Super Sestry 64

Tokime : Nevěděla jsem, zda se mám rozkřičet ještě víc, rozbrečet, či cokoliv jiného, ale vztek se ve mně nahromadil v neskutečné formě. Začala jsem zářit, doslova. Srčela ze mě temněmodrá aura, spíše chakra, že? Yoru mě pozoroval s nečitelným výrazem. Bylo mu to fuk. Prostě Rinkimiriho zabil a je mu to jedno. Zuby jsem zatnula, až mě z toho začala bolet hlava. Téměř jsem nedýchala. Zvedl jedno obočí a mě škublo vzteky v rameni. Na mém těle se objevily bílé řetězy. Zahleděla jsem se na ně. Nebyl to kov, pouze chakra. Zatnula jsem svaly a snažila se dát paže od těla. Řetěz mě spálil na kůži, ale bylo mi to jedno. Yoru vypadal pro změnu šokovaně, nevím, co ho překvapilo, ale to je mi taky jedno. Zavrčela jsem nad tou bolestí, která mě pálela na kůži a řetězy přetrhla. Nechaly mi na kůži červené skoro fialové otisky jako tetování. A najednou se mé tělo začalo měnit. Neviděla jsem se zvenku, ale cítila jsem to uvnitř. Jakoby mě mé tělo odmítalo, odmítalo mou mysl a sunulo ji pryč, do nedohledna. Najednou jsem cítila ve své hlavě i něco jiného, snad jinou přítomnost? Bylo to jako kdyby se můj mozek rozdělil na dvě části, jedné vládl někdo cizí a druhé já. Nevěděla jsem, co s tím dělat a byl to hrozně nepříjemný, ale velmi známý pocit. Přišlo mi, že ta druhá část tam vždycky byla, ale nebyla vidět, jenom teď začala utiskovat mě samotnou. Mé tělo se pohlo o krok dopředu. Zamračila jsem se nad tím, ten pohyb nebyl můj. Začala jsem si uvědomovat, že nad mým tělem má moc ta druhá půlka a vůbec se mi to nelíbilo. Snažila jsem se ji vytlačit ze své hlavy a mělo to dopad na mě télo v podobě obrovského třesu.

Yoru polkl, ale vypadal netečně. Cítila jsem na něm svůj upřený pohled. Cítila jsem z něj naprosté soustředění, což mě zarazilo. Co chystá? Mé druhé části to bylo evidentně fuk a pomalu k němu šla. Zafoukal prudký vítr a já zahlédla, jak okolo mě provály mé dlouhé černé vlasy. Černé?! Co se to děje? Jsem to vůbec já?
„Hojky starouši,“ ozvala se můj hlas, avšak o trošku hlubší a chraplavější.. Co to?!
„Ještě si nepříjdu jako starouš,“ nesouhlasil Yoru.
„Máš pravdu, to že jsi starej, neznamená, že si tak musíš připadat,“ pomalu jsem k němu šla. „Ani mě tak nepřipadáš,“ usmála jsem se a projela mu prsty vlasy. Bože, bože, co se to děje.
„Koukam, že tva druhá stránka je opravdu jiná,“ odtáhl se.
„To by ses divil, co Tokiminka dokáže, není to taková slušňačka, jak si myslíš. Mohla bych ti vyprávět, co dělali se Shikamarem,“ zasmála se. „Ale k věci. To žes odstranil mazlíčka z cesty mě fákt naštvalo. Malou Toki taky a ke všemu víc než mě, ale hodil by se mi k ještě větší síle, takže mám dojem, že mi nezbývá nic jiného, než tě zabít. Co si o tom myslíš?“ zeptalala se ta mrcha ve mně.
„Tokime, no tak. Dokážeš spojit svou mysl s touhle,“ promluvil ke mně, vím to, ne k ní, ale ke mně. Můj vztek k němu tu stále byl, ale v tuhle chvíli jsem brala jako větší prioritu tohle.
„Tak hele, ona tě neslyší a já nejsem žádná Tokime,“ zavrčela.
„Dobře,“ snažil se znít klidně. „A jak se tedy jmenuješ?“
„Můžeš mi říkat... Toki – cháááán nebo Tokísku,“ Yoru zvedl levé obočí. „Fajn, tak mi říkej Kime, je jednodušší jí zkrátit jméno,“ protáhla se.
„Fajn Kime. Jsi klidnější než jsem čekal, minule když jsi se objevila, nedalo se s tebou mluvit,“
„Ale to si nemysli, já jsem naštvaná... a jak,“ usmála se na něj. Myslí si, že ho neslyšim a nevidim. A minule to tak taky bylo, tak proč tentokrát ne? Že by ten náhrdelník? Nejspíš ano.
„Čas to tady rozjet tatíku,“ zasmála se a prokřupala si prsty. „Nemysli si, že mě tentokrát dostaneš, já už ji zpět nepustím,“ objevila se za ním. „Škoda, že jsi můj otec,“ zavrněla. Ježiši, to snad ne. Jestli se někdy vrátim, tak ho opravdu budu muset zabít, jelikož takovej trapas nepřežiju. Ohnal se po ní, ale to už byla kus od něj. „Pojď, půjdeme si hrát,“ zase zmizela. Proč když umim techniku našeho klanu, musí se mi rozdvojit osobnost. Yoru si protáhl ramena a konečně se zatvářil vážně.
„Tokime snaž se. Ty ji dokážeš zahnat. Pokud tohle zvládneš, pomůžu ti přivěst zpět Rinkimiriho“. Ztuhla jsem. On to dokáže? byla to jenom část tréninku? Ale vždyť jsem to viděla, on ho zabil, Rin zmizel. Lže mi? Aby se zbavil mé horší polovičky? Aby to měl jednodušší?
„Už jsem ti říkala,“ objevila se před nim, „že tě neslyší,“ dala mu pěstí do břicha, ale on ji naoplátku podkopl nohy, srazil na trávu a přišpendlil k zemi.
„Hmm.. tak i ty lituješ toho, že jsme příbuzní. Mě to nevadí, nikdo se to nedozví,“ olízla si ret. A ačkoliv byl on zapálen do boje a chtěl se jí zbavit, nad tou scénou se pousmál. Aaa bože, pousmál se nad tim, vážně je to trapnýý.
„Tak jo. Když tak moc chceš, tak si to tu rozdáme, hned teď a tady,“ chytil ji pevněji. Cooožeeee?!!! Ne, ne, ne, neblbniii! A najednou jsem to ucítila, dokonce jsem to viděla v jeho očích.. odraz její nejistoty, jejího zaskočení, jejího strachu. Najednou i ona zaváhala a to přesně chtěl. I ona dokáže cítit něco ze mě, pořád je to část mě. Ale bohužel, jak rychle se to objevilo, tak taky zmizelo.
„Konečně nějaká zábava,“ kousla se do rtu a povalila pro změnu na záda ona jeho. Zaklekla mu ruce a rychle si sundala triko. Co to najednou cejtim? Vzrušení? Ona je vzrušená? Nee, ne, nee, dokážu cejtit to co onaaa? Pro tentokrát byl naprosto zaskočenej Yoru, kterej tomu nemohl uvěřit a začal se pod ní mrskat a taky červenat. Blbec. Taky moh tušit, že mu to třeba nevyjde. Dokázal se z pod ní vysvobodit a nakopl ji prudce do žeber, což ji odmrštilo daleko od něj... Au.. Au, au, au, i mě to bolííí!
Dopadla na nohy s novou modřinou na mym těle.
„No tak, Tokime. To ty jsi tady pán. Ona je jen ta vedlejší. Představ si, jak je tvoje mysl na dvě stejný poloviny. V jedný jsi ty a v druhý ona a ty tlačíš na tu zeď mezi vámi a přetlačuješ jí. Ty to dokážeš!“ vykřikl. Kime která se zvedala ze země se usmívala a vyběhla k němu. Začala bitva. Snažil se jí moc nedotýkat, jelikož tím by se nic nevyřešilo. Chce, abych ji přemohla, ne ji na dobu neurčitou zahnat a pak ji opět vyburcovat. Potřebuju jí ovládnout. Představila jsem si, co mi řekl a tlačila do zdi jak jen to šlo, ale ono to právě nijak nešlo.
Yoru jí dal hlavičku a mluvil dál.
„Jsi ta silnější z vás. Vždyť je to tvoje tělo, to ty v něm žiješ všechny ty roky. Ona je nic, pouze nástroj k násilí, ty máš na víc, můžeš ovládnout ji a s ní i naše kekkei genkai.“ Měl pravdu. Já to dokážu.
„Naposled ti říkám, že tě neslyší,“ přišla obrovská rána a Yoruuv pád. Chytila ho za ruce a začala z něj sát chakru a energii. Yoru, vážně se snažím, ale asi nám ani jednomu nedokážu pomoct...