Nováčci

V tom uslyšeli kroky za dveřmi, oba se ani nepohnuli.
„Akamaru cítíš je?‘‘ Řekl někdo za dveřmi, Naruto ihned poznal Kibu.
„Tady jsme.‘‘ Zavolal na ně.
Jen jak to dořekl, tak se dveře otevřeli, stáli tam všichni kromě Gaary a všichni hleděli úpleně bledou Sakuru a zmateného Naruta. Kakashi však hned bez čekaní vešel dovnitř, rozhlídnul se po pokoji a zrak upřel na hromádku červeného ledu. Stoupl si před ni a začal si ji prohlížet, všichni na něj hleděli.

Seznam se, Narumi, tým sedm!
„Co je?“ vyštěknu naštvaně a rozhlédnu se po přítomných. Je tu ta růžovlasá siréna, cool emo týpek, kterého jsem už jednou potkala, dva chlápci kteří drží mě a další dva chlápci, kteří drží v rukou blonďáka s krátkými vlasy ve tvaru slunce a velice inteligentním výrazem náležícím mně...
„Nečum...“ naznačím ústy na toho blonďáka a začnu se svíjet. Bohužel ti chlápci mě drží až moc pevně.

„To je překvapení co!‘‘ Poznamenal s úšklibkem Sasuke a pomalu se k ní začal přibližovat, Sakura na něj výhrůžně hleděla, jakoby dávala najevo, že ještě kousek a pěkně to slízne.
„Tak teď budeme pokračovat, v tom co jsme načali u tebe doma!‘‘ pPotěšeně ji oznámil a začal v ní stahovat peřinku. Sakura se snažila pohnout, ale nešlo, to celé její těle bylo stalé ztuhle, což se Sasuke náramně líbilo. Pohladil ji po tváři a políbil ji, Sakura se snažila odporovat, ale nic nezmohla.

Sídlo Akatsuki mě okouzlilo. Byla to velká budova s dvěma patry. V jednom byla kuchyň s jídelnou, toaleta a obyvací pokoj s televizí, který sloužil na různé věci-když si chtěl někdo jen posedět, nebo se podívat na televizi, nebo když jsme měli dostat nějaký úkol. V tom vrchním byly zase pokoje. Většina lidí bydlela spolu tak jak byly v týmech, jen Pein měl vlastní pokoj a Konan.
První co se dělo bylo, že jsme si všichni posedali ve Velkém pokoji, jak mu tam říkali, a zařadili mě do týmu.

Teraz v noci sa niekde trepať za Gaarom“ pomyslel si Shikamaru . „Ale podľa Naruta je to naliehavá situácia.“ Povedal len tak pre seba „To je ale otrava.“ Povedal Shikamaru a zašiel do domu kde bol ubytovaný Gaara ,ale on tam nebol .

[i]Mezítím na cvičišti

Sakura s Narutem stojí opřeni u kůlů a dívají se někam do dálky. Oba dva drží v ruce katany od krve. Kolem nich nezavane vítr, nezpívají ptáci ani nepoletuje hmyz. Všichni se bojí krutosti, odrážející se v jejich očí. Po chvíli se Sakura pohne a prolomí ticho svým hlasem:
„Už zase nám dali dalšího ubožáka do týmu.“ Naruto se dál dívá do dálky, jako by snad nikdo nic neřekl. Po chvíli ale promluvil stejně nelítostným hlasem, jako před chvílí jeho týmová partnerka:

Život je hra, nikdy nevíte kterou kartu si vytáhnete, na jakou cestu vás zavede, kdo a kdy z téhle hry vypadne. Nejhorší, že na něj není návod ani pravidla. Prostě vás může někdo votkráhnout a on hraje dál, nebo se prostě dostanete někam kam nechcete a jste taky kapůt. Život je taky boj a sebevrah je zbabělec. Návod jak přežít neexistuje, a však stále ho někdo hledá. Já vám dnes ukážu temnější stránku celého příběhu o Narutovi.

V místnosti nastalo ticho nikdo skoro ani nedýchal, až se najednou Sasuke zvednul.
„Kam jdeš?‘‘ Otázala ho Karin zvědavě a vydala se k němu.
„To tě nemusí zajimat, teď běžte před jeskyni a skontrolujte okolí!‘‘ Vykřikl na ně zmizel. Karin se zamračila a poslechla.
„Co sem zas udělala, to byla normální otázka?‘‘ Divila se a pohledla tázavě na ostatní. Jugo neřekl nic a Suigetsu jen pokrčil rameny.
„No děkuji za odpověď.'' vyprskla Karin na ostatní a uraženě odešla. Suigetsu se celou dobu tvářil překvapeně.

4. - Utíkej, Narumi, utíkej!
Ok, ďábelský plán jsem vymyslela, sice jsem u toho uvedla svůj léta nepoužívaný, pavoučí korozí prolezlý mozek do varu, ale vymyslela.

Druhý. blesklo mu hlavou, když mu katana nepřátelského schinobiho proklála hruď. Vždycky druhý. pomyslel si, když ninja katanu vytrhl a vrhl se zpět do boje. Proč vždycky druhý? podíval se na ránu, z které se mu řinula krev. Zase jsem prohrál. I teď, kdy se prohrávat nevyplácí. Přitiskl si ruce na ránu. Cítil, jak mu rána pulzuje a mezi prsty mu protéká mazlavá, horká tekutina. Jeho krev. [i]Druhý. V boji na život a na smrt. Norimo, ať si kde jsi, určitě se mi teď směješ. Nebo žalostně pláčeš. Nevím.

„Kdo jsi?“ podivila se Takari, když zaslechla své jméno
„Tvoje smrt.“ zasmála se postava a vytáhla meč. Ostří zaskřípalo...

Bylo chladno, byla jí zima a cítila se hrozně slabá. Celé tělo jí bolelo...
Takari otevřela oči. Párkrát zamrkala, ale bylo to, jako by měla stále oči zavřené. Všude panovala naprostá tma. Bolela jí hlava a vůbec celé tělo. Na stehnu cítila, že jí z rány vytéká pramínek krve.

Tak proč tam vůbec jdeme, musíme najít Sakuru?‘‘ Breptal celou cestu Naruto, až to všem lezlo na mozek.
„Budeš už laskavě zticha!‘‘ Zahučel na něj Kiba
„Neboj už tam zachvíli budem.‘‘ Oznámila Hinata netrpělivému Narutovi.
„Tak honem!‘‘ Pobídl ostatní a přidal do kroku.
„Stůj Naruto, já mám jít první!‘‘ Zakřičel Kiba, ale bylo už pozdě, Naruto se strácel v dálce.
„Pozdě.‘‘ Poznamenal Sai a přidal do kroku.
„Sai stůj, stejně už tam budem, ztratit se nemůže.‘‘ Zavolal na něj Kakashi a Sai zpomalil.

Bylo nebylo, v jedné vesnici zvané Vesnice skrytá v dešti, stál zvláštní dům s rozlehlým pozemkem. Sídlila tu celkem nedávno založená organizace.
V jisté místnosti měli zdejší obyvatelé velice, ale velice důležitou odpolední schůzku. Šest urostlých chlapů a jedna žena čekali na svého šéfa.

„Proč?“
„Musím.“
Mladý muž, asi osmnáctiletý si skousl spodní ret.
„Nemusíš.“ odporoval. Stále ještě se nevzdával naděje.
„Chci.“ odpověděla jednoduše. Z hlasu jí čišel neosobní chlad a stejný chlad se jí odrážel ve tváři. Avšak v očích se zračila prosba a smutek.
„Proč?“ opakoval. Díval se na ní tak prázdně. V obličeji se nezračily žádné emoce. Ale oči. Ty oči. Byli obviňující. Viděla v nich rostoucí bolest, zoufalství a… Ano. I vztek.
„Prosím, pochop mě.“ hlas se jí lámal.

„Tak kde je!‘‘ Zakřičel znovu.
„Neboj moji lidé se o ni dobře postarají.‘‘ Řekl a nahlas se rozesmál.
Naruto zuřil, hodil po Sasukem kunai, ale při zásahu se Sasuke proměnil kouř.
„Jen klon.‘‘ Zanadával Naruto.
Začal zuřit, když dovnitř vstoupil Kakashi.
„Co se děje Naruto a kde je Sakura?‘‘ Zeptal se ho a rozhlídl se po pokoji.
„Sasuke ji unesl.‘‘ Odpověděl mu vztekle a vyrazil ven, ale Kakashi ho chytil.
„Kam si myslíš, že jdeš?‘‘ Zarazil ho Kakashi.
„Musím ji najít a to hned!‘‘ Usmyslel si.

„Kakashi, ne! Uhni sakra!“ zakřičel Naruto
Zbraně se rychle přibližovali.

„Kakashi?“ řekla udiveně dívka
„Kakashi Hatake?“ podivila se znovu a zvedla oči k jeho hlavě. Čelenka se znakem Listové....
„A sakra!!!“ zaklela a pozvedla ruku. Zbraně se zastavily jen kousíček od Kakashiho těla. Dívka mávla rukou směrem dolů a zbraně do jedné popadaly na zem.
„Co-cože? Co se to ksakru děje!“ rozčiloval se Naruto. Jeho mozek už vážně nic nechápal a navíc byl k smrti unavený

„Kakashi Ha-hatake? Zeptala se znovu koktavě dívka.

„Ale já to tak nenechám, najdu ho a donutím ho , aby to zrušil!‘‘ zahučel na Tsunadea zmizel ven.
„Okamžitěho najděte, sám to nezvládne,‘‘ nakázala jim a kakashi a Yamamto se rozběhli za ním.
Sai doprovoď Sakuru domů a zůstaň tam s ní,‘‘ nakázala Saiovi a ten poslechl a Sakurou odešli.

Naruto uháněl, co mu nohy stačily.
„Já ho dostanu, udělám z něho cucky a ty utopím!‘‘ Nadával a skákal se střechy na střechu.
„Stůj Naruto!‘‘ Zavolal někdo za ním.
„Proč?‘‘ Odpověděl a uháněl dál.

Sakura a Akatsuki 4

A když by ses chtěla k nám přidat tak to má podmínku žádný hádky. Jo, a když uvidíš Tobiho tak mu dej za mě pěstí, ale venku!“ řekl Pein a zmizel.
No tak tohle jsem nečekala. Myslela si Sakura a lehla si zpátky do postele. Po chvilce znova usnula. No není divu, když ji Pein zbudil v pět ráno. Sakura se vzbudila asi za dvě hodiny. Rychle vstala a oblékla se.

„No tak se dáme do práce, ale proč bych jim měla vlastně pomáhat“ řekla Sakura.

„No tak neboj, nic ti neudělám,‘‘ zašeptal ji do ucha Sasuke a pohladil ji po tváři.
„Nechte být, proč mi to vůbec děláš,‘‘ zaúpěla Sakura, když ji Sasuke začal svlékat.
„Né, já nechci,‘‘ prosila ho se slzami v očích, ale ten se ji jen vysmál a pokračoval.
Začal ji hladit po stehnách a pomalu je rozevřel.
V tom okamžiku co do ní vniknul, bolestivě zaúpěla. Vše zčernalo, viděla jen tmu.
„Zbuď se,‘‘ volal na ni někdo zdály. Stoupla si a šla za hlasem.

„Peine, proboha, co tady děláš?“ Začala jsem.
„Já co tady dělám? Co tady děláš ty!? Dneska slavíš dvacetiny, máš být doma.“ Zpražil mě, chová se jak můj otec, nebo hůř jako můj přítel, co jsem komu udělala?
„Ona je doma. Konoha je její domov.“ Vložil se do rozhovoru Neji.
„Drž hubu, s tebou se nikdo nebaví, my jsme její domov!“ Sykl Pein na Nejiho, už jsem to nevydržela a konečně jsem si splnila sen, praštila jsem Peina.
„Nebudeš si dovolovat na mého bratra.“ Řekla jsem to neskutečně chladně, ale vyrovnaně.