World on fire

„..iki!“

Co je to za hlas?

„.. biki!“

Zatraceně, já se fakt nemůžu soustředit. Tady v tom kraválu to ani nejde. Nemůžu se soustředit naprosto na nic a přitom bych to potřeboval jako sůl. Musím toho tolik vymyslet a udělat. Musím vymyslet, jak se z toho dostanu. Musím udělat tolik nepříjemných a nepřijatelných rozhodnutí. Přitom vlastně nevím, co mám teď dělat. Proboha, co jen budu dělat?

„Ibiki, tak už se do p***le prober!“ zařve něčí hlas. Bezvládně visící tělo mladého muže sebou z ničeho nic zacloumá a pak se opět propadne do temnoty zapomnění a bezvědomí.

Kdo je to? Mozek mi… mo… zek… mi nějak… pořád nefunguje. Co, co… co to… se mnou je? Můj vlastní mozek se mnou hraje vabank a já prohrávám…

„Ibiki!“

Zase ten hlas, napadne mě. PROČ??? Nejraději bych na tu osobu zařval z plna hrdla, ať si trhne nohou a přestane už na mě ječet. PROČ??? Copak nemůžu mít chvíli klidu? To chci vážně tak moc? Bože nechte mě už všichni na pokoji. PROČ??? Já už nemůžu, vážně. Tělo mám dávno za hranicí a dál pokračuji pouze silou mé vůle, která se pořád odmítá vzdát a prohrát. PROČ??? Je silná, nepoddajná a chce zůstat svobodná. Musí být! Znovu mne napadne, že už nechci pokračovat… Jsem tak unavený a vyčerpaný. PROČ??? Nebylo by lepší vzdát se a konečně nalézt klid a pokoj? Nebylo by snadnější nechat je, aby pohřbili to, co ze mě zbude? Nebylo by snad společensky přijatelnější přiznat chybu a konečně se smířit s osudem? Nebylo by milosrdnější nechat blízké, aby mne oplakali a mohli pak jít dál? NIKDY! Já vím, že jsem naživu – pořád. NIKDY! S každou sekundou jsem větší, lepší, silnější, mocnější. Jsem totiž naživu a o to tu jde. Nikdy se nevzdám a nikdy nepodlehnu. Proč? Prostě proto, že to nemám v povaze. Neumím to a nebudu se to nikdy učit. Rozhodně ne!

„Ibiki…“ zakňourá odnikud něžně jemňoučký hlas.

Poprvé po dlouhatánské době zase vnímám. Okolí a sebe samotného. Uvědomuji si sám sebe a svou vlastní bezmoc. Dráždí mě to k nepříčetnosti ba dokonce až za hranice únosnosti. Cítím, jak se mi mozek zase zpět probouzí. Jednotlivé „obvody“ se opět uvádějí do provozu a propojují se navzájem. Tělo našlo záložní zdroj, ač nevím jak a kde, a okamžitě naskočilo. Z ničeho nic sebou zazmítám, abych ucítil smysly otupující bolest. Ze zápěstí mi do celého těla proudí nitkovitě slabé výboje a způsobují mi veškeré nepříjemné a nepřijatelné vjemy, které vnímám. „Kdybych tak dokázal ten pocit přemostit, aby mě tak nerozptyloval,“ napadne mě okamžitě. To je ono! Uvnitř zařvu blahem a okamžitě se i v současném zuboženém stavu pustím do práce. Zmrtvím. Ponořím se do svého vlastního já. Snažím se hledat co možná nejhlouběji v sobě. Pátrám. Přehazuji jednotlivé „šuplíčky“ podvědomí na zdař bůh. Tohle to není. Ne, ani tohle. No, co tohle mělo sakra znamenat. Na co sem to tehdy, sakra myslel, že mi utkvělo jen tady to. Konečně nalézám to, co jsem potřeboval. Přepnu knoflík z „off“ na „on“ mód a tělem se mi ihned rozlévá tolik potřebné teplo mé vlastní chakry. Konečně… Konečně jsem zase sám sebou. Kompletní!

„I-bi-ki, pro-sím…“ zakňourá znovu ten hlas. „O-tev-ři… už-oči… pro-sím?“

Slyším ho kousek stranou a cítím… cítím vnitřně skrz znovuobjevenou chakru, jak odumírá. Nemá už moc síly a jeho majitel to má nejspíš spočítáno bez ohledu na to, zda se proberu nebo ne. Ne! Znovu sebou zuřivě zazmítám, i když to znamená další neodpustitelnou bolest. Ne! Musím se osvobodit, abych mohl něco podniknout. Musím něco podniknout! NE! Tohle nepřipustím. Konečně mi totiž došlo, co se se mnou děje a kdo na mě pořád mluví.

„Ibi…“
„Pšt! Nevysiluj se,“ zaskřehotám, zatímco se snažím přinutit víčka, aby se otevřela.

Jakmile se mi to konečně povede, obrátím hlavu doleva. Shlížím na tu hromádku neštěstí u svých nohou, kterak pravou rukou svírá z posledních sil můj levý kotník. Skrz pokožku mi do nohy proudí její teplo. Cítím to – jasně a tak skutečně. Po tváři mi steče první slza, aniž si to stačím uvědomit. Vypadá otřesně, ale přesto se na mě usmívá. Vidím, jak její popraskané rty v koutcích silně krvácí. Karmínové potůčky se valí po bradě dolů, aby se uprostřed spojili v mohutné purpurové kapky. Ty pak po dopadu zase o něco víc zničí tu původně bělostnou tuniku. Po tváři mi valí slzy, když to vidím, ale snažím se to nevnímat. Vlastně to nevnímám, protože já přeci nebrečím.

„Jsem tak ráda, že ses probral,“ splyne jí ze rtů. „Nevím, jak dlouho…“

Hlas se jí zlomí a zakašle. To ten kouř kolem nás, uvědomím si najednou. Má jich plné plíce, zrovinka jako já. Rozhlédnu se a všude kolem vidím tu zkázu. Štiplavý kouř se valí prostorem kdysi nádherného domu. Dusí a obaluje všechno a všechny. Následují ho těsně vše stravující plameny, které přichází se stejnou zuřivostí a jistotou. Stejně jako smrt.

„Nevím, jak dlouho ještě,“ promluví znovu ke mně. „Já to nedokážu, to vím, ale jsem moc ráda, že ty máš aspoň šanci. Jsi silnější – víc než si myslíš, Ibiki. Slib mi… slib mi jednu věc, prosím…“ Zavře oči a po chvíli a pár přerušovaných nadechnutích doprovázených vykašláváním krve, pokračuje. „Slib mi, že to přežiješ. Ty to dokážeš, vím to. Jsi větší, lepší, silnější a mocnější. Nejsi jako já.“

Odhodlaně přikývnu, zatímco mi tvář stáhne bolestivá grimasa. Právě se mi podařilo uvolnit pravou ruku. Podívám se na okamžik na svou vlastní dlaň. Chvěje se mi a z jejího středu vytéká krev. Vím, že má vlastní chakra to spraví a že s pomocí mediků budu za nějakou dobu zase v pořádku. Dokonce mi nezůstane ani jizva. Otázka je, jestli o to ovšem stojím. Chci na vše, co se tu stalo, zapomenout? Nevím…

„Ibiki,“ ozve se ten hlas vedle mne. „Uvolni si také levou ruku, rychle. Mám tak akorát sílu na to, abych ti teď přeřízla dýkou pouta na nohou, tak si pospěš.“

Poslechnu a v příští vteřině se svalím na podlahu. Praštím se do čela o trámky, které se rozlomily v půli pod mou váhou. Do zraněných dlaní se mi zadře mnoho třísek, ale snažím se to nevnímat. Vzepřu se na rukou a snažím se do plic nabrat co nejvíce vzduchu, což je holý nesmysl. Rozkašlu se a chvíli trvá, než to přejde. To ticho všude kolem přerušované pouze praskáním a hučením plamenů, padáním dalších trosek, které stravují plameny, mne donutí jednat. Rychle se obrátím jejím směrem. Leží na zemi a nehýbe se. Připlazím se po čtyřech až k její hlavě. Ne! Brada se mi samovolně rozechvěje a já z posledních zbytků sil potlačuji bolest valící se z mého já do okolí. Nakonec to nevydržím a z plna hrdla zařvu, co mi jen síly a plíce stačí. Je to čirý nerozum, ale to je mi jedno. Je mrtvá a já už s tím nic neudělám.

Jakmile se vzpamatuji, zaplaví mi mysl zničující stovky otázek a scénářů. Všechny přitom začínají stejnou větou. Proč právě ona? Vždyť ani nebyla ninjou nebo kýmkoli oplývajícím jakoukoli silou nebo schopnostmi. Byla to ta nejobyčejnější osoba, kterou si vůbec lze představit. Nebyla ničím nápadná a nebyla ani důležitá, snad jen pro mě samotného. Představovala jediný normální bod v mém bolestí a ztrátami prostoupeném světě. Udržovala mě v realitě a polidšťovala mě. Tak proč proboha?

„Je to tvoje vina, Ibiki. To ty jsi ji zabil. Kvůli tobě se vystavila takovému nebezpečí, když se tě snažila zachránit a zaplatila za svou pošetilost. Byla jen člověkem. Obyčejným, slabým a tak smrtelným.“
„Zavři hubu!“ zařval Ibiki vztekle.

Nemělo so smysl, a on to moc dobře věděl, protože své vnitřní já umlčet nemohl. Ruce se mu chvěli a všechno ho bolelo, ale i tak se k ní sehnul, aby ji zvedl do náruče. Nedokázal ji zachránit a nedokázal ji ani ušetřit bolesti a utrpění, stejně jako smrti. Nedopustí ovšem, aby tu shořela na popel. Zabralo mu to neuvěřitelných několik minut, než se i se svým něžným nákladem v náručí dokázal postavit a vymotat ven. Cestou potkával členy ANBU, stejně jako záchranné složky. Před budovou ho oslovil nějaký medic-ninja, ale Ibiki ho nevnímal. Pokračoval přinejmenším dalších patnáct-dvacet kroků, než se pod ním podlomila kolena a on upadl. Jen z dálky vnímal všechny ty hlasy a hemžení kolem. Nic z toho jej nezajímalo. Selhal a zklamal ji - už zase. Je to pořád stejné, ať dělá, co chce. Nepoučil se a nejspíš se nikdy ani nepoučí. Ne! Už dál nebude tím, kým je. Už nikdy nechce spoléhat na své vlastní emoce. Nepřipustí, aby byly jeho slabostí a Pandořinou skříňkou. Nikdy více!

***** Konoha, místnost vyslýchacích jednotek ANBU *****

„Morino-senpai.“

Ticho.

„Morino-senpai!“ zesílil hlas o poznání rozladěněji.

Oslovený se konečně probral, aby vzápětí zabodl svůj vševidoucí pohled do podřízeného stojícího mu po pravici. Nemusel promluvit, a přesto se dotyčný otřásl odporem. Ne nadarmo říkali Ibiki Morinovi tak, jak mu říkali. Léty práce v speciálních jednotkách ANBU určených k mučení a vyslýchání zadržených ninjů získal pověst muže spoléhajícího na své schopnosti. Ovládal brilantně mučení prostřednictvím mysli. Znal kompletně lidskou psychiku a utočil prostřednictvím mysli za jediným účelem. Chtěl získat kontrolu nad duchem protivníka a dokázal pro to využít naprosto vše, co mohl. Bez skrupulí a bez slitování. Mnozí jej vnímali jako sadistu, který těží z toho, že druhým působí utrpení. Jemu to vlastně bylo jedno. Tehdy s ním definitivně něco zemřelo a on se změnil.

„Morino-sen…“ promluvil znovu ten muž, ale větu nedokončil.
„Jdeme,“ přerušil ho rezolutně Ibiki.

Nasadil si svou masku na obličej. Protáhl svaly a zakroutil zápěstím. Byl to zvláštní pocit, protože v ANBU masce a speciálním oděvu se už venku nějakou dobu nepohyboval, ale dnešní akce si to žádala. S potěšením zaznamenal, že mu uniforma pořád padne jako ulitá. Nikdo by ho nepoznal, ani kdyby mu stál tváří v tvář. Viděl by před sebou pouze horu svalů, pokud by měl ovšem čas na to, aby si ho dokázal prohlédnout. Ibiki byl ale přesvědčen o tom, že jejich dnešní cíl nebude mít tolik štěstí. Ne, on byl o tom přímo přesvědčen. Koneckonců stal se jiným mužem. Konečně mohl zodpovědně říct, že je větší, lepší, silnější a hlavně – mocnější než kdykoli dřív.