Nováčci

„Noo....jaa.....áno je to tak“ bola šťastná že nevedel celú pravdu ale nesmela to dať najavo.

„Ten Ten ?“
„Áno?“
„Povieš mi kto to je?“
„Nie! To je osobná vec!“
„Ten Ten....“ Neji je fakt dobrý vo vypočúvaní stačilo ak sa na ňu pozrel jeho pohľadom a bolo to, no toto bolo ťažšie Ten Ten sa nedala.

[i]Byla noc. Měsíc osvěcoval jednu část Konohy. Dívka seděla na střeše a čekala na svůj čas. V domě pod ní zhaslo poslední světlo a dívka vyrazila za svým cílem. Pořád se ohlížela, jako by se bála, že jí někdo uvidí. Přidala do kroku a běžela, dokud se neobjevila před budovou hokage. Vyskočila na střechu a zaklepala na okno. Nechtěla riskovat, že někoho potká. Hokage se otočil na židli a pokynul jí, ať vejde. Dívka tedy vešla do místnosti. Muž si jí pozorně prohlížel.

Poviedka je o mladej kunoichi menom Fuuma Ayme, ktorá prichádza do Konohy s cielom zdokonaliť svoje lekárske schopnosti u piatej Hokage. Pár technických poznámok, aby ste sa v tom vyznali: myšlienky ( hlavnej, alebo iných postáv) som písala kurzívou, priama reč je jasná a ostatné je akože rozprávač.

[b][color=green][center]Say my name
So I will know you're back
You're here again
For a while
Oh let us share the memories that only we can share together
Tell me about
The days before I was born

Deja vu…

Sedím na lavičce a čekám až se ukáže. Říkal, že má na dnešní večer naplánováno něco úžasného a já se strašně moc těším, ale mezitím než dorazí tak vzpomínám, jelikož sedím na lavičce, u které se toho před pěti lety tolik stalo. Pamatuji si, že to co se tehdy stalo mě srazilo na kolena, ale dnes se tomu jenom směji, protože si uvědomuji jak moc jsem byla slepá, hloupá a dětinská.
[i]

„Neji! NEJI! Si tam?!“
Neji sa zobudil celý prepotený a zmätený. V hlave mu hučalo a celé telo ho bolelo. Vôbec si nepamätal, čo sa mu snívalo, ale jedno vedel naisto. Nebolo to nič príjemné.
BUCH! BUCH! BUCH!
„Neji nespi, preboha, toľko! Viem, že si tam. Máme pohotovosť.“

Ten-Ten? Pohotovosť? Čo sa deje?

Je krásný jarní den. Shino sedí na lavičce na náměstí v Konoze a kolem něj polétává spousta malých brouků. Jen tak se dívá na fontánku uprostřed náměstí.
„Opravdu krásný den" pomyslel si Shino.
Najednou však vidí jistého Choujiho jak projde před ním a šlápne při tom na pár Shinových kamarádů.
„Hmm.. Dneska už 253. brouk." a zapíše si něco do deníčku a fňukne:
„Kdyby jen ostatní lidé vnímali mé přátele jako rovnocenné bytosti, a ne jen jako obtížný hmyz nebo krmivo pro jejich hady a žáby."

pls čtěte

Ták, je tady můj druhej pokus o FF doufám, že se taky bude líbit Akorát začátek je mírně divnej, páč u tý bitky je to na můj vkus moc spisovný Ale tak snad to překousnete :)

„Pane, je to opravdu dobrý nápad poslat tam ji?“ zeptá se s obavami v hlase Kabuto svého pána.
„Pochybuješ snad o mých rozhodnutích?“ podívá se na Kabuta s vražednym výrazem Oroxich.
„Já...ne pane, omlouvám se“ mírně se ukloní a poodstoupí.

Sakura dopadla do postele a tvář si schovala do dlaní. Cítila se mizerně a k tomu ještě ta bolest břicha. Dobře věděla, že ji stres ubližuje, ale teď si nemohla pomoct. Jímal ji strach, jak o její dítě tak i o Naruta. Nejspíš už to ví.

Otevřela oči a rozhlédla se okolo. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Vylezla z postele a posadila se na ní. Všechno bylo poházené, jak to včera nechala. Skousla si spodní ret. Nechtělo se jí uklízet, ale měla by. Vylezla z postele vzala si mikinu a dala se do uklízení, aby to měla rychle za sebou. Po půlhodinovém úklidu sebou plácla na postel. Ozvalo se zaskřípění dveří. Natočila hlavu ke dveřím.
„Co potřebuješ Konan?“ zeptá se unaveně.
„No s Peinem máme misi a jinak jsou všichni pryč…Zvládneš to tu sama?“ zeptala se.

Zase byl týden pryč. Sora zase začala pracovat pro Hokageho. Právě teď místo misí suplovala jako učitelka na akademii ve třídě Konohamara.
„Dneska budeme venku trénovat hod shurikenem.“ Oznámila jim jednoho dne ráno. Všichni se brbláním vypařili ven. Sora se spokojeně usmála a vyšla za nimi. Ráda trénovala novou generaci Konohy.
„Ty dneska učíš?“ ozvalo se vedle ní.
„Uhm, jo. Dneska ještě jo. Zítra už mám jinou misi, Kurenai.“ Pousmála se.
„Vidím, že z tebe mají respekt. Z Iruky ho nemají.“ Přisedla si k ní.

Otevřela oči a vedle sebe viděla jeho. Usmála se pro sebe. Vstala a rozhodla se udělat snídani.Po cestě potkala Itachiho.
„Ohayo Liam.“ Usmál se a pokračoval ve své cestě.
„Ohayo.“ Špitla a dál pokračovala v cestě do kuchyně.
Usmívala se na všechny kolem kterých prošla. Brala je jako svou rodinu.

V kuchyni narazila na Sasoriho. Seděl u stolu a četl si. Pousmála se. Sasori byl jako její náhradní otec tady.
„Dobré ráno Sasori.“pozdravila a prohlížela zásoby.
„Ahoj Liam.“ Zvedl hlavu od časopisu a usmál se.

Běžela jsem celou cestu za ním. Nezpomaloval a já už měla dost.
„Hej!“ zakřičela jsem na něj.
„Co zase chceš?“ zabručel.
„No, za jak dlouho tam budeme?“
„To ti neřekli? Za dva nebo tři dny.“ Pokrčil rameny.
„Děláš si srandu?“
„Ne, proč?“
„Tak dlouho?!“
„Nádech, výdech. Nádech, výdech.“ Kakashi se pokoušel uklidnit. „Ano, tak dlouho!“
„Chjo, nemusíš na mě křičet!“
„Kdo na tebe křičí?“
„Ty!“
„Já?“

Musela být ticho, nikdo jí nesměl vidět. Černovlasý muž se porozhlédl po okolí a zastavil se pohledem na Kameko. Zmateně se na ní díval, ale radši stočil pozornost ke svému partnerovi. Oddechla si a začala poslouchat o čem se ti dva baví.
„Kisame, za chvíli by tu měli být ostatní, ale nevím u které brány. Prosím tě běž k té druhé. Kdyby nepřišli sem jdu k druhé ano? Počkejte tam když tak na mě.“ Kisame přikývl, vzal svůj meč a vydal se na druhou stranu k druhé bráně.

Byl krásný letní den. Foukal jemný chladný vánek a pohrával si s modrými vlasy dívky, která pozorovala trénink jednoho chlapce.

Dívka vůbec nevěděla, kdo to je. Přišel do vesnice teprve nedávno. Žádal o trénink s vodními technikami a Mizukage mu tedy vyhověl. Od té doby trénoval pořád. Měl oranžovou-černou kombinézu, blonďaté vlasy, modré oči byl poměrně vysoký.

Posadila se na velký kámen vedle malého průzračného jezírka.
„Zas jsem ho dnes viděla, zas mu to tolik slušelo…A ty jeho oči, které jakoby chtěly splynout s oblohou.“
Zvedla oči k nebi.
„Pokaždé když ho jen zahlédnu, ne, stačí mi jen slyšet jeho jméno a srdce mi buší rychle a zároveň pomalu. Projede mnou taková vlna touhy ho vidět, mluvit s ním, políbit ho..“
Zavřela oči a hřbetem ruky si otřela slané kapky z tváří.

V jednom kráľovstve zvanom Konoha princeznu Konan donútili jej rodičia Jiraiya a Tsunade vydať sa. Kráľovna origami plakala, nariekala, ale nič nezaberalo. Jej rodičom dochádzala trpezlivosť. Keď jej už hrozilo že jej zakážu skladať origami, povolila a s bolesťou v duši čakala, kto bude jej nastávajúci.

Nevěděl jsem, že všechno přijde tak náhle, ale přišlo, a jediné co mi teď způsobovalo bolest, mimo pronikavého bílého světla, byla nevědomost z toho, co mě čeká.
Vždyť jsme nic neudělali; nic nevyřešili; byli jsme jen pokusní králíci někoho, jehož jméno zatím neznáme.
Už teď jsem si však uvědomoval fakt, že zkoumat jiné světy je špatné. Kdyby si to uvědomovali i ostatní, možná by byl svět o něco hezčí.

Když jsem se vrátil na zem, protože jsem před chvílí cítil neobyčejný tlak, který jako by mě zvedal do výše, ihned jsem zpozorněl a snažil se plně vnímat. Byl jsem vysílený, a také jsem si párkrát odkašlal. Nejprve jsem zpozoroval, že jsem opravdu zpět, a to mě nabylo energií. Byl jsem v pořádku. Už jsem necítil bolest v břiše, jenž mě tehdy ohromila, jen mě nepatrně bolela hlava a v konečcích prstů jsem pocítil mravenčení.

Po půl hodině se Naruto sešel s Jiraiyou.
„Tak co? Máš?“ zeptal se Jiraiya a Naruto jen zakroutil hlavou.
„Tak to mi řekni, co jste tam dělali tak dlouho?“ divil se Poustevník.
„To ani radši nechtěj vědět,“ odpověděl Naruto.
„Tak kde budem hledat dál?“ ptal se Ero sennin.
„To mi řekni,“ povzdechl si Naruto.
„Naruto!“ ozval se Kyuubi.
„Co je?“
„Co takhle se zeptat Boha smrti?“ napadlo Kyuubiho.
„Jo, jenže to jsme měli až jako poslední možnost. Zatím ani nevíme kde hledat artefakt, natož Boha smrti,“ řekl Naruto.

Oči červené od nekonečných slz. V srdci smutek, co se jen tak neschová. Neschová se za pocitem, že bude šťastný. Konečně šťastný.
Černovlasá dívka drobnější postavy, přecházela po pokoji sem a tam. Snažíc se ze všech sil utišit. Nezvládala to. Srdce plakalo nad neopětovanou láskou. Ničilo její zdravé a jasné myšlení. A to nejhorší, ničilo jí samotnou.