démonův návrat. Napětí houstlo každou vteřinou. Hinata, jak bylo v plánu, také byla venku, jen schovaná pod přístřeškem domu, byla připravena v krásných šatech, kdyby se nikomu z odvážných bojovníků nepodařilo démona porazit.
„Nemějte strach Hiashi-dono, démona porazím!“ Řekl kdosi Hiashimu, nevypadal zrovna moc silně, ale zdání klame.
Začalo pršet a všichni odvážní bojovníci se šli schovat před deštěm. Jen jediný stál na cestě se zavřenýma očima a vyčkával na démona. Během chvíle byl úplně promočený a vlasy přilepené k hlavě.
„Ještě nastydne hlupák,“ řekl někdo z udatných bojovníků a usrkával čerstvého čaje a ujídal něco nachystaných dobrot.
Na v dešti stojícího blázna se upíraly nejedeny oči, ale pouze jedny smaragdové ukryté pod maskou o něj měly opravdovou starost. Sakura se třásla strachy z toho, co bude následovat a také měla strach o muže, do kterého se stihla sama zamilovat. Tsunade, které stála hned u ní, se o tom nesměla nic dozvědět. Něco v pohybu se objevilo na obzoru, všichni okamžitě zbystřili, ale démon to nebyl. Jakýsi průvod se vlekl k sídlu Hyuugů. A pak uviděli a překvapením, jim vypadly sousta z úst, byl to samotný feudální pán této země. Co zde on dělal?
Když dorazili dostatečně blízko, tak se jim všichni bez váhání klaněli. Dorazil feudální pán i se svou chotí. Co zde dělali, přece dnes se měl objevit démon, mohli být v nebezpečí.
„Jsme Vám velice zavázáni, že se chystáte odstranit hrozbu z naší země, udatní bojovníci,“ řekl vznešenou mluvou feudální pán.
„Můj pane, má paní, promiňte mi mou troufalost, ale démon se ještě neukázal a nikdo neví, jak mohou být kruté boje. Všichni, co tady jsme, můžeme být v nebezpečí,“ snažil se nějak situaci vysvětlit Hiashi.
„Jsme si nebezpečí vědomi Hiashi, ale já dorazil pro případ, že by nikdo z bojovníků nebyl schopný porazit démona a má paní utěšit tvou dceru,“ řekl jim feudální pán.
Hleděli na něj s údivem. Faudální pán seskočil z vozu, na kterém se vezl, jako za svých mladických let a šel rovnou k Hiahimu.
„Můj pane?“ Nechápal Hiashi.
„To už jsi zapomněl, že jsme spolu také bojovali proti nepřátelům a že jsem nebyl žádné ořezávátko, ha?“ Pošťouchl Hashiho pán této země v legračním gestu a snažil se tím uvolnit napjatou atmosféru.
Jeho choť mezitím sestoupila z vozu a šla rovnou k Hinatě. Lidé žasli nad její elegancí, urození byli pravděpodobně něco jiného.
„Jste přespříliš laskavi,“ řekl dojatý a vyplašený Hiashi.
Styděl se za to, že všechno je jen divadlo a doufal, že Naruto neublíží feudálnímu pánovi nebo že se on nezapojí do bitvy. Byla by to katastrofa. Ale nemohl se tvářit nervózně, musel hrát svou roli i jeho dcera Hinata se snažila, seč mohla. Za chvíli se vůz odklidil z cesty a černovlasý mladík stále čekal v dešti na svého nepřítele.
„Kdopak to?“ Zeptal se potají faudální pán Hiashihio.
„Uchiha Sasuke, Fugakův druhý syn,“ řekl Hiashi svému dávnému spolubojovníkovi a současnému pánu této země.
„Ahá,“ na to feudální pán a vyčkával démonův příchod jako všichni ostatní.
Náhle se na obzoru objevila oranžovo rudá postavička a s ní nepříjemný pocit. Démon se už určitě blížil, cítili to ve svých kostech úplně všichni.
„Jdu na to Guy-sensei!“ Řekl přehnaně odhodlaně mladík v zeleném oděvu.
„Natři mu to Lee!“ Povzbudil jej jeho mistr.
Mladík jako raketa vystřelil z domu, Sasuke ho sotva postřehl. Jako první se tedy démonovi postavil zběsilý Lee. Lidé si šuškali, že musí asi hodně schopní, když jen kvůli boji s démonem přišli z daleké země.
„Jmenuji se Shítou Lee a budu tvým protivníkem,“ vyřkl mladík a řítil se střemhlav proti démonovi.
Hned byl u démona a sázel mu jednu ránu pěstí za druhou. Démon neměl vůbec čas reagovat. Vše vypadalo nadějně, protože zběsilý Lee měl podle všech přihlížejících převahu. Že by démona porazil snad hned první odvážlivec. Lee se zastavil a oddychoval. Nadechl se zhluboka a prostým okem šlo kolem něj vidět moudrou záři.
„To je můj žák,“ otřel si slzy štěstí jeho mistr.
Lee vyrazil ještě rychleji než před chvílí a sázel démonovi silnější rány než předtím. A najednou ho démon uchopil za ruku, kterou neměl přece být ani schopný sledovat, na tož na ni reagovat. Potáhl Leeho za ruku a ťal mečem. Leeho bezvládné tělo doletělo nárazem tupé strany meče, až k nohám jeho mistra.
„LEE!“ Řval ten muž.
„Zklamal jsem Vás...“ Snažil se cosi říct mladík.
„Hlupáku! Hlavně že žiješ!“ Přiložil mu ještě pár ran jeho vlastní mistr.
Ostatní přihlížející se na ty dva dívali s jistou nedůvěrou a jen pár jedinců včetně feudálního pána, plakali nad dokonalou ukázkou pravého mužského přátelství. Sasuke pomalu zvedal hlavu a připravoval se ke svému útoku, ale to už se proti démonovi zase kdosi vyřítil. Nevěřili vlastním očím. Musel to být jeden z divokých lidí. Těch, kteří nebyli pod vládou feudálního pána a v malých kmenových uskupeních se toulali po odlehlých oblastech země. Byl pomalován svými válečnými barvami a oděn jen v kusu kožešiny okolo pasu. Ještě, že Hinata byla slepá. Nicméně i tento odvážlivec měl nárok utkat se s démonem.
„GatsuuuGa!“ Řval ten dotyčný a společně se svým zvířecím, polovlčím přítelem.
Ve vzduchu se roztočili jako káči a padali přímo na démona. Démon udělal úkrok vyhl se jejich společnému útoku. Jenže pravděpodobně, přesně na to čekali. První se na démona vyřítil polovlk a zahryznutím do nohy ho znehybnil. O něco pomalejší, ale i tak pekelně rychlý, divoký mladík skočil z druhé strany zezadu na démona a cosi do něj zarazil. Démon měl být v tu chvíli pravděpodobně na místě mrtvý, ale místo toho, odkopl polovlka pryč. Z dlouhých rudých střapců si vytáhl zbraň divocha. Podivil se nad tím, proč na něj použil jakýsi tesák z divokého zvířete.
Ale divoch už se nevěnoval démonovi, hnal se místy po čtyřech ke svému zvířecímu příteli.
„AkaKiba!“ Řval a strachoval se, jestli je jeho polovlčice v pořádku, jestli jí démon nijak neublížil.
Vrčel chvíli na démona, ale pak se svou zvířecí oblíbenkyní vypařil v nedalekém lese se staženým ocasem. Tentokrát byl, Sasuke už opravdu připraven dokonce téměř tasil svůj meč.
„Ino,“
„Shika,“
„Chou!“
Ozvalo se před Sasukem a za spousty světelných efektů a barevného kouře se zjevili odnikud, tři komicky vypadající postavy. Kdekdo ze zbývajících odvážlivců jim zatleskal, za jejich nečekaný nástup a obdivovali jejich umění, když se nemohli dohmatat všech svých cenností, které se záhadným způsobem vypařily neznámo kam, předtím než opadl dým.
„My,“
„Tě,“
„Porazíme,“
„Démone!“ Řekli společně až poslední slovo věty.
Sotva dořekli, na démona už letělo několik vrhacích nožů. Hodil je ten prostřední komediant se znuděným obličejem. Druzí dva se mezitím kdesi ztratili. Ale minul, protože nože dopadly po obou stranách démona a vůbec ho nezasáhly.
„Pořád mi to nějak nejde,“ přiznal se černovlasý komediant, který říkal Shika v úvodu.
Jednou rukou se držel za hlavou a omluvně se usmíval. Jen Sasuke viděl, že si tím hmatem vytáhl další dva vrhací nože. Po obou stranách démona se s pufnutím objevil kouř a místo vrhacích nožů tam stáli druzí dva komedianti. Druhý mládenec z tria, který v jejich úvodu říkal poslední Chou použil na démona účinný nelsonův hmat, démon se nemohl hýbat. Jediná dívka v komediantském triu, co v jejich úvodu říkala Ino, okamžitě poté, co cvalík znehybnil démona, tak začala démona šacovat, zda li nemá u sebe něco cenného.
„Normálně nic!“ Křikla zpátky na svého kolegu, co stál nedaleko.
Shika si odfrkl a odplivl, vytáhl čtyři vrhací nože, v každé ruce dva. Ino se mu klidila z cesty, jen Chou stále svíral démona v účinném znehybňovacím hmatu, ale už měl rudý obličej, protože démona byl očividně problém udržet i pro takového golema, jakým byl. Vrhací dýky letěly proti démonovi a Chou s Ino letěli proti Shikovi. Dýky byly odraženy a Ino, Chou a Shika pokračovali dále v letu těsně kolem Sasukeho.
„Ino,“
„Shika,“
„Chou!“
„Mizí ze scény!“ Ohlásili už vzdalujícím se hlasem opět všichni tři společně.
Se ztracenými věcmi se museli přihlížející rozloučit, ale za toto vystoupení to určitě stálo. Kolem domu Hyuuga, bylo už celkem ticho. Když se rozhlédli okolo již všichni dobrovolníci byly vypotřebovaní nebo vzali do zaječích, když viděli, jaké šílené souboje se odehrávaly. Zbýval už jen Sasuke, ve kterém to neuvěřitelně vřelo, protože jej všichni předběhli a sám o sobě měl na Kyuubiho neuvěřitelnou zlost, stále stál v dešti a meč, už měl pro jistotu tasený. Vedle Sasukeho zbývali už jen další dva Hinatini zachránci. Maskovaná Sakura vedle Tsunade a feudální pán.
Nad krajinou se prohnal blesk a zahřmělo se. U domu Hyuugů se objevilo osm postav. Byli nějací podivní, záhadní a šla z nich cítit síla a moc. Všichni najednou tasili své meče proti démonovi. Jejich meče byli podobné tomu liščího démona. Na první pohled bylo jasné, že to jsou vlastníci dalších démonských mečů.
„Jsi ovládán tím mečem, vzdej se jej, dokud máš šanci vrátit se ke svému lidství!“ Pronesli sborově.
„Jste pěkně secvičení,“ poznamenal ironicky démon.
Sasuke se upřeně díval na démona, už chtěl vyrazit, ale z lesa se v tu chvíli za bubnů dalších hromů vyřítilo jiných osm postav. Hnali se rovnou proti, majitelům démonských mečů.
„To jsou!“ Poznamenal vlastník démonského meče s nejbystřejším zrakem.
„My jsem Akatsuki, sbíráme démonské meče, abychom nastolili světový mír,“ a upřeně sledovali všechny své cíle.
„To je šlechetná myšlena,“ poznamenal feudální pán, ale obě skupinky podivínů se na sebe mezitím vrhly.
Škrábali se, kousali se, tahali se za vlasy, sekali se svými meči, prostě chaotický souboj. To vše předváděli přímo před Sasukem. Měl sto chutí srovnat je všechny do latě on sám a pak konečně dorazit Kyuubiho. Ten to však vyřešil za něj. Kyuubiho démonský meč, plál rudě všude okolo. Boj dvou skupin přestal a všichni civěli na Kyuubiho. Jednou ťal svým mečem do vzduchu a obě proti sobě zápolící skupiny byly rozprášeny po okolí ani nevěděli jak. Sasuke stál přímo proti Kyuubimu, meč mu modře zářil, ale co víc, byl schopný zastavit démonův útok. Dívali se na něj s respektem.
„Konečně někdo schopný,“ uznal jako by ho neznal Narutův klon Kyuubi.
„Zabiju tě!“ Křikl po něm nenávistně Sasuke a oči mu také rudě plány.
„Á ty jseš ten Uchiha, co mě tenkrát v nejlepším vyrušil,“ řekl Kyuubi.
„Takže jsi to byl, ty!“ Řekl Sasuke, který si až doposud nemohl být jistý, jestli to byl stejný Kyuubi.
„A jak se má? Daří se jí dobře?“ Provokoval démon.
Podíval se na Tsunade s maskovanou Sakurou. Dívka pocítila, že to jsou ty samé oči, co jí tenkrát tak děsily a ještě do teď se jí o tom někdy zdávalo. Sasukeho zlost už překročila všechny meze. Také v zuřivosti ťal svým mečem do vzduchu a blesková vlna se zastavila, až o démonův meč. Předtím však stihla zdemolovat cestu, která byla mezi nimi. Sasuke vyrazil, ale v tu chvíli byl zastaven čísi rukou.
„Toto je práce pro odborníky na slovo vzaté,“ řekl ten muž, co jej zastavil.
„Itachi!“ Řekl stále zlostně Sasuke.
Itachi, ale nedorazil sám, bylo s ním i několikačlenné zastoupení klanu Uzumaki. V čele s jeho manželkou, její sestrou, několika vojáky a vzadu za nimi s Kunoichi, která se podezřele dívala na Tsunade. Ta se snažila stát pro kunoichi neviditelnou a schovávala se za sloup.
„Co tady dělají?“ Zeptala se Tsunade Sakury, ale nečekala odpověď.
Kunoichi z klanu Uzumaki už stála u maskované Sakury a Tsunade. S podezřením si je obě prohlížela, ale zamaskované byly dobře, nikdo je nemohl poznat. Itachi a Kushina se připravili k boji. Naruto jako démon Kyuubi mohl mít s touto dvojicí poněkud problémy, zvláště když jeho matka tasila dýku, která také obsahovala Kyuubiho podstatu.
Rozběhli se proti němu. Itachiho zacházení s mečem bylo mistrovské a on poskytoval Kushině prostor a krytí, aby mohla zasáhnout démona svou dýkou, pravděpodobně jedinou zbraní, co mu mohla něco udělat. Démon, je začal brát vážně a Itachiho meč byl rozťat vedví a současně odrazil Kushinin poloamatérský výpad dýkou. Oba od něj odskočili. Itachi pohotově vytasil další meč. Něco si mumlal a značky na meči se rozzářily. Tentokrát sám provedl výpad proti démonovi. Meče o sebe rychle cinkly. Ostatní přítomní členové klanu Uzumaki začali odříkávat ty stejná slova jako Itachi ve stejnou chvíli a rytmu, jako on. Jeho meč zářil úplně celý.
Opět zasekly s démonem své meče proti sobě. Itachi se snažil, je takto udržet, jak nejdéle mohl. Zářící značky pomaličku přeskakovaly z Itachiho meče na démonův meč, ten zářil méně rudě, stejně jako značky na něm bledly. Mumlání všech Uzumaki a Itachiho nabíralo na síle a tempu.
„Pečeť, ha?“ Řekl jako by nic ten Kyuubi.
Jistěže, Naruto přece tu pečeť znal, sám jí vytvořil a nenápadně podstrčil, Kumiko a Kushině, když se snažily přijít na to, jak zastavit nebezpečného Kyuubi no Youko. Stačilo tu pečeť vydávat za něco starého a zapomenutého. Itachi stále tlačil meč proti tomu démonskému, tak aby nebylo možno je od sebe oddělit. Pečeť probíhala podle všeho dobře. Démon přestal svírat meč oběma rukama a volnou ruku mu obalila jeho démonská rudá aura.
„Ale má jedenu slabinu,“ pokračoval démon.
Itachi se věnoval odříkávání zaklínadla, ale znejistily ho trochu démonova slova. Démon se podíval na špičku Itachiho pečetícího meče, ze které už značky odtekly níže, aby mohly přeskočit na démonský meč. Démon volnou rukou chytil špici meče a brutální silou jej zlomil. Itachi byl odhozen explozí a zastavil se až po několika metrech v blátě na zemi. Kromě své poranění své hrdosti neutrpěl, žádná jiná zranění. Démonův meč zaplál ještě více rudě než před chvíli a značky pečetě se z něj vypařily.
Konečně byl Sasukeho čas. Rozběhl se rychle proti démonovi, znovu ťal svým mečem ve vzduchu a další blesková vlna šla vstříc démonovi. Srazil jeho útok na stranu a se smíchem v hlase se rozběhl vstříc Sasukemu. Jejich meče se střetly a větrný poryv zkřivil tváře všech přihlížejících. Sasuke bojoval zběsile jako démon. S každou další ránou dělali kolem sebe více a více škody. Feudální pán pochyboval, že by kdy byl schopný tato bojovat.
Jejich rudé oči se opět střetly a silné nárazy mečů je rozrazily od sebe. Bitva nabývala nečekaných měřítek. Sasuke si neuvědomoval jednu věc a to, že mu daleko rychleji ubývá sil, démon měl větší výdrž. Tu se k Sasukeho boji připojila maskovaná Sakura. Strach z Kyuubiho jí nepřešel, ale za to měla zlost. A hodlala si ji na démonovi vybít. Praštila do země pod démonem a země se rozeklála, a kdyby tomu démon neuskočil, propadl by se do země. Sasuke matně vzpomínal, kde viděl podobnou sílu. Démon ignoroval Sasukeho a ohnal se svým mečem po Sakuře, prozatím se mu vyhnula. Démon se kryl dalšímu Sasukeho výpad, úspěšně ho levou rukou odrazil a pravou vykryl Sakuřinu ránu pěstí. Odhodil ji o kus dál a Sakura se schopností sobě vlastní dopadla elegantně na zem. Sasuke si s Kyuubim vyměnil několik rychlých výpadů, bez většího účinku. Blesky nad nimi poletovaly, jako divé a hřmění je následovalo, jako válečné bubny.
Maskovaná Sakura využila toho, že Sasuke byl od démona odražen a chtěla mu zasadit ránu. Démon na ni otočil hlavu a viděla opět jen jeho rudé zvířecí oči. Vrátilo jí to v myšlenkách do té noci, kdy ji právě tento démon unesl. A démon jejího šoku využil, čekal, že tak zareaguje. Rychlou ranou rozsekl vedví masku halící její obličej a vzápětí na to stihl Sakuře udělit takovou ránu do břicha, že se zastavila v letu až o Sasukeho. Ztratila vědomí a z nosu a úst jí vytékala krev. Sasuke byl sice nárazem otřesen, ale více byl otřesen, když poznal tvář svojí Sakury.
„Jak? Proč? Sakuro?“ Ptal se Sasuke, ale neodpověděla mu.
Netušil, co s ní bylo, ale jestli jím předtím cloumal vztek, tak co byl ten strašný pocit, který cítil v tomto okamžiku? Nemohl to popsat žádnými slovy, hraničilo to se šílenstvím. Rozšířily se mu oči a plály ještě více rudě než před okamžikem. Sasukeho meč zmodral tou nejjasnější modrou a blesky z něho začaly vyskakovat všude okolo. Bylo jich více a více přeskakovaly v obrovském kruhu kolem něj a spalovaly trávu. Vyřítil se proti Kyuubimu v nové větší rychlosti a bodl jej mečem.
„Vedle,“ posmíval se mu démon, který v poslední vteřině reagoval a Sasukeho ostří mu projelo pouze oděvem.
Sasuke nedbal posměchu a setrval v pozici ve, ve které zabodl meč. Blesky z něj stále tancovaly a pálily démonovy šaty, ale ne démona na to byly příliš slabé. Démonovi stačila už jen jedna rána a byl by poražen i Sasuke. Jenže v tu chvíli se snesla série blesků přímo z nebe do Sasukeho meče a tím pádem i do démona. Sasuke byl výbojem odhozen a ruce měl na několika místech popálené. Byl naprosto bez síly, ale viděl na vlastní oči, že démon byl zasažen silou přírodních blesků, to nemohl přežít. Kyuubi stál na místě bez jediného pohybu celý ohořelý od blesku. Oděv měl naprosto zničený a zčernalý, na několika místech stále hořel.
Zraněný Sasuke stál několik metrů od démona a ztěžka oddychoval, nikdy neudělal nic šílenějšího. Konečně přišel na to, jak moc je vysílený. Na další boj už neměl sil, ale démon byl jistojistě poražen. Démon stál jak socha na místě. Musel být zuhelnatělý a ztuhnul v podobě, jakou ho vytesal blesk.
„To bylo za Sakuru!“ Pronesl Sasuke a musel pokleknout na jedno koleno, protože nohy ho odmítaly nést.
Démon zlověstně zařval, až z toho všechny mrazilo v páteři. Sasuke mohl vidět jen svítící oči pod upečenou démonovou maskou. Démon zařval znovu, tentokrát nelidsky hlasitě a Sasuke byl odhozen tlakovou vlnou až k Sakuře. Zmohl se už jen na to, aby k ní otočil hlavu a pak přišel o vědomí i on. Démon už se o něj nezajímal.
Feudální pán, jak slíbil, tak také zaujal bojové postavení a tasil svůj vlastní zdobený meč. Démona obalila rudá záře a jedním skokem letěl s napřaženým mečem rovnou k Hinatě a manželce feudálního pána. On chtěl nějak reagovat, ale na to byl démon příliš rychlý.
„NE!“ Zařval feudální pán, když viděl, co se má stát a nic s tím nemohl udělat.
Krev stříkla na stěnu domu. Před Hinatou a manželkou feudálního pána někdo stál a měl levou dlaň probodnutou démonským mečem. Démon byl zastaven a nikdo nechápali jak je to možné. A ti co věděli, co je démon zač se divili, proč něco takového démon udělal, neměl to udělat. Ten s probodnutou dlaní jí sevřel a zabránil, tak démonovi vytáhnout meč z jeho dlaně. Démon ho chytil pravou rukou pod krkem a okamžitě ho začal škrtit. Ten v plášti zahalený člověk však měl stále jednu ruku volnou. Normálně by od něj čekali, že by se snažil uvolnit z démonova smrtelného obětí kolem krku, on však nikoliv. Setnul ruku v pěst a nepředstavitelnou rychlostí a silou praštil démona do hrudního koše. Slyšeli prasknutí a démon odletěl stovky metrů daleko, bez démonského meče, ten zůstal v zachráncově dlani.
Feudální pán děkoval všem bohům, že se tady ten záhadný člověk, co halil svou identitu, objevil. A zachránil jeho ženu a Hiashiho dceru od jisté smrti. Vytáhl si meč z rány a ta se, se syčením okamžitě zacelila. Bylo to podivné, žádný člověk se neléčil tak rychle. Uzdravenou rukou vytáhl pochvu na meč a démonský meč do ní uschoval. Nepříjemná existence, která byla až doposud přítomná, okamžitě jako zázrakem zmizela. Z míst, kde dopadl démon, se ozývalo zlověstné vití a řev.
Tajemný zachránce tam okamžitě vyrazil ukončit démonovo trápení. Doběhl do lesa, kde je nikdo neviděl a kde také byl démon. Kroužili kolem sebe. Popálený démon běsnil. V domě slyšeli jen démonův řev a doufali, že tajemný dobrovolník ukončí ten šílený boj. Sundal si Kapuci, ale démon jej nepoznával, byl naprosto pohlcen nenávistí. Ten v plášti se zhluboka nadechl a tasil svůj meč. Skočil proti démonovi a démon proti němu. Jednou ranou démona zlikvidoval. A pak jemu zaplály oči rudě a vládla jím nenávist. Rychle schoval meč zpátky. Z posledních sil a vůle si zabořil pařáty do ramen, jen aby se dokázal uklidnit. Démonova zloba poletovala okolo něj.
Jednou zařval a škubl pařáty. Roztrhal si plášť a kůži na spoustě míst, ale démonova nenávist zmizela. Už bylo dobře. Démon byl poražen. Tekla z něj krev, ale rány se mu stejně brzo zahojí, jen to asi bude trvat déle, nežli několik vteřin jako předtím u probodnuté ruky. Když jej viděli vycházet z lesa, propukli v jásot. Došel k těm dvěma, co leželi na poli vedle sebe.
„Hej Sasuke, Sakuro? Už jste při vědomí?“ Zeptal se.
Ani jeden nereagoval a tak propleskl Sasukeho přes tváře a když chtěl tu samou činnost zopakovat u Sakury, tak ona raději prudce otevřela oči.
„Ať tě to ani nenapadne, Naruto!“ Varovala akorát v čas.
„Co břicho?“ Zeptal se Naruto Sakury.
„Pravděpodobně nic vážného,“ odpověděla a pak až si uvědomila, že mluví s Narutem.
Měl úplně stejný obličej jako ten démon, ale Naruto ji neděsil, on byl úplně jiný. Pak jí však došla strašná věc, milovala Sasukeho a před Narutem se cítila provinile.
„Promiň, Sakuro, že jsem nedokázal toho démona zastavit dříve. O hodně dříve než ti ublížil,“ řekl smutný Naruto.
„Ty víš, co mi udělal?“ Zeptala se s obavami Sakura.
„Když jsem ho porazil, tak se všechna jeho síla vrátila ke mně s ní všechny jeho vzpomínky,“ řekl smutný Naruto a stále se lískáním po tvářích snažil probrat Sasukeho.
„Ale nebyl jsi to ty! Nemusíš se omlouvat, za něco, co jsi neudělal,“ odpověděla Sakura.
„Ale jsem za to zodpovědný! Sak*a! Byl jsem tak neschopný!“ Nadával si Naruto.
Sasuke se stále neprobíral a tak si ho Naruto naložil na rameno. Pozdě, příliš pozdě si uvědomil, že je má stále rozedřené od svých vlastních spárů. Sykl bolestí, ale s jeho hojivou rychlostí ji rychle překonal. Naruto, Sakura a omráčený Sasuke se odebrali k domu Hyuugů, kde už na ně čekali.
„Možná přijmeš mou omluvu Sakuro, když tě doručím k tvé rodině,“ nadhodil Naruto po cestě.
„Jsem sirotek a umírat se mi nechce,“ řekla Sakura.
„Překvapivě sirotek nejsi a oba tví rodiče jsou zdraví a živí, vypátral jsem to během posledního roku při honbě za svým zdivočelým mečem,“ řekl Naruto.
„Cože?!“ Nechápala Sakura.
„Jestli vydržíš, než to tady všechno urovnáme,“ řekl Naruto.
Sakura byla v šoku, co měla jeho slova jen znamenat? Co to bylo? Netušila, ale cítila se provinile, protože Naruto nevěděl nic o tom, že milovala Sasukeho, jak mu to jen měla říct, aby se démon znovu neobjevil.
„Hinata je pěkná, neuvěřitelně milá a laskavá, odpustíš mi, když se do ní zamiluji doopravdy?“ Zeptal se Naruto.
„Ty taky? Taky ti došlo, že mezi námi nebyla láska?“ Zeptala se Sakura.
„Došlo. Ty a Sasuke, co?“ Zeptal se po odpovědi Naruto.
„Ano,“ odkývla Sakura a už se blížili k domu.
„Přeju Vám to oběma,“ řekl Naruto Sakuře.
„Já tobě taky,“ odpověděla mu.
Usmáli se na sebe a Naruto hledal místo, kam by mohl uložit omráčeného Sasukeho.
„Naruto-kun,“ zvolala Hinata, která cítila jeho přítomnost.
„Ty žiješ?“ Slyšel Naruto hlas své matky, která zapomněla úplně na všechno a vrhla se na Naruta v předstírané radosti.
„Je to zázrak, Kumiko!“ Volala na svou sestru a ta společně s ní hrála nepředstavitelnou radost.
„Díky Naruto, já si ho převezmu,“ řekl Itachi a bral si svého mladšího bratra.
„Vy se znáte?“ Divila se Kumiko.
„Jednou jsme se potkali, po jeho údajné smrti,“ řekl Itachi.
Kumiko to přešla mlčením, i když byla překvapená, že Itachi o Narutovi věděl. Nikomu nic nevadilo a vše šlo podle Narutova plánu.
„Bojoval jsi udatně! Porazil jsi démona, zachránil život mé paní a této dívky, oč žádáš, Uzumaki Naruto?“ Zeptal se Naruta feudální pán.
„Jste velice laskav, můj pane. Největší odměnou by mi bylo Vám moci osobně posloužit a pak snad svolení, váženého pána Hiashiho s tím, abych si mohl vzít jeho dceru Hinatu,“ řekl Naruto.
„Ano,“ reagovala jako první Hinata, aniž by kdokoliv jiný stihl.
Bylo to od ní neslušné vůči feudálnímu pánovi, ale co mohli po dívce, když si tolik vytrpěla. Nemohli jí odpírat právo na radost. Potichu to přešli.
„Samozřejmě do služeb tě příjmu, jestli je to oč žádáš. Hiashiho svolení, ti nemohu slíbit, ale jestli si chceš vzít jeho dceru, neměl bys mít nějaký dům, místo, kde bys s ní žil?“ Zeptal se tak mimochodem feudální pán.
„Mám dobře zařízenou jeskyni,“ odpověděl Naruto.
Hinata vypadala nadšená, ať už by Naruto řekl cokoliv. Manželka feudálního pána se zhrozila, nad tím, že by tato ubohá dívka musela strávit zbytek svého života někde v chladné jeskyni. Přistoupila ke svému manželovi a něco mu pošeptala.
„Ach, správně. Děkuji, že jsi mi to připomenula, lásko. Dám ti darem, za poražení Kyuubi no Youko půdu, kdekoliv v naší zemi a nechám ti tam vybudovat sídlo pro tebe a tvou nastávající ženu. A nemůžeš mou nabídku odmítnout! Jako jeden z mých generálů musíš vlastnit půdu a mít sídlo, bez toho to nejde,“ řekl feudální pán a podíval se na svou ženu, jestli vše řekl jak má.
Pochvalně mu to odkývala a on byl spokojen sám se sebou.
„Ale, to je příliš,“ snažil se Naruto.
„Jak řekl můj muž. Nemůžeš to odmítnout,“ řekla paní feudálního pána.
„Tisíceré díky, že Hinato?“ Řekl konečně své lásce Naruto.
„Mnohokrát vám děkujeme, můj pane, má paní,“ klaněla se jim rovněž Hinata.
„Ale to nic, dítě,“ na to feudální paní.
Hinatě jí bylo moc líto, už měla skoro na jazyku, že Naruto ví, kde je jich dcera. Naruto, to na ní zpozoroval a okamžitě musel pokračovat, i když to bylo trochu uspěchané. Nenápadně si odkucknul, aby se na něj upřela pozornost všech zde přítomných lidí.
„Můj pane, přísahám, že naleznu vaši dceru,“ řekl Naruto.
„Promiň, mládenče, ale toto téma je pro mne a mou ženu příliš bolestné. Prosím nemluv o tom dále,“ řekl stále laskavě feudální pán a bylo na něm znát, že tím trpí.
„Když jsem pátral po mém odcizeném démonském meči, který způsobil dnešní boj, nalezl jsem informace, důležité k vypátrání vaší dcery,“ řekl Naruto.
„Prosím zastav to,“ žádala manželka feudálního pána.
„Vaše dcera má podle popisu, smaragdové oči, po Vás má paní a barvu vlasů po Vás můj pane,“ začal Naruto.
Feudální pán s manželkou byli najednou zaujati slovy tohoto mládence, takto nikdo z těch, kdož jim slibovali nebo se jiným způsobem snažili namluvit, že naleznou jejich ztracenou dceru, nikdy nemluvili. Nějak chtěli věřit, této poslední šanci, že snad vyjde.
„V kronikách je psáno, že náš feudální pán má hřívu v barvách pravého válečníka, jenže jaké je to barva? Asi bude jiná, než většiny obyvatelstva. Tedy, jaká je barva pravého válečníka? Blond, jako já? Ne to by v kronikách stálo, že je to barva Slunce, blond to tedy není. Je to snad rudá, jako krev, jako má klan Uzumaki? Ne rudá to také není, rudá je také divoká a zběsilá, ale to pravý válečník není. Je to havraní černá, jako mají Uchihové? Není, protože odvážný – pravý válečník nemůže být maskován temnotou. Černá to tedy také není. Pak, která barva, je barvou pravého válečníka? Je to barva, jemná, laskavá a hlavně čistá, to jsou vlastnosti pravého válečníka, protože pravý válečník nevyhledává boj, ale chrání to, co je třeba a také jej musí býti dobře vidět. A pak jsem jednoho dne viděl něco, co mi to vše spojilo dohromady. Jméno vaší dcery je Sakura. Ano toto jméno má spousta dívek, jenže Vaše dcera se tak jmenuje, kvůli spojitosti mezi barvou Vašich a jejích vlasů. Okvětní lístky třešní v plném květu se nazývají Sakury a mají barvu pravého válečníka, nemýlím se, že ne?“ Vysvětlil svou teorii Naruto.
Tsunade se blížila k vyjevené Sakuře, bylo čas utíkat. Naruto na ni otočil hlavu a zpražil starou kunoichi svým pohledem. Stál, čekal na odpověď od feudálního pána, ale pravdu už dávno věděl. Feudální pán se podíval na svou manželku a ta na něj. Zhluboka se nadechl a sejmul si z hlavy přilbu. Pod ní se objevily rozcuchané růžové vlasy.
„Měl, jsi pravdu. Ale jak ti to pomůže najít naši dceru, kdo ví zdali je vůbec naživu, nikdy nikdo nechtěl výkupné, prostě nic,“ řekl zklamaný feudální pán.
„Jelikož, jsem měl pravdu, tak jsem Vaši dceru našel už před rokem. Tehdy jsem však nevěděl, co je barvou pravého válečníka. Já a Uchiha Sasuke jsme se v té době chvíli potloukali společně a narazili na jednoho legendárního šermíře, Zabuzu. Tehdy jsem měl umřít, ale svou smrt jsem předstíral, aby se matka mohla vrátit do sídla klanu a nemusela žít v dříve zmiňované jeskyni. Před více jak rokem, jsme však proti Zabuzovi bojovali tři. Já, žák Jiraiya, Sasuke, žák Orochimarua a také žákyně Tsunade, kterou jsme shodou okolností předtím potkali. Silná kunoichi a dobře maskovaná, jen jí zpod čepice vykukovaly místy její růžové vlasy,“ řekl Naruto a podíval se na oněmělou Sakuru.
Také feudální lordstvo se na ni podívalo, protože jednoznačně to byla dívka, to poznali z obličeje a ta, co ji doprovázela, svými zvyklosti nápaditě připomínala Tsunade, tak jak si ji pamatovali. Narutova slova byla přesvědčivá a Sakura si sundala kapuci z hlavy a opravdu, její vlasy byly přirozeně růžové, tak růžové, jak si její matka pamatovala.
„Sakuro?“ Řekla dojatě.
Vše sedělo, vlasy měly správnou barvu, oči byly zelené, kůži měla světlejší stejně jako její rodiče, věk měla správný, ale i tak se obávala uvěřit, těm lákavým slovům, že by čistě náhodou mohla být princezna? Tou se nestávala každý den, právě spíše naopak.
„Vím, že to zní neuvěřitelně. Tehdy se Vám Tsunade nabízela, že Vám vaši dceru nalezne, avšak nevěděla, co je barvou válečníka a i vaše dcera nosila klobouky a čapce, jen aby nebyly prozrazeny Vaše růžové vlasy, můj pane. A Tsunde netušila až doposud, jaká barva je barvou pravého válečníka. Proto, když Sakuru nalezla, pravděpodobně ji zachránila od těch, co ji unesli, nevěděla, že je to Vaše dcera,“ řekl Naruto
„Ale jak bych mohla, být jejich dcera? Do svých pěti let si nic nepamatuju,“ řekla Sakura.
„Je to amnézie, musela si prožít něco strašlivého, že jsi všechno zapomněla. Tsunade by s tím snad mohla něco udělat,“ řekl přesvědčivě Naruto a tím zarazil pryč prchající Tsunade.
První, šla okolo Naruta a měla sto chutí ho roztrhat na kousíčky. Ta poslední část, byla jistojistě vymyšlená, musel znát celou pravdu, ale jak ji mohl vědět, kdo byl Naruto, že měl takové vědomosti. Vědomosti, které mohly dostat Tsunade pod ruku kata. Pravé informace o únosu Sakury, o tom, že to byla Tsunade, kdo ji unesl a nechávala si ji jako zálohu peněz.
Došla k Sakuře a přiložila jí dlaň na čelo. Sakuřiným mozkem projela Tsunadina chakra a něco, tam uvolila, ne všechno, nic o únosu jí Tsunade nedovolila vzpomenout, ale všechny její dětské vzpomínky se začaly Sakuře vracet. Nechtěla tomu uvěřit. Ona opravdu... Ona opravdu byla dcera feudálního pána. Přišla ke svým rodičům a oběma jim pošeptala něco, co věděli jen oni tři mezi sebou. Její matka se okamžitě rozplakala, stejně jako Sakura. Vrátila se jim dcera, která byla ztracená více než dvanáct let, byl to zázrak.
Naruto potají přistoupil k Tsunade a šibalsky se na ni podíval. Tsunade se děsila toho, co po ní ještě může chtít, aby jí dal konečně pokoj.
„Půlku tvého nakradeného pokladu a neodstraním tu pečeť v Sauřině hlavě definitivně,“ poručil si potichu Naruto, aby jej slyšela jen Tsunade.
„Pu... Půlku?!“ Děsila se Tsunade a šla rovnou do mdlob, Naruto ji zachytil a jako pravý genteleman také donesl na nejbližší lavičku, kam ji položil.
Divili se, proč Tsunade omdlela, ale Naruto jim vysvětlil, že takové techniky jsou náročné a že přece jen Tsunade už dávno není nejmladší a muselo jí to hodně vysílit. Vysvětlení stačilo a feudální rodinka se stále těšila ze svého shledání.
„Žádej znovu čeho chceš, cokoliv ti splním,“ řekl nadšený feudální pán.
„Jste opravdu velice laskav, můj pane, ale nevím, jestli Vás o to mohu žádat,“ řekl Naruto.
„Můžeš, opravdu můžeš,“ potvrdil mu lord.
„Pak tedy, jestli dovolíte... Jistě víte, že rovna má situace s mým rodinným jménem není jednoduchá,“ řekl Naruto.
„V mých očích určitě nejsi ostudou tvého klanu – Uzumaki,“ řekl feudální pán.
„To je pravda, já nejsem Uzumaki, ale Namikaze, po otci,“ řekl Naruto.
„Ano?“Netušil, co bude mladík chtít feudální pán.
„A proto Vás žádám, zdali byste uznal jméno Namikaze za jedno ze šlechtických jmen, jako jsou Hyuuga, Uchiha, či Uzumaki,“ řekl na plnou pusu Naruto a doufal, že nepřijde za poněkud troufalou žádost o hlavu.
„Ale zajisté,“ řekl feudální pán, který se věnoval spíše své nalezené dceři, než Narutovu dotazu.
„Jsem Vám neskonale vděčný,“ řekl Naruto.
A nenápadným gestem poděkoval Sakuře, která ve správnou chvíli upoutala pozornost svého otce. Naruto měl vyhráno, splnilo se mu vše, co si naplánoval. Zamířil si to k Hinatě, aby už konečně mohl být zase s ní. Lidé na něj nevěřícně hleděli. Během několika minut povýšil z neslavně proslulého démona na zakladatele vážené urozené rodiny. Na nádvoří se zablýsklo a objevil se tam ten nejvíce samurajský samuraj ze všech samurajů na světě, připraven k útoku. Divoce se rozhlídl okolo, a když spatřil svůj cíl, tak se k němu rychlostí zvuku hnal.
„Mám, tě ty démone!“ Křikl na Naruta.
Mladík nestačil reagovat a samuraj tvrdě ťal. Všichni přítomní řvali hrůzou. Temnota. Mladík se poroučel k zemi, jako podťatý. Na samuraje padly zlověstné pohledy. Nechápal, co se děje, přece zabil toho démona, co tady dělal paseku, ne?
Na hlavě měl obrovskou bouli a na ní led. Hlavu měl položenou v něčem měkkém a voňavém. Á už věděl, kde je a co se stalo. Jemné prstíky jej hladily po tvářích a ubrousek s ledem také musel někdo držet.
„Co bych bez tebe dělal, Hinato?“ Řekl a byl rád, že se probral na tak úžasném místě.
„To nevím, Naruto,“ řekla líbezným hlasem.
„MOC SE TI OMLOUVÁM NARUTO!!“ Řekl pěkně nahlas ten, kdo ho poslal do bezvědomí.
„Trochu tišeji otče, pořád mě bolí hlava... Počkej s takovým uměním, si chtěl vyzvat klan Uzumaki, aby ti dali mámu? To ti Jiraiya neřekl, že se používá ta ostrá strana?“ Nechápal Naruto.
„Ale ano! Ta, by ale mohla někomu ublížit,“na to jeho otec.
Naruto si přikryl dlaní obličej, litoval se a nadával na Jiraiyu, co to jeho otce jenom naučil. Snad nebude muset reklamovat, otcovy schopnosti jeho mistrovi.
„Jsi v pořádku Naruto?“ Zeptala se jeho máma.
„Ano jsem. A ty?“ Otočil se hlavou na svého otce.
„Nějak to zvládnu,“ řekla odvážná Kushina.
„Porazil ji nenávist Naruto,“ řekl mu démon.
„Ne. To nemyslíš vážně,“ řekl nahlas radostně Naruto a démon ho stejně slyšel.
„Myslím,“ řekl lišák laskavým hlasem.
Divili se, co se Narutovi stalo. Proč najednou mluvil sám se sebou nebo mluvil z cesty. Po té pecce do hlavy se mu asi ani nedivili. Vyskočil na nohy a vyběhl ven z místnosti
„Kde je Sasuke?“ Zeptal se.
Dům znal nazpaměť, takže stačilo, když mu ukázali směr. Naruto rychle jako vítr letěl tím směrem, jen aby si potvrdil, co právě slyšel od svého démona. Rozrazil dveře a viděl Sakuru, jak se sklání nad Sasukem, pravděpodobně ho chtěla políbit. Sasuke, byl stále mimo, ale už ošetřen a zafačovaný jako mumie. Naruto k němu přiskočil, odšťouchl princeznu Sakuru a důkladně profackoval Sasukeho, aby se probral.
„DÉMON!“ Zařval Sasuke, když přišel k sobě a prudkým trhnutím vrazil svým čelem do Narutovy brady.
V tu ránu se oba zase váleli na zemi v bolestech. Naruto se držel za pořádnou bouli na čele a naraženou bradu, Sasuke jen za čelo. Naštěstí Naruto neměl, čas řešit takové zbytečnosti a tak hned opět vyskočil na nohy.
„Sasuke! Aktivuj sharingan!“ Poručil si Naruto.
Sasuke zblblý z náhlého probuzení a na čele rostoucí boule, to také udělal. Nic se nestalo. Jeho oči se nezměnily a on poznal, že nemá takový náhled na svět jako při sharinganu. Zkusil, to tedy znovu a opět nic. Zkoušel pořád dokola probudit sílu svých očí, které byla zároveň prokletím. Nic.
„Nejde to,“ řekl vyděšený Sasuke, takto neměl šanci porazit toho démona, jestli se s ním znovu střetne.
„Výborně,“ chválil si Naruto a valil zpátky do svého pokoje, kde byla i Hinata, teď byla na řadě ona.
Se smykem projel kolem dveří a dvěma obřími skoky byl, až u Hinaty. Přiložil jí ruce přes oči.
„Co se děje, Naruto?“ Chtěla vědět dívka.
Naruto z běhu stále funěl a musel napřed pobrat dech, aby dokázal plynně mluvit a ne jen nesmyslné útržky řeči, kterých by byl schopen bez dechu.
„Zavři víčka,“ řekl tajuplně Naruto Hinatě.
Byla slepá, takže zavírat víčka nemělo moc smysl, ale když už jí o to žádal Naruto, tak proč ne, řekla si a zavřela oči. Naruto pomalu sundal dlaně z jejího obličeje a uchopil ji za ruce. Cítila, jak Narutovo srdce divoce buší a jak také zhluboka oddechuje. Měla být sama nervózní, co se dělo? Naruto seděl přímo naproti Hinaty, upřeně se díval do jejích zavřených slepých očí.
„Otevři oči,“ řekl Naruto po chvilce ticha, kdy ani ostatní přítomní nechápali, co se děje.
Otevřela tedy oči a v tu ránu jí začaly téct slzy. Usmívala se a tiskla Narutovy ruce. On si jednu uvolnil a otřel ty slzy. Mračna se postupně protrhávala a za Narutem do pokoje zasvítil první paprsek Slunce. Naruto konečně objal Hinatu. Její oči kmitaly z jedné strany na druhou a prohlíželi si všechnu tu krásu. Ano prohlížely, protože už byly vidoucí, jako zraky ostatních. Minato, Kushina, ani Hiashi, kteří zde rovněž byli nemohli věřit vlastním očím.
„Jak?“ Nechápal Hyuuga Hiashi.
„Protože jsem porazil toho démona,“ řekl vítězoslavně Naruto.
„Ale jak? Měl jsi to být přece ty, ne?“ Ptal se znovu otec Hinaty.
„Byl, do chvíle, než mě Sasuke přizabil blesky,“ řekl Naruto.
„Počkej? To ty jsi byl celou tu dobu Kyuubi no Youko?!“ Nerozuměl jeho otec.
„Potišeji prosím! Nemusí o tom všichni vědět!“ Řekl Naruto a doufal, že jeho hlasitého otce snad nikdo neslyšel.
„Promiň,“ šeptal Minato.
„Takže proto na mne zaútočil?“ Zeptala se Hinata, která se nemohla dočkat, až půjde ven a pozná celý svět svýma očima.
„Naneštěstí ano. Ta síla, co sídlí v mém meči, je polovina Kyuubi no Youko, přesněji celá jeho nenávist. Tedy byla, už není a žádný Kyuubi no Youko rovněž není. Proto ty vidíš a Sasuke přišel o sharingan,“ vysvětlil Naruto.
„A co měl Kyuubi společného se sharinganem?“ Zeptal se Sasuke, který se sem dopravil za Sakuřiny opory.
Naruto se prvně lekl a doufal, že neslyšeli zrovna tihle dva, že on sám předstíral být Kyuubi no Youko, ten poslední rok. Ale nevypadali, že by to slyšeli, to už by pravděpodobně Naruto byl roztrhán Sakurou na cucky.
„K tomu se váže jedna legenda,“ odpověděl Naruto.
„Legenda?“ Zeptali se jej ostatní, co zde byli a divili se, jak mohl něco takového vědět.
„Původně nebyl žádný démon, žádný Kyuubi no Youko, jen božstvo zvané Kurama, které nabíralo nejčastěji podoby devítiocasé lišky. Toto božstvo velice milovalo lidi a společně s jeho družkou jim mnohokrát pomáhali v těžkých časech. Nabírali lidských podob, chodili mezi lidi, léčili je, množili jejich úrodu a bránili před ostatníma nebezpečenstvými. Až jednoho dne dosáhla válka, která v té době byla všudypřítomná krajin, kde sídlil Kurama. Lidé se k němu jako vždy modlili a prosili ho o zázrak. A on jim opět vyhověl, dal sílu lidem, kteří jej tak usilovně prosili o ochranu. Tak vznikl sharingan, vlastnil jej jenom jeden muž, ale i to zajistilo bezpečí a mír v zemi, kde byl Kurama božstvem. Ten muž byl Uchiha Madara, ale to že dostal moc, ho zkazilo. Když už byl tak silný, tak nechtěl umřít a jeho žena ho ze stínů podporovala, také chtěla být nesmrtelná. A pak se stala ta tragédie, co změnila Kuramu. Madarova žena, přišla do Kuramova chrámu a modlila se k jeho družce, že její dítě onemocnělo a nikdo si neví rady, že o něj nechce přijít. To byla lež. Kuramova družka sestoupila dolů ve své lidské podobě, aby mohla nemocné dítě uzdravit. Její laskavost jí stála život, kde se vzal tu se vzal, objevil se před ní Uchiha Madara, setnul Kuramově družce hlavu a vyřezal srdce, protože svýma očima, které obdržel od Kuramy viděl i božskou podstatu. Madara se svou ženou pili její krev a jedli její maso v domnění, že se tak sami stanou bohy, ale to se pletli. Kurama, který se po své lásce sháněl, protože byla nějak příliš dlouho ve světě lidí, to uviděl, uviděl, co se jí stalo. V jeho srdci se rozhostila nekonečná nenávist, a když sestoupil do lidského světa, už nebyl božstvem, ale tím nejstrašnějším démonem, který kdy existoval. Proklel Madaru, jeho ženu a celou jejich rodinu na věky. Jemu vzal všechny city a Madara pak postupně přicházel i o rozum, jeho ženě vzal světlo z očí. A zbytek, už si snad dokážete domyslet,“ pověděl celou legendu Naruto.
„Ten tvůj meč, ta Kuramova nenávist?“ Ptal se Sasuke.
„Byla poražena. Ne přesně poražena, těžko se to popisuje, prostě už není a Kyuubi no Youko se stal zpátky tím božstvem, kterým býval a díky tomu mohl zrušit prokletí, které způsobil jako démon,“ vysvětlil Naruto.
Posluchači oněměli údivem. Co všechno se dnes stalo. Vše úplně vše bylo neuvěřitelné a vše dohromady spojovala osoba Naruta. Kdo byl Naruto, že něco takového dokázal. Kladli si otázku, kdo je ten Naruto, kterého znají nebo spíše neznají a který dokázal tolik zázraků v jeden den. Naruto se radoval a všichni okolo něj společně s ním. Byť ani on nebyl bez poskvrny, ba naopak za poslední rok udělal tolik skutků, které odsuzoval, štěstí lidí okolo něj za to stálo. Jen se zapřísahal, že už nikdy, už nikdy neučiní zlo, či podvod, ku prospěchu kohokoliv. Od nynějška musel napravovat vše, co spáchal a s Kuramovou pomocí snad i jeho duše dojde očištění od svých hříchů.
Když se Hinata vzpamatovala z prvotního šoku, že vidí, pustila se Naruta okamžitě začala prozkoumávat všechno okolo. On uchopil svůj meč, tasil v tu chvíli, kdy spatřili Narutův meč nechápali, co se s ním stalo. Meč byl oranžovo rudý, jen už ne kvůli démoní síle, ale kvůli rzi, ale to nevadilo Naruto už démonský meč nepotřeboval. Avšak hodlal si meč ponechat, jako památku toho, co všechno dokázal.
A nyní, nyní už jen stačilo, aby jeho rodiče byli opět pohromadě, tak jak to mělo vždycky být, ale nebylo. Feudální pán, jeho žena a jejich dcera Sakura se odebrali do jejich sídla následujícího dne. Sasuke se stále vzpamatovával ze svých zranění a Naruto zamačkával bouli, kterou mu přivodil jeho otec. Stačilo si už jen vzít Hinatu za manželku nechat si postavit sídlo a spokojeně žít. Naruto se tak těšil, až chvílemi i zapomínal na své rodiče. Nicméně ti byli už dávno dospělí, tak si mohli své starosti vyřešit sami, ne? Ale to by to nebyli Narutovi rodiče, kdyby měli i tak jednoduchou věcí problémy. Nemohli se dohodnout, jak by měla Kushina Minata představit své rodině. Jistě, její sestra Kumiko s tím problém neměla, ale stále zde byli jejich rodiče. Byť nevládli klanu Uzumaki, tak jejich slovo mělo značnou váhu a Kumiko nechtěla aby Uzumaki mezi sebou navzájem začali válčit.
„No jo, ale jaký pak mělo smysl, to všechno, co pro nás Naruto udělal?“ Zeptala se Kushina.
Odpověď se nedala nalézt lehce, spíše se nedala nalézt vůbec. Kdo jen dokáže rozlousknout jejich problém? Zvědavé pohledy se znovu upřely na Naruta, kdo jiný mohl přijít s dokonalým plánem, který zajisté vyjde, než právě Naruto. Z jejich pohledů tušil, co po něm chtějí a sám už dávno vymyslel, co by měli v tuto chvíli udělat. Letmý úsměv na své příbuzenstvo. Naruto si k nim přisedl, změřil si je pohledem, oddychl si, protože nikdo kromě něj si nemusel namáhat hlavu a pak se dal do vysvětlování.
Plán to byl jak jinak než dokonalý se zaručeným úspěchem. Nadšení z něj ani nedokázali skrývat. Minato se těšil, Kushina se těšila a všichni ostatní s nimi. Jediný Itachi, který dorazil před okamžikem, tak nějak pojal nad Narutem podezření. Ale nakonec ani na tom nezáleželo, hlavně jak budou všichni spokojení.

Od porážení odporného démona Kyuubi no Youko uplynulo pár měsíců. Naruto s Hinatou se však stále nevzali. Důvod byl jen jediný, nejdříve musel dát dohromady své rodiče, aby je na své svatbě už mohl mít oba dva a bez nevraživých pohledů svých prarodičů z matčiny strany. Sídlo jeho klanu už se stavělo, protože Naruto měl plán vypracovaný dávno předtím, než si mohl Hinatu oficiálně vzít. Ještě chvíli a budou se moct nastěhovat.
„Naruto! Naruto!“ Volal na něj jeho otec Minato znuděně zoufalým hlasem.
Naruto se na něj podíval. Jeho otec Minato byl den ode dne otravnější. Celou tu dobu totiž měl zakázáno se s Kushinou stýkat. Chyběla mu a on pravděpodobně zase jí.
„Já vím, připrav se, vyrazíme ještě dnes,“ řekl Naruto.
Minatovi se rozzářily oči, jako malému dítěti. Naruto šel zkontrolovat, jestli i Hinata už je připravena, protože ona musela jít s ním. K jejich doprovodu se přidal ještě i Neji, který se odmítal vzdát své pozice ochránce Hinaty. Nikdo mu to nemohl mít za zlé. A tak téhož dne krátce po poledni vyrazil Naruto s Hinatou, Minatem, Nejim a početným doprovodem vojáků, které mu feudální pán jako jednomu z vrchních generálů přidělil jako osobní stráž. Na místo měli dorazit během dvou dnů, nebylo to tedy nijak daleko. Jediné obavy, které Naruto měl, byly o Hinatu, protože nikdy nikam tak dlouho necestovala. Proto byly také problémy s balením, museli si vzít spoustu toho pohodlí sebou. Koněm tažený vůz pro Hinatu, stan na noc, kdyby nestíhali putovat podle plánu nebo se museli odchýlit z původní cesty a další vymoženosti civilizace. Pravdou bylo, ale že většinu nepotřebných zbytečností měl na svědomí Neji a nikdo kromě něj netušil, k čemu jim budou. A osobní Hinatin ochránce byl opravdu neústupný, jen snad postel si nechal rozmluvit s tím, že by se s ní špatně cestovalo.
Naruto šel celou cestu po svých, jak byl také zvyklý. Někteří z jeho osobních strážců mu nabízeli své koně, on však odmítl, připadal si v roli generála tak trochu nesvůj, ale nestal se generálem kvůli sobě, stal se jím kvůli lidem, na kterých mu záleželo.
Naštěstí cesta probíhala přesně tak, jak byla naplánovaná. Nikde se nezdrželi, nic mimořádného se nestalo, tudíž večer dorazili do vesnice, kde měli přespat. Bylo tam pozdvižení, jeden z nejvyšších generálů totiž nepřenocuje ve vaší vesnici každý den. Vřele až téměř podlézavě Naruta s doprovodem vítali místní obyvatelé se vší slávou, kterou dokázali uspořádat. Naruta naštěstí jako generála poznali, on jediný na sobě z přítomných samurajů neměl zbroj, za to byl oděn do jasně žlutého draze vypadajícího oblečení, až z toho lidem zraky přecházely.
Znali zvěsti o zázračném mladíkovi, který sám porazil hrozného démona, ale takto si jej nepředstavovali. Krásné oblečení, u pasu meč a honosný ozbrojený doprovod. Naruto pomohl své nastávající z vozu dolů na zem. Doplňovali se jako noc a den, dokonale v harmonii. Povečeřeli a pak šli spát. Další den také celý procestovali. Neji si pořád stěžoval, že by měli zastavit, alespoň aby si Hinata-sama mohla v klidu sníst oběd. Odpovědí na jeho stížnosti byly jen úsměvy Naruta a Hinaty.
Narutova osobní stráž, ale stejně stále nevycházela z údivu. Takový mladý člověk, kdysi dokonce případná hrozba pro zemi, kterou ochraňovali, a také to byl muž s nevalnou pověstí. A nyní? Nyní se stal vrchním generálem. Pravda oba nejvyšší generálové již byli starci a tak ani nebylo divu, že byl zvolen minimálně jeden nový, ale proč právě tento mladík. Jenže jak jej poznávali, tak viděli schopného člověka a přestali pochybovat o tom, že právě byl ten, kdo v podstatě sám porazil hrůznou hrozbu v podobě devítiocasého démona a vypátral dokonce i dceru feudálního pána, kterou už kde kdo pokládal dávno za ztracenou. Zázračné dítě, opravdu zázračné.
Opět večer dorazili tentokrát už do městečka, které bylo už jen kousek od cíle jejich cesty. Byli přivítáni opět s velkou parádou a němým úžasem. Tuto noc však už několik lidí nemohlo usnout. Minato byl nervózní z toho, jak to zítra dopadne, jestli skončí s Kushinou či nikoliv. Součástí Narutova plánu byl souboj a Minato se měl o Kushinu s někým z klanu Uzumaki utkat, ale s kým. Stále přece jen teprve před rokem se začal učit zacházet s mečem a kohokoliv proti němu klan Uzumaki nasadí, tak bude daleko zkušenější než Minato.
„Nemusíš mít strach,“ řekl Naruto svému otci.
„Ale...“ Stále se obával Minato.
„Jaké ale, jsi jeden z mála géniů, kteří si dokázali cestu meče osvojit tak rychle,“ snažil se uklidňovat Naruto.
„Právě, že proto. Protože jsem se to naučil tak rychle, vůbec nevím, jestli dokážu porazit někoho, kdo s mečem trénuje roky,“ nepřestával Minato.
„O to bych se nebál,“ řekl Naruto a posadil se vedle Minata.
Potom začal šátrat ve volném rukávu svého oděvu a vytáhl ten prazvláštní kunai, který Minato neviděl opravdu dlouho. Zvídavě se podíval na Naruta protože nechápal, co to má znamenat.
„Dokázal jsi používat tohle k boji. Myslím si, že ti tvoje reflexy zůstaly, jsi rychlejší než kdokoliv jiný,“ řekl Naruto a schovával kunai na její původní místo.
Minato se snažil na svou minulost zapomenout, jako by nikdy nebyla, protože nyní i on ji toužil vymazat nebo změnit, kdyby to jen šlo. Ale ten kunai mu vrátil spoustu nepříjemných vzpomínek, co měl jen dělat.
„Zítra budeš bojovat proti Itachimu, zařídil jsem ti to,“ řekl Naruto svému otci.
„To mě pořád tak nesnášíš?“ Lekl se Minato.
„Nebojím se, že by si ho neporazil. Žlutý blesk nemusí být pouze shinobi,“ řekl Naruto a zmizel pryč velice rychle.
Normální člověk by to ani nepostřehl, ale Minato dobře viděl, co Naruto udělal. Udělal jen jednoduchý úkrok dopředu a Minato dobře věděl, že i schopní samurajové používají chakru stejně jako shinobi, jen trochu jiným způsobem. Avšak Narutova ukázka byla přesvědčivá. Nikdo jiný by nebyl schopný udělat tak rychlý pohyb a při tom se nezranit, jen Naruto a Minato. Podíval se na zatažené nebe, kde nebylo vidět ani Měsíce natož hvězd a modlil se, aby vše zítra dopadlo dobře.
Následujícího dne, byl Minato trochu unavený z ponocování a tak se tentokrát výjimečně vezl na koni, na kterém podřimoval. I Naruto tentokrát jel na svém koni, aby působil majestátněji, až dorazí do sídla klanu Uzumaki, kde už na ně “netrpělivě“ čekají. Ale co zmohli Uzumaki nemohli odmítnout návštěvu jednoho z vrchních generálů, kterým se před nedávnem Naruto stal. Jen si představoval, jak museli jeho prarodiče zuřit, když se dozvěděli, že je naživu, poté co už oslavili jeho smrt. Nyní už Namikaze Naruto i s celým průvodem projížděl městečkem, které bylo připojené k sídlu klanu Uzumaki. Že by jej zrovna vřele jeho příbuzní vítali, se říci nedalo, ale to mu nevadilo. Nikdo kromě jeho matky, její sestry Kumiko s manželem Itachim nevěděli, co se dnes chystá. Naruto s doprovodem ještě poobědvali v městečku a pak se vydali až do hlavního domu klanu Uzumaki, kde byli očekáváni.
Krátce po poledni také dorazili na místo. Během chvíle se objevila Kumiko s Itachim a Kushinou, chvíli po nich se také objevily jejich rodiče - Narutovi prarodiče. Přecházeli jim oči z toho, jak byl Naruto dozlatova vyšňořen, v oblečení z drahých látek a zlatým zdobením, ale toto se očekávalo od vrchního generála.
„Buďte vítán, vrchní generále Namikaze Naruto-dono,“ řekla jeho teta Kumiko s úctou, jaká patřila jeho pozici.
Kdo by tušil, že mu kdy budou takto říkat. Starší z klanu Uzumaki to jen těžce nesli, ale chtěli-li si udržet svou pozici v této zemi, museli něco překousnout.
Naruto seskočil dolů z koně a jako první šel opět pomoci Hinatě z jejího vozu, aby se jí mohl patřičně všem přítomným pochlubit. Sice byla proti tomu, aby se jí Naruto chlubilo při každé příležitosti, ale tentokrát tomu bylo jinak. Ani taková milá dívka jako Hinata nedokázala plně odpustit těm lidem, co vyhnali vlastní dceru s malým dítětem a nechali je oba napospas osudu. A tak jakmile Hinatu spatřili, byli udiveni jako všichni ti předtím, co ji viděli poprvé v životě. Dohromady s Narutem tvořili dokonalý pár a závit bylo cítit ve vzduchu.
„Kumiko-dono, přišel jsem Vás požádat o ruku vaší sestry, jménem člena mého klanu, který se do ní na první pohled zamiloval,“ řekl Naruto.
Z davu za Kumiko se ozýval jakýsi rozrušený šepot. To jak si všichni mezi sebou říkali, co se stalo. Sestra Kumiko byla Narutovou matkou, takže si pro ni v podstatě přišel. Ale aby ji chtěl za někoho provdat, za někoho z jeho “klanu“, byl nehorázný požadavek a rodiče Kumiko a Kushiny okamžitě chtěli začít namítat.
„Jste si vědom, ale tradicí v naší rodině?“ Zeptala se Kumiko.
„Zajisté. Ale onen zamilovaný odvážlivec je již připraven k boji. A je odhodlán předvést Vašim rodičům, že je Vaší sestry hoden,“ pronesl Naruto.
„Dobrá tedy, otče,“ obrátila se Kumiko na svého otce, který se měl se zmiňovaným odvážlivce utkat v souboji.
Jenže otec Kumiko a Kushiny nevypadal, že by se někdy nedávno chopil svého meče, a když viděl vysokého nejsamurajštějšího samuraje, tak na něj šly mdloby. Naštěstí i tradice klanu na takovouto možnosti myslely a tedy, když se zmiňovaný ne nejmladší muž poroučel do mdlob, vyzvala Kumiko svého manžela Itachiho, aby zastoupil jejího otce, kterému se v jeho věku udělalo nevolno z horka a prudkého Slunce. Itachi nenamítal a šel se připravit k nadcházejícímu boji. Mezitím se otec Kushiny a Kumiko vzpamatoval, jen aby se ocitl nedaleko svého prokletého vnuka, nyní jednoho z vrchních generálů Namikaze Naruta, který před pár měsíci porazil strašlivého démona a nalezl dceru feudálního pána. Stačil mu jeden pohled na toho blonďáka a věděl, že si s ním není radno zahrávat, protože vše měl naplánované, tudíž musel mít nějaký plán i dnes. Zato jeho žena – matka Kumiko a Kushiny se strachovala, co za muže pro svou matku její vnuk vybral, jen aby jí mohl mít i legálně u sebe. Během chvilky vyšel z domu Itachi ve své zbroji a souboj mohl začít.
Úklona a pak sledovali počínání obou mužů, kteří nebojovali na život a smrt, ale zároveň měli bojovat naprosto vážně. Meče byly taseny a ba kolem sebe kroužili jako žraloci. Pozorně pozorovali postavení toho druhého a snažili se přijít na to, jaký bude první výpad. Itachi věděl, o koho se jedná a také věděl, jak dlouho ten člověk má podle všeho zacházet s mečem. Rozhodl se, že nikomu nebude šlapat po štěstí a nechá Minata vyhrát. Ale stále měl obavy z toho, aby jeho porážka nevypadala příliš lacině, to by jí totiž pak nikdo nevěřil.
Minato nevydržel napětí situace a zaútočil jako první. Meče se střetly a Itachi okamžitě poznal, že Minato si není držením meče moc jistý. Dalo se to očekávat, když s tím měl trénovat něco přes rok na rozdíl od Itachiho, který zacházel s mečem, co si pamatoval. Musel vymyslet, jak nechat Minata vyhrát, tak aby zkušené oči přihlížejících nepoznaly, že se jedná o divadlo. Nebo ho bude muset v nejhorším případě muset porazit. Odskočili od sebe a Minato divoce dýchal, byl opravdu vážně nervózní a ani jedna končetina ho neposlouchala, tak jak by chtěl. Co měl jenom dělat? Panikařil. Další neuvážený výpad proti Itachimu a Itachi, aby ho vážně nezranil, tak z donucení odhalil, jaký je rozdíl v jejich schopnostech.
„Ten Váš zamilovaný samuraj není moc zručný,“ posmíval se svému vnukovi otec Kushiny a Kumiko a vracela se mu dobrá nálada, protože ten člověk nemá proti Itachimu žádnou šanci, možná i on sám by ho dokázal porazit.
„Je hodně nervózní, když jej jeho vyvolená pozoruje,“ řekl hlasitě Naruto, tak aby ho slyšel i Minato s Itachim zabraní do boje.
Minato se podíval na Naruta a poté kousek vedle na Kushinu a okamžitě věděl, proč sem dnes dorazil. Nemohl prohrát a musel vyhrát jako samuraj, aby všem dokázal, že úplně zapomněl na to, že kdysi býval nenáviděným shinobim. Itachi chvíli počkat, až se Minato vzpamatuje, přeci jen oba byli čestnými samuraji a o život zde nešlo, tudíž se od Itachiho čekalo, že na soupeře nebude útočit ze zálohy nebo jakkoliv jinak nečestně. Itachi znovu zaútočil na Minata. Minato když upřel svou pozornost zpět k boji uviděl Itachiho a bleskově reagoval na jeho výpad. Nejednalo se o bůh ví jak složitý protiútok, pozoruhodná však zůstávala jeho rychlost, kterou dokázal pozorovat opravdu jen málokdo. Itachi byl naštěstí jeden z mála a tak dokázal blokovat navazující Minatův výpad. Ale to ještě ani zdaleka nebyla Minatova skutečná rychlost. Naruto se v tu chvíli začal podezřele usmívat a znervózňoval tak své příbuzné v klanu Uzumaki. Meče se znovu střetly a Minatův meč se lehce odrazil od toho Itachiho, možná až příliš lehce. Jenže v tu samou chvíli po bleskové otočně útočil Minato z druhé strany a Itachi jen náhodou vykryl tento útok. Tentokrát však meč dopadl tvrdě a díky tomu získal Minato nějakou tu mili sekundu, když si Itachi musel vlastní meč popravit v rukách. Chtěl útočit, ale raději se zarazil, protože to by čestný samuraj, kterým nyní byl neudělal. Lehkým krokem ustoupil od Itachiho a připravoval se na další výpad.
„Co to bylo!“ Rozčilil se Narutův děd.
„Jistěže se zacházení s mečem klan od klanu liší, ne? No a my Namikaze máme dominantní rychlé výpady,“ vysvětlilo Naruto.
Nezmiňoval se, že to jsou výpady o rychlosti na krajních možnostech lidského těla. Nicméně jako vysvětlení to stačilo a jeho děd nemohl nic namítat, aby nerozhněval váženého hosta, který byl v přízni feudálního pána.
Souboj stále pokračoval. Itachi byl otřesen, že tak snadno mu začátečník vnikl do bezpečné zóny, ale věděl s kým má tu čest, takže ho to zase nemohlo tak udivovat. Nicméně Minato svou přezdívku Žlutý blesk rozhodně nezapřel. Itachi provedl výpad. Minato se bránil, pak okamžitě přešel do útoku a než stihl Itachi pořádně reagovat odrážel sérii bleskových výpadů, které na několika místech zastavila až zbroj nebo snad Minatova neochota někoho zranit? Itachi netušil a jeho oči sotva stíhaly Minatovy útoky. Ty, které Itachi stíhal sledovat, vypadaly jako od amatéra a zčásti tomu tak i bylo, ale kvalitu vyrovnalo množství a rychlost. Po chvilce, kdy Minato stále neúnavně útočil, začínaly z Itachiho zbroje a oděvu odskakovat kousky materiálu ze kterých byly vyrobeny a pak už jen poslední výpad a šokovaný Itachi měl u svého krku zboku tupou stranu meče. Byl čas uznat svou porážku, kterou Minato vybojoval svým vlastním stylem a silou, ani nebylo třeba předstírat jeho vítězství. Itachi se podíval první na Naruta, ale Naruto jen pokrčil rameny. S tréninkem svého otce neměl nic společného, za to mohl Jiraiya.
Rodiče Kushiny a Kumiko byli šokováni výsledkem souboje, takhle to opravdu nečekali, zvláště po začátku, který prozatím nejmenovaný člen klanu Namikaze předvedl. Itachi tedy poděkoval za souboj stejně jako Minato. A následoval další šok, které mohl ne nejmladším Kushininým rodičům způsobit infarkt. Minato se vydal rovnou ke Kumiko s Kushinou a vedle něho šel Itachi. Pomalu aby snad nevyděsil, si sundával svou helmu. Ale šok to byl pro všechny, jak mile viděli Minatovy zlatavé vlasy, jeho obličeje. Okamžitě poznali, že se jedná o Žlutého bleska, byť zestárl a v obličeji už měl i pár jemných vrásek, tak na něj nikdy nezapomněli.
„Co to má znamenat!“ Obořil se starý Uzumaki na Naruta.
„To je můj otec Namikaze Minato, prozatím jeden ze dvou čelenů klanu Namikaze. Nebojte, časem nás bude více,“ potměšile se usmál Naruto směrem na Hinatu.
Starší klanu Uzumaki nevýslovně zuřili, ale pravděpodobně s tím nic nemohli udělat. Viděli to na vlastní oči. Dokonce i takový zkušený samuraj jako Itachi byl čestně poražen někým jako Namikaze Minato. A jako klan, který si ze všeho nejvíce lpí na svých tradicích, s tím nemohli nic udělat. Jediné, co mohlo situaci pro starší zachránit, by byla Kushina. Minato jí přece nevýslovně ublížil, když ji kdysi i s Narutem opustil, jak mu to mohla odpustit. Jenže netušili, že Minato s Kushinou již mezi sebou všechno urovnali nebo začali znovu, ani jeden z nich v tom neměl jasno, ale nezáleželo na tom. Znovu si k sobě našli cestu a tak mohli být všichni šťastní. Kushina se s radostí vrhla na Minata, už bylo jen a jen dobře.

Otevřel oči a vrátil se do své reality. Krásný den zrovna akorát na trénink. Vyšel tedy ven na zahradu, a co neviděl. Několik dětských postaviček tam zběsile poletovalo z jedné strany na druhou. Vždy měl radost, že je tady tak živo. Něco se mu nezdálo a tak dítka rychle přepočítal. A opravdu dnes jich bylo nějak víc. Podle toho jak barevné šmouhy za sebou zanechávala, poznal čí jek které dítě. Otočil se vlevo a uviděl je. Proč mu nikdo neohlásil, že zrovna tihle dva mají dneska dorazit i se svými ratolestmi.
Okamžitě musel tedy napravit svou chybu a jít je uvítat, jak se patří. I když jej překvapili, tak přece jen měl radost, že je znovu vidí. Jestli si dobře pamatoval tak několik měsíců možná půl roku se neviděli. A shledání bylo radostné jako vždy.
„Jaká to nečekaná návštěva, princezno, Vrchní generále,“ řekl těm, co dorazili.
„Vrchní generále,“ řekl druhý ze dvou vrchních generálů, který zde byl na návštěvě a objímal svou ženu, která byla dcerou feudálního pána této země.
„Pitomci, nikdo toho nenecháte!“ Naštvala se.
„Jistě že ne, princezno,“ řekla oba vrchní generálové a pak se jen společně smáli a pozorovali své hrající si děti.

Konec.