Dítě moudrosti 009 Žij blaze a neumírej

„Ne, jistěže ne. Tentokrát pro tebe mám jiné využití. Ale abych byl přesný, využití mám spíše pro něj, než pro tebe.“ A jen co skončí s proslovem, mám před očima tmu.

Probudím se v temné místnosti. Hned je mi jasné, že jsem v Orochimarově sídle, nebo úkrytu. Rozhlédnu se po nějaké zbrani. Nic. Všude je prázdno, jen postel, stolek a malá lampička. Sáhnu po ní a rozsvítím ji. Místnost ozáří slabé světlo. Zjistím, že v místnosti nejsem sama.
„Yasuo!“ Křiknu. On se na mě zadívá. Má ztrápený výraz a pod očima tmavé kruhy.
„Jsi v pořádku?“ Zeptám se ho.
„Jo, jsem v pořádku.“ Odpoví slabým a chraplavým hlasem.
„Ne, nejsi! Co ti udělal?“
„Po tom, co tě unesli, tak na mně prováděl testy. Nakonec ze mě vyčerpal životní energii. To je něco, co máme my démoni a potřebujeme to k životu.“
„Takže…ty umíráš?“ Ptám se ho opatrně.
„Jo.“ Řekne. Cože? To snad ne. To nemůže být pravda. To se nesmí stát. To se nestane. Opakuji si v hlavě pořád dokola.
„A jak tě vůbec dostal ven?“ Zeptám se roztřeseně.
„Ve spánku tě jeden hypnotizér přiměl, aby si mě pustila ven.“
„Hypnotizér?“
„Jo.“
„Není to náhodou tvůj obor?“
„Jo, je.“
„Nemohl jsi udělat, abych byla imunní?“
„Ne. Byla to náročná hypnóza.“
„A jak tě můžu zachránit?“
„Nijak.“ Odpoví a sedne si na zem. Vyletím z postele a začnu s ním třást.
„Nijak?! Jak to že nijak? Musí tu existovat cesta, jak tě zachránit!“ Křičím na něj. V tom se otevřou dveře a vejde Orochimaru. Stočím na něj pohled a zadívám se mu do očí.
„Co jsi mu provedl?“ Zeptám se ho tiše.
„Říkala jsi něco, má drahá?“ Ptá se mě Orochimaru svým nechutným hlasem.
„Co jsi mu to udělal, ty zm*de?!“ Křičím na něj a vrhnu se proti němu jen s holými pěstmi. Ten je v pohodě odrazí a svalí mě na zem.
„Nebuď na mě taková. Jen jsem ti pomohl. Zabiju toho démona, aby ti neodčerpával čakru a nakonec tě nezabil.“
„Cože? O čem to mluvíš?“
„To ti neřekl? Všem předchozím pánům odčerpal všechnu čakru a oni nakonec umřeli. Samozřejmě je ale musel držet při životě, dokud se neobjeví nový potomek.“ Dořekne a já se kouknu na Yasua. Ten se na mě jen omluvně podívá.
„Je to pravda. Ale ty jsi byla jiná. Měl sem tě opravdu rád a jsem šťastný, že jsem s tebou mohl prožít jen pár dní. Opravdu tě mám rád. S mými sourozenci jsem se dohodl, že mi budou předávat čakru a životní energii, abys mohla žít. Nikdy bych ti neublížil. Ale teď už je pozdě na omluvy, protože mi nezbývá mnoho času. Žij blaze a neumírej, Chikako.“ Dopoví a usměje se na mě. Hned mi vyhrknou slzy do očí a chci se k němu dostat. Nemám však tolik energie.
„Dostanu tě zpátky do Konohy.“ Řekne Orochimaru a začne mě zvedat. Všechny svaly mám ztuhlé a nemůžu se hýbat. Co budu dělat? Yasuo! Vykřiknu v duchu jeho jméno.

Asi kilometr před bránou Konohy mě Orochimaru položí na zem. Celou cestu jsem v duchu křičela jeho jméno. Musím ho zachránit.
„Můžeš jít.“ Řekne posměšně a zmizí. Ležím na zemi a přemýšlím. Nejdříve půjdu do Konohy pro pomoc. Vstanu a málem zase spadnu dolů. Kulhám směrem ke Konoze a opakuji si důvod, proč se tolik snažím: záchrana Yasua! Musím pokračovat vpřed. Nohy mě bolí, vlastně mě bolí celé tělo, ale toho si nevšímám. Musím ho zachránit, musím ho zachránit. Už nemůžu, tak si kleknu a jdu po čtyřech jako pes. Obloha je modrá a slunce stojí vysoko na nebi. Je mi horko a dusno. Konečně před sebou spatřím bránu. Teď už se skoro plazím. Jen co mě uvidí stráže, hned za mnou běží. Pomohou mi vstát a podepřou mě. Vedou mě do nemocnice, ale já pořád opakuji, že musím k hokage.

Před kanceláří hokage se zastavíme a já zaťukám.
„Dále.“ Ozve se z kanceláře.
Vejdeme a zastavíme se uprostřed místnosti. Všechno mě bolí, ale musím to vydržet.
„Hokage-sama…potřebuju pomoc.“ Zaskřehotám.
„To vidím.“ Odpoví s humorem, ale sama dobře ví, že na to není čas.
„Zase tu byl.“ Zašeptám.
„Kdo? Orochimaru?“ Ptá se pohotově.
„Ano…vzali Yasua a už mu nezbývá moc času.“ Chraptím.
„Tvého démona?! Umírá? Jak se to stalo?“ Zeptá se a já ji s chraptěním vypovím, jak sem se dostala do skrýše a jak sem viděla Yasua umírat.
„Panebože.“ Žasne hokage.
„Pošli pro Kakashiho. Musíme vystopovat Orochimarovu skrýš.“ Křikne hokage na Shizune. Únavou si musím lehnout a zavřít oči. Už jen slyším Kakashiho jak mluví a Sasukeho jak šeptá moje jméno. Snažím se komunikovat, ale nejde to. Poslouchám tu štvanici kolem. Prosím! Musí ho najít! Musí ho zachránit! Prosím v duchu.

„Opravdu? Jak na tom je?“
„Je mrtvý.“
„Máte jeho tělo?“
„Ano.“
„A co skrýš?“
„Prázdná. Nejspíš čekal, že uděláme tento krok.“
„To jsem si myslela. Můžeš jít.“
Je mrtvý? Aha. Aspoň, že odpočívá v pokoji. Jsem ráda. Máme jeho tělo. Musím mu toho tolik říct. Byl tak skvělý kamarád, i když jen na chvilku. Po tvářích mi stékají slzy. Otevřu oči a spatřím tvář hokage.
„Je mi to líto.“ Řekne sklesle.
„Mně taky. Nemohla jsem ho zachránit.“
„To asi nikdo.“
„Co bez něj budu dělat? Měli jsme v plánu tolik věcí. Měli jsme se naučit bojovat bok po boku.“ Šeptám v beznaději. V mysli se stále vracím ke chvílím s Yasuem. Tolik se mi stýská. Teď když je pryč, cítím jen prázdnotu. Pak si ale vzpomenu na přátele. A Sasukeho-svou spřízněnou duši.
„Kde je Sasuke?“ Zeptám se ochraptěle.
„Čeká venku. Dojdu pro něj.“ Nabídne se Tsunade a vstane ze své židle, kterou měla přistavěnou u mé postele. Kráčí ven z místnosti a nechá pootevřené dveře. Za chvilku se v nich objeví Sasuke. Úleva se mu zračí v očích, jen co mě vidí. Rychlými kroky dojde ke mně a vášnivě mě políbí. Usměju se na něj.
„Musel jsem to udělat.“ Řekne a usměje se na mě.
„To je v pořádku.“ Odpovím šťastně. Aspoň někdo je schopný mě rozveselit. Jsem mu vděčná.
„Půjdeme domů?“ Navrhne Sasuke.
„Už se těším.“ Odpovím s úsměvem.

Doma unaveně padnu na postel. Sasuke se posadí vedle mě. Vstanu a přejdu k němu. Sednu si mu na klín a políbím ho. Začne mi polibek oplácet. Vnímám jeho vůni a jeho doteky. Cítím se jak v sedmém nebi. Chtěla bych to dělat celý den, ale hned si vzpomenu na Yasua. Přestanu a pohladím Sasukeho po tváři, potom mu zajedu rukou do vlasů. Jasně tím naznačuji, že je nevhodné myslet jen na sebe, když zemřela část mě. Doslova. Souhlasí a zvedne se. Přejdeme do kuchyně a podíváme se z okna. Drží mě kolem pasu. Nikdo o Yasuovi nevěděl, tak jim není líto jeho smrti. Všichni se bezstarostně baví a smějí se na svět. Nevědí, jak dokáže svět být krutý. Usměju se na nebe a myslím na něj. Je v nebi, určitě je. A je mu tam dobře. Najednou někdo zaklepe na dveře. Dojdu otevřít a tam stojí Kakashi.
„Ahoj, Chikako. Je mi to líto.“ Řekne na pozdrav a pokyne hlavou Sasukemu.
„Co potřebujete?“ Zeptám se ho.
„Jsem tu kvůli pohřbu. Bude se konat za dva dny. Přijde hokage-sama, já, tým 7 a ty. Vyhovuje ti to?“
„Ano, děkuji.“ Odpovím a zavřu za Kakashim dveře.
Otočím se na Sasukeho a znovu se rozbrečím. Zadržovala jsem to v sobě dlouho. Sasuke mě objímá a vede mě do mého pokoje. Sedne si se mnou na postel a tiše mě utěšuje.

Dva dny uběhly rychle. Od té události jsem se neviděla ani s Narutem, nebo Sakurou. Se Sasukem vyrazíme z domu na pohřeb. Tváříme se smutně a oba se tak i cítíme. Jdeme ulicemi Konohy a ani jeden neprolomí zničující ticho. Obloha je zatažená a ve vzduchu je cítit déšť. Bude pršet. Pomyslím si. Jak příhodné počasí pro tento den. Už vidím brány hřbitova, kde se má konat pohřeb. Sasuke mě chytí za ruku a proplete si se mnou prsty. Vděčně se na něj usměju a on mi úsměv oplácí. Před bránou potkáme Naruta a Sakuru. Ani jednoho nepřekvapuje, že se se Sasukem držíme za ruce.
„Je nám to líto.“ Řekne soucitně Sakura a obejme mě. To samé udělá i Naruto.
„Děkuju.“ Řeknu a společně vstoupíme na hřbitov. Vidím rakev ve které je zřejmě Yasuo. Rychlými kroky dojdu k rakvi. Leží tam vystrojený a upravený. Jedna moje slza mu skápne na tvář. Usměju se.
„Mám se dobře, Yasuo. V pořádku jsem se dostala do Konohy, ale Orochimaru potom utekl. Neboj se, já se za tebe pomstím. Všechno bude v pořádku.“ Řeknu a začnu vzlykat.
„Mám tě ráda.“ Pronesu se vzlykotem. Zavane vítr a začne poprchávat. Otočím se a chci si jít sednout na svou židli, ale v tom spatřím dva nadpřirozeně krásné lidi. Oba mají naoranžovělé vlasy a nádhernou postavu. Muž a žena.
„Ahoj, Chikako.“ Pozdraví muž. Je velice podobný Yasuovi.
„Jsme jeho sourozenci.“ Řekne klidně žena, jako by mi četla myšlenky.