Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //4. část//

4. - Utíkej, Narumi, utíkej!
Ok, ďábelský plán jsem vymyslela, sice jsem u toho uvedla svůj léta nepoužívaný, pavoučí korozí prolezlý mozek do varu, ale vymyslela.
Začíná se docela dost stmívat, zajímavý to počasí tady. Takže se rychlostí šnečího šampióna táhnu zpět na střechu Hokage. Vyvalím špeka na ještě trochu rozpálenou střechu a čučím na hvězdy. Ach ta psychika je neskutečná věc, poprvé mám misi, na které jsem sama a když neuspěji, nejen, že si mě Pein parádně podá a udělá ze mě krmení pro Kisameho, ale také bych mohla ohrozit Sasoriho a Deidaru na jejich misi. Uhm... Ti dva musí být hodně sebejistí, když vědí, že jejich osud je v rukou paka, jako jsem já...
Po několika minutách záludného přemýšlení usnu.
Ráno s brbláním a nadávkami otevřu oči a vyčítavě se zahledím na vycházející slunce. Celá Konoha je zatím ponořená ve stínu, ale ranní paprsky jí začínají probouzet. Zadívám se na hodinky a začnu zase nadávat, je 5:45! Jako chápete to? Takhle brzo jsem v životě ještě nevstávala! Vždyť je, défakto, ještě půlnoc.
Ještě chvíli se válím na střeše, dokud neuslyším divný chrochtání, patřící Hokage, která se dost pravděpodobně probouzí do úžasné kocoviny. Potom seskočím dolů a při dopadu lehce zavrávorám, no pořád lepší než včerejší elegantnost...
Asi hodinu se táhnu vesnicí a pozoruji, jak se okolo probouzí lidé a děti začínají řádit po ulicích. Nakonec zakotvím u Ichiraku ramen. Dám si pět mega porcí a s veeelkým díky zaplatím. Když vyjdu zase na ulici, je všude živo.
Hmmm... Mám tři dny, co tady, wtf, asi mám dělat? Vyjít si za památkami? Good idea. Velice pečlivě se rozhlédnu a zrak mi padne na hlavy vytesané do skály. Převelice inteligentně usoudím, že ty hlavy patří bývalým Hokágům, by vás nenapadlo, co?
Takže se znuděně odtáhnu na tu skálu a sednu si až na okraj. Vykloním se a zahledím se na tu titěrnou vesničku. Teda aspoň seshora vypadá titěrně.
„Kdo jsi?“
„He?“ otočím se a zůstanu zírat na chlapce za mnou. „Ty káre, hustý oči!“ vřísknu při pohledu na jeho dokonale pomněnkové oči bez zorniček.
„Kdo jsi?“ zopakuje.
„Narumi a ty?“ zeptám se a rukou mu naznačím, aby si sedl. Jako jediný zatím poznal, že sem nepatřím.
„Neji Hyuuga.“ řekne pohřebně.
„Hyuuga...“ zahuhlám zamyšleně. O nich jsem už slyšela, prý mají fakt dobrý kekkei genkai. „Taky bych chtěla Byakugan.“ řeknu sklesle. „Osud to asi chtěl jinak.“ povzdechnu si a zašklebím se.
„Osud?“ Neji najednou zpozorní a dřepne ke mně. „Odkud jsi?“
Z Akatsuki, blbe. „Ze Sluneční vesnice-ttebayo!“
„A co tady hledáš?“
Snažím se zastavit ty, co půjdou zachránit Sunu. „Jsem tu na prázkách.“
„U známých?“ Twe, nějakej zvědavej, ne?
„No... Jasně!“ zašklebím se.
„Hm...“ Neji udělá kyselý xicht typu, snědl jsem rybí pomazánku, zvedne se a odejde. A to jsem si myslela, že jsem potkala někoho normálního, nepotkala.
Dalších osm momentů tam sedím, potom se zvednu a přemýšlím, pokud se tomu tak v mém případě říkat dá, kam půjdu.
Užuž to vzdávám, když zpozoruji dole nějaký rozruch. No co, nuda už větší ani být nemůže, takže zamířím dolů. U Ichiraku ramenu nemůžu přehlédnout toho dědu, jak zběsile ječí za nějakou utíkající postavou. Samozřejmě mám duši dobráka, tak k němu zamířím s úmyslem pomoct mu.
„Pane?“ zeptám se a byla bych i pokračovala, jenže on na mě hodí tak naštvaný výraz, že radši ztichnu.
„Ty!“ vřískne a ukáže na mě prstem. „Přestává mě unavovat, jak se tu zadlužuješ. Chyťte ho!“ křikne a na to z krámku vyběhnou dvě korby.
„Co...cože?!“ Jasný, klidně je můžu zmortál kombatovat do mini kuličky, jenže to bych se potom asi zviditelnila víc, než bych chtěla, a to nechceme, že? Takže mi nezbývá, než se přiblble zakřenit a s obvyklým „dattebayo!“ zdrhám pryč.
Ženu se neskutečnou rychlostí přes lesy, hory a doly a pronásledovatelé s velkou mezerou zaostávají a již jsou sotva schopni chůze, kdežto já jsem fit, jako rybička...
Ok, a teď skutečnost:
„Mamííííí!!!!“ ječím jako cvok a ženu se ulicemi s namakanými chlápky, co mi šlapou na paty, za zády. Sice nevím, co jsem provedla, ale tohle je moc!
„Kage Bushin no Jutsu!“ zakřičím, udělám pečeť a okolo mě se objeví dva klony. Vyskočím na střechu, klony se rozutečou do stran a já pokračuji vpřed, když najednou zase slyším to jméno...
„NARUTOOO!!!!“ Ani nevíte, jak jsem se toho ječáku lekla, a podle síly decibelů bych řekla, že patří tý růžovovlasý holce. Zastavím se na jedné střeše a chystám se odpovědět něco hodně inteligentního, ale nestihnu to, protože do mě něco vrazí tak nehoráznou rychlostí, že neudržím rovnováhu a s výkřikem a tím druhým se skutálím na zem, kde se velice lehce rozplácneme.
„Co děláš-ttebayo!“ ozve se dvojhlasně.
„A máme tě!“ ozve se čtyřhlasně.
„Naru... CO?!“ ozve se uječeně.
„Hmm...“ ozve se inteligentně.
Něčí pazoury na mě hrábnou a zvednou ze země, jsou to ti dva chlápci ala neúnavní pronásledovatelé a každý mě drží za jednu ruku.
„He?!“ ozve se... nepočitatelnohlasně.
„Co je?“ vyštěknu naštvaně a rozhlédnu se po přítomných. Je tu ta růžovlasá siréna, cool emo týpek, kterého jsem už jednou potkala, dva chlápci kteří drží mě a další dva chlápci, kteří drží v rukou blonďáka s krátkými vlasy ve tvaru slunce a velice inteligentním výrazem náležícím mně...